Středa 29. 9. – Chutné Sondrio, zemské Piramidi di Postalesio, pizzeria v Sorico

Vstáváme až někdy kolem půl 8., v noci dost pršelo, naposledy nějak nad ránem, ale teď už je to protrhané a teplota příjemná kolem 15°C. Dáme snídani, hodíme pár žabek do řeky a do louže, která se od včerejška výrazně zvětšila, a kolem 9 h pak jedeme dál. Petík to zkusí jednou přejet přes val, který jsme večer nějakým zázrakem překonali, ale nejde to, tak to bereme druhou stranou po úplně krásné cestě, akorát vyjíždíme k hlavní silnici přes nějakou štěrkovnu – ok, to bychom večer asi nenašli:-) Dnes je v plánu jedna větší zastávka ve městě Sondrio, a pak už se pomalu vydat na západní břeh jezera Como.

V Sondriu chvíli hledáme parkování, nakonec se povede bez placení a bez omezení před jednou benzínkou, u sportovního hřiště (konkrétně tady). Do centra to máme 400 m, takže pohodová procházka. Podchodem se dostaneme za vlakové nádraží a pěknými, dlážděnými uličkami pokračujeme lehce vzhůru. Kubík si nás vede oba za ruku a ani nedutá a kouká. Omrkneme centrum, velkou hodinovou věž, přejdeme náměstí G. Garibaldiho a vyfotíme si od řeky hrad Masegra, který je soukromý, a přesto přístupný zdarma, ale jen o víkendech.

Sondrio – hrad Masegra

V sobotu a ve středu se v centru konají trhy, kterým ani my neodoláme. U sýrového stánku koupíme dva kusance sýra za peníze, o kterých si v českých sýrárnách můžeme nechat tak akorát zdát. Pak zamíříme do předem vytipované kavárny/cukrárny Caffé Vergnano 1882, kde se při koupi gelata platí za naplnění nádobky a ne po kopečkách. Kelímky jsou od 2, kornout za 1,5 €. Zmrzliny nejsou na první pohled tak načančané, ale je jich rozumný výběr a chuťově jsou prostě úžasné!!! Už víme, že s kornouty bychom tam sedět fakt neměli kvůli omezené kapacitě kvůli covidu, a vlastně ani není volno (a na omezenou kapacitu to fakt nevypadá), tak jdeme na nedalekou lavičku, Kuba tam pak jezdí po čarách na chodníku jako vlak a dvakrát se vymázne, já jdu zpátky do kavárny na záchod a zkoumám i (sympatické) ceny kafe, ale už na něj pak nějak nedojde.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Bereme to zpátky kolem trhu, ale už nic dalšího nás nezaujme, tak nasedáme a jedeme o kousek dál do Lidlu, kde táta nakupuje a my venku kopeme šustící listí, likvidujeme odpadky, stříháme nehtíky. Pak si dáme supermarketový “oběd” z housek se salámem/jogurtem a jedeme se mrknout na další zemské pyramidy – Piramidi di Postalesio, překvapivě až moc blízko (4 km vzdušně). Kuba i tak během minuty zhasne jak svíčka, s půlkou nedojedený housky v ruce. Správně teď možná některé z vás napadlo, že o zemských pyramidách už tu byla řeč – ano, větší sestry těchto u Postalesio jsme jsme už navštívili na začátku tohodle výletu, v oblasti Renon/Ritten v Jižním Tyrolsku.

Vyjíždíme brutus serpentiny, do jedný se dokonce nevejdeme na první pokus. Na místě nás překvapí celkem velké parkoviště, úplně prázdné. My mlsáme chipsy a zkoumáme v mapě okolní restaurace, pak jdeme na vyhlídky kolem pyramid, Kubu necháme spát v autě. Vyhlídky jsou celkem 4, propojené stezkou lesem a po schodech, takže si můžeme těch několik (doslova) pyramid prohlédnout opravdu důkladně – shora, z prostředka i zezdola:-) Podél lesní stezky nacházíme hodně klouzků a jedlých kaštanů, ale to se bez nějakých rukavic fakt nedá. Cestou zpět Petík zůstává na první vyhlídne a droní, já si vyzvednu vyspaného Kubču a po chvilce trucování (a venkovním čůrání, pozor na to!:-)) se jdeme podívat za tátou. Pak nějakou dobu vegetíme u auta, svačíme slaďoučké víno, plánujeme/zapisujeme/hrajeme si.

