3. Pomalé objevování poloostrova Banks Peninsula

...aneb co zajímavého má Lyttelton, kdo je to Tawhiri Matea, proč jsou startovací kabely nejdůležitější výbavou auta a o tom, jak jsme vyrazili na vánoční trek do zátoky Te Oka
Pomalé objevování poloostrova Akaroa
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

ÚTERÝ 22.12. – 461. DEN – NEW BRIGHTON A LYTTELTON, BRÁNA NA BANKS PENINSULA

Ráno se budíme stejně, jako jsme večer usnuli, s výhledem na odlivem odhalenou písčito-bahnitou zátoku. Je před osmou a většina kempu ještě vychrupává, ale obchází tu nějaký hippie klučina a říká našemu koutku, co parkuje za závorou (protože večer už jinde nebylo místo), že včera tu obcházel kolem 8:30 nějaký hlídač a kasíroval. Aspoň nás to vykope – lehce balíme lůžkovou úpravu (spíš jenom spacáky, protože výhodou našeho auta je, že v něm může být trvale rozložená postel a my se můžeme kdykoliv natáhnout) a jedeme zkusit štěstí do fotoservisu. Nejpopulárnější místo New Brightonu, dlouhé molo, jenom míjíme autem a nijak se nezdržujem – takových ještě bude, a hezčích! A na nás čeká ten neuvěřitelný camfrňous na mapě Nového Zélandu – zvláštně členitý poloostrov jako pozůstatek sopečné činnosti, Banks Peninsula.

Servis najdeme v pohodě, i si s nimi celkem rozumíme, jenomže se dozvíme, že máme pravděpodobně nějaký problém s ostřením, což  je přesně uprostřed objektivu, takže by se musel celý rozmontovat, což by prý vyšlo na cca 400 $, kdežto koupit tu nový by byla otázka asi 600 $. Jelikož to není hlavní objektiv, tak řešení této nepříjemné otázky taky odkládáme na neurčito. Zbytek dopoledne trávíme na parkovišti mezi krámy a opravnou, kde chytáme wifi, čekáme, jestli přestane pršet, že bychom se třeba prošli po okolí (nepřestává, nebo ne na dýl než pár minut), a pořižujeme aspoň autoatlas. Ten hned dává trochu lepší celkovou představu o cestách, vzdálenostech a prostoru.

Po poledni nás to přestává bavit, a tak kopeme Ferdovi do vrtule, projíždíme velké mokřiny obydlené černými labutěmi, kam chodí Christchurchští na procházky, pak dlouhý tunel pod horami, abychom se vynořili v přístavním městě Lyttelton. Leží ve velkém zálivu a je historicky známý jako překladiště vytěženého dřeva. My se tu orientujeme hlavně podle geocachingové mapy, objíždíme několik zdejších keší, navštěvujeme i zajímavý hřbitov ve svahu. Všechny náhrobní kameny jsou tu ale popadané. Usuzujeme, že by to také mohl být následek nějakého zemětřesení. Dole u nábřeží se všechno točí kolem přístavu a překládání dřeva na koleje a kontejnerů na kamiony, nějaké hezké centrum nenajdeme – bůhví, jestli tu vůbec je, a tak pokračujeme po pobřežní silnici dál na jih. 

Objíždíme vlastně asi největší záliv, který už je součástí Banks Peninsula (kterému se pod městečka v jeho středu někdy říká také Akaroa), respektive jej vlastně tak trochu odděluje od nížiny kolem Christchurch. Poznáváme díky tomu, co jsou zélandské pobřežní silnice zač – znamenají jízdu jako na nějaké rallye, kdy člověk točí volantem zběsile z jedné strany na druhou. Někdy je to až tak náročné, že je na blití nejenom spolujezdci (o případných pasažérech vzadu ani nemluvě), ale dokonce i řidiči, jak se nám nejednou přihodí. Často ale zastavujeme – buď abychom lovili kešky, anebo se kochali v jednotlivých menších zálivech. S přicházejícím večerním odlivem se sice jejich břehy stávají bahnitými mokřinami, ale uprostřed voda stále zůstává a má krásně modrou barvu. A i ta bahniska hýří životem, který se na nich dá hodiny pozorovat (no dobře, hodiny ne, jenom do dalšího přílivu) – vyplavení šneci, mušle a brodiví ptáci jako volavky, pro které je to jako přiletět k bohatě prostřenému stolu.

