PONDĚLÍ 27.4. – BARMSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Hraniční řeka a most se změnou směru pro auta nám zůstaly za zády a my byli hned za ním nasměrováni do FOREIGNERS OFFICE. Ještě když pro nás mají speciální kancelář, tak jsme čekali, co za triky budou zkoušet, ale kupodivu se to obešlo úplně bez problémů. Vyplnili jsme formulář, nechali se vyfotit kamerkou, předložili pasy s krásnými, nalepenými vízy a za chvíli je měli zpátky i s razítkem. Na celnici vůbec seděli takoví fajn týpci, někteří aspoň v košili, jiní dokonce jen v bílých tričkách, všichni usměvaví, celkem i anglicky jsme se domluvili (přeci jenom v kanceláři pro cizince, že…). Nakonec jsme u nich i směnili pár peněz – kurz myanmarského kyatu (výslovnost čat) k dolaru jsme sice znali jen zhruba, ale kurz k bahtu měli v pohodě, tak jsme to riskli. Za 5000 b jsme dostali 155 000 kyatů, no páni, to zas bude měna, toto! (Jinak po dalších přepočtech nám tedy vyšlo, že 1000 k = 21 Kč.) Na rozloučenou nám ještě poradili, ať jdeme pořád po hlavní, sdílené vany do Hpa An za 10 000 k na osobu by měly odjíždět tam někde, ale on už nám někdo řekne, když uvidí bílé huby:-)

A taky že jo… hned po pár metrech se k nám hnali dva veksláci, a že prý za 8000 k/os. nabízejí cestu do Hpa An, po nové dálnici, takže tak cca 2 hodinky jízdy. Sice trochu váhavě, ale nakonec jsme souhlasili – neměli jsme moc s čím porovnávat a báli jsme se, abychom se tam dneska dostali, když už jsme nabrali neplánované zpoždění ráno v Mae Sot. Posadili nás do větší toyoty, 6-místné, a jelo se. Všude podél ulice jsme viděli směnárny. Nějak jsme se nemohli zbavit dojmu školácky napálených turistů, dokonce hned dvakrát – jednou se směnou peněz, podruhé s odvozem v autě pro minimálně 6 lidí, kde jsme si vezli zadky sami (i když samozřejmě po cestě jsme další pasažéry přibrali, ale kdoví, jestli jsme jim výlet nesponzorovali my:-))… No jinak řeči o 2 hodinách byly taky jen vycucané, drkotali jsme se přes hory a do cíle dorazili skoro po 6 hodinách.

Cesta zato ale stála… Za barmskou hranicí se zvedá dlouhý hřbet hor, který je třeba překonat, na jednu stranu od něj se táhne thajská placatá nížina, na druhou barmská placatá nížina, takže pořád jsme měli před očima parádní výhled:-) Hory jsou porostlé většinou špatně prostupnou džunglí, nebo pak na barmské straně takovým třímetrovým marastem všeho možného, v nížinách se rýsovala hlavně rýžová pole, i když touto dobou bohužel sklizená, vyschlá, žlutá. Vedro tu bylo pekelné, takže v tomto ohledu žádná změna, ale to jsme ani nečekali. Míjeli jsme několik malých vesnic, takových těch horských – domky sbouchané z bambusu, sem tam na plotě satelit, sem tam nějaké pobíhající domácí zvířátko, lidé většinou oblečení v longyi (dlouhý kus látky nebo “tunel”, který si díky letům cviku umějí všichni Barmani a Barmanky neobyčejně zručně uvázat). Směrem nahoru jsme si docela slušně postáli, skoro hodinu v pekelné výhni, kdy se směrem do vnitrozemí vytvořila dlouhatánská fronta (ve které se pak podle hodně zvláštních pravidel cestou dolů předjíždělo), zatímco auta směrem k hranici si vesele drandila dolů. Podle toho, že se během pár chvil odkudsi z džungle vynořili prodavači sladkostí, chipsů, kyselého manga a vody, jsme usoudili, že jde asi o pravidelnou záležitost, možná pozůstatek celkově neprůjezdných hor v obou směrech současně, kdy po dostavbě nových úseků už se nemusí čekat na správný spoj do druhého dne, ale jenom si hodinku postojíte v horách… Dolů to naopak byla jízda, serpentiny se kroutily jak živý had, každou chvíli jsme vymetli nějakou díru. S hlasitým troubením předjížděli ti, kterým fungují brzdy hůř, ty, kterým fungují lépe. Dole potom, v první vesnici, u první občerstvovny jsme se všichni sešli nebo vystřídali, šoféři chladili brzdy a umývali auta od prachu horské cesty, ne vždy asfaltované, a cestující se buď nacpávali v jídelně, nebo naopak obsah žaludku kamsi vyprazdňovali. Mnozí zvládli během pauzy obojí. Nám přišlo jídlo na místní poměry celkem drahé, takže jsme si dali něco ze svých skromných zásob (nejspíš slunečnice), trochu si protáhli nohy, a pak už netrpělivě vyhlíželi řidiče, kdy už konečně pojedeme dál – no jo, uspěchaní Evropani, pořád ještě jsme se toho asi nezbavili:-)

Překvapilo nás, kolik jsme po cestě nížinou potom viděli chrámů, většinou dřevěných a nádherných, různých svatyní a modliteben. Do Hpa An jsme dorazili kolem 4. odpoledne a nechali se vyhodit rovnou u předem vytipovaného Soe Brothers’ Guesthouse, v té době jednoho z mála obstojných podniků pro batůžkáře. Bez problémů jsme si tu hned domluvili pokojík (malinký, jen se stolním větrákem, záchod a sprcha za 2 rohy, ale v pohodě použitelné, funkční wifi) za 12 $ = 12 000 k. Půjčovali tu i motorky, tak jsme si jednu za 6 000 k na zítra rovnou zamluvili a dostali zároveň super plánek města (s doporučením na restaurace, banky, obchody, trh) a okolí (se všemi zajímavostmi k návštěvě). Super, začalo to tu zatím pěkně.

