1. Zemětřeseními poznamenaný Christchurch a první kempování na poloostrově Akaroa

...aneb co všechno je potřeba zařídit, aby mohl člověk žít v klidu rok na Novém Zélandu, o tom, kolik trnů z pat nám vytrhnul couchsurfing u Čechů, a také jak jsme se společně vydali do útrob nádherného poloostrova Akaroa a našli prvního lachtana
Napsal(a) zcesty
Místo vydání: Kladno

PÁTEK 11.12. – 450. DEN – VÍTÁ NÁS NOVÝ ZÉLAND, CHRISTCHURCH A ČESKÁ PÁRTY

Tak jsme vážně na Novém Zélandu – potřebovali bychom si teď někde tak aspoň na hodinu sednout a nějak tenhle fakt vstřebat, ale na to není čas – je asi půl jedné v noci a nás netrpělivě očekává Katka, u které budeme pár dní bydlet, a která vstává za 4 hodiny do práce. Zvládáme se docela rychle najít na parkovišti, seznamujeme se se sympaťačkou v pantoflích a županu, a necháváme se odvézt do čtvrti Linwood, což pro nás v tu chvíli znamená to samé, jako kterýkoliv jiný název ve městě Christchurch, největším městě na Jižním ostrově Nového Zélandu.

V přízemním domku se dávno spí, a i nám Katka v rychlosti ukazuje náš pokoj, koupelnu, kuchyň a mizí za dveřmi své ložnice. V úplně prázdném pokojíku máme akorát sepsaný instruktážní papírek se všemi důležitými informacemi, co by se nám mohly hodit (jakože budou) a heslem na domácí wifi. No a jelikož i my toho máme po celodenním courání ulicemi Sydney, dvou letech a dvou psychicky náročných letištních kontrolách plné kecky, steleme si své tradiční nocležiště a rychle vytuháváme. Poslední myšlenka, co nám problikne hlavou, je, že je tu v baráku nějaká zima…

—————————–

Ráno nikde nikdo, venku slunečno, ale v baráku permanentní zima – takhle to tu prostě funguje (stejně jako v mnoha dalších zemích): domy se staví z tenkých materiálů, žádné 3x izolované zdi, okna s jednoduchým sklem a hlavně, nikde žádné topení. No jo, tak my stejně neplánujeme trávit moc času v domech, tak snad to tu nějak přežijeme:-) Když se konečně vykopeme ze spacáků, vaříme si čaj a snídáme croissanty, co nám tu nechala Katka. Pracuje totiž v cukrárno-pekárně, takže tahle domácnost je pečivem dobře zásobená. A to je dobře, protože to tu není žádná láce… Kolem 10. na sebe navlíkáme všechno, co máme (ono toho totiž moc není) a uprostřed novozélandského léta vyrážíme na obhlídku. Před barákem nás míjí slečna s yogamatkou přes rameno, na sobě nátělník, ¾ legíny a sandály, tak si sundáváme aspoň čepice, abychom nebyli za úplné trapáky:-D

Jako první míříme podle pokynů do Eastgate Christchurch, ačkoli pořádně netušíme, co to je. Ukáže se to jako nákupní centrum – tady jsou tyhle zóny v tom stylu, že tam bývá jeden větší super/hypermarket a kolem menší obchody s konkrétním sortimentem. Pro nás je momentálně nejdůležitější prioritou zařídit si bankovní účet, což se ještě donedávna dalo prý zařídit na jakékoliv poště. Zkoušíme tedy poštu i pobočku Kiwibank, všude jsou paní milé, ale mile mě posílají do háje, jelikož nemáme klíčový doklad – proof of address, což může být vyúčtování nájmu/energií, doklad od doktora, atd., zkrátka cokoliv, co dokazuje, že tu člověk nějak trvaleji přebývá. No a to my samozřejmě nemáme. 

Jdeme aspoň zkusit supermarket Countdown, jeden ze tří velkých, které na Zélandu mají (další dva jsou New Market a Pack´n´Save). Jinak v Austrálii je to Woolworth. Cenový šok čekáme, ale i tak nás to dost vykolejí – přeci jenom jsme posledního asi třičtvrtě roku trávili v cenových relacích Jihovýchodní Asie… Na druhou stranu, hlavní problém je, že nemáme příjem, protože jinak tu ceny jsou sice strašlivé, ale v poměru ke zdejším platům vycházejí srovnatelně nebo dokonce výhodněji než v ČR. Abychom úplně neumřeli hlady, bereme si 2 bagety (celkem 3,5 $), šunku (100 g za 1 $) a vodu (1,5 l za 1 $), na lavičce se cpeme a díky wifi googlujeme informace o další velké NZ bance, ANZ. Najednou k nám přijde něco jako NZ Mr. Bean – chlapík, co si nese pod paží obří plyšovou pandu a ptá se nás na „Father of Christmas“. Moc nechápeme, ale posíláme ho na místo, kde jsme si všimli Santy, se kterým se dá vyfotit. Při útratě z obchodu nad 10 $ je foto zdarma:-)