Nocujeme na menším parkovišti zastrčeném mezi vysokými rostlinami “flax”, což je česky len, ale pro mě, která trpím fóbií z velkých kytek, to byl na Zélandu docela problematický druh:-) Allendale Reserve se to tu jmenuje, vede tu upravená stezka kolem břehů a opodál je potom velký, travnatý a posekaný pozemek, větší parkoviště a uprostřed trávníku krásná, červeně natřená, “kouzelná” budka. Před budkou fontánka s pitnou vodou, jako ostatně všude v téhle zemi. Oficiálně tu smí kempovat jen “self-contained” auta (ta, co mají vlastní záchod a možnost skladování odpadní vody), ale když je tu záchod, tak to bereme jako naše alibi a lehce nervózní se rozhodujeme přenocovat taky. Sousedy nám jsou pro dnešek starší pár v karavanu a sama holka v osobáku, která ale hned po příjezdu jde spát. My až později, opět s pohledem upřeným na ty neuvěřitelné miliardy hvězd nad našimi hlavami. 

STŘEDA 23.12. – 462. DEN – PROCHÁZKA ZÁLIVEM ALLANDALE, AKAROA SUMMIT ROAD

Ráno je nám na snídani v trávě zima, tak si ji dopřáváme v posteli – jó, všechno jde, když má člověk pojízdný domov:-D Dopoledne se pak vydáváme na procházku rezervací, podél zálivu, který se zatím ještě nenaplnil přílivem, a tak zase koukáme, jaká zvířátka moře vyplavuje a co je přiletí sežrat během dne. Většinou volavky, racci, ledňáčci, a tak. Přidáváme se k nim, když se pokoušíme odlovit jednu kešku, ale je na nás nějaká příliš sofistikovaná. Jdou kolem dvě místní pani na procházku a nechápavě sledují, jak si fotíme dřevěný sloupek pobitý zátkami od piv (což z jejich místa není pořádně vidět), načež se nás zeptají, odkud že to jsme, když máme potřebu si po ránu fotit bahno:-D 

Doplňujeme u fontánky zásobu pitné vody. To je taky na Zélandu dost dobrá věc, totiž že prakticky veškerá tekoucí voda je pitná – kohoutky, fontánky, studánky, potoky, řeky, jezera. Ve městech jsou to různá pítka. Další keška nás pak zavádí do areálu Lively Springs, který vybudovali britští manželé, kterým se tady prostě zalíbilo. Ani se jim nedivím. Dnes tu spravují kempoviště, dětské hřiště, minigolf, ad. Odsud nás silnice svede do Diamond Harbour, kam jezdí trajekt z Lytteltonu za 6 $. Do centra ale ani nezajíždíme, jen se kocháme stále úžasným pobřežím…

