PÁTEK 1.5. – DEN DVOUSTÝ DVACÁTÝ OSMÝ – OBJEVOVÁNÍ RANGÚNU POPRVÉ

Kolem 6. začalo svítat a být okolo rušno, tak jsme se radši zvedli a vydali se zkusit najít nějaký odvoz do centra. Logicky jsme zamířili nejdřív zpátky na autobusové nádraží, ale ani po mnohém doptávání se nepovedlo nic kloudného zjistit. Až stopadesátý Barmánec se konečně chytil a poradil nám, že musíme ven z nádraží, na opačnou stranu dálnice, a tam je zastávka autobusů. Náš spoj by měl být číslo 43. Super, jdeme! Stanici jsme našli spíš podle množství postávajících lidí a semtam přibrzdivších busů, městských i dálkových. V tu chvíli jsem se musela pochválit, že mě napadlo se už dopředu podívat na barmská čísla, protože oni mají své unikátní písmo, a to včetně číslic, a to včetně označení městských linek autobusů:-) 43 vypadá jako uzavřené závorky, takže stačilo na ně počkat a hurá do centra. Batohy jsme odložili na volném místě hned za dveřmi, ale klučinovi-konduktorovi se to asi nezamlouvalo, ale nevěděl, jak nám říct, ať si je dáme jinam, a tak to udělal sám a přesunul je dozadu. Málem ho přibily do země, ale dobře mu tak, nemá řešit kraviny a sahat na turistův batoh:-) Pro výstup jsme to měli fajn, potřebovali jsme se totiž dostat k druhé nejvýznamnější pagodě ve městě, Sule Paya, okolo které se autobusy otáčejí, takže výborný orientační bod. Předem vytipovaný guesthouse Mahabandoola jsme našli bez problémů a za 12 USD, nebo-li 12 000 k, jsme dostali malý, papundeklový pokojíček bez oken ve 3. patře, záchod a sprcha o patro níž, ale pozor – v pokoji byla klimatizace (!!!), čímž se zařadil mezi to nejlepší, v čem jsme v Barmě bydleli. Přebilo to i vysoce nevábný výhled okýnkem na chodbě do jakési zadní uličky, nebo spíš stoky. Jestli na světě existují nějací mutanti vzniklí z lidského odpadu, tak žijí rozhodně tady…

Z pokojíku jsme si udělali v podstatě ledničku a ani se nám nikam ven nechtělo, ale to by byla škoda. Jako první jsme hned nedaleko hotelu narazili na parádní ovocný trh, který se táhl podloubím jedné z dlouhých centrálních tříd (původní centrum Rangúnu bylo vybudováno na základu pravoúhlé sítě ulic ve středu s pagodou Sule). Ceny nám v porovnání s předchozími a s Thajskem přišly vyšší, ale nakonec jsme si zvládli vybrat (svazek banánů za 500 k a guavy 200 k za kus), přeci jen ovocné hody z Mae Sot už nám chyběly:-) Courali jsme se ulicemi a připadali si jako třeba v Portugalsku nebo Španělsku, centrum totiž tvoří převážně koloniální vily o dvou až třech patrech, různých barvách a s umělecky kovanými mřížemi na balkonkách. Některé v nich byly celé porostlé čímsi zeleným a bujným, jako kdyby někomu zdivočely pokojovky. Mimochodem zde je jeden údaj, který hovoří za vše – Rangún je město s největším počtem koloniálních budov v celé jihovýchodní Asii. Já jsem se podle plánku z průvodce snažila nás nanavigovat k nějakým památkám, ale asi sami víte, jak to většinou dopadne, když dáte ženský do ruky mapu… Chvíli jsme se proplétali sítí pravoúhlých ulic, navíc pojmenovaných někdy čísly a někdy názvy, což bylo matoucí, ale podařilo se nám prodrat zástupem růžovoučkých mnišek a najít na kraji čínské čtvrti nádherný čínský chrám Kheng Hock Keong. Jeho původní dřevěná verze z roku 1861 byla o dva roky doplněna zdivem, a i tak jde o nejstarší (a největší) chrám svého druhu v Rangúnu. Zasvěcený je údajně mořské bohyni Mazu, což jsem si ale přečetla na wikipedii, na místě není pro cizince šance, jak to zjistit:-) Vzpomněli jsme si tu na čínské chrámy v Malajsii, ony jsou asi trochu podobné všude na světě, ale tenhle byl opravdu parádní. Čtvercový půdorys, centrální nádvoří s otevřenou střechou, okolo všude nápisy z “rozsypaného čaje”, v zadní části oltáře s božstvy jako panenkami, před nimi obřadní kotle s hlínou, do které se zapichují doutnající vonné tyčinky. Tenké proužky dýmu stoupají ke stropu i dál do oblak a nesou s sebou přání a prosby zdejších věřících. Mě ten kroutivý pohyb naprosto hypnotizuje, pokaždé na to zůstanu aspoň chvíli zírat, na ty kudrlinky:-) Nevinná exkurze do chrámu se nám docela protáhla, v každém růžku a každém zákoutí bylo něco zajímavého – tu oltářík, támhle soška, dřevěné tabulky s texty, obrázky, nebo třeba úžasně vyřezávané a malované dveře. Jo a taky celkem příjemný chládek a stín, který v poledním žáru přišel vhod.