Stavujeme se ještě v obchodě, který je Mekkou všech backpackerů (tak si říkají ti, co si tu koupí auto a žijí v něm, což plánujeme učinit do pár dnů taktéž), Warehousu. Je to něco jako když by se zkřížilo Tesco a Hornbach a kromě pár drobností se odebralo jídlo. Prostě všechno do auta, domu, na zahradu, oblečení, nádobí, elektro, atd… My potřebujeme redukci do zásuvky. 10$ jen to fikne. Pak už je ale čas se vrátit „domů“. Zatáhlo se a fičí ledový vichr (zvykejme si, to je taky jeden z typických rysů ostrovního státu) a my víme, že ani v domě se nijak extra neohřejeme… 

Aspoň nás čeká vřelé přivítání. Doma už je Petr, Katky přítel, bodrý Východočech, který tu pracuje ve stavební firmě (jako většina cizinců v Christchurch, městě poničeném zemětřesením, kde se pořád něco staví) a nikdy mu v ledničce nechybí český lahváč:-D Ostatně jako mnoha Čechům na Zélandu… Když dorazí i Katka, jedeme společně na nákup do Pack´n´Save, který má být údajně levnější, než Countdown. No, jak v čem. Jelikož se v Linwoodu asi chvíli zdržíme, a máme k dispozici kuchyň a odvoz, tak se trochu zásobujeme – 5 kg brambor, 2 kg rýže, mražená zelenina, a další. Na víkend se plánuje domácí grilovačka, tak bereme v akci kuřecí paličky, které se taky stanou naším asi nejčastějším příjmem masa, když už:-)

Doma dáváme rychlou večeři, a jelikož je pátek, jde se kalit. Nedaleko (ale pořád dost na dojezd autem) domečku se totiž nachází jeden z „Czechhousů“ – dům, který mají kompletně pronajatý Češi (někdy celý, častěji po jednotlivých pokojích). A my tak máme možnost strávit celý večer ve společnosti krajanů, což vůbec není špatné. Později dorazí i několik Kiwáků, což zjišťuji hned po pozdravu „Kia Ora“, který na mě vyhrknou, když jim otevřu jakožto ten, kdo zrovna stojí nejblíž u dveří. Kupodivu mi později Petík vypráví zajímavou historku, jak skončil s touhle partičkou někde venku v družném hovoru, přestože anglicky moc neumí a Kiwákům se nenaučil rozumět nikdy. Inu pár pivek a člověk se domluví jakýmkoliv jazykem:-D Navíc u nás těch piv opravdu nemuselo být moc, protože jsme pití dost odvykli (přestože se nás na Langkawi snažili do tohoto zlozvyku rodiny a kamarádi zase vydatně zapojovat:-)). Kolem půlnoci jsme se všichni 4 našli, naskákali do auta, Petrové značně společensky zmožení, Katka po dvou skleničkách vína jako řidič, mně bylo všechno jedno – ještě že to nebylo daleko. Doma Katka s Petrem zapadli okamžitě, Petík si z neznámého důvodu ustlal v prázdné vestavěné skříni, zvládl se akorát svlíknout. A to ho možná nakonec zachránilo, protože mu po nějaké době začala být zima a nechal se odnavigovat do spacáku:-) 

SOBOTA 12.12. – 451. DEN – ZAJÍMAVOSTI CHRISTCHURCH A PRVNÍ KEMPOVÁNÍ

Ráno si trochu přispíme a dopoledne trávíme v družném hovoru s Katkou a Petrem, seznamujeme se i s Danielem, asi dvacetiletým klučinou, který je vlastně naším big bossem – on má od majitele pronajatý celý dům a pokoje pronajímá dál. Ten, kde spíme my, je nyní prázdný, protože tam hledá nového nájemníka, a tak se k němu musíme chovat hezky, aby nás nechtěl vyhnat moc brzy… 🙂 Ale Daniel se tváří celkem fajn, dokonce souhlasí, že nám vytiskne a podepíše potvrzení, že u něj v podnájmu bydlíme, což si myslíme, že by nám jako proof of address mělo pro banku stačit. Jediný problém s Kiwákem Danielem je ten, že naprosto nerozumíme řeči jeho kmene. Kiwi angličtina je jiná než všechno, co jsme zatím v různých koutech světa slyšeli – jednak používají jiné výrazy (zřejmě se tu díky odlehlosti zachovala určitá archaická forma angličtiny), druhak to ještě navíc komolí (např. záměna „e“ za „i“ se může zdát jako banalita a že se s tím jeden snadno vypořádá, ale když na vás Kiwák rychle vychrlí větu, kde byste čekali spousty „e“ a on tam řekne „i“, tak dá dost zabrat si rychle uvědomit, o čem to ten člověk sakra mluví? Výslovnost „Czech“, co zní jako „Chick“ snad ani radši nebudu zmiňovat…).

