Pátek 7.11. – den padesátý třetí – CESTA PŘES HRANICE DO ARMÉNIE/JEREVANU

Když se maršruťák konečně uráčil také přejet hranici z gruzínské strany k nám a naložil nás všechny zpět do auta, začala pořádná sranda – silnice horší, i když pořád ušla (ale je pravda, že nás po měsíci v Laosu jen tak něco nerozhází) – vinula se horami a průsmyky jako had. Vyškrábali jsme se několikrát nad 2000 m.n.m. Do toho řidič spustil hodně břesknou sérii videoklipů plných polonahých dívčin, a my jenom spekulovali, jestli je to arménské, ruské nebo možná ukrajinské – některým jsme rozuměli překvapivě dobře. Petíkovi se to každopádně moc líbilo a mně Marina, Marina, sladkaja maja znělo v hlavě ještě dva dny. Možná i proto, že klipů byl jen omezený počet, takže jsme si to dali rovnou 3x dokola:-)

Co se týká krajiny, tak hory začaly být opět vysoké a úchvatné, ale třeba moc stád krav nebo ovcí, koz jsme neviděli – možná už se na zimu stáhla do nížin. Když jsme náhodou projížděli městem, bylo to docela tragické – polorozpadlé domy a továrny, lanovky do kopců zastavené na půli cesty, rezavé všechno, co může zreznout. Nebylo vidět ani moc lidí.

Ani Jerevan nás na první seznámení moc nezaujal, i když oproti nuzným vesničkám to byl úplně jiný svět. Bus nás vyhodil kdesi v kopcích plných paneláků, mezi kterými je město roztahané, přestože řidič tvrdil, že jede do centra. No a nám nezbylo, než se pokusit nějak zorientovat a dojít do centra nebo někam, kde najdeme ubytování. V tomto ohledu je GPS naprosto nedocenitelná pomůcka:-) Taky jsme objevili, že v Arménii se moc netrápí s blokováním wifi, a aspoň si vytipovali několik hostelů. Poseděli jsme si přímo pod ohromnou a proslulou likérkou, jejímž hlavním produktem je luxusní koňak Ararat (zná ho každý Armén a je to i významný vývozní artikl). Šel kolem zvláštní týpek, co vypadal trochu sjetě a trochu že spěchá na záchod, ale dal se s námi anglicky do řeči a nakreslil nám jednoduchý plánek, jak se dostat do oblasti levnějších hostelů. Srovnali jsme to s vlastními plány a vydali se k “umělému” centru Republic Square, Náměstí Republiky (v praxi je to obrovský kruhový objezd, který obklopují budovy dvou ministerstev, vlády, banky, Národní galerie a hotelu Marriot), přitom ale hledajíc především směnárnu, protože bez ní se neubytujeme vůbec. Podařilo se a my si mohli začít zvykat na novou měnu, se kterou ale asi budeme dost bojovat: 1 Kč = cca 18 dramů. To nám nešlo přepočítávat, tak jsme nějak automaticky přešli na eura: 1 € = 500 dramů:-)

Hned první z vytipovaných hostelů, Yerevan (jak originální), nám přišel dost pěkný, postel v dormu za 3500 dramů (tedy necelých 200 Kč), tak jsme zůstali. Internet tu frčel, celkem vybavená kuchyňka, slečna recepční mluvila výborně anglicky (moc jsem jí nerozuměla, na mě se musí pomalu), kolem hned několik obchůdků, tady to půjde:-) Brzy jsme zjistili, že arménské obchody, nebo aspoň ty jerevanské (víc jsme zatím neviděli), mají takovou zvláštnost, a sice že v každém z nich prodává hned několik prodavačů ve více či méně oddělených sekcích. Někde jsou jasně stanovené (pečivo, sýry, mražené), jinde měli zboží smíchané. Nedaleko Náměstí Republiky jsme našli jeden větší supermarket a trochu doplnili zásoby, k večeři jsme si pak opekli brambory, co nám zbyly ještě z Tbilisi, k nim rajčata, okurky a nakrájený sýr a byli jsme naprosto spokojení. První večer v Arménii úspěšně za námi:-)

V pokoji s námi bydlel děda,  co tu asi přebýval dlouhodobě a ve vedlejším dormu měl kámoše, taky divného týpka. Bavili se spolu tak ukrutnou řečí, že ani po třech dnech jsem si nebyla jistá, jestli je to fakt angličtina, nebo ne:-)

