Pátek 24. 9. – Odjezd k Tlumačovu

My prostě ty časné odjezdy nějak nezvládáme, a tak tentokrát první „den“ v deníku bude hodně stručný. Tím lépe, protože aspoň zbyde víc prostoru pro to zajímavé v dalších dnech – německé pod/předalpské jezírko Geroldsee nebo zajímavé zemské pyramidy v Jižním Tyrolsku:-)

Na letošní třetí a poslední dovolenou vyrážíme až kolem 21 h, Kuba to balí někde na pražském okruhu a já pokřtím auto první lahví pití rozraženou o ostrý vařič. Začínáme moc pěkně a je to super třeba pro moje kalhoty, zadělat si je hned první den, vlastně nultý den… Rychlé občerstvení a likvidaci škod zvládneme v KFC u Berouna, a pak už to valíme kamsi za Plzeň směrem k hranici a našemu předem vyhlédnutému nocležišti. Mezi Chotěšovem a Domažlicemi nás těžce nahání nějaký šílený kamion.

Ve 23:30 jsme na místě, u Kubíčkovy skály u Tlumačova – to když jsme viděli v mapě, tak jsme prostě museli jet prozkoumat:-) Vypadá to tu hodně sympaticky – schované, ale snadno dostupné, ohniště se sezením kryté skalkou, na které stojí malá rozhledna. Rychle rozesteleme, Kuba se přitom vzbudí a je jak roztomilý, vyvoraný syslík („Hvězdičky, juuuu! Měsíček, juuu!“), tak se chvíli kocháme nočním nebem s hlavami venku, a pak jdeme všichni spát.

Sobota 25. 9. – Přes Německo a Rakousko se zastávkou u romantického Geroldsee

Vstáváme nějak před 8., snídáme s krásným výhledem na nízké sluníčko a mlhy mezi kopci, pak se zajdeme podívat na vyhlídkovou plošinu, Kuba už má zase kus kůry jako mašinku (se kterou se vyseká a odře si od ní tvář – první, ale zdaleka ne poslední jeho dnešní úraz). V 9 vyrážíme a zastavujeme se ještě v Domažlicích trochu dokoupit zásoby. Někde těsně za hranicí Kuba usíná, my se kocháme zvlněnou krajinou a valíme, co to německé okresky dovolí, než se konečně napojíme na dálnici. Kolem půl 12 stavíme na jednom z prvních pořádných německých odpočívadel se záchodem, kus za Deggendorfem. Všichni řešíme veškeré své biologické potřeby, s Kubajzem se honíme mezi stromy, aby si trochu protáhl nohy, a taky ho učíme skákat „žabáky“. Jednu chvíli se ze startovní pozice na bobku svalí dopředu a nějak zapomene na ruce, takže přistane na obličej a tak divně, že si ho půlku sedře. Výborně, to bude mít krásný fotky z dovolený…:-D No aspoň že odřeniny se za chvíli zahojí, letní popálenina byla horší… Přivádí mě to k myšlence, jakou asi vizitku to dělá nám, rodičům…? Pozdravíme se se sousedama – Čechama v autě se švýcarskou značkou (poté, co paní důkladně vyleštila leštidlem a hadrem okna) a jedeme dál, Kuba s knížkou v ruce a hodný.

Prokousat se Mnichovem je tentokrát za trest, samá kolona. Děsné “odpočívadlo” u prosr… lesa, kde jsme minule museli zastavit, abychom zjistili, že máme píchlé kolo, tentokrát vynecháváme a počkáme si na trochu hezčí, kde sice taky nejsou záchody, ale aspoň je tu o dost víc místa a lavičky se stolama. Je 14 h, tak si trochu se zpožděním ohříváme oběd a Kuba pak loupe kůru z jednoho stromu a rovná jí klimbajícímu tátovi na břiše, kde si následně sám ustele:-)

Pak už je čas frčet dál, prokodrcat se Garmischem v dalších kolonách, až kolem 16 h parkujeme konečně nedaleko jezírka Geroldsee. Kolem jsou vlastně jenom penziony, nádherné, bílé domečky s balkony plnými muškátů – no jak jinak:-) Krátkou procházkou se dostaneme k jezeru. Kolem něj je kus louky oplocený a pár lidí se tam opaluje, koupou se ale jenom kachny a občas někdo trochu smočí nožku. Za plotem je louka dost podmáčená, tak se tam jdeme na chvíli podívat. Petík fotí molo a okolí, Kuba zkouší statečně vodu po kotníky a kachny připlouvají k němu na něco dobrého. Když ho konečně vylákám ven, tak se honíme po kopečkách. Nakonec si ale dáme ještě společný výšlap do svahu na okraj lesa a mezi rozkvetlé krokusy, odkud se krásně fotí jezero, dřevěné salaše před ním a hory za ním, všechno pěkně najednou. To je to, pro co jsme sem přijeli…

