PONDĚLÍ 13.7. – DEN TŘÍSTÝ PRVNÍ – MOTORKOU K VODOPÁDU PONGOUR, SLONÍMU A DO OÁZY KLIDU

Už večer jsme si s Holanďanem domluvili půjčení motorky, chtěl za ní 120 000 Đ a byla nachystaná dřív, než my se k ní dohrabali:-) V 8 jsme nasedli, jen co jsme majiteli popsali všechny výhrady, aby pak neměl nápady na nás něco svádět – kufr nedržel zavřený, zpětné zrcátko jen jedno, ukazatel benzínu nefungoval. Škoda, jinak vypadala celkem moderně… Na nic jsme nečekali a vyrazili hned za první a největší zdejší atrakcí, vodopádem Pongour. Znamenalo to nejdřív sjet z našich nebeských výšin dlouhými serpentinami, kde jsme chytli kolonu, takže to jelo jak když nejelo. Aspoň bylo víc času se rozhlížet a kochat… Okolí Dalatu je proslulé produkcí ovoce, zeleniny a hlavně kávy – ostatně kolem kávových plantáží jsme se pohybovali většinu dne, viděli jsme i veliká rýžová pole, lány kukuřice a pitahayi. Ve vyšších polohách se většinu roku drží mlhy a často prší i mimo monzunové období, což, společně s jehličnatými lesy dodává oblasti neskutečnou atmosféru. Ani dnešek nebyl výjimkou, mlha se plazila nahoře nad políčky a mraky se honily po obloze. Až dole, když jsme se napojili na dálnici, která má vlastní pruh pro motorky, jsme zase měli pocit, že jsme v tropech. A i tady níž, když jsme pak odbočili na menší silničku vedoucí k samotnému vodopádu Pongour, jsme měli hlavní výhled na kávové plantáže, paráda! Neodolali jsme zastavení a prozkoumání keříků zblízka – kafe zatím nebylo zralé na sklizeň, ale rostliny nádherně kvetly a voněly. Vzpomněli jsme si na Bolavenskou planinu v Laosu, kde jsme před několika lety tuhle plodinu taky takhle zkoumali, jenže tam k tomu navíc byly všude (zbytečně luxusní) kavárničky:-)

U vodopádu jsme museli vysolit po 10 000 Đ za vstup (s lístkem) plus 5 000 Đ za motorku (to už samozřejmě bez lístku), a pak jsme docela dlouho šli po dlážděném chodníku, okolo lavičky, stánky, záchody… slušné zázemí, jenom ani jediné slovíčko anglicky:-) Vodopád Pongour je jedním z největších vietnamských, ovšem nyní, na konci suchého období, měl možná tak poloviční průtok. Aspoň při celkovém pohledu, ovšem když jsme se víc přiblížili a Petík se vydal mezi jeho skalní stupně, po kterých se dalo šplhat a procházet, tak byly jednotlivé proudy vody docela mohutné a silné. Pár dalších lidí se tu taky prolézalo, jedna skupinka bělochů se vydala šikmo vzhůru, napříč celou kaskádou Pongour, i když s průvodcem. Místní zůstávali spíš dole a (nejenom) dámičky si dělaly fotky s deštníčkem na pozadí vodopádu:-) Mimochodem “Pongour” mi přijde jako perfektní název pro vodopád, úplně v tom slyším dunění kaskády, stejně jako zurčení vedlejších pramenů… Zpátky jsme to vzali zkratkou, po schodech, kde jsme si docela protáhli kostry.

I dalším naším cílem byl vodopád, zvaný Sloní (Elephant waterfall). Museli jsme popojet kus lehce zvlněnou krajinou, až jsme dorazili do vesnice Nam Ban, na jejímž konci je ohromný buddhistický chrám, zřejmě nově vystavěný, nebo aspoň rozšiřovaný. Bohužel moc procházet se nedal, tak jsme si ho vycvakli aspoň zvenčí a vrátili se na velké parkoviště s vyhlídkou na Sloní vodopád. I tady nás strejda skásnul o 20 000 Đ na vstupném, aspoň že nechtěl nic za motorku. Nejdřív jsme si prošli přilehlý chrám Linh Ẩn v čínském stylu a skoro celý dřevěný, ten pro změnu vypadal docela staře a měl takovou příjemně tajemnou atmosféru – jako strážce blízkého vodopádu.