Piramidi di Postalesio

Někdy v 17 h zase sjedeme na dno údolí a hlavní silnici, na které se chvíli držíme, protože nás vede poslední částí dlouhého údolí Valtellina předtím, než budeme moct začít prozkoumávat západní břeh jezera Como. Cestu si zkracujeme pokřikem „Koleje, koleje, mě z Tebe vomeje.“

Dojedeme do první vesnice na pobřeží jezera Como, Sorico, zaparkujeme u školy a jdeme se podívat k hradu Torre nuova a vodopádu Cascata San Miro. Hrádek je něčí chata, vodopád taky malý, ale docela pěkný. Nad nimi se dá pokračovat po dlouhých schodech ke kostelu Chiesa di San Miro, ale to už se nám nechce a vracíme se. Cestou dolů zkoušíme botou rozevřít pár padlých jedlých kaštanů a Petík najde i několik takových, co by se daly sníst, tak je bereme s sebou.

Popojedem kus do centra, chvíli hledáme parkování, nakonec na jednom větším parkovišti v centru rozklíčujeme, že by mělo být omezené jen o víkendu, a s relativním klidem zůstaneme. Tady je totiž pizzerie Spluga, kterou jsme vybrali podle recenzí a ani moc nekontrolovali ceny. Ukáže se to jako hodně luxusní podnik, a možná, že se tam dostaneme jenom díky tomu, že jsme tu krátce po otevíračce, kdežto Italové chodí jíst později (taky při odchodu už se musíme prokousat frontou až před dveře, jak tu lidé čekají na rezervaci/volný stůl). Obsluha je moc milá a chápavá, my se tu mezi bělostnými ubrusy a nablýskanými příbory a skleničkami ale cítíme jak burani a Kuba s kusem kůry v jedný ruce a vidličkou v druhý ten dojem jen umocňuje. Dostáváme hned prosecco jako aperitiv. Říkáme si hmmm, to je dobrý, dokud na účtu nenajdeme 2,50 € za každou skleničku. Někdo by to ocenil, my přišli na pizzu:-)

Sorico – pizzeria Spluga

Výběr pizzy je pro nás na hodinu – mají jich opravdu hodně, ale takové zvláštní kombinace. Jako jasně, že v Itálii jsme čekali (víme), že je trochu jiná nabídka než v tureckém bistru u nás před barákem (kde mají mimochodem asi nejlepší pizzu, co jsme kdy kde jedli:-D), ale tohle je hodně jiné. Mně se jich líbí dost, Petíkovi skoro nic. Kubovi musíme pustit vláčky na Youtube, abychom se tím mohli v klidu prokousat:-) Nakonec dáme jednu, na kterou jsem měla chuť už podle recenzí, s bressaolou (jejíž výrobou je proslulé právě údolí Valtellina) a houbama (11 €), a druhou se saláty, rajčátky, kaparovou majonézou a sumcem vařeným v pomerančích a zázvoru (13 €). Zní to o dost líp, než to vypadá a chutná (je to pizza se žížalama, fakt:-)). Kuba to vůbec nedává, tu masovou trochu jo, ale zklamání z něj čiší na míle daleko. Ani my z toho nejsme extra odvázaní a shodujeme se, že na dobrou pizzu si zajdeme k Turkům, v Itálii už na to asi prdíme – zkusili jsme několikrát a ani jednou se žádný zázrak nekonal, takže holt máme ty pusy asi nastavené na něco jiného. Celkem rychle se najíme, hodíme do sebe 0,75 l minerálky za 2,50 €, a pak docela dlouho čekáme na zaplacení. Díky placení aperitivu nás výsledných 32,50 € celkem posadí na zadek, takže dýško ani nemáme sílu řešit a vyšoklí radši rychle odcházíme. Kuba je od dojedení jídla zase celkem v pohodě. Mno, zajímavá zkušenost, nechceme to cíleně hanět, protože restaurace je opravdu moc hezká a evidentně oblíbená, ale evidentně ne pro nás:-)

