8. Queenstown a zajímavosti v Kawarau Gorge

...aneb jak začalo vařit auto, jak jsme se vydali na treky zlatonosnou řekou i po větrných kopcích, kde se dá provozovat plane spotting a kde a jak žila čínská zlatokopecká komunita
8. Queenstown a zajímavosti v Kawarau Gorge
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

SOBOTA 9. 1. – 479. DEN – SMĚR QUEENSTOWN, ARROWTOWN A ZAČÁTEK FERDOVA KONCE 

Petíka ráno chytá aktivismus, vstává bůhví kdy, loví kešku, myje nádobí a se mnou pomalu ještě zahrabanou ve spacáku startuje káru. Valíme do Cromwellu, kde pácháme trošku větší hygienu, kontrolujeme, jestli pro nás někdo nemá nějakou práci, snídáme, a pak se vydáváme na výlet. O víkendech se sice na sadech pracuje (nebo aspoň v sobotu, během sezóny), ale majitelé moc emaily neřeší a osobní návštěvy už vůbec ne, a tak se rozhodujeme vydat na výlet, ať tu nesedíme jen tak na zadku u jezera. Vyrážíme po silnici na Queenstown, kde rozhodně platí okřídlené “cesta je cíl”. Jako hlavní dnešní zastávka je naplánovaná další bývalá zlatokopecká osada Arrowtown na břehu řeky Arrow. 

Silnice na Queenstown se vine úchvatným údolím Kawarau Gorge, které je samo o sobě uváděno v průvodcích jako turistická atrakce. Místy hluboko zaříznuté skály, po stranách stékající dunivé vodopády, které napájí šikovně schované elektrárny, neuvěřitelně tyrkysová řeka Kawarau valící se po dně, rovinatější úseky pak pokrývají úhledné vinohrady (zejména Gibbston Valley). Často stavíme, fotíme, lovíme kešky a prostě se kocháme. 

Jenomže pak se najednou rozsvěcuje na palubní desce kontrolka D4 – převodovka. Hned zastavujeme, plašíme, prohlížíme auto horem dolem, ale nic. Po nastartování kontrolka nesvítí, ovšem po pár minutách jízdy se rozsvěcí snad všechny ostatní výhružné kontrolky a teploměr stoupá kamsi do závratných výšin. Zvládáme úzkým údolím, kde nejde zastavit, dojet akorát před velké a vyhlášené vinařství Gibbston, kde přes hodinu parkujeme a chladíme uvařené auto. Při prolejzání papírů zjišťujeme, že dokument z poslední WOFky je nějaký divný… Do nádržky chladiče doléváme trochu vody, ale vystačí to přesně na 5 minut jízdy a všechno je to zpátky. Proboha, proč zrovna nás dva, moto-amatéry a momentálně i neschopáky řešit běžné problémy, navíc v pochybném rozpoložení neustále odmítané námezdní síly, musí potkat problém s autem?!

Ono to tak na Zélandu s auty bohužel funguje – campervany, co kolují mezi backpackery, nejsou žádné výstřelky moderních technologií, ale dvacet (i víc) let staré šunky. Prostě se s nimi jezdí, jezdí, udržují se v jakéms takéms chodu, až jednou si někdo vylosuje toho Černého Petra, kdy auto dojezdí = buď se rozbije definitivně, nebo má takovou závadu, že by její oprava vyšla několikanásobně dráž než nové auto. Touhle dobou jsme ještě nevěděli, jestli to bude definitivní (bude – počkejte si na další články;-)), ale bylo jasné, že problém není ani malý. No a jak si tak zoufale pobíháme kolem auta u krajnice, zastavuje u nás Kiwi chlapík a chce pomoct. Když vidí nás dva nešťastníky, tak se chopí činu a naleje Ferdovi do trubek tři flašky vody. To samozřejmě pomůže shodit teplotu a taky nám to dá návod, jak auto udržovat v chodu ještě nějaký čas, ale od této chvíle Ferda jezdí víc na vodu, než na benzín, protože doplňování vody do přehřáté soustavy se stane denním chlebem… 