Kolem poledne razíme do centra Christchurch. Petr s Katkou nás nejdřív berou k pobočce ANZ, která má mít podle internetu o víkendu otevřeno, jenže nemá. Jdeme se tedy podívat po několika zajímavostech města, které prakticky srovnala se zemí dvě ničivá zemětřesení v září 2010 a zejména v únoru 2011:

  • Líbí se nám pamětní místo vytvořené sbírkou 185 prázdných a na bílo natřených židlí a křesel, které symbolizují životy ztracené právě při zemětřesení v roce 2011. Mnohé z nich byly věnovány přímo rodinami obětí a „výstava“ vznikla k 1. výročí zemětřesení v roce 2012. Od té doby sice změnila lokalitu, ale ne sílu, jakou na člověka zapůsobí.  
  • Na naší trase nesmí chybět Re: Start, čtvrť vytvořená z barevných stavebních buněk, ve kterých se zabydlely obchůdky a různé instituce, původně zde fungující jen dočasně. Dnes je to stylové místo, kde my navštěvujeme pobočku Kiwi Bank (se stejným výsledkem jako minule), Katka s Petrem se perou hambáčem a tacos (za pro nás zatím nemyslitelné ceny, ovšem aspoň to tedy jsou pořádné porce) a k tomu posloucháme šikovného buskera s kytarou opodál. 
  • Poslední místo a zřejmě nejvýraznější symbol ničivého zemětřesení je zdejší katedrála. Zemětřesení jí hodně poškodilo, takže po nějaké době bylo rozhodnuto o její demolici. Proti tomu se ale zvedla vlna nevole a radní v Christchurch od plánu upustili. Dočasně bylo schváleno její nahrazení maketou, ale nakonec se sehnalo i dost sponzorů, kteří se složili (a stále skládají) na rekonstrukci nádherné stavby tak, aby jednou zase mohla sloužit svému účelu. 

Obecně je Christchurch město, kde se hodně staví a rekonstruuje, díky čemuž tu není problém najít v tomto oboru práci, a to i jako cizinec. Petr třeba pracoval ve firmě vyrábějící dřevěná okna a vlastně jenom mačkal tlačítka na stroji, který je řezal, k čemuž po něm kupodivu ani nikdo nechtěl nějakou závratnou angličtinu:-) Holky to tu mívají s prací složitější, ale taky se dá.

My máme čas, a tak se ještě trochu projdeme centrem, stále hodně rozestavěným – domy pod lešením a ulice rozkopané nebo aspoň celé pokreslené značkami plynařů apod. Prohlédneme si další zajímavý kostel, historickou tramvaj, hezkou pěší zónu v centru. Svítí sluníčko a v černých mikinách nám je fajn. Kolem 3. hodiny je čas se vrátit, Katka s Petrem jdou na Katčin firemní “vánoční večírek” = barbeque, tedy grilovačku, my usedáme ke Googlu, našemu hlavnímu pomocníkovi s těchto dnech. V 7 hodin jsou zpět, my už nachystaní a sbalení, Katka rychle balí, zatímco Petr pospává v autě, vyzvedáváme ještě Adélu a jede se NA VÝLET!

Vlastně za celou akci může Adéla, protože si zaplatila na zítra plavání s delfíny v zálivu Akaroa. My ostatní si tam jedeme udělat takový příjemný, novozélandský víkend, jak se tu dost často provozuje – zakempíme ve “fríčku” (=free camping site), dáme pivko, pokoukáme na hvězdy a zítra se projdeme po Akaoře…

Krajina nás uchvacuje ale prakticky hned, jak vyjedeme z města – zatravněné, oblé kopečky, sem tam uměle vysázený les (což je poznat podle pravidelných rozestupů mezi stromy), jezero Ellesmere s koncem v nedohlednu. Kazí to jenom všudypřítomné ploty. A tak to teď bude celý rok na Zélandu, jen tak mimochodem… Asi po 50 km začínáme stoupat krátkými serpentinami, protože Akaroa, neboli Banksův poloostrov (Banks Peninsula) vznikl ze dvou sopek a my musíme přejet do pradávného kráteru. Je pravda, že tenhleten útvar nás zaujal už dávno na mapě, když jsme si tam plánovali, kudy a jak by bylo dobré ten Zéland asi tak jako projíždět. Jakmile se přehoupneme přes okraj kráteru, objeví se před námi úžasná podívaná – záliv, kde jako by se sbíhalo několik fjordů, kolem lemované rozeklaným kráterem, špičky kopců navíc ozařuje zapadající slunce. Musím zpětně říct, že to byl jeden z nejsilnějších momentů, kdy se nám zélandská příroda opravdu začala vrývat pod kůži…

