Odpočinkový den a výlet na motorce kolem ostrova

...aneb jak jsme začali poznávat indickou kuchyni, o koupání pod vodopády a (ne)trekování v džungli
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Cameron Highlands

   Neplánovaně, ale naprosto prázdninově jsme si přispali až skoro do 11, takže naše první starost toho dne byla Kde se naobědváme? Z průvodce jsme vyčetli tip na indickou restauraci Tomato, kterou jsme při včerejším hledání jídla také potkali, ale pro štědrovečerní večeři nám nepřišla dost nóbl:-) Vydali jsme se k ní tedy teď a byl to celkem dobrý tah. Z jídelního lístku se tu dá najíst kolem 5RM za menší porce (za větší jídlo s masem ale spíš tak 7-10RM), nebo jsme později objevili kouzlo samoobsluhy – přijdu, dostanu rejži, naberu na ní co chci, přičemž ceny jsou všude udané, ale vždy za kusy masa nebo prostě pevnějšího obsahu, omáčky jako takové se neúčtují, takže si jich můžu nabrat třeba 10, na každý kousek rýže jinou. Odnesu ke stolu, přijde někdo z obsluhy, mrkne, kolik mám na talíři mas a vypíše cenovku. I tady se to pohybuje kolem 5, 6RM, ale té porce se člověk opravdu do sytosti nají. My každopádně na první pokus vyzkoušeli jídelní lístek, a sice já samosu a rojak, Petr něco, co byla placka, a k ní miska bramborovo-zeleninovo-pálivé omáčky. Kdo nezná, tak samosa jsou malé šátečky plněné kořeněnou, bramborovou směsí a osmažené (stejné těsto jako jarní závitky od číňanů), zde podávané se sladkou chilli omáčkou. Rojak jsem považovala za ovocný salát, ale ve skutečnosti to byl ovocno-zeleninový salát (jablko, ananas, okurka, zalitý sójovou omáčkou a něčím posypaný. Celkově hodně divná chuť, ale tak když už jsem si to poručila, tak to dám:-) Před odchodem nás bavili praví Indové, kteří jeli přes samoobsluhu, a někteří z nich jedli dle svých zvyklostí rukou. Jakože se v Asii matlá rukama lepkavá rýže, vymáchá v omáčce a jí, to bych pochopila, ale normálně uvařenou rejži, zalitou litrem omáčky (takže ani v nejmenším nelepivou) blemstat rukama, je fakt divné:-)

   Po obědě a pokusu o připojení na net v hostelu jsme sbalili pár věcí a šli se vyvalit na pláž. Ta nás i za bílého dne příjemně překvapila – čistá, v místě našeho hostelu i celkem klidná, voda čistá, jen lehce zakalená zvířeným pískem, když člověk jde vodou. Vedro bylo úmorné, voda teplá, relax absolutní. Akorát jsou tu prý medúzy a měla jsem párkrát pocit, jako kdyby mě pod vodou něco ďoblo. Nikde mi ale nic nezůstávalo, tak jsem si to možná jen vsugerovala. Z pláže jsme zahájili bezpečnostní ústup (před úpalem) v 16 hodin a s počítačem a deníkem se usadili na naší verandičce:-)

   Až po 19. hodině jsme znovu vyrazili, jak jinak, než za večeří. Jak jinak, než k Indům:-) Na zpáteční cestě nás pak zaujaly „dezerty“ – nejdřív jsme vyzkoušeli smaženou zmrzlinu u malého stánku. Vypadalo to tak, že klučina vyndal z lednice mražený bochníček, na chvíli ho hodil do rozpáleného oleje, a předal nám na tácku. Pod strouhankou se ukrývalo jakési těsto, které to všechno drželo pohromadě, zmrzlina byla až uvnitř. Ale výborná. To celé za 3 RM. O kus dál jsme pak objevili opravdový poklad – kokosový shake s vanilkovou zmrzlinou, komplet také za 3 RM. Od této chvíle jsme mu už neodolali žádný večer.

   Po večerním obžerství jsme se ještě zastavili v půjčovně motorek a informovali se na možnost půjčení skútru na další den. Vše nám bylo důkladně vysvětleno, motorky tu měli od 30 RM, plus možnost připlacení pojištění za 4 nebo 8 RM. Požadují řidičský průkaz (český, mezinárodní zatím nikdo nechtěl) a nejlépe i pas, ale asi by půjčili motorku i bez pasu, hlavně mít ten řidičák. Teď tu už moc motorek neměli, ale máme se zastavit ráno a budou. Prozatím spokojení jsme se vrátili do chatky a naplánovali si zítřejší výlet po ostrově, udělali rychlý zápis a šli spát.

