---

NEDĚLE 3.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ – 16 HODIN VLAKEM PO HOPSTRÁDĚ

Jelikož vlak směr Bagan nám měl jet až ve 4 odpoledne, měli jsme dost času na cokoli. Dopoledne jsme strávili v hotelu, dali si důkladnou sprchu, popracovali na fotkách a zabalili chlívek, co jsme za dva dny zase zvládli nadělat. V poledne, v největším žáru, jsme hrdinně nasadili batohy a vyrazili směrem night market, do toho levnějšího supermarketu. Zásobili jsme se na dlouhou cestu (karton 6 x 1l vod, velmi dobře nositelná věc:-)), došli na nádraží, shodili to všechno na perónu a čekali, opět s oblíbenou zábavou pozorování lidí okolo:-)

Když dorazil náš vlak, našli jsme si místa podle lístků – vagon 1, sedadla 5, 6, což bylo úplně vepředu. Vlaková “ordinary” třída je vybavena úzkými, dřevěnými lavicemi, krajně nepohodlnými i na kratší přejezd, než 16 hodin:-) Nad hlavami jsou sice police na zavazadla, ale hrozně úzké. Dali jsme na ně naše nadměrné batohy, lehce je upevnili za bederáky a čekali, jak to dopadne… Jakmile se vlak rozjel, rychle se nám potvrdily obavy a tvrzení o barmských drahách, co jsme měli načtené – problémem jsou tu neskutečně křivé koleje, které se tu za Britů vybudovaly, ale od té doby je nikdo nijak neudržoval. No, něco jako horské silnice v Laosu:-) Díky kolejím jsou vagony vlaku jak jednotlivé hopíky, buďto nadskakují nahoru a dolů, nebo se zuřivě kymácejí ze strany na stranu. Na dřevěných lavicích je to sakra nepohodlné, špatně se přitom spí, omlátí to všechny části těla, kterými se člověk o něco opírá, ale především to shazuje zavazadla z polic, obzvláště ta velká. Dvakrát nám batohy přistály na hlavě, pak jsme je přikurtovali pevnějc a snažili se je hlídat, hlavně proto, že k nám přisedla rodina s malými dětmi, a těm by nečekaně přiletivších 20 kg mohlo ublížit. Usínajícího Petíka jsem proto po zbytek cesty burcovala v pravidelných intervalech, aby bágly posunoval a upevňoval, sama jsem na to neměla sílu.

Rodinka byla vůbec zajímavá a pro nás takový náhled do barmské společnosti. Krásná maminka, co vypadala tak na 15, ale u Asiatek se to prostě nedá poznat, měla nádhernou, sytě růžovou halenku a barevně ladící longyi. Když přišli, tak se s oběma dětmi usadila na sedačce, zatímco tatínek dřepnul na zem za jejich sedadlem. Během noci se to pořád měnilo a přelévalo, až se ve finále na sedačce rozvaloval (v rámci možností, ony jsou ty sedačky tak malé, že ani mrňaví Barmánci se nemůžou pořádně rozvalit) samotný taťka, zatímco mamka s dětmi se choulily na zemi pod sedačkami:-) Moc toho nenamluvili, ale podělili se s námi o nadýchanou bábovičku a hrst slunečnic, a o to víc jsem cítila povinnost je chránit před ránou dvacetikilovou krosnou.

Vlakovou večeři jsme obstarali od paní s krabičkami po 1000 kyatech – rýže, kuřecí, bylinková směs na dochucení, která byla v Barmě dost častá, Petíkovi chutnala, ale já jak kdybych v tom cítila koňský hnůj:-) Krajina jižní Barmy nebyla až tolik zajímavá, suchá rýžová pole, nevyužité planiny, a také se dost rychle setmělo, takže z pokoukání ven moc nebylo. Jediné, co nás venku zaujalo, byly ohromné “milíře”, cihlové pece, ve kterých se další cihly vypalovaly. Okolo armáda pracantů, co se o celý proces výroby z hlíny, sušení, vypalování a nakládání cihel starala. Po setmění jsme si pustili seriál, a pak zbytek noci pospávali, nebo si hráli na čumily:-) Objektů byl dostatek – “naše” rodinka, vlakoví policajti, prodavači vody, betelu a chipsů, čumil odvedle:-) Po pár hodinách už jsme ale nevěděli, jak si sednout, lehnout, zkroutit se na sedačce. Barmánci hodně spali na zemi, ale na rozdíl od Indů, kteří nějakou hygienu moc neřeší, tihle měli vždycky nějakou rákosovou podložku, nebo aspoň přebytečné longyi, které si pod sebe rozložili.