Cestou zpátky už míjíme lidi pomalu v bundách, zatímco naše dítě jde v tričku a plínce, protože jediný kraťasy si samozřejmě počůralo. Se západem slunce se ale rychle ochlazuje, takže není času nazbyt – k autu, oblíknout a popojet. Večeříme něco do ruky po cestě a jinak to zase valíme – nenápadný přejezd do Rakouska, hnusné klesání do Innsbrucku, prokousat se k benzínce, pak vykličkovat správnými silničkami přes Brenner, kde nám opět nezapomene ukápnout nějaká ta kapka deště, hlavně je ale už tma, takže z něj opět nic nevidíme. Na to, že tu jedeme už asi po sedmý, je to celkem slušná bilance…

Pak už zbývá se jenom vyšplhat do průsmyku Passo di Pennnes a pár zatáček zase klesnout na kótu 2000 m.n.m., kde máme už osvědčené nocležiště – vloni tady naše italská dovolená končila. Je tu silně nesympatických 10 °C, ale jinak klid, na rozdíl od loňské vichřice, takže zvládáme celkem bravurně rozestlat, přeuložit dítě a zalézt během asi 30 minut. O kus vedle někdo nocuje v německém osobáku.

Neděle 26. 9. – Zemské pyramidy u Renonu a Soprabolzana a zastávka na gelato v Bolzanu

Budíme se někdy v půl 8, všichni vyspaní do růžova, nad námi i kolem nás ale visí souvislá vrstva mraků. Jsme rádi, když se na chvíli protrhnou a z nich vykouknou nádherné okolní hory. Máme 10 °C, zimu jak v morně. V autě snídáme, Kuba jen v pyžamu a je ok. Jeho termoregulaci bych fakt potřebovala:-) Pak rychlá akce převlečení + zabalení, to už se ozývá naříkání z bolesti zmrzlých ručiček. Odjíždíme před půl 9, rychle zatopíme a všichni brzy pookřejeme. Prostě to bylo místo, kde i našemu odolnému dítěti zamrznul úsměv…

Sjedeme do krásně zeleného údolí, z rádia Südtirol nám jódlují, kolem jdou na pastvu ovce a krávy, jinak celkem mrtvo. Už dávno víme, že Jižní Tyrolsko má hrady nebo zříceniny pomalu na každém kopci, tak si tentokrát jeden vybíráme pro pár fotek – odbočujeme k hradu Regino. Zastavit jde až u něj, před cedulí soukromého pozemku. Projdeme se kus do kopce a kus z kopce, abychom posbírali snímky z více úhlů, hradu to mezi horami moc sluší. Pošleme na něj i drona.

Zdola, z vesnice Sarentino k nám doléhá zvuk nedělních kostelních zvonů, o něco později se tu objeví do kopců stoupající děda, vyfiknutý jako pohádkový Tyrolák. Po něm se zdravíme ještě s několika dalšími ranními turisty. Pak se vrátíme k autu, dáme sváču a jedeme se podívat na zemské pyramidy u Renonu (Rittenské zemské pyramidy, Erdpyramiden am Ritten, Piramidi di terra di Renon), cesta trvá asi půl hodiny.

Ve vesnici je jedno větší parkoviště, ale docela daleko, tak hledáme něco bližšího, což není snadné, ale nakonec se povede na opačném konci vyhlídkové stezky. Bereme jen pár věcí a vyrážíme se na ten dřevěný chodník taky podívat. Lidí je tu celkem dost, ale spíš ve vlnách, jak jdou jednotlivé „zájezdy“, takže vždycky stačí chvíli počkat a on se ten dav přežene. Zastavíme se na dvou vyhlídkách a nestačíme se divit – zemské pyramidy jsou tu opravdu famózní. Jenom škoda, že se k nim nedá dostat blíž, nebo ne jednoduše, pokud se nechceme zase tolik zdržovat.