Čínský chrám byl nejvzdálenějším místem dnešního okruhu, cestou od něj jsme se zase spustili do sítě ulic a uliček, které tu stavěli Britové. Našli jsme sympatickou restauračku, kde měli jídla vystavená venku a nandavali je na tác jako thálíčka v Indii. Porce rýže + výběr 2 jídel + dušená zelenina a dochucovadla k tomu = 1500 k. Poobědvali jsme u ministolečku na minižidličkách, aspoň že ta porce nebyla mini, ale akorát, a pokračovali dál, v hledáčku jsme měli synagogu Musmeah Yeshua.

Podle oficiální vývěsky měla mít pro veřejnost otevřeno jen do 12 (což už před nějakou dobou uplynulo), ale když jsme nakoukli za bránu, nikdo nás nevyháněl, naopak si nás všiml asi zdejší hlídač a zval nás dovnitř. A tak jsme se šli podívat do dalšího, úplně odlišného svatostánku. Napadlo mě v tu chvíli, že synagog jsem viděla v životě jenom pár v porovnání s kostely, mešitami, nebo třeba i thajskými waty, a že je to škoda, protože bývají také krásné, i když trochu skromnější. Na každém takovém místě, a nemusí člověk s danou vírou ani nijak sympatizovat, je vždy klid a taková atmosféra vyrovnanosti se sebou samým i se světem. Dobře se tu přemýšlí, ať už o životě, o dalším cestování, nebo třeba jak naprogramovat něco na stránky a jaký nový článek napsat:-) Zajímavé byly i informace o zdejší židovské komunitě – od poloviny 19. století (synagoga Musmeah Yeshua byla postavena v roce 1893) začali přicházet židovští obchodníci přes Indii, převážně z Iráku, samozřejmě za byznysem spojujícím Blízký a Dálný východ. Před 2. světovou válkou jich v Rangúnu žilo na 3000. Jejich počet se ale výrazně snížil po japonské okupaci v roce 1942, a později od roku 1962, kdy vláda znárodnila všechny segmenty ekonomiky, včetně soukromého podnikání. Dnes žije na území Barmy posledních 20 Židů, a to právě v rámci komunity okolo rangúnské synagogy.