PONDĚLÍ 4.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ PRVNÍ – PRVNÍ OBJEVY V BAGANU

Ranní světlo nás zastihlo rozespalé, otlučené a lehce znuděné, ale zase bylo venku na co koukat. Krajina vyschla ještě víc, změnila se spíš na takovou poušť s občasnými háji kokosových palem, na kraji u nich většinou stála malá rákosovo-palmová vesnička. Dospělí se pouštěli do svých denních prací, s povozy nebo přímo jen s mohutnými bílými voly orali nebo převáželi plodiny, sem tam někdo šplhal na palmu. Všimli jsme si, že zdejší stromy mají jen malé kokosy, které místní prodávají podél vlaku. V korunách byly často zavěšené kbelíky a různé nádoby asi na zachytávání nektaru nebo mízy nebo čehosi, a mně jen vrtalo hlavou, jak to farmáři dostávají po vysokých, hladkých kmenech stromů nahoru a dolů. Na spoustě míst se zdánlivě odnikud objevovaly děti všech možných věků, aby pozdravily jedoucí vlak, nebo si třeba od cestujících vyžebraly nějakou tu minci nebo laskominu. V tomto ohledu se chytře orientovaly zejména na vagóny s bílými turisty. Výjimkou mezi touhle drobotinou nebyli ani malí mniši v karmínovém rouchu, které nějaké pravidlo o tom, že nesmí přijmout jinou almužnu, než rýži, evidentně vůbec nepálilo:-)

Nádraží v Baganu je krásná koloniální budova, což jsme ocenili hlavně zvenčí. Jen co jsme ji ale opustili, dali se do nás taxikáři, přeci jen do nejbližšího města Nyaung U je to 6 km. Jeden nejdřív že nás vezme za 3000 kyatů pak za 2000 kyatů, ovšem to už chtěl za osobu:-) No, my jsme stejně po rozklepané a nepohodlné noci potřebovali trochu protáhnout, a tak jsme vyrazili pěšky, ignorujíc řidiče, jak to ostatně máme ve zvyku:-)

Cesta ubíhala, my jsme rozebírali dojmy z vlaku, až se před námi asi po 4 km objevila budka, výběrčí vstupného do celé baganské oblasti. Platit u jednotlivých chrámů na celé stokilometrové rozloze by nešlo, a tak si to Barmánci vymysleli chytře – na všech přístupových cestách jsou vrátnice, kde se musí zaplatit nemalé paušální vstupné – 20 USD pro třídenní vstup. Samozřejmě se bavíme pouze o turistech… V našem domečku seděla paní sice s úsměvem na rtech, ale jinak nijak zvlášť příjemná. Na chvíli jsme zazevlili vedle domku a dělali scénky, aby si nemyslela, že to dáme s chutí a bez mrknutí oka, nicméně jsme věděli, že stejně budeme muset. Urychlil to řidič dodávky, který vezl další turisty, že prý nás vezme zadara do města. Nebylo to už daleko, ale tak proč ne, když se nabídl:-) Chvilku se jelo, místní vyskákali většinou někde po cestě, běloby vzaly první hotel, u kterého jsme zastavili – Large Golden Pot za 20 USD a s pěkně nepříjemným, arogantním majitelem. My zůstali v autě poslední a řidič s námi objel několik dalších hostelů, takže jsme se báli, že nic levného neseženeme, protože hotel bude vždycky chtít dát nějaké všimné řidičovi. Kupodivu se to ale nepotvrdilo, když jsme se ubytovali v jednom z dalších našich tipů, Pan Cherry Guesthouse, za 14 USD (které měli napsané na papíru), načež on se rozloučil a odjel. Bez odměny. Nebo jsme si aspoň žádné nevšimli:-) Náš nový dočasný domov byl malý, vybetonovaný pokoj s dalším mrňavým větrákem a oknem, což pořád nevíme, jestli je výhoda, nebo nevýhoda (vedro v pokoji se vedrem zvenku nevyvětrá). WC a sprchy byly dál ve dvoře, čisté, internet pomalý, ale základní potřeby uspokojující:-) Po noci ve vlaku jsme přivítali sprchu, lehce jsem přeprala naše svršky a dali jsme siestího šlofíka.

