Pátek 1. 10. – Nesso s „městským“ vodopádem, prominentní Bellagio a romantická Varenna

Dneska v noci jsme si to zase všechno prohodili – my s Kubou spali dobře, Petík ale šílel z nějakého vynerveného osla, který tu prý hýkal na lesy, druhého, co mu odpovídal, a psů a krav, které to asi rušilo a řvali na ně taky:-D Vstáváme po 7 h, snídáme ortodoxně slanou snídani, páč Kubíček začíná nějak nezdravě moc vyžadovat cukr, ale naštěstí nás všechny houska s máslem a sýrem uspokojí. Máme 12°C, stejně jako večer, ale to se přes nás valily mraky a bylo děsně lezavo, teď je to jenom takový ranní chlad. V 8:50 odjezd, na druhý a poslední den u jezera Como máme naplánované zastávky v městečkách Nesso, Bellagio a Varenna.

Kupodivu dole v Nesso najdeme parkování celkem snadno a jdeme se podívat po schodech dolů k jezeru, kde je to strašně pěkný. Schody nás dovedou k můstku Ponte della Civera, který spojuje dva bloky městečka, rozdělené říčkou Nosee. Kromě schodiště tu tvoří nábřeží také velký, žlutý dům, bohatě porostlý psím vínem, které se touhle dobou barví do krvavě rudé, což vypadá NAPROSTO FAMÓZNĚ. Dokonce nás tahleta kombinace barevného domu, šedého kamene a modré hladiny jezera zaujme víc, než hlavní atrakce města o několik desítek metrů dál – vodopád Orrido di Nesso. Nachází se prakticky uprostřed městečka, takže se na něj dá chodit koukat z několika míst. Vodopád v kombinaci se starým můstkem nad místem hned u domů, kde je jezero údajně hluboké 16 m (podle průvodce na lodi, které se tu střídají jedna za druhou), jsou také jednou z hlavních atrakcí jezera Como. Upřímně si moc nedokážeme představit, jak to tu asi vypadá v sezóně, jak se tu mačkají davy. Teď je to pohoda, akorát nám na fotkách chvíli překáží jeden mužský páreček a jeden přestárlý model:-) Fotíme a dokonce i nenápadně droníme, a pak jdeme druhou stranou zase nahoru. Výlezy jsou pár desítek metrů od sebe, takže zpátky na parkovišti jsme za chviličku.

Asi 30 min přejezd do Bellagia, Kubu udržujeme vzhůru zpíváním, ale když má Petík těsně před městem telefon, tak to nevydrží a usne. My zatím zaparkujeme nad parkem, řešíme ekonomické problémy a já dopisuju deník. Ve 13:45 jsme opět všichni bdělí, na nohou a vyrážíme na obhlídku městečka “v rozkroku” (podle polohy na březích jezera Como). Připomíná nám to tu města v Cinque Terre, svahy celkem prudce spadající do vody, na nich barevné domečky. Je to tu z toho, co jsme zatím viděli, takové nejvíc turistické, samý hotel, restaurace a suvenýry. Ale pěkný to je, to zase ne že ne, hlavně cihlový kostelík Basilica di San Giacomo se mi moc líbí.

Rozhodneme se jít podívat až na úplný cíp, kde je luxusní restaurace a malé přístaviště, odkud se fotí výhledy na všechny strany. Kubu nejvíc zaujme chlapík s dronem a lysky ve vodě, hned potom taky štěrk a cestou zpět musíme zase dělat pavouky, co jdou na zmrzlinu. Abychom se trochu pohnuli, tak na ní chodí Petíkovi do kapsy, a ten vždycky popoběhne o větší kus. Cesta sem byla horem přes centrum, zpátky to bereme spodem, přes přístav. Koukáme na pěkné domy, ceny pizzy a kafe (které jsou tu asi nejvyšší, co jsme zatím viděli), trajekty a Porsche a Maserati na parkovišti. Holt Bellagio je trochu víc prominentní než ostatní městečka kolem Lago di Como, vilu tu má třeba George Clooney a spousta dalších:-) Nahoru to bereme přes park a uličku “neudržované, tudy nechoďte” (možná, možná taky ne).

Na další cestu si dáváme hroznové víno, Kuba si s ním neuvěřitelně vyhraje a povídá a zpívá si u toho, my jsme nadšení, že si vystačí. Cesta je teď dlouhá. Druhá “nohavice” jezera Como jsou víc roztroušené vily s ohromnými pozemky, víc tunelů a strmější skály. Město Lecco máme čas jen projet, ale vypadá zajímavě, tak snad někdy příště.

