Barma 2 – Zástupy Buddhů, jeskynní plavba a fantasy chrám Kyaukalat

...aneb jak jsme na motorce brázdili okolí Hpa An, dřevěné vesnice, barevné chrámy, tajemné jeskyně a dali trek naboso
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ohaupo

ÚTERÝ 28.4. – VÝLET OKOLO HPA AN ČÍSLO 1

Snažila jsem se vzburcovat Petíka už v půl 7, abychom se brzy vypravili, když jsme měli motorku k dispozici už od 7, ale venku bylo zataženo a moc nás to nikam netáhlo. Zvolna jsme tedy zabalili, vybrali si helmy, zase jednou celkem dobře padnoucí, a nakonec i tu motorku, která byla naopak pěkný křáp. Vypadala, že z ní každou chvilku něco odpadne, nicméně nakonec nás neskutečně spolehlivě odvozila a vydržela pohromadě. Petík se trochu projel na zkoušku, já se pokusila zorientovat v nakresleném plánku okolí (ženská a mapa, ehm…) a vyrazili jsme na kostitřasu vstříc barmskému venkovu.

Během pár chvil se ukázalo, že vzdálenosti asi budou mnohem větší, než se to původně podle plánku jevilo, ale neva, to dáme:-) Jako první zastávku jsme si zvolili jeskyni Kawt Kathaung, kterou si do teď nejsme jistí, zda jsme našli nebo ne. Zaparkovali jsme na plácku mezi stánky, co se po ránu zvolna začínaly rozkládat, obešli hezkou koupací nádrž, kterou napájel asi nějaký posvátný pramen tekoucí z prostoru mezi skálou a kořeny košatého stromu. Všude byly rozložené malé obětiny. Pustili jsme se po vyšlapané stezce pod stromy směrem do kopce a dva chlapíci, co se zatím jen váleli a své živnosti nechávali složené, nás směřovali dál a výš do nějaké díry. V domnění, že je to ona jeskyně, jsme do ní zapadli, s rozsvícenými čelovkami jak dvě světlušky, a našli jezírko, pár menších krápníků a především bohužel haldy odpadků:-( Nedaleký buddhistický klášter, ke kterému vedla silnička lemovaná dlouhou řadou soch mnichů v životní velikosti, byl o dost zajímavější a fotogeničtější a stál za krátkou návštěvu.

Po polní cestě jsme se vrátili na hlavní silnici a objeli po ní hory – masív zdejší dominanty, vrcholu Zwegabin. Podařilo se nám objevit něco úplně nečekaného, co nebylo nijak značené a ani v naší mapě, malý chrámek s obrovskou zahradou a ta byla plná soch sedících Buddhů, uspořádaných do pravidelných řad. Příjemné, meditační místečko, ale výhradně pod stromy, ve stínu, protože na sluníčku bylo děsivé vedro. Na opačné straně hor jsme místo vodopádu našli jen koupaliště narvané místními puberťáky, ale aspoň jsme doplnili palivo a pokračovali po cestě z rudého štěrku kamsi mezi rýžová políčka. Projeli jsme kolem několika malých vesniček jak z nějakého dávnověku – dřevěné domky, některé na kůlech, okolo nich sem tam zvířátka, sem tam domorodci, na zemi rozprostřené plachty se sušící se rýží a jinými plodinami. Trochu podobné jako horské vesnice v Laosu, ale nepůsobilo to až tak chudě. S dětmi i dospělými jsme si občas vyměnili rychlý barmský pozdrav Minglaba!

Po pár kilometrech jsme dorazili k jeskyni Saddan. Od parkoviště s mnoha stánky vede k ústí jeskyně dlouhé schodiště a na jeho začátku dohlíží na nově příchozí ohromná socha slona. Pod ní seděli dva malí kluci, jeden v mnišském hábitu, zubili se od ucha k uchu a jak nás uviděli, halekali „Minglaba, I love you!“ Houkli jsme na ně taky, cvakli fotku, z čehož se mohli zbláznit smíchy, stejně jako všichni ostatní jsme nechali pod schodištěm boty a vydali se do útrob jeskynního chrámu. Minuli jsme několik míst, která vypadala jako pokladna, ale při bližším ohledání se ukázala jako prodejničky obětin do chrámu. Nikdo po nás nic nechtěl, naopak nás s úsměvem posílali pořád dál a dál, výš a výš. Na vrcholu schodiště nás čekala prostorná jeskyně se zlatým čedí (kterým tu říkají pagoda, tak se toho budeme držet i my:-)), sochami Buddhů a mnichů, v jedné dlouhé řadě, a potom různě rozmístěnými okolo. Nejzajímavější byly ale ornamenty na zdech, vyrobené z jednotlivých pozlacených amuletů s Buddhou, vsazených přímo do skály. To jsme ještě nikde jinde neviděli a bylo to moc pěkné. Za posledním oltářem potom vedla vybetonovaná stezka do hlubin jeskyně, jenom hodně skromně osvětlená, proto tam moc lidí nechodilo (a možná i z důvodu, že místním stačí si zajít k pagodě se pomodlit, zaplatit desátek a nějaká jeskyně za tím je ani moc nezajímá). My, samozřejmě vždy připravení, jsme vytáhli čelovky a neohroženě vyrazili vpřed. A ještě že tak, protože to byla nádhera, krápníky všude, kam se člověk podíval, bílé, nažloutlé, roztodivných tvarů. Kvůli slabému světlu tu nešlo moc dobře fotit, takže se nám to zařadilo mezi zážitky, které si vychutnáme svou přítomností „tady a teď“, ale rozhodně to tu za návštěvu stojí. A to jsme netušili, že další silné zážitky spojené s tímhle místem, jsou teprve před námi…