Po 4. hodině konečně nastala ideální denní doba k nějakým objevům, a proč se nejít podívat rovnou asi k největší zdejší památce (kromě baganských chrámů všude okolo), zlaté pagodě Shwezigon, která údajně sloužila jako předloha své o dost větší sestře z Rangúnu, pagodě Shwedagon. Jelikož jsme měli možnost porovnat, tak ano, jsou si hodně podobné, i když samozřejmě v dost jiném měřítku. Hlavní atrakcí Shwezigonu má být zpodobnění “37 Nats”, jakýchsi předbuddhovských božstev, které jsme ale nějak buď minuli, nebo přehlédli, každopádně podobizna jejich krále, reinkarnace boha Indry, byla dostatečně nepřehlédnutelná – mezi ušlechtilými a nadnesenými výrazy všech Buddhů okolo nás pobavil tenhle zakrslý skřet:-) Neméně zábavné bylo i focení se se školní výpravou doprovázenou mladými mnichy. Několikrát jsme se prošli tam a zpět mezi jednotlivými svatyněmi po rozlehlém nádvoří, značně rozpáleném, i když chodit se tu dalo, bude hůř… Když nás přemohla žízeň, obsloužili jsme se z přistavené rosany, čímž jsme objevili sympatický barmský (nebo minimálně baganský) zvyk, mít v chrámech zdarma k dispozici vodu. Rosana byla spíš takovým moderním pojetím, častěji jsme potom vídali velké hliněné džbány, které i ve žhavém barmském létě udrží vodu příjemně chladnou. Občas člověk jen zaváhal nad hygienickou stránkou pití z jednoho veřejného a společného hrnečku, ale žízeň většinou zvítězila:-) Dlouhatánskou chodbou, která se táhla až skoro zpátky k našemu hotelu, vedly zdánlivě nekonečné schody s nízkými a pozvolnými stupni, občas si na nich některý místní podnikatel/ka rozložil kšeft. Zajímavé byly “stánky” s všemocnou tanakou v různých podobách – jako špalíčky dřeva, bochánky, prášek, atd., a nechyběla ani kulatá, hliněná “struhadla”, s jejichž pomocí se z nastrouhaného tanakového dřeva smíšeného s vodou vyrábí pasta, kterou si Barmánci (nebo teda hlavně Barmánky a Barmánčata) s oblibou mažou na obličej – jednak z kosmetických důvodů, ale především jako přírodní UV ochranu. Pozorování paní prodavačky, jak předvádí zákaznicím svůj sortiment a jak které struhadlo dobře brousí, v nás probudilo zvědavost, a zrodil se další program. Na konci schodiště jsme nakoukli ještě ke dvěma starým, kamenným a ne moc udržovaným svatyním, kde pobíhali hladoví psi a rodina na pikniku či co tu měla postavenou a ohulenou aparaturu jak na technopárty. Opodál kluci hráli nejspíš barmánskou verzi nohejbalu s bambusovým míčkem a my pokračovali na silnici a prozkoumat “jediné a jedinečné muzeum tanaky na světě“.

Muzeum se nachází v areálu Spa hotelu, což nás trochu zmátlo a na první pokus jsme skončili na recepci hotelu, ale pak už jsme se trefili vzadu do dvora, a tam nás už zdravila a dveře otevírala krásná, mladá slečna. Muzeum tvoří jen jedna místnost, zato ale veliká, plná zajímavostí, a klimatizovaná, což rozhodně stojí za zmínku. Vstup je zdarma a naprosto neomezený. Mají tu spoustu informací v angličtině, ukázky různých druhů tanaky, ukázky typů půdy s popisy, která tanace svědčí a která ne. Na dobových obrazech s popisy je vidět, že se tanaka používá stejným způsobem už po staletí. No a nemůže chybět dlouhý seznam chorob a neduhů, které se dají tanakou léčit, vždy s popisem, kterou část rostliny a jak je třeba použít. Úžasné… No a abyste nepřišli zkrátka, tak o nějaká ta moudra o tanace se dělíme ve článku Zázračná tanaka aneb “to bláto” na tvářích Barmánců.

Nám v Barmě už se ale začalo pomalu smrákat, a tak jsme se po hlavní ulici do centra vypravili na průzkum zásobování.

