NEDĚLE 20.12. – 459. DEN – CAVE STREAM A CASTLE HILL

Vstáváme včas, ale při zálohování zjišťujem, že se s námi rozloučil jeden externí disk, což je dost průšvih, protože nebyl nikde jinde zazálohovaný, akorát ho chtěl nechat Petík zkopírovat na druhé místo. Jelikož na něm byly fotky hlavně z Indie, Barmy, a dál, tak nám to na náladě moc nepřidá. Není čas to řešit, budeme muset později… čeká nás totiž jedno z největších dobrodružství na Zélandu, výprava do jeskynního tunelu Cave Stream.

Postupem času a vyjetí jsme se dali dohromady celkem 2 auta o 10 lidech, Jirku s Katkou jsme znali z naší první párty v czech-housu, přidali se Adéla s Tomášem, Mírou a Michalem (Michal je taková známější figurka – později, snad každý Čech, kterého jsme na NZ potkali, ho měl na facebooku mezi přáteli:-)). Pár krátkých zastávek na snídaničky a jedna větší byla v městečku asi na půli cesty – Springfieldu. Je tu totiž donutová kavárna a obrovský růžový donut před ní, který funguje jako prolejzačka pro dospělý:-) Odkaz na Simpsonovi kupodivu žádný, ale obří donut ve Springfieldu, to snad nemůže evokovat nic jiného:-D

Kolem 11 přijíždíme na parkoviště u zajímavosti zvané Cave Stream. Okolní krajina nás naprosto uhrane – vápencové skály porostlé svěžími, zelenými loukami, všude rozkvetlé kytky, na obzoru se už rýsují hory, dokonce některé ještě se zbytky sněhu na špičkách. Vítr tady téměř žádný a slunce smaží ostošest, takže nikdo nemáme problém vytáhnout plavky, kraťasy, sandály, a vybaveni voděodolnými foťáky a kamerami scházíme ke vchodu do jeskyně. Ledová říčka tu totiž protéká jeskynním tunelem, který se stal oblíbenou, dobrodružnou atrakcí. Na cestě předbíháme rodinku a tatínek nás lámanou češtinou povzbuzuje, že jdeme dobře. Když se ho ptáme, odkud z Čech pochází, tak se směje, že je Kiwák:-)

Řídíme se doporučením a tunel se rozhodujeme projít proti proudu řeky. Trochu to uvnitř bude stoupat a je bezpečnější závěrečnou fázi zdolávat šplháním, než padáním:-) Úvod je ale totální masakr. Jeskynní řeka je ledová jako Antarktický oceán a my do ní zapadáváme skoro celí – Adéla má vodu až po ramena, já někam pod prsa, vyšší kluci do pasu. Ponořené části těla okamžitě řvou, protože pobyt v ledničce se jim nelíbí. Naštěstí se ukáže, že to byl úplně nejhlubší úsek, většinou pak jdeme vodou maximálně po kolena, sem tam stoupne do pasu. Každopádně to promočené oblečení studí i tak. Je to sranda a dobrodrůžo, protože postupujeme úplně sami, jenom naše skupinka, která neustále žertuje a hecuje se, každý na hlavě čelovku, organizovaného nebo připraveného tu není vůbec nic, až na jeden žebřík u konce. Po něm vystoupáme proti vodopádu, po čtyřech překonáme poslední, hodně kluzký úsek, a jsme venku, zase na pálícím, nádherném slunci, všichni vymrzlí, ale vysmátí od ucha k uchu. My dva jsme hrozně rádi, že nás tahle banda přibrala k sobě, aniž bychom měli šanci o tom nějak moc přemýšlet, protože si nejsem jistá, zda bychom se sem a hlavně do jeskyně sami dokopali. 

Všichni se převlékáme do suchého, trochu přeskupujeme posádky vozů a část kluků odjíždí na nákupy, zatímco vůz ve složení Katka, Tomáš, Adéla a my dva si jede udělat ještě jednu větší zastávku, a totiž známé místo Castle Hill. Je to dost populární spot při cestě mezi Alpami a Christchurch, kde jako kdyby nějaký zlobr rozhodil obrovské vápencové balvany po krajině. Jsou různé ohlazené a různě tvarované a dalo by se tu mezi nimi bloumat a hledat zajímavé úhly na focení klidně celý den. Ostatně jde o známý filmařský spot, natáčela se tu třeba závěrečná bitevní scéna Letopisů Narnie I. Chvíli se tu prolézáme, zkoušíme najít kešku, ale teď, uprostřed letní sezóny, je tu hodně lidí a dokonce nějaký dětský orientační závod, tak se zase celkem rychle dekujeme a doufáme, že se sem třeba ještě dostaneme v klidnějším období. Cestu zpátky řídí napůl Katka a napůl Petík, aby se mu to trochu vrylo pod kůži. Neúnavný Tomáš nás oblažuje historkami ze svého studentského života na ČZU, praxe u krav a zlomyslností na opilých a usnuvších kamarádech. Ach jo, asi začínáme stárnout, ale nějak nám to ani nepřijde vtipné:-)

