SOBOTA 2. 1. 2016 – 472. DEN – CESTA PŘES LINDIS PASS

Ráno je zataženo, ale dusno, k nějakému výletování to moc nemotivuje, a tak se na dopoledne usazujeme v Omaramě na internetu a voláme domů. Oproti pátečnímu večeru, kdy se tu pomalu nemihla ani noha, jsou teď spousty lidí v akci, courají se kolem a nakupují, co tady v těch skromných podmínkách jenom jde:-) My si vyřizujeme, co je potřeba, a pak se vydáváme dál na jih, skrze průsmyk Lindis Pass mezi jižnějšími výběžky Alp. Za ním už leží kraj Otago a městečko Cromwell, které se na nějakou dobu stanou naším domovem a budou první oblastí Zélandu, která nám skutečně přiroste k srdci.

Po cestě není nic konkrétního k vidění, ale jak už jsem někde zmiňovala, tak na Zélandu stačí vyjet z města a krajina je všude nádherná. Aspoň na první pohled (na druhý zjistíš, že hodně z toho jsou oplocené pastviny a farmy, kam se normální člověk nikdy nedostane a může právě jenom závistivě koukat). Tentokrát nás obklopují kopce, nebo nižší hory, většinou zatravněné, ale teď uprostřed léta už je hodně zežloutlá. Ale ty hory, to jsou tak krásné tvary, člověk jenom zírá, jak si tady příroda fakt vyhrála, jako kdyby tu někdo modeloval každý kopec zvlášť, a pak je ještě esteticky řadil do hřebenů. Prostě paráda!!! Často stavíme, fotíme a lovíme kešky, které nám to trochu zpestřují. Jedna třeba leží za řekou, přes kterou se musíme nějak dostat. Petík to bere suchou nohou po staré kolejnici, já svojí schopnosti rovnováhy nevěřím a beru to ledovou řekou. No a Petík mi pak stejně musí jít pomoct, takže si ty nohy umyje taky:-)

Když se přehoupneme přes hory, sjedeme k dalšímu velkému (a přitom v poměru s předchozími jezery nepatrnému) jezeru Dunstan. Ve skutečnosti je to vlastně přehrada, na jejímž konci leží městečko Cromwell. Už ten název, zní horzně tvrdě… mně se třeba automaticky vybavil surový Oliver Cromwell, kterýho jsem neměla ráda už ve škole:-) A ono je to přitom poměrně příjemné místo – pár domů, velký Holiday Park, centrální “Mall”, tedy takové větší parkoviště obklopené malými obchůdky a restauracemi, z větších krámů je tu New World, kde poprvé na Zélandu potkáváme bosého člověka (a to se ještě smějeme… později zjistíme, že pokud je to místní, tak je to normálka – buď choděj v holinách nebo bosí, a pokud je to cizinec, tak je to nějaký chudák upracovaný ze sadu, který je rád, že může po šichtě sundat svoje jediný boty, umýt se a vyvětrat:-)). Taky si tu zařizujeme první věrnostní kartičku, což se ukáže na Zélandu jako docela užitečná věc, takže časem nám jich v peněžence ještě několik přibude. 

Moc nevíme, kam dál, a hlavně Cromwell je centrem třešňových sadů a dál na jih pak jsou sady broskvové, meruňkové, apod. (na což se také odkazuje obří “sousoší” ovoce při vjezdu do města), takže asi není lepší místo, kde zkoušet sehnat práci. Hned zítra se na to vrhneme:-) Dnes na večer mizíme do 13 km vzdáleného free kempu Bendigo na břehu jezera Dunstan, kde ulovíme jedno z posledních míst v dlouhé řadě aut. Vedle nás parkují dva Češi, Jirka s Honzou, co spolu brázdí Zéland, a přestože jsou to týpci, se kterými bychom si doma asi neměli moc co říct, tak tady backpackerský život spojuje, a my spolu prokecáme celý večer. Oni už pracují na třešních, na asi největším zdejším sadu Jackson´s neboli Suncrest, tak nabíráme taky aspoň malinko know how, i když to hlavní si budeme stejně muset zažít sami…  