Hned naproti hotelu jsme v malém, garážovém obchůdku, jakých je celá Barma plná, objevili nejlepší zmrzlinu na světě, nebo aspoň stejně úžasnou jako byla indická mangová – ananasový nanuk. Bylo to totiž jak rozsekaný a zmražený ananas na klacku. Asijský ananas, který je o 100% lepší, než ten, co se vozí do Čech;-) Prostě fantazie a konečně dobrá zmrzka! Jinak jsme došli až na velký kruháč a v lépe vybaveném obchodě nakoupili sirup, chlazenou vodu a nějaké mňamky. Těsně před tím, než v celé čtvrti (nebo městě?) vypadla elektřina. A ne, nikdo z obchodu bez placení neutekl… Po cestě nazpátek jsme si konečně našli adekvátní pouliční podnik na véču a dali si kuřecí kari za 1000 kyatů, ale ani jídlo samotné, ani ostatní dochucovadla nebyly nic extra. Vzali jsme do zásoby ještě barel vody, když jsme jí viděli, akorát byla úplně teplá. Garážové krámky bohužel většinou lednice s chlazenými nápoji nemají. Barel jsme nacpali v hotelu do kýble studené vody, dva odlité litry nám hodné recepční schovaly do své ledničky:-)

Ve větší půjčovně jsme si nezapomněli na zítra domluvit motorku, teda vlastně e-bike🙂 Do planiny Baganu se totiž jezdí na ekologických elektroskútrech, které jsou brutálně tiché, lehké a nestabilní. Navíc mají omezený dojezd, slabší 32 a silnější 45 km, takže nejeden turista už uvízl v pouštní krajině Baganu s nepojízdným strojem. Slabší motorky měli za 4000, silnější za 6000 kyatů, slečna na nás byla moc milá a my se báli uvíznutí, a tak jsme nakonec vzali silnější stroj, plus domluveno, že si jí můžeme vyzvednout už v 5 a vrátit v 7, abychom měli pokrytý východ i západ slunce (normálně se vrací v 6, ale slunce mělo zítra zapadat v 6:30). Bezva! V hotelu jsme chvíli popracovali, já se pokusila vyčíst aspoň pár tipů, kam se zítra vydat a co naopak můžeme vynechat, když máme jen ty omezené kilometry…

ÚTERÝ 5.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ DRUHÝ – PLANINY A CHRÁMY BAGANU

Budík sice řval od 4:20, ale probral mě až ve 4:50. Vzburcovala jsem Petíka, pobalila věci, naštěstí už nachystané z večera, a pádili jsme pro motorku. Bylo to nějak dál, než jsme si to pamatovali, nicméně chlapi teprve vyndavali motorky z garáže, takže ne že to v 5 budeme mít nachystané. No nic, vyřídili jsme oficiality a v 5:15 vyrazili honem do terénu na supertichoučké (a tím pádem celkem nebezpečné – není slyšet při předjíždění) motorce. V 5:30 jsme zaparkovali pod pagodou Shwesandaw a přidali se tak k zástupu turistů chtivých populárních snímků ranního Baganu:-) Vylezli jsme na 4. terasu, našli si místečko, rozbalili techniku, a pak další hodinu jenom fotili, točili a nevěřícně zírali. Obrázek krajiny poseté pagodami roztodivných tvarů a velikostí, které se pomalu vynořují z ranního mlžného oparu, obrázek, který strejda Google ukáže mezi prvními na heslo Barma, přesně ten obrázek jsme měli před vlastníma očima, přesně teď a tady. Úžasný moment, který ohromí každého, takže i když všude okolo byli lidé, většina z nich mluvila jen polohlasem a sledovala krásný zrod nového dne… No a pak rychle dál, než ta žhavá koule začne nesnesitelně pálit:-) Ostatně trasu jsme si z nadhledu už pěkně naplánovali:-)

Pro začátek jsme si prolezli malé pagodky a svatyně okolo Shwesandaw, pod nohama nám křupal písek, sem tam rostl pokroucený strom nebo pichlavé křovisko. Byl tu klídek, protože hlavní ranní dav už odjel, sem dozadu se šlo podívat jen pár dobrodruhů, takže pohodička. V půl 8, jako jedni z posledních, jsme se vrátili pro skútříka a popojeli zatím jen kousek, k další populární pagodě Ananda.