A další přišel brzy potom… Zůstáváme tentokrát na západním břehu hlavního fjordu, kde je právě jeden free kemp, stavíme stan Adéle, pak vlastní, usedáme kolem jednoho stolku, večeříme a popíjíme pivka a víno, rychle se setmí a vlnky potichu šplouchají o kamenitý břeh. Mraky se úplně rozplynou a nad námi se objeví ta neuvěřitelná obloha. Ne, fakt…. oblohu jako na Zélandu (nebo pak i v Austrálii) jsme nikde jinde neviděli, v Evropě ani v Asii se vám to nepoštěstí kvůli světelnému smogu. Tady je nejbližší opravdu velké město vzdálené 4 hodiny letu:-) Jsme prostě uchvácení a když si ukazujeme Orion (postavený na hlavu) a učíme se rozeznat Jižní kříž, na chvíli zapomínáme i na vlezlou zimu. Zkrátka, náš pobyt “Pod Jižním křížem” dostal oficiálního a hmatatelného maskota:-) 

NEDĚLE 13.12. – 452. DEN – AKAROA, PRVNÍ LACHTAN A PRVNÍ POŘÁDNÉ ZMOKNUTÍ

Vstáváme kolem 8., i když Petík už se vykopal někdy v 5 na focení úsvitu. Snídáme a balíme, je jasno, ale fičí tadyten protivný zélandský vítr, který pocitovou teplotu neustále sráží někam na bod mrazu. Ze všeho nejdřív se jedeme podívat po silnici na vrchol kráteru, kam až to jde mezi pastvinami a ovcemi, neustále s úžasným výhledem na fjordy. Je tu opravdu nádherně a daří se odlovit 1. novozélandskou kešku, kam se logujeme společně s Adélou. Tu následně vysazujeme v přístavu, Katka s Petrem se jdou občerstvit do restauračky na nábřeží, kterou manažeruje Češka Míša, a my couráme po nábřeží, kocháme se a fotíme. Zanedlouho se ale sejdeme zase všichni v restauraci, protože výlet za delfíny se kvůli rozbouřenému moři zrušil. A tak se jdeme po Akaoře podívat ještě společně – zíráme na veteránská auta (která jsou také takovým zélandským koloritem, jak později zjistíme), Petr nám ukazuje místního obřího holuba kererū (Zéland je plný endemitů a tohle je jeden z nich – s maorským názvem, které se tu pro přírodu běžně používají), zkoušíme Garden of Giants, kde mají být zajímavé mozaikové sochy, ale za 20 $ tam nechce jít nikdo. Do toho začíná pršet, obcházíme tedy “suchá” místa – obchod se suvenýry, muzeum modrých perel, které se získávají z nádherných mušlí paua (tady si říkám, že ač na šperky nijak zvlášť nejsem, tak jestli se nám povede tady vydělat nějaké závratné jmění, tak tímhle bych se docela ráda odměnila:-)), a nakonec kavárnu, kam se Petr celý den těšil na kafíčko. Poctivě si ho vychutnává, Katka si sladí život dortem, Adéla zmrzlinou a my jsme rádi, že sedíme v teple a suchu a nemusíme nic řešit:-) 

Naštěstí jak dnes hnusné počasí přišlo, tak zase rychle odešlo, a tak se rozhodujeme vyjet autem ještě na Akaroa Heads, útes nad hlavním fjordem v místě, kde ústí do moře pod vysokými skalami, a kde kdysi stával maják. V klídku si parkujeme a scházíme poměrně daleko po vrchu útesu, z něhož se nám otevírají nové a nové a naprosto úchvatné výhledy. Moře přímo u skal a v zátokách, kde se to v příboji pěkně vaří, má úplně tyrkysovou barvu, zatímco dál od břehů už je to temně modrá hlubina. Skály jsou tu ostré a rozeklané, na jedné straně dokonce koukáme na skalní okno. A najednou si někdo všimne, že na římse pod námi sedí lachtan a drbe se zadní ploutví za uchem. Dá se k němu slézt po žebříku, což postupně opatrně a pomalu absolvujeme, abychom si mohli toho krasavce lépe vyfotit. Víme, že jich na Zélandu asi potkáme ještě dost, ale tenhle je ten úplně nejprvnější, nejkrásnější zážitek z toho, když se člověk setká s divokou přírodou tváří v tvář a ona ani neuteče, ani se ho nepokouší sežrat…

Přichází ale další superrychlý obrat v počasí a vrací se slejvák a dokonce nám do shrbených zad bijí i kroupy, když se snažíme od útesů dostat co nejrychleji nahoru k zaparkovanému autu. Usedáme do něj totálně promáčení a jediné, na co se těšíme, je chvíle, kdy to ze sebe doma svlíkneme. Vlastně ale není divu, protože Akaroa Heads je místo, které trvale čelí tvrdým povětrnostním podmínkám. Když se tu v 19. století stavěl maják, tak první konstrukci smetla bouře a stavba byla dokončená až na 2. pokus. Zpět do Christchurch řídí Petr, my ostatní po cestě pospáváme, což mu naštěstí nijak nevadí. Doma, kde už samozřejmě zase šajní slunce, se zahřejeme suchým oblečením, a přichází řada i na další fyzické potřeby – vlčí hlad. Katka vyváří obědy na další tři dny v týdnu (jeee, to bych taky jednou chtěla být schopná umět naplánovat a připravit), Petr s Petíkem na zahradě rozpalují gril a starají se nám o výbornou večeři v podobě zvěřiny a kuřecích stehýnek (což je to nejlevnější maso, co se na NZ dá občas sehnat, takže se v našem jídelníčku bude sem tam objevovat:-)). V 9 hodin je po všem, přejeme si dobrou noc a uchylujeme se každý do své ložnice, což je divný, protože venku je minimálně do 10 světlo. Katka s Petrem ale brzo vstávají, a tak jsou zvyklí chodit také brzo spát. My usedáme k tradičnímu programu – googlení inzerátů na prodej aut a dopisování deníku.