Ale zpět do Asie! Při dalším procházení uličkami jsme narazili na zbytky denního trhu, prodavačů ovoce, zeleniny a nepříliš vábných kusů masa už tu bylo poskrovnu a často sklízeli, ale i tak nás to z poněkud historické exkurze vrátilo zase do žhavé současnosti:-) Pořídili jsme aspoň pěknou papáju a pytel rose apples. Na konci trhovecké ulice prodával chlapík chlazené nápoje, ovšem něco takového jsme zatím asi ještě neviděli. Měl okolo sebe rozestavěných několik lavorů s barevnými tekutinami, v každém plavala ohromná ledová kra a kousky ovoce. Bylo nám strašné vedro, a tak jsme se rozhodli porušit všechna bezpečnostní hygienická doporučení o vodě a ledu (která beztak moc nedodržujeme) a objednali si dva kalíšky barevných džusů. Jeden byl červený, melounový, s kousky vodního melounu, druhý byl oranžový, hodně sladký, nejvíc připomínal žlutý meloun a plavaly v něm kousky jablek. Obojí moc dobré a na rozdíl od podobného experimentování v Indii bez následků:-) Trh nás navnadil a vydali jsme se na jedno z největších rangúnských tržišť Aung San Market, mělo by se jednat o starý a tradiční areál. Oblast jsme dlouho oblézali, ale našli jsme jen vysoké zdi a zamčené brány, takže buďto jsme byli na špatném místě, nebo trh v tuhle denní/týdenní dobu nepremával, anebo už nefunguje vůbec… těžko říct. Stavili jsme se tedy aspoň v nedalekém supermarketu evropského stylu, kde měli většinu věcí zbytečně předraženou, ale třeba voda za 200 k byla levnější, než v malých “garážovitých” obchůdcích. Venku na chodníku seděla paní s malým dítětem, napůl žebrala, napůl prodávala pohledy, které nám taky hned strkala do ruky, tušíc, že cizince by mohla ulovit. Jelikož měla pohledy hezké, cenu rozumnou a my bychom je stejně někde kupovali, tak jsme jí snad udělali radost a vzali si jich 6 za 1000 k. Pak už jsme toho měli ale plné sandále, prokličkovali koloniální zástavbou a šli se trochu zchladit do hotelu. Ta tři patra mimochodem byl poslední hřebíček do rakve:-) Pod klimoškou jsme si tak akorát pustili seriál, trochu popracovali, a až v podvečer, ale ještě za světla, se vydali omrknout druhou stranu centra od Sule pagody, kde by se měl mimo jiné nacházet i night market.

Jako první po cestě byl ale hezký a evidentně dost oblíbený Mahabandoola Park, velká travnatá plocha lemovaná rozkvetlými stromy, s vysokým kamenným obeliskem, památníkem na počest barmské nezávislosti (1948). Před vchodem se prodávalo drobné občerstvení, samosy, pití, hlavně okolo 6. hodiny, kdy se park zavíral a davy proudily branami ven okolo prodejců. Chtěli jsme si tu odlovit kešku, ale mezi tolika podvečerními výletníky jsme neměli šanci. Zaběhli jsme tedy aspoň pod rozkvetlé cosi, když zrovna nebyla třešeň, a dostala jsem hezkou, prvomájovou pusu:-) To už se ale blížil nervózní hlídač s píšťalkou a hlasitě oznamoval konec otvírací doby. Před ním se jako vlna zvedali lidé posedávající spokojeně na trávníku a opouštěli park, tak jsme k nim také přidali a pokračovali dál.

Minuli jsme krásnou koloniální radnici (City Hall) a šli pořád, až do míst, kde se měl nalézat night market. Nějaké stánky s hotovým nebo čerstvým jídlem jsme našli, ale nic nás extra nenadchlo. Bylo okolo i dost ovocno-zelinářů, ovšem taky s ne zrovna nízkými cenami, navíc jsme ještě měli nějaký náklad z odpoledne, tak jsme to pro dnešek vzdali a šli spát trochu hladoví.

