Pondělí 27. 9. – Lago di Tovel, Cascate di Mezzo

Kuba se v noci hrozně mlel, já skončila připláclá v díře mezi sedačkou a dveřmi, ale zase jsme spali dlouho, takže dobrý:-D Vstáváme kolem půl 8, vařím čaj a Kubovi kaši, my snídáme chleba. Z našeho stanoviště nad vesnicí Romeno máme luxusní výhled na hory s mraky a ranní mlhou nad polem, přesně tak, jak jsme se na to těšili, protože tady už jsme spali zhruba před rokem. Před 9 h odjíždíme, velké hřiště nakonec necháváme nedotčené, protože jednak je celé mokré a hlavně trochu spěcháme – máme namířeno k jezeru Tovel, kde by bylo fajn být co nejdřív (kvůli parkování, ale také dalším plánům zahrnujícím i údolí Val di Genova).

Projíždíme Val di Non, oblast rozsáhlých jablečných sadů – ostatně to není v Jižním Tyrolsku asi nic výjimečného. Teď můžeme v přímém přenosu sledovat, jak vypadá podzimní sklizeň jablek pro celou Evropu, a vzpomínáme přitom na zélandské časy (kde jsme se ale zrovna sběru jablek důsledně vyhýbali):-)

Jezero Lago di Tovel je součástí přírodního parku Adamello-Brenta pod masívem Dolomiti Brenta. Je zmiňováno jako jedno z nejkrásnějších v Dolomitech, a podle fotek – později i v reálu – nám připomínalo známějšího bratříčka Lago di Braies. Společné mají mj. to, že v létě u nich bývá opravdu nával. My jsme se loni v srpnu k Tovelu vůbec nedostali, nestačilo ani pět nebo šest parkovišť. Pokud sem člověk nedorazí do 10:30, má smůlu, protože se často uzavře celá příjezdová silnice a otevře se až ve 14:30, kdy ranní nával odjíždí a vystřídá ho ten odpolední (kompletní informace o parkování u jezera v létě najdete zde v AJ). Loni se nám povedlo dostat k Lago di Braies, ale nebýt tak neuvěřitelně nádherné, tak bychom z těch davů byli spíš otrávení. A proto si teď říkáme, že je to vlastně docela dobře, že Lago di Tovel nám nebylo dopřáno s davem, ale užijeme si ho teď za mnohem příznivějších podmínek.

Tentokrát vyjedeme nerušeně až na nejvyšší parkoviště, krásně udělané v lese, po super silnici vedoucí přes ohromné kamenné pole, které tu zanechala po roce 1300 činnost ledovce. Navíc je tu ode dneška parkování zdarma, což se taky hodí (do konce října se ještě platí o víkendech). Je nás tu asi 5 aut, luxus! 12°C už je horších (jezero se nachází ve výšce 1178 m), ale celkem rychle se otepluje a sluníčko má ještě dost sil. Trochu nás na parkovišti zarazí varovné cedule s medvědy, ale říkáme si, že na rozdíl od Rumunska, které jsme si projeli před pár týdny (a děs z medvěda měli každý večer, kdy jsme spali někde u lesa), by bylo setkání s medvědem v Dolomitech spíš velká náhoda…

Od parkovišť se vydáváme kolem jezera nejdřív doprava (severozápadní břeh), kam už svítí slunce a vede tu pohodlná, široká, štěrkem vysypaná cesta. Od ní se dá občas seběhnout lesem až k neuvěřitelně modré vodě, hrající různými odstíny podle hloubky a podloží. Opačný břeh právě tvoří ostrý svah hory, stezka tam vede po schodech nebo chodnících (opět hodně podobně jako u Lago di Braies). Fotit to teď jde blbě, proti sluníčku, ale kochačka neskutečná – šedé hory, modré nebe, tyrkysová voda a zeleno-žluté lesy, které se pomaloučku, polehoučku už začínají převlékat do podzimního hávu. Po pravdě řečeno, čekali jsme tu v Itálii těch barev už víc, ale podzim si letos dává na čas.

Po cestě míjíme několik chat, před kterými poněkud bledneme závistí, ovšem v hlavní sezóně, kdy se tu promenádují tisíce lidí každý den, to tu asi žádný extra zážitek není – řešení vidíme jednoduché: buď sem vůbec nejezdit nebo naopak před chatou něco prodávat😁 Zadní část jezera, taková spíš zátoka, je hodně mělká, nádherně modrá a voda průzračná jako zrcadlo, krásně jsou v ní vidět popadané stromy. Těžko uvěřit, že až do roku 1964 lákalo jezero vědce i zvědavce tím, že se voda barvila do rudé, pravděpodobně díky řasám glenodinium sanguineum. Ty jsou ve vodě přítomné dodnes, ale jen ve velmi malém množství, protože jim schází správné živiny. Zato při fotopauze u malého mola máme štěstí na žabky, co se nám ukážou. Měli by tu žít hlavně ropuchy a skokani.