Zemské pyramidy jsou zajímavý přírodní útvar. Vznikají zvětráváním a zejména rozpouštěním jílovité půdy deštěm. V místě, kde „sedí“ v půdě kámen z jiné, nerozpustné horniny, tam se vytvoří jakási „poklička“ chránící půdu pod ní před erozí, a díky tomu se potom zformuje pyramida. Jakmile se její stěny vlivem další eroze zúží natolik, že poklička spadne, je rozpouštění pyramidy urychleno a její osud zpečetěn. Proto je dobré si podobná místa prohlédnout, jakmile je to možné, neboť časem nám doslova zmizí před očima (i když to „časem“ může klidně trvat docela dlouho:-))

Kubajz šlape jak hodinky, tentokrát jede na mandarinky. Na druhý vyhlídce, hned vedle autobusu lidí, co bedlivě poslouchají průvodkyni, Kuba ignoruje naše pokyny, autíčko mu spadne za plot a spustí řev. Naštěstí je to takové místo, kam se ještě dá vlézt, což máma briskně provede. Do Renonu samotného už nedojdeme, vracíme se stejnou cestou.

Popojíždíme 10 km ke druhé lokalitě, kde se dají vidět zemské pyramidy, u vesnice Oberbozen/Soprabolzano, odkud jezdí i historický vláček. Vlastně jsou tu dvoje zemské pyramidy, ale jelikož my máme teď menší akční rádius, tak zvládneme jenom jedny. Parkujeme u silnice pod kostelíkem a i k té bližší lokalitě to máme asi 2 km. Kuba chvíli před příjezdem usne, tak ho necháme si odpočinout a ohříváme si zatím oběd – brambory a hovězo-vepřový guláš. Po probuzení se nají i skrček, a pak můžeme konečně vyrazit na ty zemské pyramidy.

Podél silnice roste spousta ostružin, což je příjemné zpestření. Pak přijde pěkná cesta lesem se spoustou šišek a klacíků ke sbírání… Hodíme si zkratku přes louku a zemní pyramidy se vynoří přímo před námi, mnohem blíž než se vůbec dalo dostat u Renonu. Fotíme, točíme, droníme. Pak popojdeme ještě na druhou vyhlídku, dáme jablíčko k svačině, Kuba zacpe myši díru, a pak jdeme stejnou cestou zpátky. Ta druhá lokalita je odsud trochu vidět a nepřijde nám tak zajímavá, aby se chtělo od ní pak lézt strašlivý krpál zpátky k autu. Kuba jede hlavně jako vláček, co nám mezi nohama projíždí tunely (Mami, tulen! Tati, tulen!). Kabinky lanovky nad hlavou ho taky hodně zaujmou…

Zpět u auta jsme v 17:30 a rozhodneme se sjet do Bolzana na zmrzku. Já zuřivě hledám místo, kde je nějaka dobrá gelaterie a zároveň se dá zaparkovat. Těmhle podmínkám vyhovuje nakonec gelateria Mario. Parkovací místo chytneme po právě odjetém autu, o dost menším, ale Petík se tam s italskou šikovnosti našoupne. V cukrárně samotné nastane mohutný problém si vybrat z neuvěřitelné nabídky. Nakonec volba padne na lesní ovoce pro prince, cheesecake+pistachino se zelenou vrstvou (nejlepší pistáciová zmrzlina ever) pro Petíka a malaga+sachr pro mě. Kopeček za 1,20 €, všechny LU-XUS-NÍ!!!. Sníme si je u stolku na zahrádce, kde Italové zvládnou zahulit i venkovní prostor, a až nakonec si všimneme nápisu, že se tu jenom s kornoutama asi sedět nemá…

Spokojení jedeme dál, postupně se setmí a nás čekají brutus serpentiny ve skále nad městem. Kuba si vzpomene, že by zrovna tady chtěl pozornost a hrát si s “pavoukem” (nově vymyšlená a na dlouho oblíbená hra, kdy dlaň jako pavouk ráno vstane a jde na zmrzlinu, pak si chvíli odpočine, jde na další, a pak jde večer zase spát – zmrzlinou ho krmí malá dětská dlaň). Mě to tady stojí žaludek na vodě, ale co by člověk pro to dítě neudělal, že?:-D.

V Bolzanu bylo 19°C, nahoře na hřebeni 14°C, na spacím místě nad vesnicí Romeno, kde už to taky známe z loňska, tak 16°C. Spadne pár kapek, ale nic hrozného, tak k večeři děláme míchaná vajíčka a omelety. Druhý chod je chleba, prcek drze ujídá slaninu. Loni se tu sotva postavil na nohy… Petík je vyřízený, chytne ho hlava, dorážející Kubeš je po zmrzlině naopak naspeedovaný. Učí se říkat „Dobře, bobře.“, i když v jeho podání to zní trochu jako „Bože, Bože!“:-D Zaháníme ho někdy po 21 h, přičemž samozřejmě oba usneme taky. Já se budím ve 23 h a balím zbytek věcí, akorát včas před trochu větším deštěm.

 Tisk článku