Jeskyně Saddan je totiž průchozí, a po chvíli opatrného našlapování bahnitou cestičkou, v níž se proměnil jen několikametrový betonový chodník na začátku, jsme se ocitli zase venku, na břehu jezírka, kam nás lákali místní rybáři-převozníci do svých dřevěných bárek. Zatím jsme si nebyli jistí, jestli se chceme nechat odvézt zpátky k parkovišti, a tak jsme se zatím vydali přes sklizené a vysušené rýžové pole k další jeskyni. Podotýkám, že stále bosí, a sklizené rýžové pole vypadá stejně jako česká strniště na podzim… Hned v ústí jeskyně, která navíc vypadala spíš jen jako větší díra ve skále, seděl velký Buddha a nějaký hodný pán ho natíral novými barvami, okolo rozestavěné pytle s jakýmsi materiálem, a tak jsme se tam necpali. Po cestě zpátky k jezírku jsme si rozmysleli, že bychom se teda lodičkou svezli, pokud to nebudou mít nějak extrémně nastřelené… Šlo to – chtěli 3000 k za loď, nezávisle na počtu cestujících. Trochu jsme měli strach, aby se tím pádem nesnažili k nám narvat dalších 10 lidí, jak většina lodiček odjížděla (přeci jen místní nebo thajští turisté když už cestují, tak celá rozvětvená rodina), ale bylo to v pohodě. Hned, jak jsme se usadili, náš sympatický lodník odrazil od břehu a jeli jsme. Bárka byla dost vachrlatá, uklidňovalo mě jen to, kolik lidí v těch ostatních sedělo:-) Děda s námi objel nejprve jezírko a ukazoval nám natažené sítě, malou hráz, která regulovala přítok do jezírka a z klacků vyrobené sádky na ryby. Pak jsme zajeli jakoby do jeskyně, nebo spíš pod skalní převis, kde měl děda svoje vlastní obydlí, normální chaloupku, před kterou dováděly dvě jeho děti, a ve vodě další vyrobené sádky. Průzorem vysoko ve stropě jeskyně by sem dopadalo polední sluneční světlo, kdyby nějaké slunce svítilo:-) Plavbu jsme si zpestřili mnoha nezdařilými pokusy naučit se něco z barmských zdvořilostních frází, ale 2 minuty po tom, co nás lodník vysadil, už jsme měli zase stejně duto.

Hezky jsme tedy dědovi poděkovali, jenom nám přišlo, že vystupujeme nějak moc brzy, parkoviště široko daleko žádné. Děda s naprosto bezelstným úsměvem jen oznámil, že v suchém období, kdy není tolik vody, se nedá po kanálech projet až k parkovišti a musíme si to dojít pěšky, ale je to jenom 15 minut…thank you, good bye:-) O-ou, a proč mi to nikdo neřekl před tím, než jsem nechala svoje nejmilovanější sandále minimálně 15 minut odsud ležet bez dozoru pod prvním schodem do jeskyně? Já, panelákové dítě, nemám problém se několik týdnů na cestách nevysprchovat, ale boty prostě mít musím! Kromě betonu v chrámech a koberců v mešitách to moje nožičky nezvládají, a teď mám jako přejít další rýžové strniště, bůhví jak daleko?!!! … No dobře, nakonec to nebylo tak dramatické, cesta po okraji pole byla celkem ušlapaná, horší úsek byl akorát když chlapi hloubili jámu pro bůvoly, bahno rozhazovali na okraje a to v teple rychle schnulo a tvrdlo, takže na přechod bosky nic moc, a potom závěrečný úsek po vyštěrkované silnici na parkoviště. Jako zkouška akupresury v terénu dobrý, ale příště už si budu radši balit sandály do batůžku s sebou:-)