Vyhlídka nás na první pohled trošku zklamala, na vodopád bylo vidět jen částečně a hlavně shora, takže jsme pozorovali jen vodu valící se kamsi dolů. Po chvíli jsme si ale všimli stezky z parkoviště, a ta slibovala mnohem víc. Po pár krocích jsme se míjeli s párem turistů s nataženými pláštěnkami (!), ale ujistili nás, že to zato rozhodně stojí tam slézt. Prodírali jsme se čím dál tím mokřejší džunglí od vodní tříště z vodopádu, taky čím dál tím hlasitěji hučel. A dole jsme si připadali jako v Cestě do pravěku – kolem sytě zelená džungle obklopující říčku pod dunícím vodopádem a všude se válely jakoby rozházené obrovské kusy skály. Jak na ně neustále dopadala vodní tříšť, byly porostlé mechy a lišejníky a ukrutně kluzké, ale s trochou opatrnosti se po nich dalo pohybovat a najít si pěkná místa na focení. Opičí dráhu jsme nakonec bez újmy zdolali tam i zpět, akorát technice se asi ta 100% vlhkost moc nelíbila…

Zbývalo nám stále dost času, tak jsme se zpátky do hor vydali po menší silnici, větší oklikou s dokonce ještě krásnějšími výhledy a naopak mnohem menším provozem, což byl asi největší bonus. Silnice se zvolna klikatila vzhůru, uši nám zaléhaly, a mezi temně zelenými lesy se plazily cáry mlhy. Proti nám jezdila spousta motorkářů v pláštěnkách, a tak jsme čekali slejvák každou chvíli, ale kupodivu se nekonal. Prosvištěli jsme okrajem Dalatu a po krátkém nahlédnutí k zdejší “památce” Crazy House jsme se rozhodli peníze raději utratit jinak a spěchali do neméně proslulého chrámu Thiền Viên Trúc Lâm. Většina návštěvníků sem vyjíždí lanovkou, nám u její horní stanice zůstala uvězněná keška – po otvírací době chrámu, kdy jsme na ní měli konečně čas, se ke stanici lanovky za plotem nedá dostat. Přifrčeli jsme ve čtvrt na 5, areál chrámu se v 5 zavírá, takže jsme měli čas tak akorát na to jej honem rychle proběhnout, abychom viděli, co všechno tu vidět jde. Mniši nás nasměrovali na parkoviště, ale vstupné ani parkovné se tu nevybírá. Chrámový komplex nás doslova očaroval. Domky jsou tu spíš malé, ale nádherně zdobené. Podél obvodové zdi se táhnou umělecky zpracované výjevy z každodenního mnišského i venkovského života, vyrobené nějakou zvláštní technikou mezi dřevořezbou a rytinou do kamene. Prošli jsme se bambusovým hájem a na vyhlídce se pokochali výhledem na jezero pod horami. Celé tohle místo vysloveně zve k tomu tu jen tak bloumat, posedět a rozjímat nad nesmrtelností chrousta:-) Strašná škoda, že nám na to už nezbyl čas. Dokonce jsme si chvíli pohrávali s myšlenkou, že se sem ještě vrátíme…

Pomalu jsme se pak vydali nazpátek, zastavili se v BigC pro bagety, ovoce a zmrzku z Lotterie, vyzkoušeli podzemní parkoviště zdarma:-) Pak jsme půl hodiny odjížděli město při hledání benzínky – kdybychom vrátili míň benzínu, než s čím jsme odjížděli, museli bychom doplácet (běžná praxe), a to se nám s pani domácí – kšeftařkou riskovat nechtělo. I když jsme možná po městě nakonec projezdili víc:-) K večeři jsme se stavili na polívky pod schody, a pak nahoře u kruháče našli pekárno-cukrárnu, kde jsme si vzali kousek jablečného koláče a kornout s vanilkovým krémem. Jako tečka večer s čajíkem úplně perfektní. Jenom nás zarazilo, jak byly báby zpruzené – ta u polívek nás dlouho ignorovala, než jsme se domohli své porce, a cukrářka byla vrcholně otrávená, že jí taháme od telenovely kvůli nějaké buchtě… Jinde než v Dalatu se nám to zatím nestalo (ve Vietnamu).