Sobota 8.11. – den padesátý čtvrtý – COURÁNÍ PO JEREVANU

Budíka jsme nějak neřešili, a tak se nám povedlo vstát až ve čtvrt na 11. Rychle jsme vystartovali, aby na nás zbyla snídaně, na kterou jsme byli zvědaví a natěšení. Čekal nás lákavě obložený talířek, dnes na sladko: jogurt, muffin, kus kaki churmy, kus pomeranče. K tomu čaj, plus jsme přidali vlastní chleba s máslem a kouskem sýra a byli jsme úplně spokojení. Hodně jsme se navlékli a vyrazili trochu prozkoumat hlavní město Arménie o 1 283 000 obyvatelích. Bohužel na recepci neměli plánek města, takže jsme šli dost naslepo. Bylo ale luxusní teplo a úplně jasno, tak nás to nějak netrápilo a prostě jsme si bloumali. Prošli jsme se velkým parkem a dumali, jestli ty ohromné i menší fontány (kterých je všude po městě šílené hafo) jsou vypnuté teď, na zimu, anebo už od zániku Sovětského svazu, protože na jejich provoz nejsou finance. V supermarketu SAS jsme si koupili vodu (jó, našli jsme bublinkovou!), malý burek z tenkého chlebového těsta, plněný bylinkovou směsí (poznali jsme koriandr a petržel), a zmrzlinu CPPP, která byla moc dobrá. Vše jsme si snědli na lavičce v parku, na sluníčku.

Trochu se zorientovat ve městě nám pomohly kešky. Ta na velké ulici za parkem, u loutkového divadla, se stala naším prvním arménským úlovkem. O kus dál v knihkupectví jsme koupili pohledy po 300 dram, a pak vystoupali k veliké budově, asi jako naše Národní muzeum, která nese název Matenadaran. Nevěděli jsme, o co se jedná, ale studentské vstupné za 100 dram (dospělácké bylo 1000 dram) jsme obětovali pro výzkum. Nyní už víme, že je to Muzeum (někdy uváděn Památník) arménského písemnictví, neboť Arméni mají přes 1500 let staré písmo, které se od svého vzniku nijak zásadně nezměnilo, a jsou na to hrdí. Muzeum je plné knih, manuskriptů (rukopisů) a různých dokumentů, nejvíc nás asi zaujaly mapy, a pak vitríny s recepty na parfémy a středověkou proslulou mast Vordan Karmir. Ve vitrínách jsou vystavené ingredience pro přípravu parfémů, většinou bylinky nebo různé horniny, které směsi obarvují a aromatizují.

Na kopci nad muzeem Matenadaran stojí velká ženská socha Mother Armenia, na rozdíl od Mother Georgia ale třímá v ruce pouze meč, takže nejspíš pesimisticky očekává pouze nepřátele, což by ovšem arménským dějinám odpovídalo.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Od muzea to nebyl dlouhý přesun k proslulé Kaskádě, jednomu ze symbolů Jerevanu. Zvenku je to obrovský socialistický památník přes celý svah, je odsud ale parádní výhled na ne už tak parádní město, a za dobré viditelnosti až na nedosažitelný Ararat (bohužel dnes i přes jasné počasí byl opar, takže hora vidět nebyla). Proč nedosažitelný? Ararat byl odjakživa národní horou Arménů, mají ho třeba na bankovkách, bohužel ale časy mohutné Arménské říše jsou nenávratně pryč a území, na němž se dnes Ararat tyčí, patří nesmiřitelným nepřátelům Turkům. Arméni tak mohou ke svému národnímu symbolu vzhlížet pouze přes uzavřenou a přísně střeženou hranici, a pokud by se na něj chtěli podívat blíž, musí objet celý lán cesty přes Gruzii…

Uvnitř památníku se pak dají jednotlivá patra zdolat po eskalátorech a slouží jako galerie moderního umění. Některá díla byla pěkná, například lustry ze zavěšených sítí naplněných prosvícenými Swarowski krystaly. Pro některá asi nemám dostatek moderního vnímání umělcových myšlenek… Několik soch je umístěno i v parku pod Kaskádou.

Obešli jsme Státní operu a zkusili najít ještě dvě kešky. Jednu u krásného malého kostelíka, bohužel bez úspěchu, druhou naopak u obrovské budovy pošty, a ta se zadařila. Poštu jsme zároveň rovnou navštívili a poslali gruzínské pohledy, známka stála 240 dram. Chvíle před zavíračkou, přišli otravovat cizinci a paní za přepážkou se na nás i tak usmívala. To by se mohlo spousta českých paní na poštách taky naučit:-) Tato „naše“ navíc děsně vtipně přilepovala známky na pohledy – namočila, přilepila a známky přimáčkla šroubovákem, který vytáhla bůhví odkud. Bohužel už nám nezbylo dost času, abychom došli ještě do Modré mešity, tak jsme se vrátili křivolakými a rozkopanými ulicemi do hotelu a dali si tu chvíli voraz. Večer jsme šli ještě na obhlídku jídelních možností – v luxusní pekárno-cukrárně jsme ochutnali takový víc zdobený medovník, a pak v supáči nakoupili zeleninovou omáčku, pití a 3v1 kafe. K večeři byly brambory z obchůdku naproti hostelu, omáčka (tentokrát bez spáleniny, zato příjemně pikantní), rajčata, okurka a sýr, no a konečně jsme picli gruzínské víno – sladké, dobré. Po večeři jsme ještě chvíli pracovali, byl tu na to klid.

 Tisk článku