PÁTEK 10.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ OSMÝ – MOTORKOU NA BÍLÉ DUNY A DÁL

Ráno bylo celkem pošmourno, ale když se to do 8 hodin nezhoršovalo, tak jsme se rozhodli to zkusit a šli poprosit o motorku. Paní přivezla tu samou, co jsme měli minule, dokonce byla i stejně zaprasená, jako když jsme jí vraceli:-) Vyrazili jsme na sever podél pobřeží, prvních několik kilometrů již známou cestou, kterou jsme prošli pěšky dvakrát sem a tam, okolo Rudých dun a pořád dál. Za Mui Ne už se objevují jenom občas roztroušené resorty na dlouhých, skoro bílých a liduprázdných plážích. Po své levé ruce jsme naopak sledovali písečné duny, úžasně měnící barvy od bílé, přes zlatou a oranžovou po rudohnědou. O dalších několik kilometrů dál jsme se pak lehce odklonili od pobřeží do zelenějšího vnitrozemí s háji malých palem a nízkými lesíky porůstajícími duny. Minuli jsme Rudý kaňon a ještěrčí farmu, že se kdyžtak zastavíme cestou nazpátek. Přejížděli jsme kopce ve zvlněné krajině, když najednou ten, co se před námi objevil na obzoru, byl celý z písku a bíle zářil do dálky – dojeli jsme k další zdejší atrakci zvané Bílé duny (White dunes).

U oficiálního vstupu je třeba zaplatit “vstupné” (ehm…) 10 000 Đ, jinak tu byla restaurace, záchod, parkoviště a především půjčovna džípů a čtyřkolek – pěšky totiž na duny skoro nikdo nechodí. My jo, why not? Jsou pěkně vysoké, takže po svých to chvíli trvá se vyšplhat na vrch, ale za ty výhledy to tedy stojí. Krajinu pod sebou – políčka, vesnici a hlavně modré jezero – jsme měli jak na dlani. Písek byl měkký, jemný a opravdu skoro bílý, jen občas po včerejším dešti zbyla tmavší, vlhká místa, která ale už zase pomalu zasypával jemný suchý písek. Strašně se nám tu líbilo a po dunách jsme se dlouho procházeli, dokud jsme neměli písek v očích, uších, nose, puse, vlasech, prostě všude, bohužel i ve všech možných škvírách naší techniky. To byla chvíle, kdy se vrátit ke stroji a popojet…

Podle několika stránek, kterými jsme se ve Vietnamu nechávali při cestování inspirovat, jsme se rozhodli pokračovat dál na sever, akorát namísto staré, nekvalitní a úzké silničky tu budovali novou dálnici. Ne, nebylo to lepší. Znamenalo to prakticky celou dobu jet po větším nebo menším štěrku. Do toho naváté písečné jazyky a silný vítr, který stále žene písek z okolních dun. Fakt příjemná jízda… Takhle to šlo několik kilometrů, až jsme docela rádi najeli na už hotovou silnici, pěknou, novou. Dojeli jsme k rybářskému městečku Phan Ri Cua, kde v ústí řeky kotvila spousta rybolodí, nádherně barevných, nemohli jsme se na ně vynadívat. Okolo lodí se plácali rybáři v kulatých neckách, někteří se po prsa brodili řekou a necky za sebou táhli na provaze. Uprostřed řeky byl ostrov a na něm asi sádky, nebo nádrže na chov krevet – točily se tam mlýnky na ovzdušňování. Městečko jsme si projeli jen s pár fotozastaveními, hlavně u ústí řeky, kde vyplouvaly a priplouvaly barevné lodě i rybáři v malých bárkách. Lidé nás s úsměvem zdravili a někteří zvědavě pokukovali – sem asi moc bělochů nejezdí.

Pak jsme popojeli ještě pár kilometrů za město, kde nás zaujala restauračka ve vysokém, borovém háji. Neodolali jsme, usedli pod voňavými jehličnany a ucucávali ledové kafe. Rozvalit se do hamaky, aby byl požitkářský okamžik dokonalý, se mi nepodařilo, jelikož byly zavěšené moc nízko a já seděla zadkem na zemi, ale i tak tu bylo hezky:-) Za lesním valem a menší dunou už hučelo moře, kromě dvou rybářů nikde nikdo, tak jsme se rozhodli tu zkusit koupačku. Našli jsme si trochu méně zabordelené místečko, vytáhli plavky a šup do vody smýt tu vrstvu písku z Bílých dun, která se na nás trvale usadila. Po příjemném osvěžení nás, když se nikdo nedíval, jsme dostali zvláštní nápad – postavit hrad:-) Chvíli jsme se tam rochnili a výsledkem bylo naprosto unikátní dílo s dvojitým vodním příkopem, které ovšem smetla první vlna přílivu, co k nám dosáhla… No nic, tak znova do vody, smýt novou vrstvu písku,a pak se pomalu vydat nazpátek. Jeden z rybářů projížděl okolo na motorce, zastavil a varoval nás, ať si hlídáme věci, že může někdo jet okolo a něco sebrat. Aspoň tak jsme to pochopili. Taky ale mohl říkat, že přesně to už někdo udělal, případně nás varovat před deštěm, anebo taky před tsunami:-) Všechny naše věci byly naštěstí na svém místě, jen možná ještě víc obalené navátým pískem. Kdepak, toho se jen tak nezbavíme, možná už nikdy…

