STŘEDA 29.4. – VÝLET OKOLO HPA AN ČÍSLO 2

Vstali jsme vyspaní docela dobře, jen to vedro jaksi náš maličký větráček moc nedával. Vyřídili jsme všechno potřebné pro další motorizovaný den a vyrazili, jenomže jsme se nejdřív pokusili projet úzkými uličkami okolo tržiště, které se v ranních hodinách také zaplňují prodejními stánky, a to nebyl dobrý nápad. Hlavně proto, že jsme se nemohli pořádně zastavit a zajímat, když nás něco zaujalo:-) Nezbylo, než nechat motorku ještě chvíli odpočívat, a jít mrknout na tržík pěšky. Prodírali jsme se mezi stánky i zbožím rozloženým přímo na zemi. Kromě nepřeberných druhů a barev longyi tu prodávali hlavně ovoce, ovšem říkali nám docela vysoké ceny (těžko posoudit, jestli kvůli efektu bílého ksichtu, nebo blízkosti hranic, nebo blízkosti ubytování pro bílé ksichty…). Jako jediný nákup se nakonec podařily ukořistit dvě plechovky (sloužící jako odměrka) longanu, každá za 200 k, potom jsme si ještě sjeli do supermarketu pro barel vody, a pak konečně mohli vyrazit objevovat další krásy zdejší krajinky.

Vydali jsme se po hlavní silnici z města, cestu už jsme znali, protože jsme se tudy včera večer vraceli. Brzy jsme ale ostře zahnuli doprava a přejeli jeden z mála mostů přes řeku Than Lwin. Auta tu musí platit mýtné, ale motorky ne, heč!:-) Ocitli jsme se zase v zemědělské krajině s cestami z červeného štěrku a vysychajícími rýžovištěmi, před námi se zvedaly řídké vápencové skály, ve kterých už jistě čekají další zajímavé jeskyně… My měli namířeno k jeskyni Yatkaypyan, která je tak trochu stranou hlavního turistického ruchu, ale nám naprosto učarovala. Byla to zase klasika v podobě malovaného chrámu ve vchodu do jeskyně, takže jsme museli nechat boty venku, a jelikož jsme se od včera nepoučili a nevzali si je s sebou, museli jsme zase absolvovat jeskynní procházku naboso. Chvíli klouzavé blátíčko, chvíli ostrá skála, ale stálo to zato, neboť krápníků všude hafo a nádherná krasová výzdoba. Prolézání barmských jeskyní nás docela bavilo, protože to bylo takové surové, často jenom s vlastní čelovkou, lidí minimum, a přitom ty útvary okolo nás parádní. Tentokrát jsme návštěvu jeskyně měli obohacenou ještě o zoologické okénko, a to doslova… Chodba ústila velkým oknem kamsi do džungle, kde se to sem tam zahemžilo v listoví a ze stromu na strom hópnul makak. Pár okamžiků po nás dorazili kluk se slečnou a nesli plné tašky banánů a dalších pochutin, a to se to teprve začalo slézat na hostinu. Celá tlupa se najednou ochomýtala kolem jeskyně, naštěstí opice vypadaly docela plaše a hleděly si výhradně rukou, které jim podávaly ty lahůdky. Nás si moc nevšímaly a Petík je tedy mohl nadšeně a zároveň nerušeně fotit:-) Legrační bylo, že když odešli krmiči, bylo během pár okamžiků i po opičkách. V tu chvíli nastal čas pro naši vlastní svačinku – usadili jsme se na lavičce hlouběji v jeskyni, abychom makaky zbytečně nelákali, dali odpočinout otlačeným chodidlům a sezobali pytlík slunečnicových semínek. Ta barmská jsou taková specifická, dost ochucená a ovoněná sušeným česnekem, skořicí a zázvorem. Nějakou dobu trvalo, než jsme si na ně zvykli, ale později jsme se s nimi těžce loučili a vraceli k “jen” solené thajské verzi:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Rudým barmským venkovem jsme pokračovali dál, příští zastávkou měl být taktéž jeskynní chrám Kawtgoon. Přítomnost mnoha (a předražených) stánků okolo parkoviště a vchodu nás ale odradila a varovala, že jde o příliš komerční místo. Vstupné nakonec chtěli 3000 k, což nebylo ruinující, ale vzhledem k tomu, že nás tam čekalo něco nejspíš dost podobné tomu, co jsme už viděli zadarmo, tak jsme se rozhodli se místo jeskyně jít trochu cournout po okolí. Vydali jsme se po cestě po okraji pole, pod skálou pár budek sbouchaných z prken a okolo rozvěšené vyprané mnišské hábity. Uviděli jsme studnu, v tom vedru úplné požehnání. Vytáhli jsme si kýbl nahoru, trochu jsme se smočili, ale jen opatrně, přeci jen vody je tu docela nedostatek. Pak jsme si nastavili na kameře snímání časosběru běžících mraků a usadili se na stinné straně studny, mohli jsme minimálně 20 minut vegetit. Zobali jsme slunečnice a pozorovali mravence pod námi. Bylo fantastické sledovat, jak vždycky jeden našel drobek, dal znamení ostatním, a za chvíli už se drobek plynulým pohybem přesouval z betonu okolo studny do trávy, a tam kdesi do podzemního mraveniště, nejspíš:-) Po chvíli přišli ke studni místní – usměvavá babča se dvěma holčinami – umýt se a vyprat. V lavoru měly hlavně mnišské vínové róby, které jim dávaly docela zabrat. Nás nejdřív jen pozdravily, pak si hleděly své práce, ale při odchodu jsem si s babčou chvíli poklábosila, mluvila nečekaně dobře anglicky. Její bratr je tu mnichem a ony tu žijí a pracují pro klášter. Nakonec jsem si je i vyfotila a skončilo zase jedno milé, zvláštní, překvapující a poučné setkání.