SOBOTA 2.5. – DEN DVOUSTÝ DVACÁTÝ DEVÁTÝ – RANGÚN – OKRUŽNÍ VLAK A SHWEDAGON PAGODA

Pod klimoškou na 29°C se spalo parádně a ani trochu se nám ráno nechtělo vylézat, ale program byl lákavý. Na dopoledne jsme si totiž naplánovali jízdu okružním vlakem po předměstích Rangúnu. Mělo by to trvat asi 3 hodiny, stát 1000 k na osobu a nabídnout možnost nahlédnutí do světa místních. A my vláčkem jezdíme rádi, tak coby ne:-) Vzhledem k vyvalovací náladě jsme vyšli později, vynechali snídani, ale ono se třeba něco bude prodávat ve vlaku – podle recenzí na netu jsme to očekávali a byli zvědaví:-) Cestou na nádraží jsme míjeli kino, před nímž v sobotu ráno postávali slavnostně nastrojení Rangúňané a Rangúňanky všech věkových kategorií a prodávalo se ovoce a různé zobání ještě dráž, než všude jinde. Zastavili jsme se nejdřív na rezervačním centru nádraží, ale tam se kupují normální lístky, na tenhle okružní vláček prý máme jít přímo na perón a tam je kasa. Přesně tak jsme učinili a za chvíli měli v ruce lístky na vláček v 10:10, když nám předchozí v 9:30 těsně ujel. Čekání jsme vyplnili sledováním lidí na perónu, bylo to tak půl na půl místní a turisti, ovšem Barmánci byli krásně svátečně vystrojení a dámy v kloboučcích nám evokovaly návrat do koloniálních časů, kdy bohatší Barmánky přebíraly zvyky britských úřednických paniček. Byla to skvělá podívaná už teď, a co nás teprve všechno čeká…!

Vlak přijel na čas a vagon, do kterého jsme nastoupili, měl dlouhé lavice podél stěn, sedělo se tu tedy ve dvou řadách proti sobě. Z cizinců v okolí jsme zaznamenali čtveřici hihňajících se Francouzek, které jely naštěstí jen ke Shwedagon pagodě, potom staršího chlápka o pár míst dál (taky Francouz, jak se později ukázalo), a dvojici kluků ve vedlejším oddělení, kteří hodně fotili (jeden šikmooký, druhý blonďák, nakonec oba Britové z Londýna). Jinak byl vlak plný převážně mladých rangunských kluků a holek, co jeli z města na víkendový výlet. Postupně přistupovaly hlavně starší ženy s velkými náklady ovoce a zeleniny, mířící na víkendový trh, který se konal na nejvzdálenější zastávce od města. Z něj potom také mnoho lidí cestovalo s nakoupeným proviantem zpátky do města.

Lidé jsou vždy ty nejzajímavější objekty, ale ani pohled z okýnka během téhle jízdy nebyl k zahození. Městská zástavba postupně ustoupila políčkům a obdělávaným mokřinám. Pěstovala se tu rýže, semtam nějaký sad, ale hlavně to bylo o zelenině a různém jedlém lupení. Zatopenými poli se občas brodil farmář, někdy po kolena, někdy po pás, ale třeba i po krk:-) Děti často vybíhaly ze skromných domků, aby zamávaly a úsměvem pozdravily projíždějící vlak, my se jim snažili stejně oplácet. Trh, přestože kolem poledne už se spíš rozpouštěl, byl fascinující, všude krásní, ošlehaní lidé, velikánské proutěné koše se zbožím, barevné ovoce, voňavá zelenina i bylinky.

Jenom s tím jídlem to nebylo nijak slavné, my hladoví, a tak když se objevil pán s kýblem a tácem, od kterého si všichni něco kupovali, neodolala jsem a šla to vyzkoušet taky. Byly to jakési mazlavé knedlíčky, z dálky to vypadalo jako posypané smaženou cibulkou. Ale kdepak, v Barmě se taky funguje na cukr, a tak se ukázalo, že knedlíčky jsou plněné strouhaným kokosem a strouhaným a osmahnutým kokosem posypané. Jako chuťovka dobrý, ale na hlad naprosto nepoužitelný. Hned po návratu do centra Rangúnu jsme proto usedli u první bábušky s nudlema u nádraží a objednali porci k obědu, i když to bylo za 500 k lehce předražené a nijak extra.