NEDĚLE 3. 1.  – PONDĚLÍ 4. 1. (473. – 474. DEN) – CROMWELL A PRACOVNÍ BEZRADNOST

Budíme se do nepříjemné zimy a z kempu odjíždíme kolem 8. Většina pracujících už je fuč, protože na třešních se jede klidně od 6, ale dost aut tu pořád zůstává. Přesouváme se do Cromwellu, v centru jsou větší parkoviště před supermarkety, kde se z nich chytá wifi, tak se tam na dopoledne usazujeme a po snídani pracujeme. Jo… hned vedle jsou taky jedny z nejluxusnějších veřejných záchodků na celém Zélandu. Samostatné, zavírací, funkční a většinou čisté, ale hlavně! s tekoucí teplou vodou. A to je pro někoho, kdo maká celý den na sadu a večer si může tak akorát skočit do ledovýho jezera, ten největší poklad:-)

Po poledni objíždíme početné třešňové sady v okolí – do teď jsme vždycky všude slyšeli nebo četli, že stačí přijít, poptat se a práce se najde. Jenomže ono už to tak úplně neplatí, z několika důvodů:

• zájem o WHS roste a backpackerů přibývá, 
• třešně jsou populární, protože se na nich dá vydělat o dost víc, než hodinové minimum
• Cromwell je centrem třešňových sadů, takže se všichni na léto stahují právě sem
• třešňová sezóna trvá se štěstím jen dva měsíce, takže koncentrace zájemců je veliká

V praxi to vypadá tak, že objíždíme všechny sady v okolí, ale buďto mají rovnou na vratech ceduli, že nikoho nehledají, nebo mi to někdo poví osobně, anebo jsou to sady na principu PYO – Pick your own, čili takové, kde si lidé za poplatek můžou sami natrhat třešně, takže sad neplatí žádné česače. Když už nevíme, kam dál bychom ještě jeli, vracíme se na parkoviště u nákupáku, surfujeme, zkoušíme hledat práci elektronicky (vyplňovat formuláře, psát emaily), pak se chvíli věnujeme svojí činnosti, stejně jako večer v kempu po uvaření rychlovečeře venku a konzumace uvnitř, protože po celkem rozumné teplotě přes den s večerem zase dost přituhlo. 

Ráno je zase děsná zima a auto máme totálně zafuněný. Naštěstí slunce, když vyleze zpoza hor za jezerem Dunstan, má fakt sílu a za chvíli nás rozehřívá. To už parkujeme v Cromwellu, snídáme a netíme. S novým dnem a novým optimismem zkoušíme ještě další dvě farmy, na Webb´s nás posílají do Jackson´s nebo na vinici (škoda, že jsme tenkrát ještě nevěděli, co a jak, a nešli tam – Winning Tree v Cromwellu je prý skvělý zaměstnavatel). V Jackson´s, neboli Suncrestu, což je tady v okolí asi největší sad, nám řeknou, ať se stavíme zítra v půl 11, to tu bude majitel, Mr. Jackson… 

Vracíme se k “Mallu”, tedy na nákupní prostranství v Cromwellu, surfujeme a zkoušíme zjistit, jak zaplatit REGO. Každé auto na Novém Zélandu totiž musí mít WOF, což je něco jako technická a dělá se jednou za půl roku nebo za rok podle stáří auta, a pak REGO, což je něco jako silniční daň, které může člověk zaplatit na libovolný počet měsíců, ale nesmí jezdit bez něj. No a nám dneska vypršelo. Normálně se to dá zaplatit na poště, jenže cromwellská pošta má asi ještě novoroční prázdniny. Na chvíli nám svitne jiskřička naděje, když zjistíme, že se to dá platit i online, jenomže stejně se pak nějaký papírek musí vytisknout a poslat poštou. Autoservisy v okolí mají taky všechny zavřeno a na benzínce tvrdí, že to nedělají, ale prej máme být v pohodě, za to dneska pokutu nedostaneme a zaplatíme si to zítra. To nás po pravdě moc neuklidňuje, protože datum platnosti máme vyfiknuté na nálepce za čelním sklem a zélandské pokuty v nás budí děs a hrůzu. A taky jsme tu pořád ještě nováčci, protože jinak by nám došlo, že když to někdo zaplatí online, tak taky nedostane papírek s novou platností, ale jezdí normálně se starou, a když by ho někdo kontroloval, tak si to musí projet v systému, a tam to bude mít v pořádku zaplacené. No to jsou prostě takové detaily, na které člověk přijde po delším pobytu v téhle zvláštní zemi, která funguje jaksi mezi západním a východním modelem. Pro nás občas nečekaně, někdy i nepochopitelně, jindy to s radostí kvitujeme. Každopádně dneska s REGem už nepohneme, tak celí předposraní přejíždíme do kempu.