Pět litrů vody stačí na dojezd do Arrowtownu, dalšího kdysi zlatokopeckého střediska. Necháváme Ferdu odpočívat ve stínu na velkém parkovišti a sami se vydáváme na trek proti proudu zlatonosné řeky Arrow – “Road to Macetown”. Je hodně mělká, ale i tak jdeme víc vodou než po souši. V podstatě jsme se omylem vydali přímo korytem, místo po břehu, ale vůbec nám to nevadí – naopak, v dnešní výhni je to docela osvěžující. Občas nás míjí džípové výpravy, které se tu pořádají pro turisty (= hlavně Číňany) za těžké peníze, nebo drandí Kiwáci na dobrodružný výlet, občas míjíme rodinky, co si zpestřují sobotní odpoledne pokusem vyrýžovat nějaké to zrnko zlatého prachu ze dna řeky, a vládne tu prostě pohoda (jediný, kdo lehce protestuje, jsou moje chodidla, ale jen do chvíle, kdy vzdám zouvání a jdu v sandálech trvale). Vody tady není tolik, aby ukázala tyrkysové odstíny, ale je neuvěřitelně čistá a průzračná. Les kolem, na docela prudce se zvedajících svazích, také budí dojem, jak kdyby se člověk pomalu brodil ke svému claimu na horním toku řeky… A ono to tak vlastně opravdu bývalo, protože tam, kdesi v horách, bývala zlatokopecká osada Macetown. Podle infotabulí je to tam 1 – 1,5 h autem (převážně korytem řeky, oficiálně je tam 20 brodů) nebo 3 – 4 h pěšky. Dá se tam přespat, ale za dodržování ochrany památného místa – zbytky budov se nesmí využívat k táboření, apod. Nejlepším obdobím pro tuhle srandu je prosinec – duben, kdy je hladina řeky nejnižší. Jinak pěšky se tam dá jít také výhradně suchou cestou, přes dva horské hřebeny a hluboké údolí.  

Asi po hodině dorážíme k mostu, kde se napojujeme na správnou stezku pro pěší – ostatně v řece začínají být hlubší místa, a tak by se asi pokračovalo špatně. Vracíme se do Arrowtownu a po cestě lovíme kešky. Hned vedle parkoviště si potom prohlížíme ještě jakýsi skanzen čínské komunity, protože v době zlaté horečky sem přišli i první (a zdaleka ne poslední) Číňané a hned si tu založili vesničku. Skanzen tvoří hlavně malé domečky, některé jsou takové napůl zemljanky, ale jinak kolem nic, takže zajímavé je hlavně povídání na infotabulích…

Čínské zlatokopecké komunity tu vzkvétaly mezi 60. a 80. lety 19. století. V roce 1865 skončila na řekách kolem jezera Wakatipu první zlatá horečka a evropští zlatokopové odjeli domů nebo se přesunuli na Westcoast. Místní, kteří z těžby zlata žili, se toho jen tak nechtěli vzdát, a tak sem pozvali čínské zlatokopy z Austrálie. První muži dorazili záhy a rázem si vybudovali pověst šikovných pracantů. Většina jich sem přijela čistě za výdělkem, s vidinou, že si našetří dost peněz (cca 5 let), a pak se vrátí domů, do Číny, kde si budou moct koupit vlastní farmu. Jejich ženy a rodiny zůstávaly v Číně, až později dorazily některé za muži, kteří se rozhodli tady už usadit. Každý sedmý čínský zlatokop však během zlaté horečky na Zélandu zahynul a svou rodinu už nikdy víc nespatřil.

Díky tomu, že původně šlo o čínské farmáře z jihu země, byli schopní si i na Zélandu potřebné potraviny ve velké míře zajistit samozásobováním. To se jim hodilo, protože zůstávali stále v určité izolovanosti – jednak kvůli jazykové bariéře (jedinou “spojkou” bývali majitelé obchodů, kteří uměli anglicky, a tak byli schopní dojednávat smlouvy, shánět zboží, které si komunita sama nevypěstovala, nebo také sloužili jako písaři dopisů, tlumočníci, bankéři), a postupem času také z rasových důvodů. V 70. letech 19. století už jejich počet na Wakatipu Gold Fields značně převyšoval evropské osadníky a proti Číňanům se zvedla vlna rasismu a výpadů. Došlo to až k omezení čínské imigrace na celostátní úrovni – byly vydány omezující a korigující zákony, které pak zůstaly v platnosti až do konce 1. světové války. Roku 1932 zemřel poslední muž z doby této druhé zlaté horečky, který na Zélandu zůstal žít i po jejím skončení.   

