---

Neděle 1.7.2012

Od rána bylo zataženo, honily se šedé a černé mraky, takže zatímco si Petík četl, já jsem byla ochotná věnovat se světu až od půl 9. Došla jsem umýt sebe, nádobí, posnídali jsme a naplánovali si výlet kolem města, který bychom kdyžtak měli zvládnout i za odpoledne. V 11, když jsme se konečně chystali vyrazit, se přihnala buřina jako blázen. Zalezli jsme tedy zpět a program přesunuli na neurčito. Čas jsme zabíjeli čtením, jídlem, psaním deníku a pospáváním. Až někdy v 5 se déšť umoudřil a na chvilku vylezlo sluníčko, než pro dnešek definitivně zapadlo. Uvařili jsme si aspoň teplou polívku, ale byla pořád zima, tak jsme v celodenním programu pokračovali až do rána. Večer nás vyrušila jen pořádná salva vítězných Španělů na MS ve fotbale.

Pondělí 2.7.2012

Po lehce proklepané noci jsme se v půl 7 vykopali a pobalili. Venku bylo povzbudivě jasno, i když zatím zima. Když jsme se ale v půl 9 vydali na další cestu, už to bylo na triko a kraťasy. Povedlo se nám udat stan, který nám nebyl bez vrchní plachty nic platný a jen zbytečná zátěž, a sice staršímu páru Čechů v thalii, kteří cestovali přes Alpy a Švýcarsko do Janova, odtud trajektem na Gibraltar, a teď přes Španělsko, Andorru a Francii zpět. Příjemně jsme si s nimi popovídali o cestování (a ještě příjemněji později o prázdninách na jejich chatě v Krásné Lípě, kam jsme si dojeli stan vyzvednout – pokud budou toto někdy číst, tak moc zdravíme!), a pak se každý vydali svou cestou.

Prošli jsme se do města zase jinou cestou – po opačném břehu řeky, což byla pravděpodobně administrativní čtvrť – úřady, pár restaurací, obchod vůbec žádný. Narazili jsme ale zase na velké, pěkné a prázdné infocentrum, kde nám starší paní krásně vysvětlila, kde chytneme autobus do CANILLO, a podarovala nás dvěma prima mapami. Došli jsme na autobusovou stanici vedle pošty a hele – supermarket! Petík tam zaběhl, ale za příliš krátkou chvilku byl zpět – prý je to tam celé nějak moc BIO:-) Asi tak 18-letý klučina, co se opodál vykecával s řidičem autobusu, se nám vydal poradit, ale vypadalo to, že jednak sám neví, co chce vlastně říct, druhak mu to nešlo anglicky, takže jsme se bohužel nic nedozvěděli. Před dalším nikam nevedoucím rozhovorem nás zachránil autobus, který akorát zastavil na stanici. Optali jsme se na cenu (1,60€/os.), ta odpovídala  tomu, co nám říkala paní v infocentru, tak jsme naložili bagáž, pak sebe a vyrazili zase o kousek výš, do CANILLO.

Snědý řidič vypadal jako nějaký Peruánec, jeho kámoš sedící mu za zády přesně jako Chavéz. Přejížděním zastávek tu ale evidentně trpí všichni, a to se nás dokonce v centru CANILLA ptal, jestli už vystupujeme, a my mu jasně odpověděli, že ne, že „Camping Casal“ – on to odkýval (možná ve stylu „Nerozumím, ale odkývu vám to, abych nevypadal neslušně.“). Podařilo se nám ho zabrzdit asi kilometr za CANILLEM. Opět jsme na tom ale vydělali, protože nás vysadil u vodopádu Cascada de les Moles, který jsme stejně chtěli vidět a povedlo se nám u něj i odlovit kešku. Pak jsme pokračovali dolů po silnici, kolem krásného kamenného kostelíku Sant Joan de Caselles, taky s keškou, juchůůůů! Ve vesnici jsme byli za chvíli, kemp našli hned a příjemná, anglicky mluvící paní nás ubytovala. Tady nás to vyšlo na 12€/noc. Kemp byl rozložen na 3 travnatých pruzích, mezi nimi cesty, na okrajích kamenné zídky. Bylo tu několik karavanů, samotný stan jeden – rodinný. Postavili jsme Karkulku, zabalili pár drobností a vyrazili na „výlet k jezeru“. Nejdřív bylo ovšem potřeba doplnit zásoby, tak jsme zašli do prvního supermarketu, i když v tomto případě to bylo příliš honosné jméno:-) Koupili jsme bagetu a fuet – chorizo, to bude muset stačit.