Když byly nožky zase bezpečně podložené několika centimetry tvrdé gumy, sedli jsme na motorku a vydali se po známé rudé cestě zpátky do vesnice na hlavní okružní silnici, a dál za ní, blbli jsme přitom s kamerkou umístěnou za jízdy na různých místech. Rozhodli jsme se zajet podívat pod horu Zwegabin, i když 2,5-hodinový výstup na ní jsme z nedostatku zásob vody, jídla a času dnes určitě neplánovali (a těch 40°C ve stínu tomu taky moc nepomohlo). Celkem prostorné parkoviště obklopují informační cedule, malá svatyně a velká zahrada Lumbini, opět s pravidelnými řadami soch Buddhy. Člověk se tam jde na chvíli projít, a pak vidí ten bohorovný, nezúčastněný Buddhův úsměv všude. Na někoho to může mít uklidňující vliv, ale umím si představit, že jiného to může dovádět k šílenství:-) Z infotabulí jsme se dozvěděli, že se plánuje stavba lanovky na posvátnou horu Zwegabin, což nám přišlo trochu škoda, asi jako v kambodžském Bokoru, ale tak zase se nahoru dostanou třeba i starší Barmánci, kteří by se rádi pomodlili na místě bližším bohům, aniž by se museli drápat dlouhou cestou do schodů. Také jsme na úpatí dlouhatánského schodiště potkali zdejší obdobu šerpy – chlapíka, který pracoval v klášteře na vrcholu hory. Tvrdil, že chodí 4 – 5x měsíčně dolů pro zásoby, ale přitom měl na zádech jen malý batůžek. Takže v chrámu buď žije jen pár mnichů, nebo se tam jí opravdu velmi skromně:-) Dozvěděli jsme se další podstatnou informaci, a sice že lidé chodí na horu Zwegabin celý rok, ale teď, na konci suchého období, kdy je krajina sama o sobě vyprahlá a prašná, se navíc žďáří pole, a tak je výhled halen kouřovou clonou a za moc nestojí. To definitivně rozhodlo, že své síly vložíme do objevování jiných míst:-)

Na křižovatce pod horou jsme neodolali lisované šťávě ze třtiny, zde cca 3 dcl do pytlíku s brčkem za 300 k. A pak už jsme bez problémů našli cestu na zlatý hřeb dnešního dne, klášter Kyaukalat (jiný častý přepis Kyauk Kalat). Jistě mnozí z vás někdy viděli fotku exotického chrámu vybudovaného na skále uprostřed jezera, který vypadá jako z nějaké fantasy pohádky a zdánlivě popírá fyzikální zákony. Tak to je on, Kyaukalat:-) Z fotek jsme trochu čekali liduprázdnou krajinu a ostrůvek, který i na mapě vypadá jako místo, co prostě chcete vidět. Nicméně jsme v Asii, kde není opuštěného vůbec nic, zvlášť ne okolí chrámů, a tak jsme zaparkovali na velikém parkovišti, obklopeném mnoha stánky, obchůdky a jídelnami. Zrovna tu byla nějaká ohromná slavnostní výprava, několik náklaďáků s dětmi i dospělými, jeden jenom s břesknou kapelou, kázání z amplionů, jásot, radost, úsměvy od ucha k uchu. Poměrně rychle se všichni seběhli z různých koutů, z jídelen i od chrámu, naskákali do nadrozměrných auťáků a odfrčeli. To ale zdaleka neznamenalo, že bychom tu byli sami… Naopak, v příjemném a nádherně barevném podvečeru se sem sjížděli návštěvníci jako my, a také se do chrámu z denních pochůzek vraceli samotní mniši. My jsme se zašli podívat nejdřív do nově postaveného chrámu opodál, který je i sám o sobě parádní, zvlášť když se nádherně zrcadlí ve vodní nádrži pod ním. Pak už ale honem do toho avatařího kláštera, než nám zavřou:-)