Doléváme čerstvou vodu do auta a jedeme kolem jezera Hayes, mrknout na samotný Queenstown. Vlastně ještě úplně ne – skončíme ve Franktonu, což je takové předměstí Queenstownu, které ale už leží také na břehu jezera Wakatipu. Právě tady vody jezera opouští svižná a dravá řeka Kawarau. Frankton je významný hlavně tím, že tu je letiště pro Queenstown, jinak pro nás taky Countdown (konečně zase jednou větší obchod) a Warehouse a tím pádem internet (většina Warehousů má wifi):-) V podvečer pak sjíždíme přímo na břeh jezera, do parku, že si tu uděláme romantickou večeři pod dohledem okolních majestátních hřebenů (zejména The Remarkables, které se nám tyčí za zády), jenomže tady tak fouká, že na tom není romantického vůbec nic a zbaběle prcháme do kempu u Rum Currie´s Hut. Oficiálně je to kempoviště jenom pro stany, blízko řeky Kawarau a s dobrým vstupem do ní, takže jej využívají hlavně vodáci, ale přes léto je to tu plné i aut, protože jinak se tu zdarma moc nikde kempovat nedá. Queenstown a jeho okolí bylo, je a bude vždycky jedním z nejvíc turistických a komerčních (a tím pádem předražených) míst na Zélandu, kempovat se tam zadarmo nedá, ubytování je drahé (i špatně dostupné) a spaní na černo se nevyplácí, protože tam hlídkují policajti a rozdávají pokuty jako na běžícím páse.

Tenhle kempík je spíš takové větší parkoviště k místní atrakci – Rum Currie´s Hut. Je to místečko zastrčené u řeky mezi vinicemi, na příjezdové cestě se musí dávat pozor na skotačící králíky, nebo si člověk přiveze rovnou i nevyžádanou večeři:-)  

NEDĚLE 10. 1. – 480. DEN – QUEENSTOWN A JEHO OKOLÍ

Těla si o to řekla a trochu vyspáváme, vstáváme až v půl 9, snídáme a prohlížíme si okolí, které nám za tmy zůstalo utajené – domek veterána 1. světové války i mohutný vstup do řeky, kde projede i auto, aby mohlo vyzvednout třeba raft. Lidi z kempu se sem chodí koupat, prát a mýt nádobí, což v omezené míře chápu, ale dělat z toho kanál plný saponátu už je trochu moc:-( Řeka sama o sobě je totiž zase neskutečně čisťoučká a úžasně modrá. Mimochodem, už to tu asi bylo zmíněno, ale Kawarau je filmová řeka Anduina, po níž proplouvá Společenstvo prstenu naposledy pohromadě.

V roce 1864 se v oblasti dnešního Gibbston Valley usadil jako jeden z prvních osadníků Hugh Harvey se svou manželkou Elizabeth. Byl to zlatokop a farmář, kterému se tu dařilo poměrně dobře – vydělával hledáním zlata a kolem domku pečoval o rozsáhlý sad plný mandloní, třešní, hrušní, švestek, lísek a topolů. Elizabeth tragicky zahynula v 70. letech 19. stol., Hugh pak zemřel v roce 1906. Jeho statek zabydleli lovci, a pak zůstal nějakou dobu opuštěný, dokud jej tak nenalezl Rum Currie, veterán 1. světové války, ve 30. letech během krize. Statek zvelebil, zabydlel, sad udržoval a živil se stále ještě jako hledač zlata. Žil tu do 50. let, kdy se přesunul do domova důchodců, a místo později pod svá křídla převzali památkáři, zrenovovali jej a prohlásili za “heritage site”. Zejména je kladen důraz na staré odrůdy stromů na sadu.  

Po 9. se proplétáme mezi vinicemi a odjíždíme, Ferda dneska zatím drží. První zastávku si dáváme u Kawarau Bridge, historického mostu, který je jednak zajímavou technickou památkou sám o sobě (postaven 1880), mnohem populárnější je ale díky šílenému “sportu”, který vymysleli právě novozélandští blázni (aspoň v moderním pojetí – samozřejmě vím, že něco podobného provozuje třeba domorodý kmen na Vanuatu už mnohem déle), a to bungee jumping (tady to píšou jako bungy). Právě tenhle most je totiž prvním místem na světě, kde se začalo komerčně skákat, a to v roce 1988. Dnes je vedle něj vybudované na Zéland překvapivě technicky vyspělé a moderní návštěvnické centrum, obrovská kulatá hala s pokladnami, suvenýry, restauracemi a vyhlídkami, kterou ovšem od silnice skoro nejde vidět, jak je šikovně zabudovaná v terénu. Ze zvědavosti se sem jdeme taky podívat, i když je nám jasné, že skákat rozhodně nebudeme. Já ani kdybych měla v kapse přebytečných 200 doláčů, a Petr teda spíš z toho finančního hlediska:-) Sledujeme ale pár šílenců, co se po hlavě vrhají od více než 43metrové hlubiny, kde se zhoupnou těsně nad hladinou divoké řeky Kawarau. Když zůstanou po pár zhoupnutích viset na laně, tak je dojede vyzvednout raft. V centru si pak můžou za dalších cca 100 $ koupit foto/video dokumentaci. A než si vyberou, stihnou dolů skočit další dva adrenalinem pohánění šílenci:-) “Bungy” aktivity jsou dnes na Zélandu těžkým byznysem zejména pro společnost A.J. Hackett, která všechny skoky, houpačky a zipliny provozuje. 

