6. Silvestrovská treková paráda v Hooker Valley, pod horou Mt. Cook

...aneb jak jsme konec roku oslavili na jednom z nejkrásnějších míst na Zélandu, smočili nohy v jezeře s ledovými krami a na nový rok si zajeli na méně známé skalní věže Clay Cliffs
6. Silvestrovská treková paráda v Hooker Valley, pod horou Mt. Cook
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

ČTVRTEK 31. 12. – 470. DEN – VÝPRAVA POD MT. COOK – HOOKER VALLEY TRACK A TASMAN LAKE TRACK

Hned po probuzení čekujeme počasí a nad jezerem jsou sice mraky, ale vypadají, že se s oteplováním vzduchu trhají a odplouvají, tak si dáváme rychlou snídani a vyrážíme 55 km do vesnice Mt. Cook/Aoraki, výchozího bodu na Hooker Valley Track, který nás dovede nejblíž k Mt. Cooku co to bez speciální výbavy jde. Vlastně to jde možná až moc pohodlně, ale o tom později:-) Celou cestu si dost natahujeme, protože zhruba co dva kilometry zastavujeme na focení – nejde prostě odolat:-) Nesmíme vynechat ani Peter´s Lookout, známou vyhlídku na Mt. Cook a silnici klikatící se k němu podél tyrkysového jezera Pukaki, kteýžto motiv je údajně nejkrásnější na Jižním ostrově. Jinak Hooker Valley Track je prý nejkrásnější jednodenní trek celého Zélandu – a natolik nás dostal, že jsme o něm sepsali souhrnný článek pro Lonely Planet.

Vesnice Mt. Cook se skládá hlavně z hotelů, restaurací, několika “summer housů” (funkce jako naše chaty, podoba jako naše luxusní vilky), mají tu benzínku, infocentrum, kemp a taky školu se hřištěm. My zajíždíme jakoby za tohle všechno, do lokality zvané White Horse Hill, kde se nachází kemp (10 $/os.) a velké parkoviště a odkud se vychází na Hooker Valley Track. Přijde nám, že dost studeně fouká, a nevíme, co nás v horách čeká, tak se docela navlékáme, ale později zjišťujeme, že to bylo trochu přehnané – v údolí totiž nefouká studený vítr vůbec a naopak celý den smaží slunce jako šílené, takže dlouhé rukávy nejsou od věci, ale místo zateplení slouží proti spálení:-)  

Hooker Valley Track má nedlouhých a příjemných 5 km jedním směrem, tvořených převážně upraveným chodníkem víceméně po rovině, jenom poslední úsek, kdy se přelézá ledovcová moréna k Hooker Lake, je krátce a prudce do kopce. S drobnou pomocí to pravděpodobně zvládne i vozíčkář, Číňanky na lodičkách jsou vyzívané. A my jsme vlastně taky docela rádi, že se nemusíme nikam škrábat a přitom teda příroda luxusní. Říkáme si, že to jsou výjevy jak na krabicích puzzle o nejméně 1500 dílcích:-) Po levé straně údolí se nad námi zvedá hřeben Mueller Range s ledovci kolem vrcholů, ze kterých se do údolí valí křišťálově čisté, divoké potoky, aby se vlily do hlavního toku, řeky Hooker River. Je to zvláštní, ale ta je mléčně zakalená, stejně jako jezera na ní – Hooker a Mueller Lake, což je také způsobeno rozpuštěnými horninami. Když se pak ale dostane do jezera Pukaki, tak se to asi nějak usadí, či co, a je z toho najednou tyrkysová voda:-) 

Hned za prvními několika zatáčkami po stezce se pouštíme po malé odbočce a dojdeme ke kamenné věžičce, která vypadá jako nějaká buddhistická stúpa uprostřed Himalájí. Všechny její stěny i kameny okolo jsou ověšené malými kovovými tabulkami se jmény lidí, kteří tady v horách zahynuli. Věnujeme jim tichou vzpomínku a zároveň cítíme, jak v nás roste respekt z mohutných hor – přeci jenom Jižní Alpy nejsou žádná vysočinka a panují tu pravé horské a velmi zrádné podmínky. O další kus dál, díky ukryté kešce u velkého balvanu, se dozvídáme, kdo byla Freda Du Faur, která se u tohoto kamene nechala v roce 1910 vyfotografovat. Šlo o australskou horolezkyni, která jako první žena na světě zdolala vrchol Mt. Cooku a fotku nechala pořídit při sestupu se svými dvěma společníky. Kromě toho všeho jsou zajímavou “atrakcí” celého treku ještě visuté mosty (swing bridge) přes řeku. Jsou hodně dlouhé, aby ukotvení odolalo jarnímu vzedmutí divoké vody, a mají vždy předepsanou nosnost, kterou by pěší měli dodržovat. Přesto to nejsou žádné vytahané sítě provazů jako někde v Laosu, kam by se jeden bál postavit, ale pevné ocelové konstrukce, co něco vydrží, i když se při chůzi malinko pohupují.