PONDĚLÍ 14.12. – 453. DEN – NOVÁ SIM KARTA, PRVNÍ POKUS V ANZ, BAZARY

Ráno je barák opět prázdný, snídáme, nabalujeme se do zélandského léta a vyrážíme za dalším pokusem zařídit si tu pohodlný život:-) Nejdřív navštěvujeme předem vytipovaný obchod s fototechnikou, protože se nám před příjezdem na NZ rozbil polarizační filtr, a to je opravdu nemilé, Emile. Jeden jediný tu mají, samozřejmě za strašné peníze, tak to prozatím odkládáme. Hned naproti je pobočka banky ANZ, ale nemáme ještě ani vlastní telefonní číslo (když už nebudeme mít vlastní adresu), tak se nám tam zatím moc nechce a soustředíme se na hledání prodejen mobilních operátorů. Z Asie jsme zvyklí je potkávat na každých 10 m, v ČR o ně nouze taky není, ovšem na Zélandu se ukazují jako těžce nedostatkové zboží – lidé jsou tu zvyklí si třeba v supermarketu koupit SIMku a všechno ostatní pak řešit telefonicky. Ach jo, to se máme na co těšit… (v této disciplíně jsem totiž naprosto nemožná).

Po delším hledání dorážíme do obchoďáku s Countdownem a naštěstí i prodejnou asi největšího NZ operátora SPARK. (Poznámka: V roce 2015 byly na výběr 3 společnosti, cenově všechny dokonce ještě tragičtější než v naší domovině, Spark jsme si vybrali z toho důvodu, že má po ostrovech telefonní budky, které vysílají wifi, což nám výrazně zlepšilo přístup k tragickému místnímu internetu. Podle posledních zpráv se za 4 roky nabídka o něco zlepšila, takže momentálně s výběrem operátora radit nemůžeme, informujte se přímo na místě nebo webech konkrétních společností – Spark, Vodafone, 2Degrees.) Pořizujeme si SIM kartu za 5 $ a na ní 20 $ kreditu, ovšem zprovoznit se nám jí nakonec povede až o den později a jenom v mém telefonu, později pak v tabletu. Tam zůstává většinu času kvůli dostupnosti dat pro mapy při navigaci, takže některá zařizování a shánění práce vypadají tak, že hulákám na tablet těsně před obličejem a marně se snažím z něj vyposlouchat, co mi sděluje protistrana – takové konferenční hovory bez videa:-)

Nakonec dorážíme i do banky ANZ. Nejdříve si nás nechají jen na “recepci” a přidělí nám volného bankéře na 15. hodinu. Ok, jdeme si sednout ven na lavičku, lovíme wifi a čekáme. Pak se dostáváme k mladé, sympatické bankéřce, jenomže ta nám stejně sympatickým tónem sděluje nesympatickou zprávu, totiž že nám podepsaný souhlas od Daniela nestačí. Ach jo, časy na Zélandu se hodně rychle mění…. Zároveň nám ale dala novou naději s papírem, kde se za nás zaručovala jiná osoba, žijící na NZ a zároveň vlastnící účet u ANZ (pokud by ho nevlastnila, musela by dodat vlastní proof of address). Což jsou Petr i Katka, takže bychom měli mít vyhráno. Zítra… S trochu lehčí hlavou odcházíme domů, kde nám Katka ochotně vyplňuje lejstro a psychicky se připravujeme na další jednání v bance. Ještě že tu jsou ti bankéři celkem milí a snaží se na nás mluvit jako na debily, co se anglicky teprve začali učit:-)

V 9 hodin se zase loučíme s přáním dobré noci a my usedáme k počítači. Sem tam se nějaký ten zajímavý inzerát na auto objeví – přeci jen před Vánoci určitý počet lidí ze Zélandu odjíždí, i když obecně je to spíš období cenové špičky aut, protože naopak přijíždějí ty, co chtějí stihnout letní zemědělské práce.

ÚTERÝ 15.12. – 454. DEN – PRÁCE, BAZARY A BANKA NA PODRUHÉ       

Dopoledne, v klidu, v prázdném domě, si dopřáváme horkou sprchu (večer se nám totiž do vymrzlé koupelny moc nechce, takže vše řešíme jen v omezeném režimu:-)), při které jediné tady má člověk zvyklý na tropické podnebí možnost pookřát. Pak se usedáme k technice a našim restům, a až před 15. hodinou odcházíme na předem domluvenou schůzku v ANZ. 