Navečer se dostáváme do české party. Jak se do tohoto free kempu stahují sezónní pracovníci, tak tu některé národy mají skoro stanová městečka, hlavně Češi, Němci, Chilani. V tom, kdo dělá největší bordel, se pravidelně střídají, a štvou tím místní, kteří potom bojují za zavírání nebo zpoplatňování free kempů. K potkání Čechů ale většinou stačí nedělat vůbec nic, prostě jenom zaparkovat do řady. Několik aut kolem nás má české posádky, a tak večer trávíme v kruhu na kempingových židličkách s Lukášem a Janou (Olomouc) a Pavlem a Martinou (Praha). Všichni dělají na Suncrestu, tak posloucháme nelichotivé historky o tomhle sadu a už se vysloveně těšíme, až se do tohodle molochu připojíme taky. A nebo že by ne?…

ÚTERÝ 5. 1. – 475. DEN – 1. KRIZE, BANNOCKBURN A OLD CROMWELL

Dnešek patří ke dnům, kdy všechno, do čeho se člověk pustí, se nepovede, nebo jenom s hroznými problémy. Jelikož nám docházejí peníze a stoupá nervozita z prázdného účtu, tak začínáme být hádaví a popudliví i sami na sebe. Po 9. hodině jdeme na poštu zařídit REGO, což je vcelku jednoduchý proces, jenomže máme problém zaplatit 92,80 $ za 6 měsíců platnosti – naší visa kartu neberou a na ANZ účtu tolik peněz nemáme. Takže jdeme potupně hledat bankomat, a až 4., když už začínáme ztrácet veškerou naději, že se tu ještě něčeho dočkáme, nám vezme kartu a vydá peníze. No dobře, takže první (a poslední) z dnešních úkolů by byl splněn, uff. 

Pak jdeme do místního iSite, neboli informačního (turistického) centra. Jejich síť funguje po celém Zélandu skvěle, většinou se v nich dají zjistit zajímavé a užitečné informace, koupit krásné suvenýry a potkat poměrně milé lidi. Tady třeba mají krásné pohledy po půl dolaru, což je v rámci NZ dobrá cena. Já jsem sem za náš tým vyslána získat seznam okolních sadů, abychom si mohli odškrtávat a mít jistotu, že jsme opravdu zkusili všechno, co šlo, jenomže nic takového nemají a získat se mi nepovede, dostanu akorát vizitku na SSCO v Alexandře. Seasonal Solutions je pracovní agentura, která zajišťuje farmářům pracovníky a pracovníkům práci na farmách, a zatím jsme se do ní nechystali, ale asi na to dojde. Každopádně to není úplně to, pro co jsem tam šla…

Další zklamání následuje na Suncrestu. Večer jsme se dozvěděli, že ano, hodně se tam točí lidi, a prý mají nějakou knihu, kam se dá zapsat, a oni nové zájemce oslovují přednostně z ní. Petík, který usoudil, že se tu stejně nikde nedomluví, nechával všechno na mně, jenomže moje nulová vyjednávací schopnost nebyla vždycky to pravé ořechové. A občas jsem si s Kiwáky taky nerozuměla. Naráželi jsme na to celou dobu na Zélandu dost často, ale tak chybama se člověk učí, ne?:-) A teď tam jdu shánět práci taky já… “O žádné knize nikdo nic neví a nikoho teď nehledají” se dozvím a moc nevím, co bych s tím jako měla dělat, jenomže zbytku naší rodiny takový výsledek samozřejmě nevoní. On je totiž Petík taky hlavní ekonom a vidí ten finanční problém, co se na nás valí:-) Prostě nutně potřebujeme co nejdříve sehnat práci, a pokud ne, tak vzít poslední úspory, koupit za ně letenku a se staženým ocasem jako lůzři, co se ve světě holt neuživí, se vrátit domů, do Prahy, do kanceláře…