Možná s ještě lepším zážitkem, než kdybychom se bývali vydali do jeskyně, jsme odsud odjížděli a už hledali, co dál. Podle mapky jsme chtěli navštívit Bat Cave, Netopýří jeskyni, jenomže jsme ji nějak nemohli najít a v terénu rozhodně anglický ukazatel nehrozil, tak jsme to zkusili střelit k nějaké jeskyni Bagin podle GPS. Možná to byla ona, možná ne, ale rozhodně se tahle zajížďka vyplatila. Zaparkovali jsme na velkém placu na břehu řeky, okolo pár stánků a velká žrádelna, spousta travnaté plochy na oblíbené piknikování. Po chodníku jsme prošli stinným tunelem ve křoví a nad horkými jezírky a bazénky napájenými zdejšími termálními prameny, a to už se před námi objevil nádherný klášter vystavěný na úpatí jediné větší skály v okolí. Stejně jako ostatní chrámy, i tento byl aktivní a plný mnichů, ale nás víc zajímaly schody kamsi výš po stěně skály a do ústí jeskyně. Vlez byl trochu krkolomný, osvětlení vůbec žádné a krápníky nějaké ano, ale nic extra. Ovšem největší překvapení tady čekalo na stropě – nad hlavami nám visela doslova mračna netopýrů. Dokonce jsme tu objevily dva druhy. V první, menší jeskyni bydleli menší a celkem roztomilí netopýrci, ale ve druhé, o něco větší, na nás koukaly pěkně zlostně potvory velké jak okřídlené lasičky. Ani moc blýskat jsme si na ně netroufli, jenom pár snímků a urychleně pod nimi projít do dalších prostor jeskyně, abychom je nenaštvali. Na konci jsme našli malinkou jeskyni s Buddhou, okolo něj země vystlaná červeným kobercem. Chtěli jsme chvíli posedět a v naprosté tmě pomeditovat, jenže tu hrozně žrali komáři, a tak nám to rozjímání moc dlouho nevydrželo:-)

Se sílícím cvrkotem v temnotě nad námi, který nevěstil nic dobrého, jsme se zase vymotali na denní světlo. Nohy od jeskynního bahýnka jako prase, okolo teplé prameny, to si prostě říkalo o koupačku. Usedli jsme na dřevěném mole u nejbližšího jezírka, že si ty fajfky špinavý trochu vymácháme, jenže nebylo nám dopřáno. Teda mně. Dva mladíci, co se tu ráchali celí (což jsme při venkovní teplotě okolo 40°C moc nechápali), nás upozornili, že tohle jezírko je jenom pro muže, já musím k jinému, vybetonovanému a obehnanému zdí. Chápu, že to je myšleno jako lepší komfort pro ženy, aby je chlapi neočumovali, a pro malé děti, protože v bazénku bylo všude vody maximálně po pás dospělého člověka, takže tu mohly klidu dovádět, ale já si v tu chvíli připadala, jako kdyby mě poslali za zeď na hanbu. Navíc to tam smrdělo. No nic, slušnost je nutnost, tak jsem poslušně odkráčela, usedla sama na okraji bazénku a dlouhé minuty si pak jen tak rozjímala s nohama v teple, když to nešlo v jeskyni u Buddhy. Občas je fajn si někde jen tak sednout, kochat se, užívat si přítomný okamžik a vstřebávat všechny ty bohaté zážitky posledních dní.