Hotelovou čtvrtí jsme přešli dvě ulice k lanovce „telecabin“ – v zimě je to tu možná lidnaté středisko, ale v létě to tu působí až smutně opuštěně. Naše pochopení španělských cedulí se ukázalo jako mylné, takže jsme vyplázli za oba 12€ za cestu nahoru a zpět, jen nahoru jízda koupit nešla (resp. šla – za stejnou cenu:-). Parádně jsme se vyvezli nahoru, ale pozor, nikoliv na vrchol, ale do podivně komerčního sedla. Kromě toho, že tu v zimě jezdí hned několik lanovek a vleků, bylo pár set metrů pod námi jezero – kolem něj lodičky a šlapadla a zázemí pro potápěče. Taky ohrada s koňmi. Kus od výstupu z naší lanovky byla velká restaurace, infocentrum (spíš suvenýry), skákací hrady, nadměrné šachy, trampolína na laně, dráha pro tubing na kartáčích (sjezd na duších) a minikáry k jezeru. Nad celým areálem se ještě výš šplhaly 2 sjezdovky, my se rozhodli zdolat černou na vrchol Pic dels Majans (2465m), což nám trvalo asi 1,5 hodiny. Cestou jsme několikrát zahlédli sviště – pěkně vykrmené macky, a také kozy, ale ty asi nebyly moc divoké:-) Za vrcholem jsme čekali opuštěné hory, kus pod námi jezero La Portela. Skoro. Rozprostřelo se pod námi sedlo mezi 3 vrcholy, na každý vedla minimálně jedna lanovka. „Jezero“ bylo oplocené a břehy zpevněné černým igelitem – napadlo nás, že asi slouží jako zásobárna pitné vody. Na protějším svahu cinkalo zvonci stádo ovcí. Nad hlavou nám neustále kroužilo hejno dravců, možná orlů.

Chvíli jsme poseděli, dali sváču, nacvakali asi milion fotek okolních štítů, prošli se kolem jezera, a pak zpět na „náš“ vrchol. Abychom dolů nelezli úplně stejně, sešli jsme po modré sjezdovce – nejdřív mírně z kopce po hřebeni, kolem menšího stádečka ovcí, potom prudčeji, ale pořád relativně rozumně a +- tu vedla štěrková cesta. Jelikož podle nás lanovka končila v 17:30 (a když jsme jí měli zaplacenou, tak jsme se chtěli i svézt), hodně moc jsme spěchali. Stádo polodivokých koní jsme párkrát cvakli a spěchali poklusem dolů. K lanovce jsme dofuněli v 17:25, nasedli, načež za námi zatarasili vchod. Poslední pokochání naším zítřejším cílem na opačné straně údolí – Pic de Casamanyan a CANILLEM z nadhledu, a byli jsme dole.

Hladoví jsme se vydali hledat nějaký lepší krám a podařilo se. Udělali jsme celkem slušný nákup zásob, ale pozor – všechno v akci!:-) Džus, voda, limča, chřestová polívka, čočka s klobásou v konzervě, bábovičky (muffiny), balení 8 jogurtů, 3 bagety, …). Ještě jsme se lehce prošli městem a omrkli restaurace (všechno šíleně drahé), podívali se k nádhernému kamennému kostelíku, a až pak se definitivně vrátili do kempu. K večeři jsme vyzkoušeli místní (Knorr) chřestovou polívku – ušla a čočku v konzervě (čím víc jsme byli najedenější, tím víc nám docházelo, že bychom se toho normálně nikdy nedotkli:-). Jakmile zalezlo sluníčko, začala se vlézat nepříjemná zima. Sprchu jsme proto odložili na zítra – po velkém výletu:-) Petík strávil zbytek večera šťastný u wifi na mobilu, já psaním deníku. Vytuhli jsme ale už kolem 11, a to byla dneska teprve taková lehká rozcvička:-)

Download file: 1979.gpx