Bereme to zase ulicí s autobazary, tentokrát po druhé straně, ale tady je zkrátka všechno nad naše možnosti (a ochotu). Navíc se s námi chce pořád někdo vybavovat, my jim většinou nerozumíme. Hodně z prodavačů přijde s nabídkami nějakých pokoutných aut, která zrovna nemají přímo na ploše, a tak máme možnost zakoupit estimu, mondeo (3000 $) nebo velký, starý a dost olezlý van (3000 $). Kontakty si bereme, ale svůj sen v tom zatím nějak nevidíme. 

V bance jsme ve smluvený čas 15:30, ale 15 minut trvá, než se nás někdo ujme. K naší smůle to není ta milá paní ze včera, ale arogantní chlápek, asi tak 40letý, kterému rozumím tak každé 10. slovo, Petík se nechytá vůbec a on nám dost jasně naznačuje, že si o nájezdních dělnících, za které nás nyní má, nemyslí vůbec nic hezkého. V tu chvíli to není ani trochu příjemné, ale člověk si při tomhle vyřizování administrativy uvědomí, čím třeba musejí procházet Ukrajinci u nás (a to pomíjím fakt, že vystudovaní lékaři k nám přijíždějí dělat na stavbách). A to si cizinci na NZ ještě můžou pískat, jak je tu všechno jednoduché… 

Chlapíkovi se naše potvrzení opět nelíbí, protože když si Katku najde v databázi, má u nich vedenou jinou adresu. To už se mě začíná zmocňovat zoufalství a prosím ho, jestli jí nemůže zkusit zavolat a potvrdit si to. Katka mu z telefonu evidentně taky dost blbě rozumí, ale nakonec se nějak domluví a chlápek konečně schválí založení našeho účtu. UFF! Zakládáme si jeden dohromady, každý máme ale vlastní přístupové údaje a vlastní číslo klienta. Já si beru EFTPOS platební kartu, která je k účtu zdarma, ale zaplatím s ní pouze na Zélandu. Petík si připlácí 10 $/rok za VISU, která nám pak zůstane do budoucna, byť s ročním poplatkem, ale navýsost praktická věc pro další cestování. Karty už nám vyřizuje zase jiný bankéř, původem prý Francouz – možná díky tomu má větší pochopení, nekouká na nás skrz prsty a kupodivu je mu i trochu lépe rozumět:-) Jinak shrnutí celého procesu vyřízení bankovního účtu, a pak i IRD čísla, najdete ve speciálním článku Jak na to? – Boj o IRD číslo na Novém Zélandu.

Víme, že pro Inland Revenue, tedy úřad, který vydává IRD čísla, která jsou potřeba, aby nás tu zaměstnali, potřebujeme potvrzení o funkčnosti bankovního účtu a jeho zabezpečení proti praní špinavých peněz. Když o něj žádáme prvního bankéře, odvětí jenom, že vydání takového potvrzení je proti zákonům a že nám to žádná banka neudělá. Evidentně to je hodně znalý a ochotný pán…. Pro jistotu si tedy rovnou děláme vklad a výběr na účet a pořizujeme výpis (na poplatcích to stojí 6 $, které se pak ale nějak vrací), který je možnou variantou onoho potvrzení.

Banku opouštíme v 16:45, a tak chceme zkusit ještě zaběhnout na IR, ale nějak selže navigace a my dojdeme do centra města po 17., tak už to pak stáčíme domů. S Katkou společně zdrbneme bankéře, co to jako bylo za blbce, a oni pak s Petrem odcházejí na kutě. My si uděláme véču, pracujeme a plánujeme další postup.

STŘEDA 16.12. – 455. DEN – INLAND REVENUE

Rána v prázdném bytě se nám zamlouvají, jen je tu vždycky největší kosa:-) Snídáme a kolem 10. vyrážíme zkusit štěstí na Inland Revenue. Jsme přesvědčeni, že všechny potřebné dokumenty máme ready. Venku je pošmourno a trochu poprchává. Před úřadem nás legitimuje sekuriťák, jak kdybychom jim ten jejich berňák snad šli vykrást nebo co:-) Chvíli postojíme ve frontě, a pak nám usměvavý černoch tiskne další lejstra, co musíme vyplnit. Aha, tak přece jenom to nebylo všechno… Dobře, papíry jsou za chvilku vyplněný, zpátky do fronty, tentokrát končíme u milé paní, ale výpis z banky jí nestačí, omlouvá se nám, ale že fakt potřebuje to potvrzení (říkají tomu confirmation letter). Radí nám nejbližší pobočku ANZ (kterou jsem, mimochodem, měla původně vyhlédnutou hned na začátku, že tam půjdeme zakládat účet), kam prcháme v dešti, ale i slečna na recepci hned chápe, o co nám jde, papíry tiskne a během 5 minut zase odcházíme na IR. Vychází na nás zase černoch, ten už konečně všechno kopíruje, zakládá, vydává nám potvrzení a vysvětluje, že za 5 – 10 pracovních dní by nám měl přijít dopis poštou, ale jinak si můžeme zkusit zavolat už v pondělí (3 prac. dny). 