Abychom trochu zahnali chmurné myšlenky, jedeme se podívat do vedlejší vesnice Bannockburn, respektive za ní, kde se nachází bývalá zlatokopecká lokalita. Centrální Otago se totiž stalo jednou z významných oblastí novozélandské zlaté horečky ve 2. polovině 19. století. Tady v Bannockburn se využívala především metoda zvaná sluicing, což slyšíme poprvé v životě, a spočívá v rozbíjení a vymývání horniny mohutným proudem vody z jakýchsi vodních děl. Směs vody a horniny pak stéká připravenými koryty a nádržemi, kde se pak dále čistí. Zůstala po tom taková zvláštní krajina, trochu měsíční a trochu jakoby malý americký Monument Valley – jsou tu různé jakoby zvětralé skály, někdy špičky, někdy zuby, někdy jakoby stolové hory, ale samozřejmě v malém měřítku. V současnosti tu vede oficiální turistický okruh Bannockburn Loop Track dlouhý 3,7 km, který ukazuje právě nejzajímavější místa a vysvětluje celý proces na informačních tabulích. Jelikož je sem normálně volný přístup, tak si můžeme i odlovit pár kešek, ale trochu nás ničí ukrutné vedro, které ještě zesiluje dojem, jako kdybychom se plazili někde po dně Grand Canyonu:-) Tady ale navíc roste všude divoký tymián a nádherně voní, takže pomalu se v hlavě rodí plán, který skončí tím, že pomalu celý rok si budeme ochucovat brambory i jiné věci sušeným tymiánem:-)

V zadnější části “areálu” je potom zbytek dávné hornické osady Stewart Town – pár zdí a hlavně pozůstatky sadu – původní hrušně a broskvoně, nádherné stromy. Ovoce je těsně před dozráním, ale hrušky už se některé chroupat dají. No…hledání volně dostupných plodin, to je něco, v čem jsou backpackeři taky dobří:-D Nakonec sjíždíme ještě přímo do Bannockburnu se podívat, ale dohromady tu vlastně nic zajímavého není. Okolní kopečky jsou pokryté vinicemi, pěkně řádek vedle řádku, ale na romantiku Jižní Moravy to nějak nemá:-) 

Jelikož máme před sebou ještě celé odpoledne a dny jsou teď dlouhé, vracíme se do Cromwellu. Znamená to nejdříve přejet most přes řeku Kawarau, zase kupodivu nádherně tyrkysovou. Mimochodem Kawarau je filmová řeka Anduina z Pána Prstenů, ale o tom ještě bude řeč v příštím článku. My míříme tentokrát nikoli k Mallu, ale do čtvrti Old Cromwell (Cromwell Heritage Precinct), což je takový živý skanzen. V roce 1990 byla postavená přehrada Clyde, díky které vzniklo jezero Dunstan, ovšem zmizel pod ním původní Cromwell. Domky byly proto před napuštěním jezera rozebrány a přemístěny o kus dál, některé se tu postavily nově podle původní předlohy. A tak se tu dnes najdou stylové stáje, kovárna, mlékárna, redakce deníku nebo třeba pošta. V některých funguje přesně to, co hlásá dobový nápis venku, v některých jsou minimuzejka se sto let starým vybavením na všechno možné, některé mají sice napsáno, co se v nich prodávalo původně, ale u vchodu je pak třeba cedule s nápisy “suvenýry”, apod. Chodník je tu vysypaný světlým štěrkem, lavičky, sem tam naaranžované další dobové propriety jako třeba koňský povoz. Trochu to připomíná Divoký Západ a není to zdaleka naposledy, co nám tahle myšlenka proletí na Zélandu hlavou:-)