Ostrůvek i klášter jsou volně a zdarma přístupné, lidé se často chodí modlit k oltáři asi v polovině výšky skály, dál, k vyšší svatyni už pak mohou jen domácí mniši (i z bezpečnostních důvodů, leze se tam už jen po žebříku). Kromě těch domácích sem jezdí i mniši odjinud, potkali jsme hned několik výprav, včetně jedné ženské – barmské mnišky s vyholenými hlavami nosí světle růžové hábity. Občas je to jediná věc, která je odlišuje od mužských protějšků zahalených do tmavě vínového odstínu, jelikož rozeznat mužské a ženské rysy u holohlavých Asiatů nemusí být úplně jednoduché:-) Most na ostrůvek je sám o sobě parádní, zaujaly nás hlavně ryby mrskající se ve vodě. Těžko říct, jestli očekávaly večerní krmení, anebo lapaly po vzduchu, jezírko totiž vypadalo dost vyschle. Na ostrůvku jsme nejdříve prošli mnichům koupelnou, cítila jsem se trochu divně – bílá, cizinka, nevěřící a leze do umývárny buddhistického kláštera… jenže ono to jinudy nešlo, tak stejně museli být kluci na cizí lidi zvyklí:-) Pak jsme minuli několik klecí s králíčky a morčaty. Ty byly obsypané dětmi, tak jsme jim tam nechtěli překážet, ale jinak bychom se šli taky hned poňuchňat s malými chlupáčky:-) Místo toho jsme už ale zamířili po schodech do výšin a za chvilku stanuli na vyhlídce u poslední, veřejnosti dostupné svatyně. Za zády se nám tiše modlili návštěvníci a my obdivovali našeho vlastního Boha – Matku Přírodu a její dílo před námi. Na mělčině v jezírku pospávaly nádherně barevné kachničky mandarínské, v korunách stromů na protějším břehu se třepetaly veliké bílé volavky, kolem hlavy nám neúnavně svištěly uštěbetané mainy, které hnízdí v zakrslých stromcích na skále. Na to vše, ptáky, stromy, jezírko i rýžová strniště dohlíží majestátní Zwegabin se špičkami kláštera na vrcholu a se zapadajícím sluncem v pozadí. Nádherná podívaná a magický okamžik chvíle těsně před tím, než se začnou rozsvěcet první pouliční lampy. Pro nás jednoznačné znamení, abychom se začali vracet zpět – motorku jsme měli oficiálně půjčenou do 6, neoficiálně je prý půl 7 pořád ok:-)

Na parkovišti jsme si u milé paní s vozíkem dali kopečkovou zmrzku, 2 kopečky za 200 k, 3 smíchané příchutě, z nichž jsme ani jednu nepoznali, ale celé to bylo mnohem lepší, než divně chemický nanuk, co jsme zatím stihli vyzkoušet ve městě. S větrem v zádech jsme pak dosvištěli do hotelu, vrátili motorku, ale rovnou si jí zamluvili i na zítra a zaplatili další noc – zatím se nám tu moc líbí a zdaleka jsme nestihli objet všechno zajímavé z plánku. Nad večeří se nám nechtělo nějak složitě bádat, zašli jsme tam, kde nám včera moc chutnalo, ale projevil se tzv. Efekt druhé návštěvy, se kterým se na cestách setkáváme celkem často, ale dodnes jsme ho nepochopili… Stává se nám, že když jsme někde napoprvé spokojení, podruhé je to hrůza, přitom by člověk tipoval, že se ho budou snažit natáhnout už při první návštěvě a podruhé budou vědět, že na to buď skočil, nebo ne, a podle toho zvolí taktiku:-) V téhle restauračce jsme měli včera štěstí na maminku, která asi tolik nenatahovala cizince, kdežto dneska nás dostala na starost dcerka a najednou tom yum stála 1800 místo 1500 k, apod.. Když jsme se ohradili, odešly si to ty dvě někam vyříkat a dál už se nám nevěnovaly vůbec. Aspoň že předtím už stihly přinést pivo:-) No nic, nakonec jsme bábu, která se nás pokoušela raději ignorovat, prostě odchytili a objednali si dvoje zeleninové kari, těšili jsme se hlavně na všechny ty dobroty okolo a nezklamalo nás to:-) Dnešní verze kari byla s dýní, jednoznačně nejlepší ze všech 3 verzí, které jsme tu nakonec ochutnali. Ještě teď se mi sbíhají sliny, mňam:-)

Do nějaké větší útraty se nám ale po úvodní scénce nechtělo, mohly si za to holky samy. Se zastávkou pro další chemi-nanuk (zkusili jsme jiný, ale dopadlo to podobně jako včera) jsme se pak vrátili do hotýlku, zkoukli dnešní fotky, jestli se do nich aspoň trochu promítly ty úžasné dojmy a objevné pocity, a pak nás už únava přemohla.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 79.2 km
Max. výška: 46 m
Min. výška: 9 m
Celkem nastoupáno: 481 m
Celkem naklesáno: -468 m
Průměrná rychlost: 20.71 km/h
Celkový čas: 11:33:57
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.