Na snídani jsme zamířili na půl osmou a ani dnes se žádné překvapení nekonalo. Snad jenom, že po pár minutách došel pomerančový džus:-D Naprali jsme do sebe toustů co to šlo, pak pobalili a vyrazili na výlet. Dnes nás čekal trochu delší výlet – měli jsme namířeno na jižní pobřeží, do měst Eastbourne a Brighton, mezi nimi do národního parku South Downs, konkrétně oblast Seven Sisters s nádhernými bílými útesy, nejvyššími v Británii. Jízdenky jsme měli trochu složitě, ale nakoupené předem, v klidu, z domova. Vyšly tak i o hodně levněji než na místě.

Z hotelu jsme vyjeli tuším kolem 8:30, abychom měli dostatečnou rezervu na cestu na nádraží Victoria. Tam jsme dorazili ve čtvrt na 10, v 10 jel vlak. Došli jsme do kanceláře společnosti Southern, kde jsme se raději ještě jednou ujistili, že jsme všechny podmínky pochopili správně. Na jízdenkách byl závislý celý náš výlet, protože fungovaly nejen na vlak, ale i na všechny autobusy v oblasti. Na bus jsme jednak měli dojít, protože až do Brightonu bychom to za půl dne nedali, druhak to byla úniková varianta, kdyby nám síly došly už dřív, protože silnice se v podstatě vine celou dobu podél útesů. Veškeré naše domněnky nám byly potvrzeny, a když se po docela dlouhé době netrpělivého postávání před odjezdovou tabulí objevil konečně náš vlak, vesele jsme nasedli, zkontrolovaní u turniketů (s jízdenkama vytištěnýma doma nás musel pak kontrolor pustit postranním vchodem), a později i ve vlaku. Ten byl opět parádně komfortní, tichoučký a rychlý. Krajina se docela rychle změnila v travnatou zvlněnou rovinu jihoanglického venkova, viděli jsme uhánějící zajíce a jeden moment dokonce lišku (tvrdím já, ostatní jí nestihli a nevěřili mi). V takovém vlaku jsem cítila potřebu otestovat i záchod a dobrý:-)

Před 12 jsme dorazili do Eastbourne, městečka na pobřeží (teda ono je to stotisícové město, ale to je pořádně vidět až z nadhledu). V létě se jedná o jedno z vyhlášených letovisek, teď jsme tu byli skoro sami, ale neva. Počasí setrvávalo ve své příznivé podobě a nic víc jsme si nemohli přát. Docela hodně tu teda foukalo, takže pocitová teplota mohla být díky sluníčku tak někde u 12 stupňů. Hned kousek od nádraží jsme vlezli do malé sámošky a odnesli si dobrůtky na cestu – Voláci myslím nějaké tyčky a my KONEČNĚ vymodlené fazolky! Tady někde mi přišla celkem nepěkná sms z práce, takže jsem smolila odpověď a cestu k pobřeží moc nesledovala, když jsme ale došli k oceánu, tak šlo všechno ostatní stranou. Kamenitá pláž, vlnolamy (asi), opuštěné stánky, šplouchající moře, blankytná obloha a zářící slunce. Prostě pohádka.  Člověk by se hned šel vykoupat, kdyby mu nemrzly prsty, jen co je vytáhne z kapes. Odlovili jsme si rychle kešku a vydali se po lázeňské kolonádě podél pobřeží, plné laviček, které byly popsané jmény a krátkými příběhy zdejších hostů. Asi po 2km jsme došli na konec asfaltky a počátek našeho putování po bílých útesech. Už první nástupní kopec vypadal tak nepříjemně, že Barča se lehce vylekala. Je fakt, že i my ostatní jsme ho funěli docela dlouho a nahoře jsme byli rádi za lavičku, kde jsme chvíli vydechli a nabrali nové síly. Minuli jsme pamětní desky ustavující chráněný park, obešli památník britským letcům z 2. světové války a už viděli maják na malém ostrůvku v moři. Samozřejmě pod ohromnými křídovými útesy. Musím říct, že už jsem pár přírodních krás viděla, ale tohle rozhodně bude patřit k tomu nejhezčímu, co jsem v životě navštívila. Celý výlet, celé odpoledne bylo plné naprosto dechberoucích scenérií a strašně jsem záviděla Londýňanům, že to sem mají takový kousek, protože já bych tu klidně trávila každý víkend:-)