Městečko stojí prakticky na okraji přehrady a vedle místa, kde jezero Dunstan opouští řeka Clutha dál na jih do Alexandry (a k samotné přehradě Clyde) a přitéká sem z Queenstownu také nádherná, tyrkysová řeka Kawarau. Břeh je porostlý trávou a jsou tu roztroušená mola a lavičky – prostě taková letní idylka, když vysvitne slunce a zklidní se vítr:-) 

Nás zdejší krásy utěší jenom na chvíli, zbytek dne nejsme naladění v dobrém tónu a řešíme zélandské existenciální problémy, nebo hlavně to, jak udělat, abychom tu mohli zůstat. Vlastně možnost je jediná – urychleně najít práci, protože jinak nemáme už peníze ani na to, abychom se řeba nouzově přesunuli zpátky do jihovýchodní Asie. A i tak by to byla prohra, když už jsme se na ten Zéland jednou dostali, znovu se to v životě asi nepoštěstí a rozhodně se s možností tu pracovat a trávit legálně celý rok. Co s námi bude, se večer v kempu snažíme chvíli vyčíst z hvězd, kterých je i na zdejší obloze tak neuvěřitelné množství, že si to Středoevropan snad ani nedokáže představit, dokud to nevidí na vlastní oči.  

STŘEDA 6. 1. – 476. DEN – ZLATOKOPECKÁ LOKALITA BENDIGO

Budíme se sice celkem brzy, ale dlouho obejdujeme po kempu a nakonec jej opouštíme v 10 hodin. Pro rozptýlení chmurů pokračujeme alespoň v objevování okolí, dokud tu můžeme být a vydáváme se na prohlídku další zlatokopecké lokality Bendigo. Je to nedaleko, ostatně podle ní se jmenuje i tenhle kemp:-) 

Bendigo bylo původně zlatokopecké město tady v údolí (respektive u řeky Bendigo Creek, která se vlévá do Cluthy) založené v 60. letech 19. století. Roku 1862 se v Bendigo Creek poprvé našlo zlato, a pak už to jelo, klasická zlatá horečka:-) Dnešní lokalita leží trochu výš v kopcích a zahrnuje v podstatě tři původní osady a celou oblast, kde se těžilo. Tady se nepoužíval sluicing, ale těžba z hlubokých šachet, které jsou dnes ale v terénu označeny jen některé, takže je potřeba raději koukat, kam člověk šlape. Kolem roku 1875 byla oblast v největším rozkvětu a tady v kopcích bydlela “smetánka”, nikoli upachtění zlatokopové, co se po celodenním rýžování vrací večer se třemi zrnky zlata do svého srubu. Doby byly taky původně dřevěné, ale postupem času se měnily na vlnitý plech a pevné, kamenné stavby. A právě ty se tu dochovaly dodnes, i když už jen jako podpora mlhavé představy tehdejší slávy a zlaté horečky.

Ferda má dost co dělat, aby po štěrkové cestě vyfuněl do kopců, a přijde nám, že nahoře je poněkud zavařený. Necháme ho odpočívat (i když na tom sluníčku si zrovna dvakrát nepomůže a stín tu žádný není) a vydáváme se postupně na všechny tři “treky”, které se tu nabízejí. Zavedou nás mezi kamenné domečky i vysoko do okolních kopců, odkud jsou nádherné výhledy, v lesích stín a voňavé túje a sem tam nenápadný a zarostlý vstup do šachty. Nejvýraznější pozůstatek je “baterie” Matilda, kde se zpracovávala vytěžená hornina.

Jinak nedaleko Cromwellu, směrem na Queenstown, v údolí řeky Kawarau se nachází další ze zlatokopeckých lokalit, ze kterého se udělal jakýsi skanzen, kde si návštěvníci můžou všechno projít a rýžování zlata vyzkoušet – Goldfields Mining Centre. Kvůli poměrně vysokému vstupnému (25 $) jsme jej sami vynechali, ale do výčtu zdejších atrakcí na téma zlaté horečky určitě patří;-)

