---

Úterý 3.7.2012

Petík se mě snažil vytáhnout už od půl 7, definitivně připravení a sbalení jsme ale odešli z kempu až v 8:-) Dnes nás čekala velká túra – výstup údolím Vall del Riu k jezeru Estany Gran de la Vall del Riu, dále na vrchol nad jezerem – Pic de Estanyo (2915m – 2. nejvyšší v Andoře), a kdyby nám to šlo hodně dobře, tak ještě na rozhlehlou horu Pic de Casamanya.

Celý výstup začínal kousek od kempu – aspoň podle mapy. V terénu jsme ale cestičku špatně hledali a pořád se nám ztrácela. Vyškrábali jsme se přes opuštěné stavení a jednoho koně strání až k prvním skalám a dál už to nešlo. Pak jsme uviděli kus pod sebou cestu a na ní dva turisty, tak jsme raději pár výškových metrů sestoupili na cestu, a pak už se šlo báječně. Po překonání prvního úseku jsme se občerstvili u studánky a pokračovali naprosto úžasnou lesní cestou podél řeky Riu, resp. nejdřív postupně sestupovali do sedýlka k mostu přes řeku, kde jsme potkali francouzské důchodce. Odsud začal ten opravu festovní výstup v serpentinách stále vzhůru úbočím okolních hor. Slunce pálilo, u vysoko položeného statku (celého postaveného z kamenů) cinkali zvonci polodivocí koně, ptáci zpívali, potůčky bublaly strání, vládl tu naprostý klid. Docela zdlouhavě jsme vystoupali k veřejné chatě Cabana (Refugio) de la Vall del Riu (2165m), prohlédli si její 2 místnosti a nestačili se rozplývat – večer u krbu tu musí být úžasný. Jen ty sušenky nevím, jestli si ještě někdo dá…:-)

Od chaty, kde jsme se vystřídali se třemi Španělkami (nebo místními? Těžko poznat) jsme zase stoupali docela brutálně nejdřív pod morénu, za kterou by se úžasně vyjímalo jezero, ale žádné tam nebylo. Potom přes velké šutry lavinového pole přímo vzhůru – konečně k prvnímu jezeru, ve svitu slunce blankytně modrému. Chvíli jsme poseděli a pokochali se, ale cesta byla ještě daleká, tak jsme se nezdrželi dlouho a pokračovali dál. Přes několik terénních hupů a menších jezírek jsme konečně dorazili k tomu největšímu – Estany Gran (2540m). Poseděli jsme u něj a dali si oběd, kus od nás podobnou činnost provozoval německý pár s mazlivým psem. Oni se pak moudře otočili a šli zpět, kdežto my se vydali dále údolím, už dost mimo cestu (značky jsme v tomto úseku nenašli, vyšlapanou cestu většinou taky ne), přes lavinová pole. Postupně jsme dorazili na konec údolí a nezbylo nám, než se nějak vyplazit na hřeben nad námi. Podařilo se mi přesvědčit Petíka, ať to nebereme úplně ztečí, ale našli malou, skoro nezřetelnou stezičku traverzem šikmo vzhůru. Přes hnusnou klouzavou suť to tak bylo lepší a navíc nás nahoře čekalo překvapení – stádo „horských koz“ kamzíků středozemních. Byly nejspíš stejně překvapené jako my, tak chvíli koukaly, a pak po hřebeni přeběhly na jeho druhou stranu. My se vyškrábali do sedýlka, odkud se nám otevřel zase nový výhled, opět naprosto parádní. Všude kolem nás jsme viděli jenom hory, pod námi údolí s jezery, ale ani jedinou známku civilizace, i sjezdovky byly skryté z dohledu. Vrchol Pic de Estanyo už se nad námi hrozivě tyčil a v jeho svahu jsme začali rozeznávat cestičku, která se ukázala sice jako prudká, ale poměrně pohodlná stezka. Celou dobu jsme si navíc připadali, jak kdybychom procházeli plně rozkvetlou skalkou – prostě ÚŽASNÝ!!!

2. nejvyšší vrchol Andorry jsme pokořili v 16 hodin (7 hodin po startu, podle ukazatele dole to mělo být 5 – jsme holt zvyklí hodně odpočívat a kochat se:-) a první, co nás zajímalo, byla keška. Nebyla schovaná přímo na vrcholu, ale kus pod ním, a ve složitém terénu nám dalo hledání docela zabrat. Navíc pod spousty kamenů, kam se člověk podíval, našel různé „poklady“, ale ty neměly s geocachingem nic společného (prostě jenom bordel). Když už jsme to po čtvrthodině hledání pomalu vzdávali, najednou jsem jí vytáhla. Naše nadšení lehce zchladily předchozí logy. Předposlední v logbooku byl zápis skoro rok starý s vložením TB, no a poslední byl z dneška, kdy nám TB někdo vyfoukl:-) No, nemůžeme mít všechno, holt…

Cesta po druhé straně Picu nám vyrazila dech, protože jsme čekali pohodovou stezku jako sem, ale místo toho se před námi zubatil ostrý hřeben, na obě strany sráz do hlubokých údolí, a my měli balancovat přesně po hraně. A to tak že ještě docela daleko. Měli jsme dost nahnáno, přeci jen hodně sil jsme nechali na výstupu vzhůru, a tady to byly místy až horolezecké výkony, ale většinou se kupodivu dalo jít normálně „po dvou“, byť hodně moc opatrně. Jednu chvíli jsme slezli na příjemnou loučku, dali jsme sicnu, sváču a libovali si, že takové už to teď bude pořád, a ono ejhle – za dalším ohybem zase další exponovaný hřeben. Tak hrozný jako těsně pod vrcholem, už to ale nebylo. Závěr sestupu do sedla pod Pic de Casamanya jsme pro změnu sklouzali po drobné suti, což byl slušný záběr na kolena. A to byl jenom začátek, pořádný sešup nás teprve čekal. Jak už to tak v horách bývá, tak sestup vypadal z protějších svahů celkem mírumilovně, ale opak byl pravdou – prokousávali jsme se tak 45%-ním klesáním sutí, později trávou. Vyšlapáváním cesty do serpentýn se tu nikdo nezdržoval, a tak jsme klesali rychle, účinně, ale taky hodně bolestivě. Minuli jsme krásný vodopád a dole si museli vyhádat průchod stádem krav („No joooo, hodná holka, já tady jenom projdu po tý turistický stezce, přes kterou si někdo postavil kravín.“), stezku jsme pak ale opustili předčasně a museli dost velký kus okrajem vesnice sejít serpentýnami po silnici. To už jsme se vlekli jak smrad, bolest nohou nesnesitelná, vůle malá. Přemýšleli jsme, jestli by bylo blbé něco stopnout, aby nás to svezlo pod kopec do kempu. Ale ono tu stejně nic nejezdilo… Došourali jsme se do minimarketu na benzínce, kde jsme lehce doplnili energii rychlými cukry (zmrzlina, pytel čokoládových muffinů) na posledních asi 100m do kempu. Měli tu krásného přítulného pejska, který se mazlil ale jenom s Petrem, mě nechtěl pustit pryč, zmetek jeden.

V kempu jsme si dali horkou sprchu, což po dnešku naprosto nemělo chybu. Mezitím se setmělo, ale večer byl o poznání teplejší, než ty předchozí, tak jsme si v klidu venku uvařili polívku a těstoviny, a před usnutím si ještě prohlídli všechny fotky. Když se nám nad posledními z nich už sklápěla víčka, bylo po půlnoci.

Download file: 1981.gpx