Jediný trochu nepříjemný fakt (hlavně pro Barču) byl ten, že Petíkem slibovaná procházka po vrstevnici se moc nekonala, spíš to bylo jak na horské dráze – prudce nahoru – prudce dolů. Nemohli jsme samozřejmě minout ani zajímavý maják Belle Tout z roku 1834. Podle infotabule pod ním jsme zjistili, že ač maják zářil svými 30 olejovými lampami do dálky 23 mil, tak asi jenom za hezkého počasí, protože kvůli časté špatné viditelnosti v pověstných anglických mlhách byl roku 1902 nahrazen majákem v moři, který jsme již minuli. Další jeho zajímavostí je podobný osud jako kostel v Mostu, protože díky erozi útesu byl maják, i když již nefunkční, ohrožen, a tak jej roku 1999 těžkou technikou přesunuli o 850 m do vnitrozemí. Dnes jej vlastní soukromý majitel, udělal z něj B&B hotel a zřídil si tam malou občerstvovnu, ovšem tak předraženou, že (aspoň mimo sezónu) každý rozumný turista se usadí za zídkou, v závětří a dá si svojí vlastní svačinu. Tak jako my:-)

U majáku jsme byli tak akorát nachození, ovšem netušili jsme, že máme za sebou tak možná půlku, spíš míň. Navíc po občerstvení se začaly ozývat některé tělesné potřeby, jenomže kam má člověk jít na otevřeném travnatém útesu? Naštěstí svah pod majákem byl docela porostlý, hlavně tedy strašlivě pichlavými keři s nádhernými žlutými květy, ale v jednom místě, kde byla i lavička, toho roští bylo víc….a evidentně hojně využívané:-D Barča si aspoň chvíli odpočinula a my ostatní jsme odložili část tíhy a mohli pokračovat. Prošli jsme liduprázdnou vesničkou Birling Gap, několikrát prolezli vrátky v ohradě a najednou nás vítal vstup do parku Seven Sisters – oj, a co jsme to teda šli do teď? Nezbývalo ale než šlapat dál, v této části se silnice od útesu docela vzdálila, takže vydat se k ní bez jistého výsledku by vyšlo pomalu hůř než to už dojít. Barča postupně přestala mluvit a i my ostatní už jsme šlapali tak nějak automaticky, a i když to bylo pořád nádherné, většinu sil jsme nechali za sebou.

Kolem 5. hodiny jsme konečně uviděli zdánlivý konec cesty – ústí říčky Cuckmere. Opět parádní pohled, uměle i přirozeně zatopené plošky, na kterých se odráželo slunce. Horší bylo, že se nám nějak ztratila cesta a vlastně doteď nevím, kudy vedla:-) Petík podnikl krátký průzkum, ale došel jenom mezi 2 ohradníky, které se tu všude prolínaly. Jeden jsme nakonec po připravených schůdkách přelezli a pastvinou sešli kolem kraviček na cestu:-) Opět průchod vrátky, a pak další asi 2 kiláky na silnici, to už jsme ale fakt mleli z posledního. Zjištěný autobus jsme akorát viděli odjet, ale naštěstí zanedlouho jel další (akorát jsme museli hlídat linku, na některé platila naše permice, na některé ne). Usadili jsme se a nohy začaly tuhnout. Za chvilku i my, a tak z jízdy do Brightonu moc nevím:-) Město pak vypadalo docela zajímavě a živě i teď mimo sezónu, i když ruská kola a další atrakce na Brighton Pier nefungovaly. Naopak jsme viděli chlapíka na jeřábu u nějakého sloupu uprostřed silnice, který ověšoval pyžamy. Myslím, že jsem četla, že se tam chystal nějaký svátek, ale slavit s pyžamy v ulicích je zvláštní, na Brity tuplem. Autobus nás vyhodil u vlakového nádraží v 7, takže jsme měli dost času. Rozhodli jsme se trochu doplnit energii a po lehkém pátrání v okolních podnicích jsme skončili v číně. Bylo to tu takové ušmudlanější než v Londýně, ale to neva, účel to splnilo a jídlo v nás zmizelo slušnou rychlostí. Vtipná byla návštěva WC, kam nešlo pořádně trefit, takže já jsem skončila na nějakém, co byl označen jako nefunkční, ale fungoval, a Barče se podařilo nakouknout do kuchyně, což v číně není nejlepší nápad. Pak už jsme nastoupili do vlaku a frčeli zpátky do Londýna, do hotýlku a do postele, opět totálně vyřízení. Jen jsme se zvládli domluvit, že zítra dáme snídani trošku později:-)

 Tisk článku