Projíždíme další dvě zátoky – Port Levy a Pigeon Bay s krásným, malinkým kostelíkem. Chceme u něj zkusit kešku, a potkáváme se tu zrovna se správcem, takže z hledání pokladu sice nic není, zato nám ale kostelík odemkne a nechá nás nahlédnout i dovnitř krásné, romantické, dřevěné stavby. Další cesta nás potom vyvádí zcela mimo civilizaci – končí asfalt a najíždíme na typický štěrk. Takových štěrkových cest – gravel roads – je Zéland plný – asfaltky vlastně spojují jen hlavní oblasti, města a nížiny, ale jakmile se chce člověk dostat někam jen trochu mimo, čekají ho “gravelky”. Ta, po které se vydáváme my, je ještě docela dobrá – štěrk je uježděný, neboří se a cesta je dost široká, aby se na ní opatrně vyhnula dvě protijedoucí auta. Dlouhými serpentinami a stoupáním se dostáváme na tzv. Akaroa Summit Road, silnici vedoucí po vrcholcích kopců východně nad zálivem Akaroa, aby pak do stejnojmenného městečka zase sestoupila. Nahoře je úžasně, stavíme na kešky a fotíme jeden kýč za druhým… Jednu chvíli se necháme dokonce tak unést, že až u další kešky, o 6 km dál, si Petík všimne, že nemá foťák – zapomněl ho na minulé zastávce. Fofrem se vracíme a foťák vyzvedáváme – naštěstí to tu není nijak frekventované místo, tak na nás čeká. Delší chvíli se zdržujeme na místě označeném jako Akaroa Heritage Park. Je to taková poněkud větší zahrada ve svahu, jsou tu lavičky a parádní výhledy na okolní kopce a údolí, rostou tu typické rostliny, jen hodně uspořádaně:-) Chvíli posedíme v dřevěném altánku, což je nadmíru příjemné, protože jednak do něj svítí podvečerní nízké slunce a druhak do něj nefouká všudypříromný ledový vítr. O kus dál pak stojí dřevěná socha (nebo to spíš připomíná nějaký totem) maorského bůžka Tawhiri Matea, který má pod svou mocí právě větry, vánky a fujavice. Tajně k němu vysíláme skromnou modlitbu, nebo spíš prosbu, ať nám dopřeje klidný pobyt na Novém Zélandu, protože právě ledový antarktický vítr je něco, co tu dokáže život pořádně znepříjemnit:-) 

Kolem 18 h začínáme klesat do centrálního zálivu Banks Peninsula, ještě po cestě fotíme během zlaté hodinky, ale do městečka už nezajíždíme. Pokračujeme na západní pobřeží, do free kempu, kam nás na náš první výlet vzali Petr s Katkou, ovšem od naší poslední návštěvy se to tu změnilo a přímo na břehu, kde jsme minule parkovali i stanovali, je teď zákaz. Naštěstí celá protější louka je oficiálně vyhrazená pro kemping, takže parkujeme za keřem, nedaleko záchodků. Vaříme si jenom brambory s máslem a nakrájenými rajčátky, aby nás neskolily kurděje. Dojídáme za tmy a zimy, ale když si zalezeme pod dvě deky, pustíme Simpsony a vytáhneme Whittakers čokoládu, tak je ten předvečer Štědrého dne hned veselejší:-) 

ČTVRTEK 24.12. – 463. DEN – PRVNÍ STARTOVÁNÍ PŘES KABELY, TE OKA TRACK, MOŘSKÁ KOSA

Tak se nám rok s rokem sešel a máme tu další Vánoce. Ty minulé jsme slavili v ománském wádí Shab, naprosto kouzelném místě, a večeři si dali pod dálničním mostem v ústí wádí Tiwi:-) Co nás asi čeká dneska, na to jsme už zvědaví. A víme, že ryba se salátem to – zase – nebude:-)

Ráno se trochu vyvalujeme, pouštíme si rádio, dobíjíme tablet, no a tak se není co divit, že když pak chceme konečně odjet, tak auto nenastartuje. Je to na Zélandu naše poprvé, ale jinak se vybitá baterie stane celkem běžným koloritem, a to nejenom v našem autě. Jak po Zélandu všichni backpackeři jezdí v takových starých vykopávkách různé kvality, a jak dneska musí mít každý na cestách spoustu elektroniky, tak každou chvíli stojí někde nenastartovatelné auto. Naštěstí jsme v tomhle všichni jedna parta a pomáháme si, a dokonce i místní mají pochopení a rádi člověka z téhle bryndy vytáhnou. Samozřejmě mít v autě startovací kabely je tedy samozřejmost. To my máme a o prázdninách je v kempu dost dalších aut, která můžeme požádat o pomoc, takže během pár okamžiků Ferda zase přede jak spokojený kocour a můžeme vyrazit. Jo a “jumper cables” se napevno zařazuje do našeho slovníku. Takových divných slov souvisejících s provozem auta ještě přibyde dost:-)