Celé údolí se trochu stáčí, takže majestátní vrchol Mt. Cooku na nás vykukuje až “za zatáčkou” a shrnutý sníh a led na jeho vrcholu vypadá, jakoby se na nás mračil jeho obličej. To nás ale nemůže odradit a vytrvale šlapeme pořád dál, pořád celkem v rovince nebo jen mírně do kopce, kolem jezera Mueller Lake, přes visuté mosty a do závěrečného stoupání na ledovcovou morénu, která drží poslední jezero, Hooker Lake. Za ním už je jenom ledovcový splaz, který jezero napájí roztátou vodou. Ledovec je ve své poslední části nad jezerem celý pokrytý nadrcenou sutí, takže jej jde jen těžko rozeznat od okolního skalnatého povrchu, ale je tam, fakt že jo:-) Koneckonců i v samotném jezírku plavou odlomené malé ledové kry a pomalu tajou pod letním sluncem. 

A právě tady, u Hooker Lake končí trek a srocuje se většina výletníků, odpočívají, kochají se a nabírají síly na zpáteční sílu. I my se přidáváme, dopřáváme si hodně rychlé občerstvení, a pak minimálně hodinu lítáme po břehu ve fotografickém rauši a hledáme si co nejlepší úhly na focení jezera, ledových ker, jezera s horami, jezera s Mt. Cookem, Mt. Cooku, a aby tam pokud možno nezavázeli lidi:-) Je to fakt nádhera!!!

No a abychom trochu zchladili vášně, zkoušíme (Anča) vodu – tím stylem, že si sedám na kámen, zouvám se a asi tak na 3 vteřiny ponořím nohy do vody. V tu ránu jak kdyby se mi do nich zabodla miliarda ostrých jehliček. Nechápu, že se tu najdou otužilci, co do toho vlezou mnohem větším kusem těla:-) Tím je ale kouzlo tohodle treku vyčerpané, několik paměťových karet zaplněno a baterií vybito, takže se zase obracíme a stejnou cestou pochodujeme nazpátek. Ovšem výhledy nám klidu nedají, kocháme se jako blázen – vždyť teď celou dobu koukáme na druhou stranu a vidíme zase jiné pohledy a panorámata. 

Cesta tam (5 km) nám zabrala 3 hodiny (protože jsme hodně fotili, ne protože by to bylo náročné), zpátky už to šlo o něco rychleji, a tak nám zbývá ještě docela dost času, proto se rozhodujeme zkusit ještě kratší trek v sousedním údolí, k Tasman Lake a Tasman Glacier. Popojíždíme na výrazně menší parkoviště a začínáme stoupat travnatým svahem a po schodech, ovšem stále po upraveném chodníku. Ale sklon už teda pro vozíčkáře moc není, vlastně se jenom stoupá na morénu, a ta je tady teda pořádná. Odpočíváme při lovení kešky a nahoře pěkně funíme, ovšem ten výhled zato tedy rozhodně stojí. Pod námi se rozkládá další ledovcové údolí, akorát že dneska už z většiny zaplněné jezerem – Tasman Lake. Na šikovné, otočné infotabuli se dozvídáme, jak moc bývalo menší a ledovec větší a jak rychle se poměry obracejí. Je to dost děsivé, ale nikterak překvapivé, zvlášť když si uvědomíme, že Nový Zéland leží pod jednou z největších ozónových děr. Na Tasman Lake se dá vyjet na velkém člunu, který bere lidi až k ledovci. My na to nemáme čas a hlavně finance, ale máme zařízení s velkým přiblížením, a tak přes objektiv foťáku a kamery sledujeme dvě takové výpravy. A doslova čumíme, jak jsou lodě plné lidí proti čele ledovce titěrné. Také se drží v uctivé vzdálenosti, protože z obrovité masy ledu se každou chvíli kus odlomí. No jako…. na to bychom se vydrželi dívat hodně dlouho, je to trochu děsivé, moc krásné, ale taky hodně smutné, jak ledovec mizí v nenávratnu a víme, že přes zimu už tolik nedoroste. 

Takovým napůl oficiálním trekem se dá jít ještě kus podél jezera, ale je to náročný terén a nám už se den krátí a chceme si ještě užít výhledy i na zpáteční cestě, a tak se vracíme na parkoviště. Ovšem aby to nebylo jenom nudné sem – tam, bereme to vedlejším trekem přes Blue Lakes. Jde o tři malá jezírka, také relikty po ledovci, ale dnes už se do nich ledovcová voda nemá jak dostávat, jedině dešťovka, a tak modrou barvu dávno ztratila a jsou spíš zeleno-hnědá. I tak je ale voda samozřejmě čistá a okolní hory se v ní luxusně odrážejí.

Poměrně uchození sedáme do auta a vracíme se nádhernou silnicí podél jezera Pukaki, ale nedá nám to a parkujeme na Peter´s Lookout. Petík využívá poslední světlo, já zatím vařím těstoviny s tuňákem, cibulí, curry kořením a kečupem, pak načínáme poslední čokoládu a říkáme si, jaký to máme sváteční večer v poslední den roku 2015. Dokud se nerozhlédneme kolem, kde se hoduje na steacích s bramborovým salátem, popíjí víno a šampaňské, a taky nocuje. V self-contained karavanu je to možné, ve Ferdovi ne – a to jakože tady by si nás vyhmátli na 100 %. 