Na jihovýchodním břehu se pak střídají úseky kolem skály, tedy většinou schody nebo úzká stezka, s plážemi z bílého kamení, které tu vytvořil sesuv půdy společně s tokem řeky Risla, který se nad sesuvem zanořuje pod skálu a u břehu zase na několika místech vytéká. Podnikneme i cestu k vodopádu, který by měl být kdesi v lesích nad sesuvem vidět, ale v tuhle roční dobu je to fakt jenom čůrek, co proti skále sotva zaostříme.

Výpravu nakonec zvládáme se dvěma většími svačinovými pauzami, Kuba šlape jak o život, a kde může, háže žabky. Při jídle je s kusem housky a lovečáku tím nejspokojenějším dítětem na světě:-D Pod odbočkou k vodopádu jsou u pláže i dřevěné stolky s lavičkami, takže mladý italský pár s nalitými sklenkami vína nás skoro ani nepřekvapí:-D Obecně po poledni už potkáváme víc lidí, ale furt to zdaleka nemá nic společného s tím, co se tu musí dít v srpnu…

Před 15 h jsme zpátky u auta, Kubík odpadá ještě než dojedeme na spodní parkoviště, my zobem oříšky a jedeme horami dolů a zase nahoru, zase přes jablečné údolí Val Di Non do sousedního Val Di Sole, z něj nahoru přes menší sedlo a lyžařské super centrum Madonna Di Campiglio, kde je v téhle mimosezónní době neskutečně mrtvo. Z Madonny odbočujeme na úzkou lesní silnici (Petík: “Tady bych se nechtěl s někým vyhýbat.” – bum, jedno, druhý, třetí auto) na taktéž dnes zdarma využitelné parkoviště u východiště treků a k vodopádu Cascate di Mezzo.

Kuba se akorát probudí, i když ne do zrovna dobrého rozpoložení, ale banán a jízda na koni ho z toho naštěstí rychle dostanou. Vydáváme se podívat právě ke Cascate di Mezzo, jednomu z několika vodopádů na řece Sarca di Vallesinella, díky kterým z hor spadne o celkových 500 m do údolí. Místo rychlého, jen 300 m dlouhého spádu přímo k vodopádu si vybíráme kroutivou stezkou lesem, která nám ukáže i pár kaskád nad hlavním vodopádem. A ten nám pak teda vyráží dech. Dobu fotíme a zíráme na další zázrak italské horské přírody, s Kubou pro zabavení hážeme žabky z mostu. Hned vedle vodopádu stojí restaurace, z její terasy a od kafíčka musí být na vodopád naprosto dokonalý výhled, ale touhle dobou je zavřená (nevíme jestli protože mimosezóna nebo protože covid). Kolem 17:30 jdeme zpět, brutálním, ale relativně krátkým stoupáním. Houpání mezi našima rukama tady Kubovi neprojde, nezbývá než přeskakovat odvodňovací kanálky. Jinak už je docela hotový, ale v autě neusne, čte si knížku.

Plány na zítra začínají už dnes, přejíždíme krátce do údolí Val di Genova (někdy jen Val Genova), kterým se valí divoká ledovcová řeka Sarca di Genova, a zejména pak spousty vodopádů z obou stran hor. Dnešní nocleh se koná nedaleko vodopádu Cascate Nardis, který zase vyvolává úžas, nicméně fotit ho půjdeme až zítra. Dnes parkujeme kousek za ním, před zavřenou restaurací. Ještě za světla zvládáme i uvařit a najíst se, za zády nám duní divoká řeka. To bude dobrá noc… Teplota je rozumná na to obstarat, co je potřeba, a zalézt. Kuba šíleně dlouho nechce/nemůže usnout, povede se mu to až někdy kolem 21:30 – nejsme si jistí, v jakém pořadí usneme. S Petíkem se budíme po půlnoci na čůrání („Já se bojim medvědů, pojď se mnou!“), já dopisuju deník a on ladí plán na další dny. Měsíc svítí jak šílený.