Jak jsme včera skončili, tak dnes víceméně pokračujeme – po štěrkovce stoupáme zase na vrcholky, tentokrát ale na západ směrem od hlavního zálivu Banks Peninsula. Zase se před námi otevírají ty překrásné výhledy na obě strany a my dnes parkujeme na začátku nenápadného treku nad zátokou Te Oka, kam se hodláme vydat. Je nádherný, sluneční den, ovšem stále jsme na divokém pobřeží, takže na sebe navlékáme snad všechno, co jde, a začínáme klesat. Tenhle trek je jednoduchý, sestupuje se stále pastvinou mezi dvěma ploty (a vlastně je to tu všude rozsekané na pozemky a oplocené, kam až oko dohlédne:-(), až na místo, odkud je výhled na obě úžasně tyrkysové zátoky pod námi – Te Oka Bay vlevo a Tumbledown Bay na pravé straně. Ta barva vody je prostě neuvěřitelná a nemůžeme se na to vynadívat. Z vyhlídky sestoupáme jenom kousek směrem do Te Oka, pak se vracíme a do Tumbledown Bay už jdeme až přímo na pobřeží.

Záliv je mnohem delší, než zeshora vypadal, takže vlnky, které po moři přijdou, jsou už u břehu úplně miniaturní. To vyhovuje začínajícím surfařům, kteří se tu pilně učí na prkně vůbec udržet. Nedaleko nich si v moři hrají dva menší lachtani a jeden se pak vyvalí na pláž a drbe si mokrou srst. Jasně, že by se na něj (z patřičné vzdálenosti) nemůžeme vynadívat a fotíme a točíme jak o život:-) Zaujmou nás taky dva legrační ptáci, takoví upovídaní, větší kosáci. Později se dozvídáme, že jde o ústřičníky (které okamžitě překřtíme na uličníky), kteří jsou na Zélandu dost hojní a většinou se dají vidět právě ve dvojicích, protože tvoří páry na celý život. 

Původně jsme se chtěli v zátoce napojit na štěrkovku a po opačném svahu se zase vyškrábat nahoru, ale jednak z mapy zjištujeme, že by to pak byla šílená oklika se nahoře zase dostat k autu, a navíc Petíkovi už zase něco chybí – tentokrát stativ, který zůstal na vyhlídce nad zátokami, čímž je definitivně rozhodnuto, že se nahoru vracíme stejnou cestou. Stativ si opravdu sebereme, i když jej pravděpodobně někdo odložil dál od silnice. Těžko říct, s jakým úmyslem, a tím pádem i jestli mu máme být vděční, ale každopádně jsme rádi, že jsme o něj nepřišli, to je jasný. Pomalu stoupáme zdánlivě nekonečným svahem mezi ploty a trsy vysoké, tvrdé trávy, které se tu říká tussock a která ovcím evidentně moc nejede. Trochu znepokojeně sledujeme, jak i všechny okolní kopce jsou rozparcelované ploty a spasené na několikacentimetrovou travičku. Jo, je to zelený, ale jinak to vlastně není moc pěkný pohled…