Nazpátek jsme se vydali delší, ale pohodlnější cestou, a nebyla o nic ošklivější – celou dobu jsme jeli mírně zvlněnou krajinou rýžových polí prokládaných lány pitahayi, sem tam se popásaly krávy. Doporučenou křižovatku se smaženými ještěrkami jsme sice nenašli (teda hlavně ty ještěrky), ale když jsme dojeli zpátky pod Bílé duny, zajeli jsme k rozestavěnému chrámu Binh Nhon s dlouhou řadou Buddhů v životní velikosti. Stáli tam v řadě, na kraji pitahayového sadu, vedle zatím jen betonové budovy samotného chrámu. Na vše dozíral z nedalekého pahorku jediný, o hodně větší a čistě bílý Buddha. Vietnamští Buddhové mívají často hodně ženskou podobu, což by měl být částečně vliv z Japonska, částečně zdejšího, poměrně rozšířeného křesťanství. Každopádně já jsem těmto “křížencům” začala pro sebe říkat “Mariabuddha”, tak jen pro vysvětlení, o čem asi bude ještě párkrát řeč:-)

Na zpáteční cestě nás už zase pronásledoval bouřkový mrak, tak jsme se až tolik nezdržovali, ale měkké večerní světlo tak úžasně malovalo v krajině, že nešlo odolat aspoň několika fotozastávkám. Jedna hezky s výhledem na Bílé duny, další potom v Red Canyonu, kam jsme i slezli se podívat. Bylo to trochu jako Fairy Stream, ale chyběla vrstva bílého písku, celý kaňon byl vytvořen protékající říčkou, která si vykousala cestu skrz rudou hlínu. Připadali jsme si jako v některém z proslulých amerických národních parků, i když vietnamský Red Canyon je poněkud menšího měřítka:-) Posledních pár fotek cesty potom padlo nad nekonečnými, bělostnými plážemi před Mui Ne. Slunce jim dodávalo měkký lesk a sytě modré moře ukousávalo jejich okraje. Nikde nikdo, i na hosty z nejbližších resortů je to moc daleko. Mít víc času, zkusili bychom někudy sjet, nebo sejít a ještě se tu vykoupnout, ale byla to ještě pořádná dálka na to, abychom tam pravděpodobně za chvíli zmokli:-)

Na závěr dne jsme si udělali menší zajížďku do Phan Thiếtu – potřebovali jsme vybrat peníze a proč se přitom nestavit v Lotte Martu pro čerstvé bagety?:-) U Rudých dun na kraji Mui Ne jsme se napojili na úplně novou a úplně prázdnou dálnici a prosvištěli po ní 20 km jak po másle. Ve městě jsme hbitě všechno vyřídili a uháněli s posledním světlem a s bouřkou o závod domů. Stihli jsme to tentokrát za sucha a už se těšili, čim dobrým vyšperkujeme tenhle den:-)

Při posezení v restauračce už lilo jako z konve, ale nám to bylo jedno – plně nás zaměstnala makrela v tamarindové omáčce, seafood nudle, seafood polévka a nezvyklé šejky na doporučení pana domácího: soursop + banán, ananas + banán, marakuja + banán, mango + kokos. Hmm, asi má rád banán…

Po večeři jsme obešli okolní cestovky, a pak v té, která měla rozumné časy autobusů a byla nejlevnější, koupili jízdenky na ráno do Dalatu. Vyšly nás každého na 120 000 Đ, v některých chtěli i 150 000. Odjezd v 8, vyzvednutí v hotelu v 7:30. Pani domácí jsme zaplatili pobyt, abychom to nemuseli řešit ráno, a šli si užít poslední večer v jednom z nejpříjemnějších pokojíčků, co jsme zatím na cestě měli.

Souhrn toho, co vše lze vidět v Mui Ne, můžete také nalézt v článku, který jsme připravili pro idnes.cz zde: Parádní moře na zimu. Vietnamské letovisko Mui Ne s nádechem venkova

 Tisk článku