Celý den je vedro k padnutí, mastíme se krémem jak o život, a tak dost uvítáme, když nás na zpáteční cestě od Bendiga geocaching zavede do super jehličnatého hájku, kde kdysi stávala škola pro zlatokopecká dítka, po níž ale zbyla už jen krbová kamna. Chvíli tu odpočineme, ale pak máme vyhlédnutý ještě jeden trek od hlavní silnice a sjíždíme tam. Jenomže vypadá zavřeně, cedule HAZARDOUS AREA – NO ENTRY je celkem výmluvná, tak se nám zbytek dne uvolňuje. Nutně hledat treky nemáme potřebu, nachodili jsme toho dneska poměrně dost, a tak sjíždíme k jezeru u jednoho creeku, vaříme si oběd a Petík trochu oplachuje Ferdu od nejhoršího nánosu prachu, kterému jsme dneska dost přispěli. 

Odpoledne sjedeme do Cromwellu trochu nakoupit a zasurfovat, jestli pro nás třeba někdo nemá nějakou práci, a pak se uchylujeme tradičně do kempu. Potkáváme se s Jirkou a Honzou, krátce pokecáme. Od večeře nás – stejně jako celý kemp – vytrhává neuvěřitelně spektakulární západ slunce. Obecně západy a východy na Zélandu jsou dost často nádherné, ale to, co jsme několikrát viděli právě v Otagu, to nám fakt vyráželo dech. Teď lidi vstávají z kempových židliček, vylézají z kufrů i dveří svých aut, loví foťáky, kamerky a mobily a stepují ve druhé frontě vedle aut a uhranutě hledí všichni jedním směrem:-)

ČTVRTEK 7. 1. – 477. DEN – DALŠÍ PRACOVNÍ POKUSY V ALEXANDŘE      

Budíme se do zamračeného, ale vcelku teplého dne, a nejdřív ze sebe v Cromwellu uděláme lidi a nasnídáme se. Pak pokračujeme dál na jih – rozhodli jsme se totiž zkusit lehce změnit lokalitu a poptat se na sadech kolem Alexandry, je jich tam taky dost (a vlastně v celé oblasti mezi Cromwellem a Alexandrou). Aby ta cesta nevyšla úplně vniveč, tak keškujeme a kocháme se a fotíme – třeba vyhlídka do Cromwell Gorge, zbudovaná na počest prvních zlatokopeckých pionýrů, je parádní, nebo ohromná a zajímavá přehrada Clyde, která dala vzniknout jednak jezeru Dunstan a na kusu řeky Clutha, která sem z jezera teče, také výrazně zvedla hladinu. Maličké městečko Clyde je zase jak exkurze na Divoký Západ, má jednu hlavní ulici, na ní nějakou tu restauraci (no dobře, ta nevypadá zrovna jako saloon:-)), jinak se tu ale v podstatě nedá ani pořádně zaparkovat:-) 

Bohužel objíždění sadů vypadá úplně stejně jako kolem Cromwellu, jsme naprosto marný. A to jsou vždycky ty nejhorší momenty na Zélandu, když je potřeba něco zásadního zařídit nebo zjistit, protože to ani jeden nejsme pořádně schopní to udělat. Když už jsme v Alexandře, což je i o něco větší civilizace než Cromwell, tak jdeme nakoupit do New Worldu a taky Warehousu – dochází nám plyn. Stavujeme se v agentuře SSCO a od ochotné paní dostáváme seznam okolních sadů. Potvrzuje mi, že tenhle týden je to blbé, poptávka výrazně převyšuje nabídku, ale příští týden by se toho mohlo objevit víc. Jó, to jsem taky říkala brigádníkům, když jsem se jich potřebovala zbavit… Bohužel, kromě jednoho sadu už jsme všechny ze seznamu nějakým způsobem zkoušeli oslovit. 

Maličkou jiskřičku naděje (ve chvíli, kdy skoro odklikáváme nákup letenek) v nás vykřesává email z jednoho meruňkového sadu u Roxburghu, kde zatím nemají s brigádníky zkušenost, a tak nám popisují, jak by to u nich asi fungovalo, a zároveň chtějí ještě nějaké údaje od nás (věk, výšku, zkušenosti, předchozí zaměstnání – tady musíme nějak diplomaticky vybruslit z toho, že oni hledají co nejvýkonnější, mladé, sklízecí stroje, kdežto my jsme 30+ stařešiny, jejichž dosavadní pracovní zkušenosti spočívají v sezení u počítače:-)) Obratem odpovídáme a jsme zvědaví, jestli z toho něco bude nebo ne.