Doma kuchtíme rychlou večeři, Petr s Katkou zalézají, my řešíme disk. Bohužel to vypadá, že opravdu umřel a ani programy na vytahování dat nám nejsou nic platné:-( (S odstupem času můžeme říct, jak to dopadlo – disk jsme po čase poslali po někom do Čech a po návratu na konci roku 2017 jej nechali prohnat společností zachrana-dat.cz, nejlepším odborníkem v oboru. Stálo nás to hodně peněz, asi tak jako kdybychom si do Indie doletěli z Čech a všechno si znovu nafotili, ale většina materiálů se opravdu zachránila a mnoho z nich jste mohli vidět třeba i během našich cestopisných přednášek.  

PONDĚLÍ 21.12. – 460. DEN – POSLEDNÍ ZÁSOBOVÁNÍ A OPOUŠTÍME CHRISTCHURCH

Celé dopoledne nakonec zabijeme nikam nevedoucím řešením disku, ale hlavně balením a nakládáním. Klíče necháváme v domluvené skrýši, ale zároveň posíláme zprávu, že se určitě ještě zastavíme osobně rozloučit a poděkovat. Ze všeho nejdřív míříme do ANZ, protože s autem nám přibyla jedna nepříjemná, ale nutná povinnost – zaplatit si pojištění. Na první pokus se nám u registrace podaří aktivovat internetové bankovnictví a dostáváme zase odpolední termín pro schůzku s bankéřem. Jedeme si mezitím tedy koupit polarizační filtr a zároveň tu dostáváme kontakt na servis objektivů v New Brightonu. Pak zkoušíme firmu pro obnovu dat, ale bez valného úspěchu – tady to totiž nedělají, ale posílají všechno do Aucklandu, takže to vyjde sakra draho. V tuhle chvíli si to dovolit nemůžeme, takže tento problém odkládáme na neurčito a doufáme, že tam ta data ještě budou, až se k tomu třeba někdy, někde dostaneme. Štve nás, že se to nestalo někde v Asii, ale na zapadákovském a šíleně drahém Zélandu:-(

Schůzka v bance dopadne dobře (ještě aby ne, když jim cpeme peníze), jelikož máme jako klienti nějakou lepší cenu, tak i vyšší varianta vychází levněji, než základ u konkurence, a tak objednáváme povinné ručení + krádež + oheň + rozbití oken). Ale stejně doufáme, že to potřebovat nebudeme…

Zajedem naposledy do Linwoodu, poreferovat a srdceryvně se rozloučit s krajany – Katko, Petře, opravdu moc děkujeme, jenom díky vám jsme ten kulturní šok nějak přežili!🙂 No a pak už jen objet několik obchodů a nabrat zásoby – jednak jídlo (10 kg brambor, 5 kg rýže, 2 l kečupu, atd…) a jednak ještě pár věcí ve Warehousu – deku, kastrol, vařečku, nový disk v akci, atd.), no a můžeme vyrazit na vlastní roadtrip po Novém Zélandu, v maximálně svobodném módu, co si snad jde představit…

Na první noc zajíždíme na velké surfařské parkoviště v New Brightonu, okrajové čtvrti Christchurch u moře, kde nám kolem hlavy šplouchají vlny a máme výhled na nádherně osvětlené město v zátoce (ani ve snu by nás nenapadlo, že za cca rok spatříme tenhle výhled znovu, ale tentokrát ve večerním zpravodajství a s domy bortícími se pod náporem zemětřesení a sesuvu půdy…)…

Tak jsme se tedy opravdu dočkali, říkáme si, když usínáme na nezvyklém místě, v nezvyklé posteli, a navíc je nám poprvé na Zélandu celkem teplo, spacáky vytahujeme až během noci.

 Tisk článku