ÚTERÝ 14.7. – DEN TŘÍSTÝ DRUHÝ – POHODA V KAVÁRNĚ, VÝŠLAP K MOZAIKOVÉMU CHRÁMU LINH PHUOC

Měli jsme toho po předchozích dnech docela plné kecky, tak jsme si dnes přispali, pak posnídali rambutany a trošku popracovali na deníku a fotkách. Až kolem poledne nás ven vyhnal hlad. Dosavadní mrholení se změnilo v regulérní déšť, jak jinak. Rozhodli jsme se tedy pro takový typický, cestovatelský, odpočinkový program – jít zevlovat do kavárny🙂 A aby to jó stálo zato, vzali jsme to nejdřív přes cukrárnu a k tomu kafi si nechali nabalit citronový a banánový dortík. Nutno podotknout, že ke kafi jsme je ale už nedonesli:-) Už z prvního odpoledne, kdy jsme tu bloudili a zoufale hledali ubytko, jsem měla vytipovanou pěknou kavárničku s bambusovými zdmi Coffee Bean Saigon, kde měli naši oblíbenou pochoutku za nijak přemrštěných 12 000 Đ. I bez dortíku jsme si to užili – ucucávali jsme ledové kafe se salkem, Petík hledal informace na mobilu, já dopisovala resty v deníku a venku lilo… Prostě taková dalatská idyla:-) Dokonce jsme si troufli i na druhou rundu, ale to nebyl nejlepší nápad – tady bylo to kafe nějaké silnější, že Petíkovi neudělalo úplně dobře a i přesto, že jsme vyrazili to trochu rozchodit, večer ponocoval bůhví do kdy:-)

Na oběd jsme se zastavili na trhu pod schody, kde nám zase paní dopřála rýže, brokolice i pěknou kotletku, pak jen rychlá zastávka v hotelu, trochu obměnit obsah batohu a vyrazili jsme se podívat na novou, ale působivou pagodu Linh Phước (postavena v roce 1949, renovovaná v 1990). Znamenalo to nejdřív chytit autobus do vesnice Trại Mát. Sprchlo, my rychle naskočili do minibusu, stálo nás to každého 11 000 Đ, načež autobus sjel dolů pod tržiště, zaparkoval a řidič se šel naobědvat. Za 20 minut hotovo, mohli jsme pokračovat:-) Slečna konduktorka měla krásnou růžovou softshellovou bundu North Face, ostatně s Columbií jsou to nejprodávanější značky v celém Dalatu (za 700 000 – 1 000 000 Đ, tedy cca 770 – 1100 Kč:-)), a poradila nám, kde vystoupit. Ocitli jsme se vlastně přímo před vchodem do chrámového komplexu.