Postupně se dopracujeme až do maličkého města Varenna, kterou projedeme tam a zpátky, než máme štěstí na místo pro zaparkování zadara. Je to dál, ale to se nedá nic dělat, není tu vlastně moc na výběr – buď v drahém parkovacím domě, nebo zadarmo podél silnice. Je 20°C, 16:45 a my se vydáváme do malého městečka Varenna, tvořeného prakticky dvěma ulicemi, které jsou spojeny asi 10 dalšími, plnými schodišť z vrchu k přístavu. Ještě než se dostaneme do samotného centra, tak jdeme kolem areálu botanické zahrady Varenna, a tak máme možnost trochu nakouknout mezi exoticky vypadající stromy a keře, občas dozdobené nějakým jakoby antickým altánkem. Na hraně samotného městečka Varenna se pak vydáváme po schodech a kamennou uličkou po nábřeží k údajně nejromantičtější vyhlídce u jezera, ale po pravdě nic moc – buď už nemáme na romantiku to správné oko, nebo je tam prostě jenom jedno schodiště do vody, ukotvená loďka, kterou už asi hodně dlouho nikdo nepoužil, a betonová zábrana s nějakým oprýskaným sloupem na konci…    

Tak se raději půjdeme podívat, co dalšího nám Varenna chystá. Je to tu taky turistické, ale tak nějak hezky, v poklidu, žádné honění trika, ceny rozumné, nepřemrštěné. Nejhezčí je pobřežní promenáda Greenway dei Patriarchi plná kytek, která spojuje dvě části, nebo spíš zátoky městečka Varenna. Na vzdálenější straně také omrkneme ceny, uděláme pár fotek, dopřejeme tomu našemu skřítkovi konečně trochu dovádění na dětském hřišti.

Pak jdeme zpět do první části, kde jsme si vyhlédli restauraci se žlutými polštářky na bílých, zdobených židličkách, na rozlučkový dlabanec. Že bychom dali ještě jednou šanci italské pizze? Překvapí nás Varenna? Výhled na jezero a přístav je nádherný. Objednáváme Kubovi obří kopec zmrzliny crema, takže asi smetanové, sobě pizzu a frappé, paní jsou tu moc milé. Jíme za chvilku, pizza vypadá a chutná trochu jak z mrazáku, ale prej lepší než včera:-) Dokonce i Kubajs se tváří, že si dá obě naše pizzy rád do nosu. Petík má quattro stagioni, já montenara s bylinkovou šunkou, asi ovčím sýrem a hřibama. Přijdeme sem kolem 18 h, odcházíme v 19:30, prakticky za tmy. Kuba je lehce naspeedovaný, Petík zase vymrzlý, takže cesta do auta je celkem rychlá. Varenna byla ale na rozloučení s jezerem Como opravdu povedená, snad se sem ještě někdy podíváme – zbylo toho k objevování pořád dost.

Prozřetelně dáme Kubíkovi na cestu rovnou pyžamo, on si pak chvíli vášnivě čte, a najednou ticho, jako když utne, a spí:-D My se kroutíme lehce do kopce, ale pak hlavně tunelama, takže tentokrát to nejsou žádné brutální půlhodinové serpentiny a přitom se přehoupneme do sousedního údolí. Zakotvíme na zvláštním, velkém a prázdném place vedle nějakého volnočasového parku. Máme 12°C, ale úplně jiný pocit, než včera. Ještě chvíli posedíme, nechce se nám do rozkládání, ale pak je to rychloakce. Kuba se nestihne ani probrat a v půl 12 spíme všichni jak duby.

Sobota 2. 10. – Občerstvení v Sondriu, rychlá návštěva Livigna a přejezd přes druhé nejvyšší sedlo Alp

Budíme se mírumilovně v půl 8, kolem pár pejskařů, snídaně v autě a ze sousední továrny děsné rány. Kuba měl v noci jednu dramatickou chvilku, kdy chtěl napít (což se ještě nikdy nestalo) a láhev, kterou jsem večer dala navrch se propadla někam hlouběji, tak jsem jí musela chvíli hledat, a pak ještě vodu na doplnění, ale mezitím už znova usnul, brouček.

Jedeme do Sondria se zastávkou pro benzín, která se trochu protáhne, páč se do protisměru blbě zajíždí, pak fronta, a pak nám to nechce vzít kartu. Parkujeme v Sondriu na ověřeném místě někdy před 11 h a svištíme do centra co nám Kubovy nohy stačí. Sýry nás mladý vybírat nenechá, dokud nedostane svoje, takže musíme nejdřív na zmrzku a kafe jako minule, obojí výborné a levné (kornout za 1,50 €, Latte macchiato za 1,30 €). Vyplňujeme formulář pro vstup do Švýcarska, protože si chceme zpáteční cestu ještě trochu zpestřit, jenomže pak si při kupování sýra všimneme upozornění, že je limit na dovoz 1 kg a řešíme, že si chceme ještě nakoupit domů, ale v Itálii za naším švýcarským průjezdem už asi nejsou velké obchody, tak nakonec dáme přednost konzumu před zážitkem z nové země a jdeme si nakoupit do Iperolu:-)

V podzemní garáži dáme studený oběd, přičemž napapaný synek to hned zabalí, když my řešíme ekonomické problémy světa. My sedáme a valíme to do Livigna s jednou zastávkou v Lidlu, kde Petíka dost okradou na víně a bresaole, ale nějak nemáme vůli to řešit.