Překvapivě jsme docela zapláclí a Kuba v nekonečných serpentinách k dnešnímu nocležišti usne, takže vaření už neplánujeme. Už od loňského nakouknutí k Lago di Garda máme totiž vyzkoušené, že v takových lokalitách se nejlíp spí nahoře, v kopcích nad jezerem, kde je sice chladněji, ale nikdo tam neřeší, jestli se někde může nebo nemůže kempovat či přespat v autě. 2 km před spacím místem je zákaz vjezdu, tak to nepokoušíme a vrátíme se kousek na pěkné místo sice hned u silnice a s naprosto parádním výhledem. Dole bylo 18°C, tady je 14°C, rychle rozesteleme, pokocháme se výhledem na jezero a jdeme chvíli netit, a pak spát. Nechce se mi rozespalýho Kubu rvát do pyžama, tak zůstane v triku a ponožkách a celou noc se vrtí, tak nevím, jestli je mu zima nebo ho tlačí břicho nebo se mu prostě jenom nepohodlně spí. Každopádně vím, že už to neudělám a vždycky ho obleču, toho našeho samorosta, co odmítá být čímkoliv přikrytý, natož zalezlý ve spacáku.

Čtvrtek 30. 9. – Západní břeh jezera Como: Gravedona a Menaggio se zmrzkou a Svatá hora v Ossuccio

Noc byla pro mě děsná, Kuba asi taky nic moc, Petík celkem ok, ale taky ho každý Kubův pohyb a zakňučení probere a uspává ho vytrvalým PŠŠŠT. Nakonec vstáváme někdy v půl 8, nad horami, které jsme nechali víceméně za sebou, krásně vychází slunce a rychle hřeje. Snídáme, fotíme, droníme a v 10 h jedeme zase dolů. Petík má hloupý návrh, že bych si to mohla odřídit já, ale zřícení se do hlubin i s celou rodinou nehodlám riskovat. Po cestě se válí spousta jedlých kaštanů, tak stavíme a pár jich zkusíme, než nám to dítě rázným popohnáním „BRM BRM ŤAP ŤAP!“ zarazí.

Lago di Como – Gravedona

Západní břeh jezera Como je prakticky souvisle obydlený, a tak jsme si museli vybrat několik zastávek, kde by se nám mohlo líbit. Jako první je na seznamu Gravedona. Parkování podle map.cz se nepovede, ale za hlavní částí promenády pokračuje silnice po pobřeží a je tam normálně parkovací pruh zdarma a dokonce i místo. Kubu musíme trošku probudit, ale ryby a kachny v jezeře ho dostatečně proberou. Projdeme si centrum, nejprve schodovou uličkou kolem domu Alessandra Volty (1745 – 1827). Světoznámý fyzik pocházel z města Como, ale tady část života bydlel. Dostáváme se na “castello“, což je dneska hlavně parádní vyhlídka na centrum a hlavní promenádu. Pak slezeme zase dolů, Kubu tady fascinujou jedoucí pračky v prádelně, a zpoza rohů na nás bafá. Jdeme se podívat do vyhlášené gelaterie La Carapiña. Kuba dostává nálož “babiččina krému”, my zkoušíme chválené tiramisu (což je fakt vychlazené tiramisu, ne zmrzlina, ale výborné a aspoň ho ochutnáme) a k tomu malinu a pistácii. Všechno je moc dobrý, ale ne zas moc velký kopečky a placeno za kopeček, takže zatím v porovnání spíš trochu horší koupě.