Závistivě pokukujeme po sousedech, ale když už nejde fotit, tak to balíme a jedeme do Twizelu zkusit benzínku. Ta, kde jsme brali minule, je ale zavřená, pak je tam samoobslužná a ta je drahá, takže to zatím necháváme a vracíme se na osvědčené kempoviště u jezera Pukaki, kde se smí oficiálně spát jen jednu noc. My tam jedeme strávit už třetí, ale zatím jsme nevypozorovali, že by to tam někdo nějak kontroloval. V kempu si ještě prohlížíme fotky z dneška, které nejde označit jinak, než “kýč jak bič”, a když nám i u toho spadne hlava (asi ve 3 ráno), definitivně to balíme. Máme dobrý pocit, že tenhle Silvestr jsme tedy oslavili opravdu náležitě:-)

Jinak Hooker Valley Track a celkově okolí Mt. Cook byl rozhodně jeden z nej zážitků za celý náš pobyt na Zélandu, a tak si samořejmě našel místo i v našem žebříčku Desatera ikonických míst Jižního ostrova.

PÁTEK 1. 1. 2016 – 471. DEN – VOLNĚJŠÍ NOVÝ ROK A CLAY CLIFFS

Od rána je krásně jasno, ovšem ne tolik u nás – Petík vyloví mobil s pavoukem jak kráva přes celý displej. To se hodí, na Zélandu, a na Nový rok… Dopoledne vyrábíme PFku, když máme oproti Čechám ten 12hodinový náskok, a pak jedeme do Twizelu doufajíc, že bude benzínka otevřená. K našemu překvapení je tu otevřené skoro všechno, a tak rovnou i nakupujeme něco jídla do zásoby. Kapitola velkých jezer se pro nás poslední nocí u Pukaki uzavírá (i když tou dobou jsme si mysleli, že si sem zajedeme ještě jednou) a je čas popojet dál. Není ale důvod nějak extra spěchat, a tak si jedeme za “bodem zájmu” v mapě pojmenovaným Clay Cliffs, asi 30 km rovinatou krajinou. 

Clay Cliffs jsou jakési erozí odhalené skalní věže, barevně pruhované podle hornin, které se v nich ukládaly, a které pak přírodní podmínky odhalily a opracovaly. Vede sem polňačka, takže se za námi valí oblaka prachu, Ferda je za chvíli jako prase a my uvnitř skoro nemůžeme dýchat. Musíme si otevřít bránu na soukromý pozemek, kde se Clay Cliffs nacházejí, majitelé tu mají pokladničku a požadavek na 5 $ “vstupného”. Pod skalními věžemi, které obklopují hustá křoviska, kde se potulují ovce, parkujeme (bohužel na sluníčku, takže zase na šílené výhni) a jdeme omrknout situaci. Navádějí nás kešky, ale i bez není těžké se tu vyznat, a to prolézáme snad každou ovčí stezku kam až to jde. Clay Cliffs jsou různě vysoké, a když člověk vstoupí mezi ně, připadá si jako na jiné planetě. Pro nás je to taky tak trochu vzpomínka na bulharskou Kamennou svatbu, i když vlastně je to asi docela těžko srovnatelné:-)

Vysmažení a přehřátí se jdeme podívat také k řece Ahuriri, jejíž “divočící proud” tudy protéká. Její původ je též v horských ledovcích, a tak má krásnou modrou barvu a průzračně čistou vodu. Trochu si chladíme nohy, ale na koupačku to – ani přes ohromné vedro – fakt není. Anebo my jsme prostě zmrzliny, no… holt jsme strávili asi rok v Asii, bez jakéhokoli náznaku zimy, a tak máme trochu šoupnutou tělesnou termoregulaci:-) Navíc jsme za dosavadní cestu zhubli docela dost kilo, a to se na odolnosti taky projeví…        

Zajíždíme do městečka Omarama (teda spíš je to takový shluk domů na křižovatce dvou silnic), kde mají pěkné veřejné záchodky, brutálně předraženou večerku sítě 4Square a restaurace, dvě Spark telefonní budky (kde můžeme surfovat na wifině), Holiday Park (nejluxusnější a nejdražší forma kempů) a pár baráků. O kus dál pak najdeme velké parkoviště kryté řadou vysokých topolů – konečně příjemné místo pro posezení nad nějakým tím občerstvením. Během odpoledne se pak usadíme k internetu a chvíli popracujem, popřejem si se všemi zástupy do Nového roku, a v podvečer se vracíme trochu severněji, na břehy řeky Ahuriri, kde je příjemný freečkový kemp. Vaříme ještě venku, ale začíná se zvedat vítr a přichází studená fronta, takže všechno ostatní už si pak zaopatřujeme uvnitř auta:-)

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..