Když už jsme byli na nádraží, tak jsme si rovnou chtěli koupit lístky do Baganu na zítra. To jsme museli zase do rezervačního centra, takže trochu zacházka, ale ok. Dva chlapíci se třikrát ujišťovali, že chceme OPRAVDU jízdenky typu “ordinary”, tedy té nejnižší třídy? Vážně ordinary? Jste si fakt jistí? Ano, jsme si jistí, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný… A taky, že těch 9000 k za 16-hodinovou cestu pro oba je fajn cena. To jsme ještě netušili, co že jsou to barmské dráhy zač, dnešní výlet byla krásná, pohodlná projížďka růžovým sadem:-) Ač měli klucí kancelář plnou stylových kartonků, my dostali lístky vytištěné na papíru, kde jsme si mohli aspoň základní informace přečíst v latince, což zase nebylo úplně od věci:-)

Lehce přehřátí jsme se vrátili k hotýlku a přímo před ním pojedli mnohem lépe – malé porce rybího curry a směsi sépií s rajčaty, plus rýže a zase spousta dochucovadel, celkem za 1200 k, pohoda. Pak jsme se jen odvalili do pokoje pod klimošku pořádně ohulenou a snažili se uvést svůj organismus zpět na provozní teplotu. Před námi byl totiž další, zcela zásadní úkol, a to návštěva nejposvátnějšího buddhistického místa v Barmě, pagody Shwedagon. Nemohli jsme se pořád rozhodnout, jestli je hezčí ha světla nebo za tmy,a tak jsme naplánovali návštěvu na odpoledne/podvečer tak, abychom ji zastihli ještě za denního světla, ale i později za tmy nádherně nasvícenou.

Z hotelu jsme vyrazili někdy okolo 4., což bylo později, než jsme plánovali, a tak jsme měli až do setmění honičku, abychom stihli nějaké fotky za světla. Na recepci nám poradili jít normálně k Sule Paya na autobus, že prej 43. Tomu se nám moc nechtělo věřit, vzhledem k tomu, že jsme sem touhle linkou přijeli a kolem Shwedagonu jsme určitě nejeli:-) Ale co, zkusili jsme houknout na řidiče “Hello, Shwedagon Paya?”, a když to odkýval, nasedli jsme. S čím jsme bohužel naprosto nepočítali, byla brutální, odpolední, dopravní špička, ve které jsme se pohybovali jen přískokama a ne o moc rychleji, než kdybychom šli pěšky. Však jsme se taky nechali dovézt jen na úroveň pagody, a pak jsme neměli nervy na to trhnout, jestli ten autobus odbočí někam blíž, nebo se začne zase vzdalovat, a tak jsme vystoupili a došli si to radši sami. Jak jsme se blížili k pagodě, ulice se čím dál tím víc zaplňovaly lidmi, parkoviště bylo úplně k prasknutí, dobrovolníci tu rozdávali lahve s vodou a kelímky s oranžovou a červenou limonádou. Nám to pořád nějak netrklo, resp. když jsme neměli žádné srovnání, nemohli jsme tušit, o kolik větší tu je dnes ruch… V pokladně jsme si koupili lístky za turistických 8000 k za každého, strčili boty do batohu a nechali se výtahem vyvézt na hlavní nádvoří celého areálu. Vykoukla na nás obrovská, zlatá a nádherně zdobená pagoda a uhranula nás. Nebylo ale času nazbyt, tak jsme jen okometricky prolétli rozsáhlý plánek, který jsme dostali ke vstupence, uklidili ho do batůžku a nechali se strhnout proudem lidí do prvního fotookruhu, ať ho zvládneme za světla…