  Vstali jsme před 8, zabalili a šli nejdříve pro motorku. Vše proběhlo bez problémů, za podmínek včera uvedených. Skútra jsme si nakonec půjčili nejmenšího obsahu (125), ale novější typ, takže nás vyšel na 33 RM, 8 RM pojištění a 50 RM vratná záloha (deposit). Doklady okopírovány a v půl 9 jsme vyjeli k prvnímu cíli. Tady na ostrově nebyla orientace nijak složitá, vede po něm jen několik silnic a města/letoviska nejsou velká.

   Jako první jsme se vydali k hoře Gunung Machinchang (708 m), na kterou vede kabinková lanovka, mezi jejími dvěma vrcholy je naučná stezka, a na opačném vrcholu, než stanice lanovky, je ohromný obloukový most Skybridge do vzduchoprázdna, ale s parádní vyhlídkou. Na to všechno jsme se těšili. Ještě než jsme tam ale dojeli, překvapila nás u silnice nejdříve tlupička makaků a o kus dál líně se rozhlížející varan. To už jsme museli opodál zastavit (s vyhlídkou na krásný přístav a maják) a jít se na něj podívat a zkusit ho vyfotit. Řekla bych, že mohl mít tak 1,5 m, a dokud jsme si udržovali slušnou vzdálenost, tak i pěkně pózoval.

   Příjezd pod horu byl nakonec lehkým zklamáním. Je tu sice velké a zdarma parkoviště, ale podnikaví Malajci kolem postavili „Oriental village“, což je malé městečko tvořené jen stánky s hadry a suvenýry, několika restauracemi a vcelku ničím zajímavým. Fronta na lanovku byla v době našeho příchodu asi 20-metrová, lanovka stála, vypadalo to, že další várku lidí sveze až ve 12 (bylo ani ne půl 11) a Skybridge z důvodu opravy uzavřen. Usoudili jsme tedy, že peníze za půjčenou motorku nenecháme stát na parkovišti, ale raději využijeme přejezdem na další zajímavé místo, a tím byl Telaga Tujuh (Seven wells – Sedm studní). Zde jsme už parkovali za 1 RM, ale zase nám s úsměvem slíbili i pohlídat helmy:-) U vchodu zase několik stánků, hlavně s oblečením a občerstvením, samozřejmě s přirážkou. Hned na začátek nás čekalo ale hodně prudké stoupání, naštěstí jenom kousek. Odbočka k vodopádu už je po rovině nebo po schodech dolů. Vodopád sám je úchvatný, pod ním povrch z velkých balvanů, po kterých se dá různě lézt, až přímo k padajícímu proudu. Kousek pod ním je velká tůň, perfektní na koupání, a asi i dost hluboká, protože místní (?) frajírci do ní skákali i z těch dvoumetrových šutrů. Nahromadila se tu i spousta bělob, skoro všichni se tu koupali. My jsme si to nechali na později, měli jsme toho před sebou ještě dost. Vrátili jsme se na hlavní cestu a už jenom po schodišti stoupali dalších asi 200 m k Sedmi studním. Je to úsek řeky nad vodopádem, kde vymlela voda více či méně hluboké prohlubně, u nás je to třeba na Jizeře a říká se tomu hrnce, myslím:-) Dá se v nich krásně koupat a mezi některými po stékající vodě i sjíždět jako na klouzačce. Jenom Petíkovi se skluz nějak nepovedl, protože neodhadl velikost „hrnce“ pod posledním stupněm a vrhl se do něj po hlavě, narazil ale na skálu. Odnesl to krvavým šrámem na čele a naraženým nosem, chudák. To vše ale až teprve po tom, co jsme se vypravili na „trek“ do džungle. Samozřejmě v sandálech, kraťasech a nátělnících, jak je naším dobrým zvykem. Od Sedmi studní vede dále pralesem stezka, necelé 3 km až na vrchol Seven wells peak. Došli jsme asi do poloviny, před největší stoupání (i do té chvíle to bylo jen stoupání), a málem při tom zdechli. Kdo nebyl v tropickém pralese, neví, co je vedro:-) Na další pochod jsme nebyli vybaveni ani zásobeni, a tak jsme se v klidu vrátili vrčícím pralesem. Pro mě osobně je tropický prales, nebo džungle vlastně takový les přerostlých pokojovek (fakt, normálně skoro všechno, co tam roste, jsem někdy viděla u někoho doma nebo i u sebe, a to je co říct, když mám mimo orchidejí jen 2 kytky), který ale oživují neskutečné zvuky, cvrkání, vrkání, klapání, pípání a hlavně nezaměnitelný zvuk cirkulárky tropických druhů cikád. V Malajsii nás ještě všude doprovázeli neskutečně velcí a nádherní motýli.