Trochu nevěříme vlastním očím, že my, peroucí se s místní angličtinou jako boxeři v ringu, a s ochotou vyjednávat administrativní blbosti, máme opravdu novozélandský bankovní účet a jsme registrovaní k tomu, abychom zde mohli i pracovat. Rána, když nám tyhle dva kameny spadly ze srdce, musela být daleko hlasitější než obě šílená zemětřesení v Christchurch dohromady:-) Takže, pro jistotu ještě jednou, tady kdyžtak najdete souhrn celého procesu získání účtu a IRD čísla.   

Rozradostnění se chceme jít pochlubit Katce, která pracuje kousek odsud, ale má v kavárno-pekárně hrozný frmol, tak nechceme zdržovat a nezpozorování odcházíme s tím, že se zkusíme zastavit před zavíračkou. Provedeme menší nákup v Pack´n´Save, poobědváme housky se šunkou, a kolem 14:30 se zjevujeme znova v pekárně. Kupujeme si za “přátelskou cenu” 3 $ velký hovězí sendvič s pytlem hranolek a cestou domů s Katkou všechno probíráme. To už nám svítí sluníčko a je docela příjemně – co se počasí týče, tak Zéland je jak hory – mění se to tu klidně každých 5 minut…

Večer proběhne standardně a my opravdu naplno spouštíme hledání auta. Nejvíc zvedáme návštěvnost webu trademe.co.nz🙂

ČTVRTEK 17.12. – 456. DEN – IRD HOTOVO, 1. PROHLÍDKA AUTA

Prakticky celý den se věnujeme webu, hledání aut a smskování s prodejci – smsky se nám osvědčují jako sice pomalejší, ale jistější metoda, když má člověk všechno “černé na bílém”. A navíc smsky máme zadarmo:-) Akorát jednou někdo volá, a to zrovna ve chvíli, kdy stojím ve sprše s našamponovanou hlavou. Z hlasovky se dozvídám, že to bylo Inland Revenue a že asi už jsou naše IRD čísla hotová. Zkouším tam tedy zavolat, moje domněnka se potvrzuje, a já ještě postupným ověřením (diktováním 3x za sebou) mého IRD čísla, data narození a telefonního čísla odemykám i hlasový přístup do IR účtu. To samé čeká i Petíka, ale s mojí lehkou pomocí to zvládne, kluk šikovnej. To by před touhle cestou asi ještě úplně nešlo, přeci jenom něco z té angličtiny občas pochytí…:-)

Postupně dorazí z práce Petr i Katka, my naopak před 17. hodinou odcházíme na domluvený sraz s prodejcem auta na parkoviště u Eastgate, ale nikdo nepřijede. Trochu tedy aspoň nakupujeme, ale opravdu jen to nejnutnější, a co víme, že není v “Pekáči” (Pack´n´Save) levnější, a pokračujeme na další sraz v 18 h, který už je úspěšnější. 3 mladé Němky prodávají hondu odyssey, ročník 1995, za 2500 $, ale nelíbí se nám totálně sjeté pneumatiky, které bychom stoprocentně museli pořizovat. Domlouváme se, že si zítra dáme vědět a necháváme si je jako rezervu, kdyby se do zítra neobjevilo nic lepšího. Fajn je, že sice máme prostředek léta, ale hodně cizinců odjíždí na Vánoce domů, takže nabídek aut je docela dost a můžeme vybírat.

PÁTEK 18.12. – 457. DEN – KUPUJEME AUTO

Hned ráno Petík narazí na inzerát od Čecha na odysseu, a tak mu hned volá a domlouvají se na odpolední prohlídce. Všechny ostatní komunikace nějak utichnou, jediný, kdo nás pořád nahání, je nějakých chlápek, kterého tipujeme na prodavače z bazaru, protože nás chce vyzvednout a provézt po okolí, že tu je prý hned několik vanů na prodej. Toyota previa, o kterou bychom měli zájem my, ale parkuje někde u něj, kam nám sice dává adresu, ale odvoz už nenabízí, takže tady naopak komunikaci trochu blokujeme my a tajně se modlíme, ať to odpoledne vyjde, protože tohle tedy taky není nic pro nás (těžko se rozhodnout, jestli je větší peklo vyřizovat byrokracii nebo kupovat auto:-D).