Když popojedeme kus dál, zastavujeme zase u řeky, ale jiné. Shotover je divoká, ledovcová, naprosto průzračná řeka, proslavená hlavně tím, že se po ní na dolním toku jezdí na rychlých člunech (jet boat – čluny, které jezdí hodně rychle, takže mají velmi malý ponor a můžou překonávat i mělčiny). Přitom historicky bylo největším problémem pro dopravu mezi Cromwellem a Queenstownem překonání jejího širokého koryta, divočícího toku a pohyblivých písků.

Co jsme na Zélandu, tak postupně zjišťujeme, že světem velebený “outdoorový národ” Kiwáků má jednu divnou úchylku, a sice že svojí nádhernou přírodu musí neustále znásilňovat nějakými vlastními výdobytky – divokou řeku si mohou užít jenom na rychlém člunu, v okolí jezer vlastní všichni místo chaty motorovou loď, na ledovce lítají vrtulníkem, a když už je někde volný kus ničeho, tak tam vyrazej aspoň v džípech… Naštěstí se jezdí jenom tady na tom jednom úseku nad Queenstownem, jinak je Shotover opravdu nádhernou, modrou stuhou vinoucí se hornatou krajinou.

U Warehousu rychlá kontrola emailu, ale pořád nic, takže meruňky asi nebudou… Vyjíždíme několika strmými uličkami na okraji Queenstownu, parkujeme a další cca hodinu šlapeme do kopců nad městem. Naším cílem je Queenstown Hill Walkway, která nás vyvádí na jeden ze dvou vršků, kam se hodně chodí z města pod námi za famózními výhledy. Na Queenstown, který je ve své podstatě taková větší vesnice, hlavně ale temně modré, obrovské jezero Wakatipu, na jehož konce nelze dohlédnout ani náhodou, a samozřejmě hory, které to všechno rámují, především tedy mohutný hřbet The Remarkables – to je zdejší nabídka. Cesta vede nejdřív lesem a pak po travnatých planinách. Nahoře si libujeme, jaké je to pěkné, se konečně jednou svobodně projít, když nás neomezují žádné ploty a cestičky vyhrazené mezi soukromými pastvinami. Jen ale poodejdeme kus stranou (po cestě), tak už to na nás zase čumí – PRIVATE PROPERTY. To je fakt neuvěřitelný – tady, de facto v horách, kde nic není. Se fakt picnu, už. 

Na vrcholu pěkně fučí, ale dá se schovat za skalku nebo za kopec, odpočinout, dát si sváču a pozorovat, jak dole ve Franktonu startuje jedno letadlo za druhým. Musím říct, že koukat na startující letadla svrchu se nám asi ještě nepovedlo a je to zajímavý:-) Kus pod vrcholem, na kraji lesa, je zvláštní kovová “socha” nazvaná Basket of Dreams, do které se člověk může natáhnout, nechat na sebe působit okolní hory a jezero, myslet na svoje sny, přivolat je k sobě a ony se třeba brzy splní. Myslím, že my oba jsme mysleli na to, že teď právě svůj velký sen žijeme. Sice švorc, většinou o hladu, často se klepajíc ledovým antarktickým větrem, ale spolu a na opačném konci světa, než leží naše domovina, kam jsme si ještě před pár lety vůbec nedovedli představit, že bychom se někdy dostali.

