Přesun na Penang, průzkum Georgetownu

...aneb o kladech malajských autobusů a úžasném multikulturním prostředí ostrova Penang
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kuala Lumpur

 Tentokrát jsme vstali brzo, už po 6., dobalili a v půl 8 definitivně opustili milé místo. Na první pohled to vypadalo, že taxíci ještě spí, ale během 2 minut jeden přifrčel, naložil a jeli jsme:-) Byl i docela povídavý, jenom té angličtině rozumět chce tady víc fantazie než jen znalosti jazyka:-) Po 8. hodině nás vyhodil v Kuahu v přístavu, my v klidu koupili lístky za 23 RM/os. A chvíli si počkali na loď. Po nastoupení jsme zjistili, že celý vnitřek lodi je vyklimatizovaný na teplotu ledničky, ale po lehkém přiodění jsme si chvíli četli a zbytek cesty do Kuala Kedah prospali. Možná díky vymrznutí na lodi jsme pak byli vděční za horké sluneční paprsky a nevadilo nám ani čekat v nich půl hodiny na autobus. Taxikáři se nás snažili přemluvit, tvrdili, že žádný autobus nejede a nabízeli nám svezení za 10 RM, ale my měli momentálně lehkou finanční krizi (docházely ringity) a bus měl stát 2 RM. Vytrvalost se vyplatila, bus přijel a za 2,20 RM/os. nás vzal do hlavního města státu Kedah – Alor Setar. Autobus byl prvotřídní vejtřaska. V Alor Setaru jsme dlouho nepobyli – ještě u dveří autobusu nás odchytil naháněč, v mžiku jsme měli v rukou lístky (9,80 RM/os.) a seděli v luxusním autobusu do Butterworthu.

   K dálkové autobusové dopravě v Malajsii bych – i po pozdějších zkušenostech – poznamenala pár věcí:

  1. Většina autobusů má sedadla po 2 + 1 v řadě, navíc velké rozestupy mezi řadami, někdy i podpěrku pod lýtky – prostě mačkání se na malém sedadle v busu není třeba se bát.
  2. Řidiči jezdí poměrně dobře, opatrně a ohleduplně (což v tomto regionu není úplně běžný jev). Většinou i rozumně klimatizují, ale není to pravidlem (takže ponožky a mikinu vždycky radši s sebou).
  3. I dálkový autobus se dá „stopnout“. To, jestli zastaví, a jestli bude chtít něco platit, záleží jen na řidičovi. Normálně lístky neprodává on, ale „agenti“ na nádražích.
  4. Kdykoliv se kohokoliv na nádraží zeptáte na jakýkoliv autobus, tak „jede hned“ a „cesta trvá 2 hodiny“. Do Kuala Lumpur 4.

   V Butterworthu jsou přístav a autobusový terminál hned vedle sebe, takže jsme v šíleném vedru přešli kousek k nástupišti na trajekty, zaplatili 1,20 RM/os. u turniketu (turnikety jsou přímo na mince, nevrací, rozměnit se dá u pokladníka), počkali si asi 10 minut na trajekt, a pak se cca 20 minut vezli na náš dnešní cíl – ostrov Penang, konkrétně do hlavního (a jednoho z mála) města Georgetown. Z trajektu vypadá Georgetown mnohem větší než Butterworth, zaujmou hlavně mrakodrapy.

   Georgetown nás přivítal přehlídkou žebráků a podivných existencí kolem přístavu, tím ale to nepříjemné skončilo. Probloudili jsme se do čínské čtvrti, kus s námi šel Američan, co byl ubytovaný nedaleko a oslovil nás po cestě. Tentokrát jsem byla se svou angličtinou za debila já:-) Na třetí pokus jsme našli hostel, který existoval, nestál moc a měl volno – Banana New Guesthouse, za 25 RM pokojíček v útrobách domu, malý, 2 postele, nad nimi větrák, 4 stěny:-) Společné WC a koupelna na chodbě, kde zároveň celý den šůrovaly zaměstnankyně hostelu prádlo – praly, sušily, žehlily. Jinak to ale aspoň první den vypadalo, že i záchod a sprchu budeme mít pro sebe. Wi-fi krabičku jsme měli hned před pokojem, takže net nebyl z nejrychlejších, ale byl stabilní. Jinak měli několik počítačů s netem v ústřední hale.