Pomalu nastal čas se vrátit, i tak nám to trvalo déle, než jsme čekali. Hlavně ale kvůli kýčovité zastávce – bílý chrám uprostřed zatím zelených rýžových polí, mezi nimi říčka a po ní “pasák” žene hejno kachen. To jsme si prostě nemohli nechat ujít:-) Nakonec jsme až v 7 vrátili motorku a došli si do třetice k babče a dcerce na večeři. Dnes obsah zeleninového kari tvořily jakési stvoly, plné chutných semen, ovšem ty obaly se nedaly rozkousat. Na včerejší dýni to nemělo ani v křeči. Objednali jsme si i polévku s tenkými nudlemi, byla trochu podobná tom yum a opět neuvěřitelně dobrááá! Večer jsme si zalezli k fotkám a libovali si, jak i třetí den v zemi podpořil náš dosavadní kladný dojem:-)

ČTVRTEK 30.4. – ODPOČINKOVÉ ČEKÁNÍ NA AUTOBUS

Dnes jsme před sebou měli celý “volný” den, protože autobus do Rangunu (Yangon) nám jel až v 7 večer. Dopoledne jsme se zabalili a dodělali si, co bylo třeba, dokud byl k dispozici internet, pak jsme po domluvě nechali batohy ve společenské místnosti a šli se naposledy cournout po okolí, i když v poledním slunci to bylo trochu o zdraví. Jako první jsme proto zamířili na zmrzlinu:-) Pak jsme se zastavili v protější bance vyměnit pár peněz na další cestu a nestačili se divit. Byla tu asi dost nově a personál vycepovaný i podle západních měřítek. Slečny jak ze soutěže Miss Barma (a že jsou Barmánky fakt krásné, to od nás asi uslyšíte ještě hodněkrát) ve slušivých uniformách, kterým samozřejmě nesmělo chybět stylové longyi, nás s úsměvem uvítaly, vyslechly si náš požadavek, zavolaly někoho dalšího k pokladně, týpkovi předaly naše peníze a požadavek, nás s úsměvem usadily na sedačky a rozloučily se. Normálně mystery shopperův splněný sen (pardon, profesionální deformace vykoukla:-))! Za chvíli jsme měli v ruce i vytoužené kyaty a opouštěli banku více než spokojení… Na trhu už to spíš umíralo – všechen život a práce se tu musí obstarat brzy ráno, nebo potom až večer, neboť denní teploty nepřejí přílišné aktivitě. Na rohu před hotelem jsme si u chlapíka sedícího za stolem, pod slunečníkem, koupili lístky na autobus, měl by to být klimatizovaný spoj, pro oba za 10 000 k, tak uvidíme, co z toho vyleze. Naproti trhu jsme objevili babču, co vařila vedle lavic jen tak na ulici nudlopolívku za 300 k, čemuž jsme neodolali. Byly v ní nalámané cizrnové placičky, co se tu všude prodávají, na dochucení potom chilli pasta (zelená, paní kuchařka a sousedka vedle nás Petíka brzdily, ať si nedává celou lžičku, ale jenom trochu:-)) a naložený tamarind, který byl luxusní. Navíc jsme dostali ještě rozpůlená rajčátka s jakousi oříškovou nádivkou. Pán s paní vedle nás si jich objednali celý talíř a jedli je dochucené chilli a rybí omáčkou, tak jsme to udělali po nich a nebylo to špatné, taky ale nic, z čeho bychom si sedli na zadek.