Návrat k autu je o hodně rychlejší, než cesta nahoru, a pak pokračujeme přes Queenstown, trochu se porozhlédnout. Jako ve správném komerčním centru se tu nedá nikde zaparkovat, natož zadarmo, takže to tu mezi restauracemi, kavárnami a cestovkami, které zprostředkovávají všechny možné “outdoorové” zážitky po okolí, jenom prosvištíme. Zaujme nás akorát odporně dlouhá fronta před jedním vyhlášeným podnikem – Fergburger je známý po celém souostroví údajně nejlepšími hamburgery na Zélandu, a tak (skoro) každý, kdo Queenstown navštíví, má potřebu si na něj zajít. My usuzujem, že kdybychom se sem někdy dostali s nějakým tím dolarem v kapse a nebyla tu fronta na celé odpoledne, tak bychom ho třeba taky ochutnali, ale pro teď si tenhle zážitek necháme ujít. Parkujeme až skoro na konci města, u parku se vzrostlými tújemi, kde si dáme ještě krátkou procházku a fotíme jezero Wakatipu. Jak je rozehlé a jeho údolím neustále vane vítr, tak se na něm dělají opravdu velké vlny. Naštěstí nejsou žádným problémem pro výletní parníky, které jezero křižují a se svými ohromnými kolesy vyvolávají dojem počátku 20. století (zřejmě oblíbená doba a Zélandu…). Pak si jedeme ještě k Warehousu trochu zasurfovat – do 21 hodin, kdy obchod zavírá a wifinu vypíná:-) Vracíme se do kempu mezi vinicemi, dnes dokonce ještě za světla. Navíc ani moc nefouká, a tak si vaříme jeden z lepších pokrmů naší omezené auto-kuchyně, těstoviny s tuňákovou omáčkou, a cpeme se u Simpsonů, které jsme včera rozkoukali tak někam za úvodní znělku:-) 

PONDĚLÍ 11. 1. – 481. DEN – ZPÁTKY DO ALEXANDRY A PRVNÍ NABÍDKY PRÁCE

Velmi studenou noc jsme nakonec ve zdraví přežili, ráno se vyhříváme na rychle připalujícím slunci, a po snídani vyrážíme na zpáteční cestu do Cromwellu. Po cestě se snažíme najít parkovací/vyhlídkové místo, kde roste velký špendlíkovník a kde jsme se cestou do Queenstownu sympaticky napásli, ale nepovede se. Nakoukneme taky k další bývalé zlatokopecké lokalitě Goldfields Mining Centre, která se rozkládá za řekou a je to dnes jakýsi skanzen, kde člověk zaplatí vstupné 25 $ a může si naživo prohlédnout i vyzkoušet metody získávání zlata, které se tu používaly před 150 lety. Pro toho, kdo nikdy nic takového nezkoušel, to může být zajímavé, a také super praktické doplnění k předchozím návštěvám zlatokopeckých “měst duchů”.

V Cromwellu netíme, trochu nakupujem, pácháme očistu v teplé vodě, a pak plánujeme pokračovat směr Alexandra a někde po cestě, u řeky, si uvařit oběd. Nakonec dojedeme a jíme až v Alexandře. Když už tu jsme, zkoušíme znova dotaz v pracovní agentuře SSCO (Seasonal Solutions), ale tady se situace ani s novým týdnem nezměnila. Zato na našem emailu ano. Z Cromwellu jsme zkusili znovu obepsat všechny třešňové sady v okolí a než jsme dojeli do Alexandry, přineslo to výsledek – dostáváme nabídku z NZ Cherry Corp. Obratem na ni odpovídáme vyplněním tuny nesmyslů v registračním formuláři, a zase obratem dostáváme pozvánku na zítřejší úvodní školení. Paráda!

A to není všechno. Meruňkáři z Ettricku se ptají, jestli stále ještě hledáme práci, a další chlapík nám píše, že teď nic, ale od února by měl práci na jablkách. No je tohle možný? Supr trupr… zatím nikomu neodpovídáme a necháváme si zadní vrátka podle toho, jak dopadne zítřejší školení. Přeci jenom třešně jsou jedna z nejlépe placených prací, když člověk pořádně mákne…

Na večer jedeme kempovat do Champagne Gull, kde úplnou náhodou parkujeme vedle Martiny a Pavla. Vedle nich stojí Honza s Jirkou, za nimi Jana s Lukášem. Za zády je nějaký samotný Čech, vedle zase český pár. Angličtina tu dneska zní jenom velmi nesměle z jednoho zapadlého koutku kempu:-) Aspoň je ten večer zase jednou trochu společenský, i když pracující odpadávají brzy.

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..