Areál byl překrásný a člověk nevěděl, kam se dřív podívat a co si prohlédnout. Samotná zlatá pagoda, lemovaná zdí s jakýmsi cimbuřím a různými ozdobami a vlajkami. Široké nádvoří okolo a další početné malé svatyně a pagodky, oltáře, sochy. Ve čtyřech rozích areálu stojí svatyně 4 Buddhů s jejich relikviemi, každá z nich vydá krásy na samostatný chrám. Zajímavé bylo pozorovat lidi okolo sebe při obřadních rituálech (když už se člověku podařilo vymotat ze stále plynoucího toku těl a na chvíli se zastavit). Například tu mají řadu 8 malých oltářů podle jednotlivých dní v týdnu s tím, že barmský buddhistický týden má středu rozdělenou na dva dny, před a po 6. hodině večerní. Každý oltář tvoří soška Buddhy v malé fontánce, a také soška zvířete příslušejícímu ke každému dni (po – tygr, út – lev, st – slon s kly, rahu – slon bez klů, čt – myš, pá – morče, so – nága, ne – garuda). Věřící, podle toho, ve který den se narodili, přicházejí ke “svému” oltáři, kladou k němu obětní květiny a modlitební vlaječky, omývají Buddhu vodou a při tom se modlí nebo si něco přejí. Za zády se jim táhl pás zapálených svíček, taky moc hezké. Na další zajímavost jsem potom narazila ve fázi, kdy jsme se s Petíkem navzájem ztratili (jak jsme si každý pro sebe vyhlíželi co nejlepší záběry, tak jsme se nestíhali sledovat ještě navzájem a několikrát jsme se takhle oddělili, a pak vždycky zase někde sešli:-)), a já se zatoulala do sekce stromů bodhi. Jak už z našich povídání asi víte, bodhi jsou posvátné stromy, protože právě pod jedním z nich dosáhl Buddha osvícení. U Shwedagon pagody jich mají vysazených hned několik, obklopených samozřejmě dalšími soškami Buddhů. Nechyběly tu velké fontány s vodou, kterou lidé nabírali a omývaly s ní sošky i kořeny stromů. Voda stékala všude na zem a člověk se tu brodil několikacentimetrovou vrstvou, což nejenom, že mi umylo děsně špinavé nohy, ale taky to příjemně osvěžilo. Dva místní mladíci se ode mě nechali vyfotit, a pak mi konečně objasnili, co že je to dneska za významný den. Jde o svátek Wesak, slavící současně Buddhovo narození, osvícení i vstoupení do Nirvány. Pro buddhisty je to jeden z vůbec nejvýznamnějších svátků v roce. A my jsme se vydali na jejich nejposvátnější místo v největším městě Barmy…ehm, ehm. No, tak už aspoň víme, proč tu dnes nebylo k hnutí, a že to tak není každý den:-) Po ucouraném prvním okruhu se pomalu začalo smrákat a vybila se mi jedna kamera. Vytáhla jsem druhou, Petík zase stativ a pokračovali jsme dál. V areálu se postupně začalo rozsvěcovat a lidí jakoby ještě přibylo. Škoda, že jsme se sem nedokopali dřív, ale i tak to byl jeden z nezapomenutelných zážitků. Komplex jsme nakonec opustili asi po 3 hodinách a sestoupali jsme jedním ze 4 dlouhatánských, krytých schodišť. Na jeho stropě a zdech visely úžasné, trojrozměrné dřevořezby, po stranách nabízeli své zboží prodejci suvenýrů a obětin. Mimo lidmi napěchovanou pagodu se večerní teplota snížila na obstojných asi 35 °C a my se vydali asi 3 km nazpátek do hotelu. Hned pod Shwedagonem stály další chrámy, které se navíc přes den jistě krásně zrcadlily ve vodních nádržích, ovšem teď večer to bylo jen na pár rychlých fotek.

Ani s tou večeří to nedopadlo nijak slavně, holt na Rangún z hlediska jídla asi moc vzpomínat nebudeme:-) Po návratu do hotelu jsme chvilku popracovali, ale měli jsme toho plné kecky a zítra náročný přesun před námi…

 Tisk článku