Úterý 28. 9. – Val di Genova, Val di Sole a Passo del Tonale, Edolo a údolí Valtellina

Kuba nás nemilosrdně budí v 7, ale vytrvale odvoláváme ve spacáku. Na snídani auto přeparkujem kousek od restaurace, snídáme na velkém pařezu místo stolu, ale je hrozná zima, tak se nakonec s chlebem v ruce usazujeme v autě u topení. Teploměr ukazuje 11°C, Val di Genova je horami pořádně sevřené údolí. Kolem půl 9 se jdeme podívat asi 200 m podél divoké ledovcové řeky (to jsou scenérie jak někde na Aljašce!) na vodopád Cascate Nardis. Impozantní vodopád měří přes 130 m, zezdola snad nejde úplně nahoru ani pořádně dohlédnout, chce to trochu odstup. Stejně jako na focení, jenže to se moc nedaří, protože v tuhle hodinu je půlka vodopádu ve stínu a na půlku svítí slunce. Petík chce čekat (tady, v zimě, ne v autě), odhaduje to tak na hodinu, s čímž já nesouhlasím, a tak se naštvaně odchází do auta.

Původní plán na dnešek byl nějaký brutální výstup k horskému jezeru, ale Petík to asi přehodnotí a jedeme vzhůru údolím Val di Genova, až úplně na konec, kam to jde, na poslední parkoviště. I to je zdarma, potkáváme pár aut, na teploměru 9°C. Řekneme si, že to tu jenom trochu obhlédneme, protože závěr údolí Val di Genova a hory tyčící se nad ním si o fotky vysloveně říkají. Jenomže pak nás to láká dál a dál, přes poslední osadu Malga Bedole pokračujeme po silničce lesními serpentinami (sem už se ale může jen na speciální povolení), až dojdeme k pěkné chatě Rifugio Adamello Collini. Horská chata byla postavena v roce 1932 a pojmenována po horském vůdci a svém prvním majiteli. Rodina Collini zde nabízí ubytování dodnes.

Od chaty odbočujeme do lesa a po pěšině si tu dáme ještě takový menší okruh – nahoru po kamenech, přes most nad vodopádem, kolem borůvek (nelze minout bez povšimnutí), pak se zase napojíme na silničku a kolem stanice technické lanovky se vrátíme k chatě. Kuba šlape neskutečně, nahoru i dolů, sleduje a vybírá si cestu, dělá “dlooouhý krok” přes odvodňovací kanály, běháme závody. Až těsně před koncem se vymlaskne a je chvíli smutno, ale naštěstí to zase rychle přejde – na to je nejlepší táta, samozřejmě. V autě to pak ještě zažene chleba s marmeládkou a knížka.

Po cestě a později trochou googlení se dozvídáme o tomhle místě na konci/začátku Val di Genova spoustu zajímavostí:

• Hory kolem nás byly svědky jedněch z vůbec prvních alpských horolezeckých výstupů, vrchol vévodící našim výhledům, Lobbia Bassa, má 2903 m, hřebeny za ním ale dosahují až téměř ke 3500 m.
• Kde si nad námi začíná Adamello, největší italský ledovec, který ale samozřejmě bohužel také velmi rychle odtává.
• Spoustu prvovýstupů a zmapování celé oblasti provedl teplický rodák, horolezec, kartograf a polárník Karl von Payer, po němž je dnes pojmenovaná i jedna ze stanic ve výšce 2430 m, Centro glaciologico Julius Pajer. Jde o stálou expozici s nejmodernějšími poznatky z oblastí geologie, glaciologie, flory, klimatu i odkazem na historii tohoto místa.
• Hřeben nad námi byl jedním z významných italsko-rakouských bojišť během 1. světové války.

Dolů údolím Val di Genova jedeme pomalu a stavíme u vodopádů a hezkých výhledů, kde to jde. U prvního vodopádu, Cascata Pedruc, si ještě s Kubou čtu, zatímco Petík se snaží pořídit aspoň dronem nějaké hezké fotky, protože vodopád je přístupný pouze po dřevěném mostě NAD ním, odkud vlastně nic moc zajímavého vidět není… Pak se rozjedeme, prcek zívne a za 3 vteřiny, když se na něj koukneme, už spí. Je 12:20, není se čemu divit. Nutná je samozřejmě také zastávka pro vyfocení vodopádu Nardis, jenomže přímo pod ním se nikde nedá/nesmí parkovat. Zapíchneme to tedy trochu na prasáka nedaleko na zákazu stání, ale Petíkovi už se nechce jít tak daleko z parkoviště u restaurace, kde jsme spali. A když už nelegálně parkujeme, tak pan fotograf leze i po skalách pod vodopádem, kam se nesmí, ale lezou tam všichni…

Jedeme tentokrát dlouhý návrat přes Madonnu di Campiglio a parádní vyhlídky na masív Brenta kolem ní. Sjedeme ze sedel zpět do údolí a jedním kruháčem se ocitáme v příjemném Val di Sole. Po pár km vidíme krásný kostelík Chiesa di Sant’Agata a u něj cosi jako odpočívadlo, i když myšlené asi spíš pro návštěvníky kostela/hřbitova, ale nám se tu zalíbí a máme hlad, tak se tam kolem 15 h usazujeme, vařím oběd a blbneme s Kubou, aby si zase trochu protáhnul nohy. Zastávka nebyla úplně plánovaná na víc než hodinu, ale zase se to tak nějak stane, ale celkem si to posezení na sluníčku v příjemném teple užíváme, po těch posledních studených nocích a ránech. 