Chvíli jsme vydechli, ale hlad a žízeň sílily a navíc byl čas ještě něco vidět, tak jsme vyrazili na menší obhlídku. Prošli jsme se naší okrajovou čtvrtí a zavítali do nádherného chrámu Shweyinhmaw na břehu řeky Than Lwin (nebo Thanlyin – mimochodem, barmské názvy se ukázaly jako asi největší jazykolamy zatím ze všech zemí, kde jsme byli), kde v ústřední svatyni sedí Buddha s velkým diamantem uprostřed čela. Jinak je celá svatyně obložená sklíčky nebo čím, blýská se jako jedno velké zrcadlo, až oči přecházejí. Z venkovní terasy je pak zase nádherný výhled na řeku a horu Hpar Pu za ní, prý se tam dá přejet lodí a na horu vylézt. Pokračovali jsme okruhem po silnici, kolem jakéhosi válečného památníku, značeného jako zajímavost, ovšem nás mnohem víc zaujal fantastický, košatý strom vedle, jehož silueta na pozadí zapadajícího slunce nám krásně ukončila první den v Barmě.

Už za tmy jsme došli k místnímu supermarketu, tak že omrkneme ceny… no, nic moc (ale tenhle pocit jsme měli zatím asi v každé zemi, do které jsme čerstvě vstoupili, než jsme se po pár dnech zorientovali a naučili nakupovat lokální zboží vyhovující našim potřebám). Hlavně se ukázalo, že se tu hodně jede na velká balení, takže třeba 12 balíčků sušenek za 1700 k není špatné, ale kdo by to nosil? Samostatné sušenky vyšly na 400 – 600 k, 5 l barel vody za 1000 k, redukce do zásuvky 450 k, nanuky 200 – 500 k. Nudlopolívky tu měli taky a dokonce ještě levnější, než v Thajsku, paráda!:-) To všechno plus bonbonky za 450 k jsme si nakonec odnesli a podle plánku se vrátili už jen kousek do hotelu.

Místní žrádelny jsme žádné nepotkali, a tak jsme se vydali hledat nějakou restauraci podle plánku z hotelu, smíření s tím, že to asi bude podnik více orientovaný na turisty. Nakonec jsme usedli u jedné babči, měla tu v tu chvíli bělošku, co se snažila do sebe naládovat něco hrozně pálivého, ale postupně se celý podnik zaplnil. Dostali jsme dva lístky, chvilku se dohadovali o cenách a nakonec si objednali kuřecí kari (teda mělo být ze skopového, ale na talíři bylo určitě kuřecí), vege kari, polévku “tonyan” (asi barmská verze tom yam, stejně jako v Thajsku trochu dražší, ale naprosto luxusní!!!), rýži a dvě piva po 600 k. Maso a polévka stály po 1500 k, zeleninové kari 1000, ovšem rýže a tuna dalších plných mističek, co nám přistála na stole (čerstvé bylinky, zelný salát, vývar, chilli omáčka, chilli pasta), to bylo všechno v ceně. No a tak jsme se seznámili se specifickým a doooost příjemným barmským způsobem stolování, kdy stačí si objednat jednu misku masové nebo zeleninové omáčky = jídlo, a k němu dostanete 10 dalších mističek “dochucovadel” – huááá, tady se nám asi fakt bude líbit! První večeře nás tedy vyšla na 5200 k, asi 113 Kč, ale to jsme se s tou polívkou a pivem docela rozjeli, na uvítanou, takže to bylo i naše nejdražší jídlo v Barmě:-)

S narvanými břichy a příjemnou pivní hořkostí na jazyku jsme se odvalili do přehřátého pokojíku, dali si sprchu, trošku popracovali na deníku a kolem půlnoci to zabalili, natěšení a zvědaví, co nám přinese zítřek…

Poznámka pod čarou: Barma nebo Myanmar?

Před vydáním prvního (a potom všech dalších) článku z této nádherné země jsme se rozmýšleli, jaký název bychom měli používat. Současným oficiálním názvem je Myanmar, který vyhlásila roku 1989 vojenská junta a postupně si jej i sami Barmánci zažívají, nejspíš s výjimkou tvrdé opozice. My jsme od lidí při našem cestování slyšeli obě verze a sami máme už od dětství (takže nás to vlastně ve škole naučili blbě, darebáci!) zažitou Barmu. Plánovali jsme si cestu do Barmy, těšili jsme se do Barmy a na Barmu budeme rádi vzpomínat. Proto jsme se nakonec uchýlili k této verzi, sice neoficiální (za což se všem Barmáncům omlouváme), ale nám pevně vryté do paměti, a to bez jakéhokoli politického podtextu. V článcích to bude působit jednotněji, když nebudeme zemi nazývat pokaždé jinak (protože u Myanmaru bych se zaručeně pořád pletla). Děkujeme za pochopení a už se můžete těšit na další článek z našeho putování po Barmě, který vás čeká již brzy…

 Tisk článku