Z údolí Valtellina se soustavou tunelů a sepentin vyhoupneme přes údolí, kde leží Bormio, další lyžařské centrum, do průsmyku Passo del Foscagno (2291 m), kde nás trochu překvapí policejní budka, ale nikdo nás nestaví. Je tu proto, že Livigno je autonomní oblast a především bezcelní zóna, takže kontrolují hlavně to, kolik si toho kdo odváží. Nás nechají jet i nazpátek v klidu.

Benzín je tu fakt za 0,979 €/l, u všech benzínek stejně, ale když už jsme tu, tak se jedeme podívat dolů do města, což je něco mezi Špindlem a Andorrou – obchody s bezcelním zbožím, penziony, restaurace a ukrutně drahé parkování, centrum s omezeným provozem. Projedeme naskrz, natankujeme, mně tady, na hranici Itálie a Švýcarska, pro změnu překvapí turecký záchod, a zase šup nahoru a dolů. Akorát že teď už za průsmykem stouply mraky a není tam vidět skoro na krok.

Proklikatíme se horama a se soumrakem začínáme stoupat do druhého nejvyššího sedla v Alpách, Passo dello Stelvio (2758 m). Je to dlouhé a táhlé stoupání, serpentiny spíš protáhlé, hodně nízkých a úzkých tunelů, některé na semafor, úsek s krátkými zatáčkami vede kolem vodní elektrárny. Bohužel leží mraky, takže vidíme jen pár metrů před sebe. V nejvyšší pasáži z nich ale na chvíli vyjedeme a čučíme na tu nádheru, nahoře už se sněhem, a taky na tu zimu. Přímo v průsmyku je vesnice dokonce se školou, ale taky 3°C, vichr a skoro tma. Na okolní hory ve večerním hávu zíráme pomalu s otevřenou pusou, ledovce nahoře září do šera. Dvě, tři fotky, rychle zpátky do auta, zatopit a jedeme dolů.

Na téhle straně je to teda brutus sešup, Petík má za chvíli ukroucené ruce. Na kamenných svodidlech čteme vzkazy jako „Na Stelvio vedou schody“, „Pepa, Honza, Vojta“, atd… Kuba začne být už trochu nervní a to nás čeká ještě vaření večeře, tak měníme plán dojet k Lago di Resia a najdeme místo tady u první vesnice, v serpentině na jiné silnici. Provoz je tu překvapivě velký, ale to se nedá nic dělat. Venku máme nesympatických 7°C, tak se navlíkáme, Petík stele, Kuba si spokojeně hraje s klackama na vláčky a občas mi pomáhá vařit. Všude lezou sekáči. Jíme uvnitř a Kuba dlouho do noci dovádí, protože je prostě nevyběhaný. Pak najednou jednu chvíli zhasne jak svíčka, ale to už je taky asi 23 h.

Sobota 3. 10. – Maraton domů

Budíme se před 8., Kuba polohlasně pronese e-e a spustí se proud po karimatce a tátovi do bot, páč se prckovi někdy v noci rozepla plínka. Balení je tak výrazně urychleno, snídani už si dáváme na sedačkách a po půl 9 vyrážíme. Domů to máme 8 hodin čistého času. Je zataženo, na horách sedí mraky, takže plánované focení u Lago di Resia se nekoná. Ještě že minule jsme si to tu nafotili docela hezky… Hned za průsmykem se to ale trhá a hodně tam fouká. Stavíme u jediného otevřeného Sparu široko daleko (Rakousko o víkendu zavírá), teploměr ukazuje 16°C, ale pocitová tak 10. Ale aspoň je vidět na hory a je to hezká cesta Rakouskem.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Těsně za hranicí, kdesi pod masívem Zugspitze, stavíme na odpočívadle a dělám k obědu těstoviny. Pak zase valíme a valíme, abychom co nejvíc využili poobědového spánku, který ale tentokrát – pochopitelně – není zas tak dlouhý. Dáváme další venčící pauzu někde u Řezna, Kuba už je ale těžce nenaladěný, odmítá víno, chvíli ho zajímá míč 4 německých dětí, ale když odjedou, tak je zase smutno. Pak se ale konečně probere, trochu se proběhneme kolem stromů a můžeme jet dál. Už neusne, zato Petík má co dělat, a hlavně už ho všechno bolí, mně taky jak jsem na Kubu furt otočená a dělám pavouka, co chodí na zmrzlinu. Prostě je to na nás všechny dlouhý.

Poslední zastávka se setměním je v Nýřanech pro benzín. Frontu aut Kuba nedává, tak rovnou vystupujeme a jdeme zkoumat nedaleký trávník prošpikovaný myšími dírami a tunely. To ho nadchne a lítá tam jak namydlený blesk. Domů už to nějak doklepeme, jsme tam kolem 20 h.

 Tisk článku