Pokračujeme údolím a ve vesnici Ossana děláme rychlou zastávku pod hradem Castello di San Michelle. Mysleli jsme, že půjde fotit nějak líp, ale nejde, tak se spokojíme s fotkou z parkoviště před obecním úřadem a valíme dál. Údolí Val Di Sole uzavírá průsmyk Passo del Tonale, vyhlášené lyžařské středisko. Je tu mrtvo, zima a šíleně vlezlý vítr, takže jako jó, zastavíme a vylezeme si aspoň pro fotku cedule, která nám oznamuje, že jsme opustili Jižní Tyrolsko a vstupujeme do Lombardie, ale jinak se zbytečně nezdržujeme. Respektive druhým objektem našeho foťáku je ještě Sacrario militare del Tonale, vojenský památník vztyčený v roce 1922 a v roce 1933 rozšířený na kryptu, která uchovává ostatky 847 vojáků padlých za 1. světové války, shromážděné z okolních vojenských hřbitovů nebo nalezené po ústupu ledovců. Z Passa je to potom dlouhý sešup do rozumnějších krajin, v podstatě tím opouštíme vysoké pasáže Dolomit. Z hlediska teplot se vůbec nezlobíme, z hlediska zajímavostí uvidíme a těšíme se:-)        

Kolem 18 h projíždíme městečkem Edolo a máme chuť na zmrzku. Vlastně od Bolzana furt vyhlížíme další příležitost – řekli jsme si, že si budeme gelato klidně dopřávat každý den, ale v ledových údolích Dolomit to úplně nefrčí, tak už je na čase… Najdeme si parkování a nejdřív jdeme trochu omrknout centrum, které je moc hezké – říčka v dlážděném korytě, za ním velké dětské hřiště, kde si malujeme, že se pak usadíme se zmrzlinou a Kuba se půjde trochu vyblbnout, schodiště, kostel, zvonice s hodinami, výhled na centrum a okolní čtvrti rozlezlé po svazích. Pak se vracíme dolů, zkusíme zajít nejdřív ke kavárně, kolem které jsme předtím projížděli, ale po zmrzlině tu zbyly jenom naleštěné a prázdné nádoby. Tak se holt vracíme ke stánku Lopoldo (a po cestě si vyhlídneme budoucí sídlo – dům s obří zahradou, schovaný za velikým fíkovníkem a plotem porostlým vínem), ale u zmrzliny vidíme cenovku 2 € (za porci, ne za kopeček, ale tenhle systém zatím ještě neznáme, tak nám to přijde děsně drahé) a přijde nám divná, rozteklá, jedovaté barvy.  Kuba na ní naštěstí nevidí, tak mu nedojde, co řešíme, ale nakonec se shodneme (i po kontrole recenzí na Googlu), že nemusíme utrácet i za cenu hnusné zmrzliny a raději si počkáme na nějakou, na kterou na první pohled dostaneme chuť a ne pochyby o její výrobě).

Hodin jak na kostele, tak nakonec sedáme znova do auta a frčíme na dnešní spací místo, což je trochu dobrodružnější. Údolí Valtellina, kde je v podstatě jenom řeka Adda, dálnice a městečka kolem nich, se toho moc ke skrytému spaní najít nedá, a tak zkoušíme místo schované za hrází kanálu. Přijedeme ale ze strany, odkud se musí překonat ostrý kopeček, takže je to na několik pokusů, než Petík přijde na to, jak toho našeho zeměplaza dostat přes vrcholek, aniž by se na něm usadil. I tak se to neobejde bez skřípění dřených plechů, ale naštěstí jenom to. Mladý pár, který tu měl asi randíčko, urychleně vyklízí pole a my to tu máme sami pro sebe, což je dobře, protože většinu plácku zabírají velké louže, takže není moc manévrovacího prostoru. Je tu obecně hodně mokro a lezavo, tak se snažím s večeří co nejvíc pospíšit, abychom mohli všichni v klidu zalézt, najíst se a zachumlat do teplíčka. Sklízení ještě urychlí začínající déšť, který pak bubnuje s přestávkami na střechu skoro celou noc. Doufáme, že se odsud ráno dostaneme…

 Tisk článku