   Po návratu k Sedmi studním jsme hned skočili do vody (doslova, i s následky – viz výše) a bylo dobře. Sice jsme asi trochu pohoršovali, ale v plavkách jsme pak sešli ještě k vodopádu, kde jsme se museli taky vykoupat a vyfotit, i přímo v hrnci pod vodopádem. Horší chvíle potom nastaly, když jsme se potřebovali někde převléknout (neměli jsme sebou ručníky). Odhodlali jsme se využít „záchody“, což byla sice celá budova, ale jedna půlka úplně rozpadlá, druhá tedy fungovala dohromady jako záchody, sprcha, chlapi, ženský, nezamykáme. Na záchod to občas asi někdo nedoběhl…..no prostě fuj fuj fuj, rychle pryč!!! Vůbec nám připadalo, že Malajci tu celkem asi i nedávno vybudovali poměrně slušné zázemí (odpočívadla, vyhlídky, záchody, modlitebny), ale nějak se o to zapomněli starat a ono jim to pomalu chátrá. Hrozná škoda, protože kdyby to fungovalo, tak poptávka určitě bude. A i ten kiosek u Sedmi studní by se určitě uživil. Cestou od vodopádu zpět na parkoviště jsme si všimli pohybu nad námi a když jsme chvíli civěli, viděli jsme krásné černé opičky, docela plaché, větší než makakové, co jsou všude, a roztomilejší. Na takovou dálku se ale nedaly ani pořádně vyfotit. Pro kolemjdoucí jsme museli vypadat jak cvoci, když jsme stáli a uhranutě zírali do stromů, kde na první pohled nebylo nic vidět. Motorka byla stále na svém místě, tak jsme nasedli a popojeli zase kousek dál, a sice k vodopádu Temurun waterfall.

   K tomu se od parkoviště nejde moc daleko, zato nás celou cestu doprovázela tlupa malých makaků, takže jsme sice fotili jak o život i z velké blízkosti, ale zároveň jsme si pořád hlídali kapsy a batohy. Vodopád samotný je nekutečně vysoký, teď na konci období dešťů měl míň vody, ale i tak paráda. Všechnu pozornost ale opět sebrali makakové, když mláďata s pytlíky od slunečnic a plastovou lahví odlákala naše pohledy a jedna dospělá potvora se šla podívat pod hábit celo-zahalené slečně. Našla tam tašku s dobrůtkami a odnesla si úprkem pytlík nějakých oříšků. Takoví jsou to darebáci, žádné roztomilé opičky!

   Poslední zastávkou našeho putování po ostrově se stala jen narychlo Black sand beach na severu ostrova, pláž s lehce tmavším pískem (černý fakt není:-) Zrovna jsme chytli krásné světlo na sklonku dne a nešlo odolat několika fotkám. Panorama hyzdí nějaká továrna na jedné sttraně zátoky, ale jinak moc hezké, i promenáda kolem pláže. Dál už jsme pak jeli jen s krátkou zastávkou na polívku u stánku vedle silnice až do Kuahu, kde jsme plánovali najít nějaký větší obchod a nakoupit zásoby, ale nezdařilo se. Respektive nějaké shopping centrum jsme objevili, ale ani nevíme, co v něm vlastně bylo, protože se u něj nikde nedalo neplaceně zaparkovat. Otočili jsme to, nakoupili poměrně levněji u jedněch číňanů a už za tmy jeli domů. Všechny odbočky jsme trefili a před tou poslední ještě našli nějaký trochu jakoby velkoobchod a koupili tu chipsy asi z tapioky a malou lahvičku sirupu, že si ty vody aspoň trochu zpříjemníme. U parkoviště nás čekalo ještě jedno překvapení – na okolních stromech jsme viděli poletuchu nebo něco takového – vypadalo to jako hodně velká veverka, ale mělo to hodně kůže mezi nožičkami a když to skočilo ze stromu na strom, tak to vypadalo jak 5-úhelníkový papírový drak. Ve tmě to bohužel nešlo pořádně vyfotit, tak nám budete muset věřit:-)

   Po dojezdu jsme vyrazili hned na jídlo, pořádně nám dnes vyhládlo. Zkusili jsme tentokrát jiné Indy, blíže od nás a opačným směrem, o dost levnější a o dost horší. Dostali jsme sice celkem zajímavý popis, co je co, ale v praxi jsme pak zjistili, že v jiných indických podnicích to tak neplatí:-) Já měla roti nan = chlebová placka s jednou omáčkou na namáčení, Petík tosei ghee = palačinková placka se 3 omáčkami (všechny, včetně té mojí, mi přišly stejné). Aspoň to mango lassi bylo super. Jo a samozřejmě jsme si došli na kokosový shake. Zbytek večera byl malinko hektický, ale povedlo se nám dotankovat a ještě večer vrátit motorku, a zároveň si zařídit zítřejší program. Všude tady tomu říkají „Island hopping“ a je to výlet na 4 hodiny po 3 okolních ostrůvcích – k jezeru na Ostrově těhotné dívky, pozorování orlů mořských a koupání na ostrově s dokonale tyrkysovým mořem. Za 25 RM/os. by to mohlo být fajn:-) Večer v chatce věnujeme jako pokaždé psaní deníku a snaze o uploadování několika fotek.

Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..