Představovali jsme si to tu trochu opuštěněji, že je celá stavba někde na kopečku, místo toho jsme zůstávali ve vesnici, ale nevadí. Komplex tvoří hlavní svatyně, několikapatrová, členitá a neuvěřitelně zdobná budova, vedle ní zahrada s dalšími sochami a ohromným mozaikovým drakem, zvonice, pak další vedlejší svatyně, tolik zdobená mozaikou z rozbitého porcelánu, že byla zapsána do Guinessovy knihy rekordů a nesmí se v ní fotit, a pak velikánský stojící Buddha. Při bližším pohledu je vidět, že ho tvoří drobné pletivo a do něj zapíchané neskutečné množství slaměnek – květin, co nevadnou a okolí Dalatu je jejich pěstováním proslulé (mimo jiné). Květinový Buddha. Pravděpodobně největší na světě, protože těch květinových asi moc nebude:-) Jen škoda, že uprostřed toho všeho je parkoviště aut a zájezdových autobusů, a tak je trošku problém udělat pěknou fotku jen s budovami. Jinak je ale celý areál kouzelný – každá ploška je obložena úlomky porcelánu a fakt, že to tu dělníci vyrobili teprve před pár lety, nijak nesnižuje jejich odvedenou práci. Nejlepší výhled je na celou tu kýčovitou krásu z výšky, a tak jsme skotačili po všech patrech pagody i zvonice, jen abychom si našli ten nejzajímavější záběr:-) Zvonice, nebo-li Dai Hong Chung Tower, je také zajímavá sama o sobě. Se svými sedmi patry a 37 m je považována za nejvyšší zvonici ve Vietnamu a její srdce, mohutný zvon instalovaný v roce 1999 a vážící 8,5 tuny je nejtěžším zvonem v zemi. Mezi asijskými turisty je populární jako “plnič přání” – píší svá přání na lepicí papírky a ty pak nechávají přímo na něm, aby jejich přání vyzvonil až do nebes ke všemohoucím bohům. I bez vypisování papírku si člověk ale neodpustí si zde vzpomenout na svá tajná přání, tak snad i tak k bohům doletí… A bohové možná občas dávají znamení, že naslouchají – nad věží se již několikrát ukázaly barevné tzv. halové jevy – jakési “vedlejší slunce” vznikající lomem slunečního světla na ledových krystalech v atmosféře…

Cestou zpátky se nám nechtělo čekat na autobus, který jezdí asi tak jednou do hodiny, a vyrazili jsme pěšky, že ho někde později odchytneme. Šlapali jsme nejprve vesnicí mezi krásnými, stylovými, dřevěnými domky, před kterými si hrály děti, nebo tetky zpracovávaly zeleninovou úrodu. Za vesnicí se pak otevřely výhledy do údolí plných dlouhých řad skleníků a foliovníků. To nám trochu připomnělo Cameron Highlands v Malajsii, kde je to kromě čajových plantáží úplně všude a dost to tu krajinu hyzdí. V Dalatu celkem taky, ale vlastně stačí přejet o údolí (nebo dvě, nebo tři) dál a už člověk kouká jenom na skály a borové lesy, kolem kterých se plazí cáry dešťových mraků nebo mlhy.

Tak jako to odpoledne nad samotným Dalatem… S trochou štěstí jsme chytli zpáteční autobus, ten stejný, se kterým jsme přijeli k pagodě. Ušli jsme pěšky 2 ze 7 km, takže levnějšího pásma jsme nedosáhli a zaplatili stejně jako předtím, každý 11 000 Đ. Nechali jsme se vyhodit na křižovatce u BigC, že si trochu doplníme zásoby ovoce. Dnes po létajících dracích nebylo ani stopy – bodejť by bylo, když půl dne propršelo v kuse a další přeháňky se tu evidentně opakovaly i odpoledne… Na tržnici pod schody jsme si dali krabičku s dvojbarevnou lepivou rýží, kousky masa, vejcem, zeleninou a buráky, a pak vyzkoušeli i tu jejich “vietnamskou pizzu” z rýžového papíru s hrstí jarní cibulky, chilli, vejcem a chilli omáčkou. Asi ale zůstaneme věrni italskému originálu…:-) Závěrem jsme se zase jednou nechali napálit s polívkou, páč jsme objednali bez všech nutných dotazů a ujištění, takže jsme dostali malou mističku s nic moc obsahem a skásli nás o 30 000 Đ. No jo, stane se:-) Chuť jsme si vynahradili skvělým ovocem a ještě lepším jablečným a ananasovým dortíkem z cukrárny, kde jsme zase zpruzenou tetku vytáhli od telenovely. Má smůlu, nemá tak dobře péct:-)

 Tisk článku