Po 16 h míříme na Eastgate a potkáváme se s Čechem Jirkou. Nejsme žádní znalci, ale podle dobrých rad z internetu i z rodiny zkoumáme stříbrnou odysseu horem dolem a s dobrým pocitem zjišťujeme, že vypadá jen na potenciální riziko výměny zadních pneu, jinak je poměrně čerstvě po technické, takže máme na půl roku vystaráno. Cena 2200 $ nám připadá v porovnání s ostatními nabídkami přiměřená. Samozřejmě je to auto již upravené na campervan, takže má rozkládací postel a nějakou tu základní výbavu na kempování a vaření. Jedeme se projet k nám domů, kde auto omrkávají i Katka s Petrem a taky jim přijde ok. Navíc se ukazuje, že Petr z Chrudimi a Jirka z Pardubic se znají z místní sauny. No a tak si nakonec s klukem plácneme a na účet mu převádíme 2200 $, tedy podle tehdejšího kurzu 37 000 Kč, a kupujeme si první auto v životě. 

Převod auta je sice taky administrativa, ale ne nadarmo byl Nový Zéland nejednou vyhlášen zemí s nejjednodušším administrativním systémem na světě. Tak třeba auto se na nového majitele převede tak, že se zajede na poštu, kupující vyplní A4 formulář a zaplatí 9 $ za převod, prodávající vyplní takový malý formulář a případně zaplatí poštovné (někde 1 $, někde jen 0,5 $). Pošle se 1 dopis v připravené obálce a je to. Oficiálně u toho prý dokonce ani prodávající nemusí být, a pokud se do 30 dnů neodvolá proto prodeje auta, tak je skutečně převedeno na nového majitele (ne, to fakt není návod, jak na Zélandu krást auta :-D). Jedeme tedy s Jirkou na jednu z posledních otevřených pošt, samozřejmě na opačném konci města. Provedeme převod a stavujeme se ještě u něj, kde si bere z auta pár věcí, pár jich naopak ještě přináší. Petíkovi přijde nejlepší rezervní klíč, mně naopak taška přebytečného oblečení 😀 Tímto se loučíme a zpátky do Linwoodu už si to musí Petík v automatu a na levé straně a s volantem napravo odřídit sám, což je celkem sranda. Mimochodem, řidiče, který na Zéland nově dorazil a nově řídí, poznáte dost snadno – na křižovatkách většinou místo blinkru pouští stěrače a sem tam zajede do protisměru🙂 Fajn je, že místní si to uvědomují a jezdí se tu poměrně ohleduplně. 

Domů dorážíme tedy jako hrdí majitelé nového vozu, trochu pracně jej vmačkáváme na plac za domem a během noci několikrát kontrolujeme, jestli nám s novým Ferdou ještě nikdo neodjel. Večer s Katkou a Petrem trochu zaslavíme, zvlášť když konečně nemusejí odcházet do postele ve 20 hodin 🙂

SOBOTA 19.12. – 458. DEN – NÁKUPY, GRILOVAČKA, ZABYDLOVÁNÍ, POHODIČKA

První den na Zélandu, kdy se budíme s vědomím, že nic nemusíme. Aspoň ne hned teď. V klidu snídáme, pak pobalíme pár věcí a jedeme všichni na víkendový nákup do snad nejvytíženějšího nákupáku na Zélandu, Riccartonu. Je to tu obrovské, rušné a plné Vánoc. Dáváme si s Petrem a Katkou 2 rozchody a nakupujeme nejdřív cetky ve “2$ shopu” (přícucky na okýnka, provázek, škrabky, apod.), a potom větší nákup v Pack´n´Save, včetně nějaké té pozornosti pro naše hodné domácí. Přeci jen úvodní pobyt zdarma, informace i lehká socializace se staly neocenitelnou pomocí, za kterou zůstáváme neskutečně vděční.

Zpátky doma se my, holky, pouštíme do příprav a kluci pro změnu do grilování. Přijíždí i Míra, který na Zélandu žije už asi 10 let a Katce pomáhal sehnat v Christchurch práci. Jíme, popíjíme, kecáme. Katka pak odváží Daniela na letiště, protože letí za svým bráchou do Melbourne. Petr chce pořád na nějakou oslavu, kam je oficiálně nikdo nepozval, ale to evidentně není překážkou, a tak po chvíli s Katkou vyrážejí a my se pouštíme do vyšperkovávání Ferdy. Upevňujeme provázky a černé deky místo záclon, aby do auta nebylo vidět (má sice zatmavená zadní skla, ale takhle to bude jistější), myju všechno nádobí, vyrábíme “zasedací pořádek” všech krámů, co do auta patří – něco je nádobí, něco na údržbu auta, něco kempovací vybavení, a do toho všeho ještě musíme včlenit naše vlastní věci. Batohy schováváme celkem hodně dospod, aniž bychom tušili, že je opravdu vybalíme až za víc než rok…

Děláme si skromnou večeři a s čajem a gumovými bonbony usedáme k velké televizi, kde běží Hunger Games. Mihne se tu vysmátá Katka, ale jenom sebere svíčky na dort a zase mizí na svém bicyklu kamsi do noci. Definitivně se vrátí kolem půlnoci a jde hned spát, my chvíli po ní. Petra slyšíme se přiklátit někdy v půl 4 a jsme zvědaví, jak bude vypadat ráno, protože prý v 8:30 je sraz a jede se na výlet:-)

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..