Zpátky k autu se dostáváme někdy kolem 17. hodiny a namáhavý výstup a zahálecí život z posledních měsíců jsou na nás znát:-) Ale krása Zélandu nám nedopřeje klid, a tak opouštíme poloostrov Banks Peninsula, pomalu sjíždíme do nížin, zase na trochu jinou stranu, tentokrát omrknout jezera Forsynth a Ellesmeere, po cestě posbíráme několik keší. Jezera jsou nádherná, a to zdaleka není nic oproti tomu, co nás už brzy čeká… Mezi ohromným jezerem Ellesmeere a mořem vznikla písečná úžina, po které se vydáváme zvláštní krajinou. Před autem nám pobíhají ovce a králíci, ale ne a ne žádného trefit na obohacení jídelníčku:-D Parkujeme až úplně na konci cesty, kam jen se dá zajet, a jdeme se s ubývajícím sluncem podívat na černou pláž. Na první pohled vypadá celkem mírumilovně, jenomže vlny to tu mají pevně ve své moci. Lámou se kus od břehu v metr vysokém válci, ze kterého pak už relativně klidná vlnka dojede dál na břeh, ovšem i ta malá, klidná vlnka dokáže podemlít písek pod nohama, takže nepozorného Petíka nakonec skoro spláchne i ten válec. Abychom se tedy nenudili, tak v autě sušíme boty, ponožky, kalhoty a části foťáku, které se bohužel taky vykoupaly…

To už toho ale dnes máme opravdu plné kecky a jedeme na nejbližší internet – ke knihovně do Lincolnu. Díky stabilnímu připojení si zvládneme zavolat s rodinami v době, kdy oni pomalu vstávají, zapínají první vánoční pohádky a snídají vánočku. Jenomže nám mezitím zavřou i všechna bistra, a tak plán na oslavu Štědrého večera prostřednictvím jediné dostupné ryby – fish & chips – padá. Bereme to tak, že v zemi zasvěcené outdooru jsme Štědrý den oslavili naším prvním pořádným, značeným  trekem a ty ostatní požitky šly holt tentokrát stranou:-) Na noc se uchylujeme do kempu Chamberlains Ford Reserve, jednoho z několika free kempů v okolí.    

PÁTEK 25.12. – 464. DEN – VÁNOČNÍ ODDYCH

Boží hod se rozhodujeme věnovat klidu, dohánění restů a vstřebání zážitků posledních dní, našeho prvního objevování krajiny Nového Zélandu z pozice backpackerů na 4 kolech. Ferdu parkujeme do stínu, zatímco sami se rozvalujeme na dece na sluníčku, dopisujeme deníky, a jelikož tu není žádný internet, tak pěkně postaru, offline, s autoatlasem, plánujeme další postup. 

V kempu během dne potkáváme jednu českou dvojici, slečna už odlétá, ale klukovi přiletí nějaká jiná kamarádka a ještě tu hodlá pobýt. Ten to má hezky zařízené:-D Nedaleko nás pak kempuje rodinka s maminkou Asiatkou, tipujeme ji na Thajku a později nám to potvrdí. Táta je Kiwák, máma Thajka a dcerka prostě krásná:-) Vyjeli si na Vánoce na výlet, ale 28. už musí být zpátky v Aucklandu, tak prý 27. vyrazí odsud do Nelsonu na trajekt. Když člověk chce a potřebuje, tak on ten Zéland není zas tak velký:-) Rodinka se nám stará nakonec o vánoční rybu, když od nich dostaneme misku sticky rice a jakési lososové placičky, a vyfasujeme i balení červených brambor, protože je prý koupili omylem a nejedí je. Tomu asi moc nerozumím, ale díky, my už pro ně využití najdeme:-)

Odpoledne si jedeme aspoň po okolí odlovit pár kešek a zkontrolovat online svět ke knihovně v Leestonu. Je vtipné, jak tu silnice vedou v placaté, zemědělské krajině vždycky zásadně rovně, skoro tu nejsou zatáčky, maximálně v pravém úhlu, když chce člověk odbočit na nějakou jinou silnici. Fajn je tu hned několik free kempů po okolí, i když tu vlastně není tursiticky nic extra zajímavého. Do Christu je to ale odsud co by kamenem, a tak se sem uchyluje hodně lidí, kteří se Zéland chystají brzy opustit. Jinak nedocenitelným pomocníkem nejenom pro hledání kempů, ale i zajímavostí nebo třeba internetu se nám stala perfektní aplikace Campermate, můžeme jedině doporučit…

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..