Vrátíme se k autu, přejdeme ho a ještě se zastavíme podívat na nedalekou vilu Palazzo Gallio, která byla postavena v roce 1586 a je jedním z mnoha honosných paláců lemujících východní i západní břeh jezera Como. Sejdeme také na malou, ale hezkou pláž pod ní, kde dříve údajně kotvily vojenské lodě, což si po pravdě neumím moc představit, je to tu fakt malé. Anebo jsem blbě pochopila popisek na zdi…

Pak popojedeme na vzdálenější konec městečka, kde je takový kostelní poloostrůvek, stojí tu asi 4 kostely vedle sebe, nejvýznamnější z nich je kostel Santa Maria del Tiglio, který má základy už z 5. století. Je postavený z bílého mramoru a černého kamene, obojí vytěženého zde, v okolí Lago di Como. Historicky významné jsou také fresky uvnitř jinak poměrně strohého prostoru. Nás překvapí hlavně to, že kostel má spíš čtvercový půdorys s křtitelnicí uprostřed, není to klasický dvoulodní prostor, jak jsme u kostelů zvyklí. Za kostelem je hezká oblázková pláž, kde chvíli skejsneme, fotíme a hážeme žabky, koupat se tu bohužel nesmí (resp. chodit v plavkách – posvátná půda). Zdržení si ale zase nemůžeme dovolit až moc velké – na programu je toho ještě dost a už je dávno po poledni, takže bychom měli mít prohlédnuto víc, než jedno městečko:-)

Oběd vyřešíme v autě bagetou se salámem, Kuba je nadšený (já už tolik ne, ale tak holt na dovolené je trochu jiný režim a doma to zase srovnáme do zdravější podoby). Gravedona byla příjemné, poklidné městečko, kde šplouchají vlnky jezera o břeh, nikdo nikam nespěchá, dá se rozumně a bez stresu zaparkovat, a my jsme tu zhluboka nasávali poslední zbytky letní atmosféry. Ať nás má v té dlouhé, české zimě co hřát:-)

Spát dítě nenecháme a přejíždíme jen chvíli do městečka Menaggio. Parkování zase chvíli zabere, ale nakonec se povede najít plácek zadara a ne moc daleko od centra, ještě u pobřežní kolonády, vedle školy a školky. Zatím je nám to tu celkem sympatické, že tu ta místa zadarmo jsou a jsou dostupná, ne jako u Gardy, kde člověk buď musel platit jak mourovatý, nebo mít velké štěstí a chytit neplacený flek 2 km od centra. Jdeme se podívat kolem opulentního hotelu Victoria (vypadá, že jej vlastní Rusáci), po romantické promenádě se spoustou kytek a moly, kde se dá pronajmout soukromá loď nebo nastoupit na jezerní linku. Mineme omamně a na hroznou dálku vonící stánek s levandulovými produkty (hlavně kosmetikou) a podíváme se do kostelíku Santa Marta, který je úplně vmáčknutý mezi sousední domy, a té samé uličce vévodícímu kostelu Santo Stefano.

Lago di Como – Menaggio

Vrátíme se na náměstíčko G. Garibaldiho, kde je to jedna kavárna a gelaterie vedle druhé. Je to ukrutně nezdravé a nevýchovné, ale nejde odolat. Bohužel se nepovede zkombinovat kafe a zmrzku do jednoho podniku, ale La Fabbrica Del Gelato nás uspokojí. Teda zmrzlinu mají výbornou, ale jinak je to tentokrát celkem psycho – celkem fronta, Kuba dělá hrozný scény a slečna, která přeslechne, že chci dva druhy do jednoho kornoutu, a mou opravu komentuje slovy „Mama Mia“ a očima obrácenýma v sloup, taky nedělá úplně dobrou reklamu. Já se budu muset naučit líp objednávat, ona by si to mohla příště jenom myslet, ale neříkat nahlas, kazí to dojem:-) Jo a pro příště si pamatujeme, že nejdřív jde do cukrárny vždycky jenom jeden z nás, omrkne situaci, vybere pro Kubu a nejlépe i pro sebe, a až pak jde zbytek a rovnou se všechno objedná:-)