Zakempovat jedeme dneska do free kempu Champagne Gully, kde by se zase mělo nocovat jenom jednu noc, ale evidentně to taky slouží ovocnářským námezdním silám:-) Z hloubi srdce doufáme, že se mezi ně taky brzo zařadíme, ale zároveň se toho právem obáváme – z výše uvedených důvodů:-) Užijeme si tu dnes další úžasný západ slunce a večer si pracujeme na svých věcech, dlouho, do půlnoci, když už makačenka všichni dávno chrápou, aby byly ready v 5 ráno na sadech…    

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

PÁTEK 8. 1. – 478. DEN – TO ZAJÍMAVÉ Z ALEXANDRY

Jelikož čekáme, jestli se nám někdo ozve na další emaily a smsky ohledně práce, a část těch sadů je kolem Alexandry nebo dokonce ještě dál na jih, tak jsme se rozhodli tu ještě zůstat a počkat. Ráno si dopřáváme klidné, snídani s horkým čajem na sluníčku, odjezd z kempu až kolem 10. V Alexandře nakupujeme a netíme, rozesíláme další poptávky, odpovědi ale zatím žádné. Po poledni se zašíváme na docela velkém parkovišti za Warehousem, u řeky, kde si vaříme oběd – podařilo se nám sehnat v akci kuřecí paličky , a tak si jedny děláme k obědu, druhé rovnou vařím na večeři, aby se nestihly zkazit. Hurááááá, masoooo!!! To jsou panečku starosti… 🙂 

Nad hlavou se nám tyčí docela vysoká skála a na ní dominanta Alexandry, velikánské, funkční hodiny. Shlíží na Alexandru již od roku 1968 a Jsou údajně vidět do vzdálenosti 8 km a to i v noci, neboť je osvětluje na 150 žárovek. A jelikož je u nich někde keška, tak se tam musí dát dostat a my to zkusíme. Nakonec to není žádné drama, vede tam sice strmá, ale oficiální cestička, musíme akorát přes trochu houpací most a zase tyrkysově zabarvenou řeku, mezi vinicemi a za chvíli jsme u mohutného stroje. Průměr celého zařízení je 11 m a délky hodinových ručiček jsou 4 a 5,6 m. Kešku máme, výhled si užíváme, ale jde vyjít ještě výš, což nám přijde jako super nápad. Akorát že tady, pod skálou, jsme za větrem a svítí na nás slunce, takže je fakt příjemně, kdežto když se vyškrábeme na vrchol skály, tak nás to málem sfoukne zase dolů. Kešku proto rychle zalogujeme, přičemž Petíkovi mezi nohama proběhne vyplašený králík. Škoda, že jsme ho nechytili, mohla být dobrá večeře (no dobře, asi ne, neumím si představit ani jednoho z nás jak vraždí pištícího králíka)… I tady všude roste a nádherně voní divoký tymián… My se ale rádi vracíme do rozpáleného auta, kde nefouká, konečně se slyšíme a přestává nás bolet hlava. Upřímně nějak nechápu, jak tu Kiwi lidi zvládají žít – větrnější zemi jsem nezažila (uznávám, nebyli jsme zatím v Jižní Americe) a hrozně mě to vytáčí – i v teplém dni je mi zima, pořád mi někde lítají vlasy – nebo vlastně ne, protože si stejně beru šátek, aby mi nenafoukaly uši, všechno se člověku neustále snaží někam odletět, no prostě pakárna:-)

V podvečer dáváme ještě jednu rundu na netu, čepujeme vodu v Pioneer Parku a ze stejného důvodu jako včera jedeme nocovat zase na Champagne, jen s malou obavou, že by nás někdo kontroloval, že tu spíme víc než jednu noc za sebou. Dnes je tu o poznání plněji – asi i místní vyrazili na víkend kempovat. Zkoušíme si v posteli pustit film, ale Petík usíná hned u úvodních titulků a já asi v půlce:-)

 Tisk článku