Došli jsme se ještě jednou podívat na přístaviště, a také do krásného chrámu Ye Kyaung uprostřed tady té naší čtvrti okrajové, který vypadá zvenčí trochu říznutě hinduismem – hlavní svatyně stojí uprostřed jezírka a střecha má hranatý, kónický tvar, jako měly v Indii gopury. Ústřední svatyni obklopuje krytá veranda s jakousi tribunou, na které seděl nespočet soch nehybných mnichů. Měli ale neuvěřitelně realistické výrazy, takže jsme měli my neustále pocit, že nás někdo pozoruje. Když jsme pak periferním zrakem zaznamenali pohyb, celkem nás to vyděsilo, ale to se jenom mezi sochami proplétali zdejší vořeši. V malé hlavní svatyni potom seděl jeden velký Buddha, a pak spousta malých v policích okolo, no prostě Velký Bratr tě vidí všude:-) Chvíli jsme tu se všemi těmi koukajícími kámoši poseděli, jenom s pejskama se nám moc kamarádit nechtělo, nějak jsme nevěděli, co od nich čekat a neradi bychom skončili bez prstu.

Někdy ve 3 jsme se vrátili do hotelu si trochu srovnat tělesnou teplotu. Nevěřícně jsme zírali na klimatizaci ve společenské místnosti nastavenou na 37°C. Jen přímo před ní bylo celkem příjemně:-) Petík hledal další informace a plánoval cestu, já jsem se naopak věnovala minulosti a dopisovala resty v deníku. Večer jsme si skočili naposledy na večeři do osvědčené restauračky, dnes tam byla jenom nepříjemná dcera, takže my objednali nejlevnější zeleninové kari, žádná piva, žádná předražená polívka, najedli jsme se a za 15 minut byli už zase venku. V 6 jsme si vyzvedli bágly, rozloučili se v hotelu a přesunuli se do “čekárny” = proutěných křesel na rohu křižovatky, vedle stolku, kde chlapík prodával lístky. Byla tu slečna, kterou jsme viděli první den v restauraci, se sportovní taškou a tenisovou raketou, připomínající mi trochu mojí představu Elizabeth z Orwellových Barmských dnů. Odjela autobusem do Mawlamyine, zatímco my jsme si počkali na náš bus až do 19:45, přestože jich tu projíždělo s večerem spousty. Furt jsme čekali, a pak nás najednou poslali k autobusu na opačné straně křižovatky, jako kdyby se chtěli zbavit těch dvou farangů (cizinců, thajsky), co se pořád nervózně vyptávají, jestli tohle už je jejich autobus… No co, podle lístků nás vzali, batohy, chudáky, zamáčkli mezi ostatní kufry a jiná zavazadla, tak pohoda:-) Naše místa byla obsazená – jeli tu dva mladíci, jeden sťatý jak vánoční stromek a ve spánku se kymácející na sedadle, druhý evidentně nadšený, že s ním musí cestovat. Sedli jsme si tedy jinam a doufali, že to nebude chtít nikdo řešit. Klimatizace v autobuse opravdu byla, nicméně příjemná nám připadala asi prvních 5 minut po nástupu z vyhřáté ulice, ale zbytek cesty z nás stejně lilo.

Autobus se postupně totálně zaplnil, a to včetně přídavných sedaček v uličce. Právě z ní na nás furt přepadával cizí chlap, další se mi pověsil na sedačku zezadu, takže mi jeho pazoury neustále padaly na hlavu a záda, nepomohlo ani několikeré důrazné odstrčení. Někde vzadu kdosi zvracel a pochybuji, že by byl sám, ale další o sobě naštěstí minimálně nedali vědět. Vedro k padnutí, přesto, když jsme zastavili na 45-minutovou pauzu a Petík spal, odmítla jsem ho budit, abychom vystoupili kvůli ničemu, a řidič nás tu zavřel. Na druhou stranu, když tu nefunělo dalších 60 lidí, tak to celkem šlo:-)

Ve 3 ráno jsme dorazili do Rangunu, bývalého hlavního města země. Na jeho největším autobusáku to vypadalo jako uprostřed pražské Sapy, nikde žádná hala k přespání do rána, lidé čekající na odjezd vysedávali přímo v malých kancelářích prodejců jízdenek. Radši jsme se spakovali a vydali se k chrámu, kterého jsme si všimli vedle nádraží. Tam by se pro nás mohl najít nějaký zastrčený, travnatý plácek… Anebo ne, celý areál i příjezdová cesty byly až za závorou a hlídačem, no a tak jsme si ustlali pod palmou ještě před závorami, jen tak lehnout na batoh, přikrýt šátkem a když nevidím nikoho před sebou, tak nemůže ani nikdo vidět mě, že?:-)

 Tisk článku