Místo vydání: Kuala Lumpur
Jelikož auto z cestovky nás mělo vyzvednout až v půl 10, měli jsme vstávačku na pohodu, všechno v klidu zabalené a vysedávali jsme ještě na verandě u internetu. Van dorazil ve slibovaných 9:40, nabral nás, pak ještě jeden pár do plného počtu a frčeli jsme úplně na konec jižního cípu ostrova, odkud nám jela loď. Chvilku jsme si museli počkat v komerčním přístavu, tak jsem si šla koupit aspoň papáju v pytlíku k snídani. Slečna se na mě ale tvářila, jak kdybych jí nebetyčně otravovala s tím, že si od ní chci něco koupit, ještě navíc když to má s přístavní přirážkou (2 RM). Dost nezvyklé…
Přes kousek moře po kolena jsme se všichni nalodili na větší člun, usadili se ve 2 řadách proti sobě a dostali záchranné vesty. V naší asi 20-členné skupině jsme byli jediné běloby, jelo s námi několik více či méně zahalených párů, rodinka arabského ropného magnáta (jak jsem si je pracovně zařadila, nejvýraznější byl malý tlustý a asi dost rozmazlený chlapeček) a partička tak 15-letých puberťáků, ukřičených frajírků ve sportovních dresech, kteří mezi sebou podle mě taky mluvili arabsky. Kapitán vypadal na první pohled jako suchar, ale během výletu se ukázal jako skvělý profík – s lodí mu to šlo bezvadně, jezdil rychle, ale bezpečně, při každém výstupu nám jasně a zřetelně anglicky vysvětloval, co nás čeká a kolik na to máme času, a ve finále nám zachránil pokažený den, když našel a vrátil nám zapadlou krytku od foťáku. Přišlo mi, že třeba s mladými arabáky se tak nepáral:-)
Celý výlet jsme začali delším přejezdem k Ostrovu těhotné dívky (Pulau Dayang Bunting). U něj jsme napřed chvíli zbrzdili, aby nám kapitán ukázal siluetu kopců, která vypadá jako ležící těhotná žena a dala ostrovu jméno. Potom nás vyhodil normálně v přístavu, odkud jsme celkem bez problémů přelezli menší kopeček, po cestě nás jen sledovala bystrá očka makaků. Přehoupli jsme se ke krásnému jezeru Pregnant Maiden Lake a zůstali lehce šokováni z řešení přístupu k vodě. Je tu totiž zbudované jakési mnohoramenné molo, po kterém se chodí, leží, leze, skáče z něj do vody a v jedné části má udělané i brouzdaliště pro malé děti. Je tu poměrně velká koncentrace lidí, ale shodit věci, vykoupat se a chvíli posedět na sluníčku se dá. Voda byla teplá, ale koupání ve sladké mám vždycky radši než moře:-) Jezero je hluboké kolem 10 m, takže i když je čisťoučké, má tmavou barvu. Na tento príma program jsme měli hodinu, pak jsme se zase všichni sešli na konci přístavního mola. Naše loď ale nikde, odjely 3 další posádky, ale my pořád nic. Brzy jsme pochopili, že nás to vůbec nemusí mrzet….kapitán sice přijel o 15 minut později, ale bravurně zaparkoval, naložil nás a frčel s námi k dalšímu strovu. Všechny ty 3 lodě před námi jsme předjeli:-)
Opatrně jsme zajeli do zátoky u dalšího ostrova Pulau Singa Besar, zastavili a čtvrt hodiny sledovali kroužící a lovící mořské orly. Byla to úchvatná podívaná, jenom fotky se dělaly dost těžko. Další tryskojízda nás přenesla na pobřeží ostrůvku Pulau Beras Basah, kde jsme měli opět hodinu na koupání v naprosto dokonale tyrkysovém moři, s naprosto dokonale běloučkým písečkem na pláži, pod naprosto dokonale košatými palmami – prostě pohádka!!! Vůbec se nám z tohoto ráje na zemi nechtělo, na loď jsme dorazili jako poslední a zbyla na nás místa na přídi. Usedli jsme s vestičkami a kromě občasné sprchy od vln jsme nečekali nic zlého, ale ono to především na těch vlnách děsně nadskakovalo (z čehož měla radost jenom partička prdlých arabáků, kteří se pro tentokrát uklidili dozadu) a z nás to málem vymlátilo duši. Musím ale říct, že podle mě si toho kapitán všiml, že my z toho nejsme zrovna dvakrát odvázaní a jel sice rychle, ale zdaleka ne tolik, jak by mohl, a opatrně.
Vyložil nás až skoro na pevninu, při delším skoku by se dalo i suchou nohou. U přístavu už čekaly vany a rozvezly nás do hotelů, nás samozřejmě nejdál, ale co, měli jsme to jako službu v ceně, prostě fullservis:-) Dali jsme rychlou odsolovací sprchu a v nesnesitelném horku vyrazili na oběd do Tomato restoran, tedy k již vyzkoušeným Indům. A tentokrát přišlo velké osvícení a prozření, protože jsme se rozhodli zkusit se najíst formou bufetu a ona z toho byla za celou dobu v Malajsii největší porce za rozumnou cenu:-) Zde to proběhlo tak, že jsme každý dostali na talíř dvě misky suché rýže a sami si nandali z bufetu podle cen – u něčeho byla cena za kus, u něčeho asi za celkové množství, nevím. Výhodou je, že se tu neúčtují omáčky, takže těch si může člověk na tu rýži nalít kolik chce, počítá se nějak pevný obsah jídla. S nandaným jídlem si jde člověk sednout ke stolku, za chvilku se u něj zhmotní někdo z obsluhy, na jídlo koukne znaleckým okem a napíše účet. Pokud se člověk drží nějak rozumně, tak se do 5-6 RM dá v pohodě najíst. Jako sladkou tečku jsme zvolili zmrzlinu v sámošce, ale zde jsme zůstali konzervativní a pečlivě se vyhnuli místním specialitám – zmrzlině z fazolí nebo kukuřice.
☕ Podpořte nás kafíčkem!
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.
Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!
Odpoledne jsme trávili na pláži, akorát že než jsme se na ní vypravili, tak se zatáhlo a už pořádně sluníčko nevykouklo. Teplo ale bylo, koupačka v pohodě, lenošení na pláži taky. V moři nás několikrát něco ňaflo, a pak jsme i viděli tam plavat tečkovanou medúzku. Vrátili jsme se až po 19., se západem slunce. Na večeři samozřejmě zase na bufet u Indů, když už jsme věděli, jak na to. Tentokrát nás to vyšlo každého na 6 RM, ale narvali jsme se k prasknutí. Petík chtěl pak ještě na cestu tu jejich chlebovou placku, jenomže si pořád nepamatujeme, jak se jmenuje. Objednali jsme tedy roti plain a měli pomalu druhou večeři. Byla to taková vláčná plačinka a k ní 2 omáčky. Při večerní procházce jsme zamířili za keškou na sousední pláž, ale lehce najít nešla a na nápovědu jsme se nepodívali, takže ta zůstala nepokořena. Cestou zpět do hotelu jsme nemohli nedat kokosový shake, pak trochu pobalili a šli spát.
Loading...