   Kolem 16. jsme vyrazili na obhlídku města. Hned před hotelem nás zaujal vysmátý čínský děda s vozíkem plným ovoce, ze kterého dělal za dorbný peníz ledový džusík do pytlíčku. Nejlepší byl samozřejmě (můj) limetkový, vyrobený z úplně malých limetek, velkých jako cherry rajčata. Nejdřív jsme směnili nějaké penízky, přičemž jsme si ještě dovolili udělat legraci a poučit pána za pokladnou, protože měl po stěnách vystavené různé bankovky a u nich ceny pro sběratele, a u české 200,- měl napsáno SLOVAKIA. Tak jsme mu museli vysvětlit, jak to s tou Czech a Slovakia je. On se hlavně ujistil, že cena v ringitech sedí a myslím, že to mu stačilo ke štěstí:-) Prošli jsme si naprosto úžasnou a strhující čtvrtí Little India, kde jsou hlavně obchody s oblečením, různými cetkami, CD/DVD, ale taky stánky se smaženými věcmi k okamžitému odnesení a konzumaci – zeleninové i kuřecí samosy (šátečky), cibulové koule, banánové koule, ad. Cena 0,5 – 1 RM. Především ale KONEČNĚ něco, co se dá za dne jen tak koupit a jít… O kus dál jsme si koupili ještě pytlík oříškovo-medových kuliček, které nám později nejednou zachránily život dodáním potřebné dávky cukru do žil.

   Na nábřeží, s krásným výhledem na celý přístav, jsme se pokusili najít kešku, ale bez nápovědy opět neúspěšně. Padla později při odjezdu, když už jsme nápovědu znali a usoudili jsme, že bez ní bychom ji asi nenašli. U přístavu jsme se šli podívat do „food court“, což je prostor uprostřed plný stolů se židlemi, lemovaný malými žrádelnami, resp. prodejci většinou jednoho konkrétního pokrmu, případně více druhů sladkostí nebo nápojů. My se odhodlali vyzkoušet místní specialitu – Penang Laksa – což je rybí polévka, respektive rybí vývar, maso ani kosti v ní nebyly, s nudlema a zeleninou, lehce pikantní. Nějak se v ní mlelo hodně různých chutí, takže na vyzkoušení dobrá, ale příště už si dám něco jiného. Obešli jsme si postupně zajímavé budovy v okolí – kostel sv. Jiří – nejstarší anglikánský kostel v jihovýchodní Asii, budova soudu, chrámy v čínské čtvrti, které ale už byly většinou zavřené, stejně jako klanový dům Khoo Kongsi, viděli jsme krásně večerně nasvícenou mešitu kapitána Kelinga. Do mešity na Acheen Street nás přímo nepustili, ale vchodem jsme viděli poprvé v životě a na všech našich cestách živého muezzina, jak stojí u mikrofonu a svolávacím Allah Akbar oznamuje čas k večerní modlitbě. Po další ovocné šťávě jsme si dali pauzu v hotelu, zase trochu srovnat tělesnou teplotu, a pak vyrazili na večeři. Těšili jsme se na vyhlášené pouliční stánky, kterých sice v naší ulici opravdu byla hromada, ale všude byl takový shon a frmol, že si nás nikdo nevšímal, natož aby odpovídal na naše všetečné dotazy a čekal, až se k něčemu rozhodneme. Asi po 20 minutách okounění a ochutnané jedné jarní rolce (mňam) jsme se dostali k polívce, ale na větší jídlo jsme pak utekli do nedaleké nudlárny Yeap Noodles. Byli jsme tu sice skoro sami, jedná se ale o vyhlášený podnik, který si vyrábí vlastní speciální nudle. Jídel mají rozumný výběr, vše jasně popsané, ceny udané a přiměřené a obsluha je moc milá. Já jsem si dala kuřecí sweet and sour, Petík kuřecí spicy (pálivé), každý limetkový shake a nechali jsme tam dohromady 13 RM (tedy necelou stovku). Kuchař navíc umí říct AHOJ, protože ho to naučili nějací Češi před námi:-)

   Večer jsme se pak šli ještě projít na druhý konec ulice, kde stojí místní kino hrající zejména populární fláky bollywoodské produkce (na nějakého Hobita tu každý prdí:-), natáhli nás tady v 7-11, a když jsme se pokoušeli informovat na zítřejší půjčení motorky, všichni nám řekli, ať přijdem ráno, že teď tu nic nemají. Večerní sprcha už byla sranda, když jsme už od odpolední věděli, že se tu nikde nedá zamknout, že voda se musí zapínat a vypínat na hadici a ne na karmě a že je lepší si moc neprohlížet sprchové kouty:-) Abych se ale nenudila a zažívala stále něco nového i na této cestě, musela jsem se pustit ještě do likvidace vyteklého sprchového gelu do celé hygi tašky…

Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.