Zpátky k autu po kolonádě jdeme my cukrem příjemně naladění, Kuba naspeedovaný jako největší suverén, švihák lázeňský. Vůbec ho netrápí, že se rodiče courají kdesi za ním, a se svým kouzelným úsměvem balí ženský na nábřeží:-) Nicméně je 15 h pryč, takže je jasný, že usne, jakmile se pod ním rozvibruje motor auta. Úplně se to do programu nehodí, ale nedá se nic dělat, holt se mu musíme taky někdy přizpůsobit.

My si zatím dáváme další dobrodrůžo. Jedeme do městečka Ossuccio, ale tentokrát nás nábřeží nechává v klidu a naopak šplháme klikatými uličkami do kopců, kde se chceme podívat ke kostelu Santuario della Beata Vergine del Soccorso, respektive hlavně na křížovou cestu k němu. Celý komplex se nazývá Sacro Monte di Ossuccio a je zařazený na seznam UNESCO společně s dalšími 8 „svatými horami“ v regionech Lombardia a Piedmont (Sacri Monti del Piemonte e della Lombardia). Je to tu ale nějaké rozkopané, zákazy, jednosměrky, až dojedeme na křižovatku, kde mělo být parkoviště, ale místo toho se tu frézuje a asfaltuje.

Lago di Como – Sacro Monte di Ossuccio

Chlapi nás pustí a ukážou nám, kudy můžeme jet (i tak tam zůstane náš otisk, takže úplně vychladlý ten asfalt asi nebyl), načež se zastavíme před závorou na začátku křížové cesty, za níž mohou jen ti, kteří dál ve svahu bydlí, případně terénní vozy. 10 cm za zadkem se nám začne asfaltovat, nebo to tak aspoň vypadá. Poněkud prekérní situace. Nakonec chlapi pochopí, že jsme jelita a potřebujeme zase odjet, pustí nás, kupodivu nám nikde nerupne pneumatika horkem, a najdeme si parkování o ulici níž…

Dáváme si svačinu, Kuba se budí někdy kolem 16:15, taky se nají a vyrážíme se tedy ke kostelu trochu víc projít, než jsme původně plánovali. Nakonec ale nelitujeme, protože je to sice krpál, ale krásná cesta, celá dlážděná, s nádherným výhledem na jezero. Kaple jsou velké jako samostatné kostelíky a výjevy v nich tvoří sochy v životní velikosti, takže je to trochu jako koukat se na divadlo. Kuba šlape jako o život a do každé kaple ho musíme zvednout se podívat. Je vidět, že moc nechápe, na co se to vlastně dívá, ale zvědavost mu nedá. Nahoře jsme v 18 h, těsně po mši (asi), rychle fotka a farář v kostele zhasíná. Po výšlapu si tak můžeme užít aspoň nádherný výhled na východní i západní břeh jezera Como, na hory nad ním i roztomilé domečky měst Ossuccio a Lenno přímo pod námi. 

Dolů to jde o poznání rychleji, a než dojedeme do Lidlu na kraji města Como (které vlastně uzavírá západní břeh jezera Como), je tma. Trochu doplníme zásoby, prokličkujeme městem, kterému budeme muset dát prostor někdy jindy, a pak nás čeká další výjezd do kopců, tentokrát kamsi nad Nesso. Místo, kde je označené v mapě kempování, má v reálu zákaz parkování, tak to zkoušíme raději ještě na další o kousek výš. Parkujeme hned vedle silnice, hodně rychle vaříme, navlečení do všeho, co jde, protože je tu ukrutná zima. Teploměr ukazuje 12°C, ale pocitovka určitě kolem nuly. Zpětně si uvědomíme, že asi proto, že se přes nás valily mraky.

 Tisk článku