Ananda Paya patří k tomu vůbec nejhezčímu, co Bagan ukrývá. Je to jedna ze čtyř staveb stejného stylu na světě, s architektonickými prvky monskými a indickými. Její stavitelé údajně za zručnost zaplatili životem – byli popraveni, aby nemohli žádnou další takovou svatyni postavit. Ale schválně, vzpomeňte si sami, na kolika místech už jste tuhle legendu slyšeli… Takže možná chudáci stavitelé tak zle neskončili:-)

Nicméně, Ananda Paya byla společně s mnoha dalšími baganskými pagodami těžce poškozena silným zemětřesením v roce 1975, ale díky jejímu architektonickému významu bylo vynaloženo mnoho sil a prostředků k její obnově. Během naší návštěvy tu stále probíhaly restaurační práce, nicméně i přes drobná omezení (čtvrtina hlavního “oltáře”, tedy celý jeden ohromný Buddha, byl pod lešením) jsme zde poznali základní architekturu baganských chrámů: Jde vždy o vnitřní prostor rozdělený do 4 výsečí podle světových stran, čtyřmi směry hledí i nehybné sochy Buddhů, někdy ve stoje, jindy usazené s bohorovným výrazem na kamenných sedadlech, hledíce nepřítomně do dálky. Jednotlivé sekce bývají propojené kamennými chodbami, které i v horkých dnech udržují příjemnou teplotu. Na stěnách se dají najít poměrně vzácné fresky, zemětřesením a časem dost poškozené, ale v současnosti průběžně restaurované (způsob obnovy chrámů je nicméně trnem v oku památkářů a důvodem, proč tato významná památka není součástí UNESCO). Pokud stěny nezdobí fresky, tak je v nich spousta nik s malými soškami Buddhů, některé svatyně pak mají i po schodišti přístupná horní patra. Větší chrámy mají schodiště zvenčí a často je lemují chodníky z bílého mramoru, který lépe odráží slunce, jinak se po rozpálených nádvořích přes den prakticky nedá chodit, aniž by si člověk nepřivodil popáleniny chodidel. Naopak příjemné je to, že v mnoha svatyních je k dispozici pitná voda, někdy jako rosana, častěji v hliněných džbánech, které udržují teplotu skoro jako termoska:-) V okolí chrámů se pohybují místní prodavači suvenýrů a lehkého občerstvení, obecně jsou ceny poměrně nízké. Mezi jednotlivými chrámy a svatyněmi jsou vzdálenosti většinou do 1 km a přejíždí se někdy po silničkách, ale spíše po písečno-prachových cestách, což vyžaduje občas celkem akrobatické kousky na podkluzující motorce….

Od Ananda Temple jsme přejeli k nedalekému, velkolepému chrámu Thatbyinnyu. Petík stihl vzít dráhu do chrámu, ovšem mě si odchytila jedna z prodavaček pískových maleb a dostala jsem důkladné školení. Velmi populárním suvenýrem z Baganu jsou obrazy vytvořené z místního říčního písku naneseného na plátno s lepidlem a případně lehce domalované. Vytvořit takový obraz prý zabere 1 – 3 dny podle velikosti, a od velikosti se také odvíjí cena – malé 2 – 5 USD, velké 10 – 20 USD (i když večer jsem je pak viděla prodávat na jiném místě, a tam už se smlouvalo o úplně jiné částky, takže také záleží na konkrétním prodavači, samozřejmě). Mně se na tom nejvíc líbilo to, že se plátno i s hotovým obrazem dá srolovat nebo složit nebo zmačkat a neublíží mu to, tedy ideální suvenýr pro nás batůžkáře. Nicméně jsem o koupi zase tak dlouho váhala, až z toho nebylo nic, páč jsme museli pokračovat v objevování chrámů, kvůli kterému jsme sem přijeli. Petík měl zatím prošlý celý chrám i menší svatyně v okolí, které jakoby tvořily oddělená sousoší, tak jsem si to rychle proběhla taky, abychom mohli popojet k vedlejšímu chrámu Shwegugyi. Na tom byla skvělá přístupná terasa v úrovni 1. patra, odkud jsme měli výhled jak z pohádky. Obecně jsou chrámy s terasami populární jako vyhlídková místa pro východy a západy slunce, čím vyšší, tím lepší:-) U Shwegugyi si mě zase odchytila prodavačka suvenýrů (když ony jsou Barmánky tak krásné a zajímavé, že je nejde odpálkovat jako ostatní byznysuchtivé vtěrky:-)), chvíli jsme si povídaly – já o tom, odkud jsem, ona o svém 1,5-letém synovi (sama vypadala tak na 13, i když asi byla o něco starší:-)), moc se jí líbila moje bílá pleť, tak jsem jí vysvětlila, že všem bělochům se zase moc líbí hnědá, opálená kůže. Koneckonců je to dané historicky – bohatí Asiaté nepracovali na polích, a tak jejich kůže zůstala světlejší, proto je v Asii symbolem pohodlného života světlá kůže. V Evropě (Čechách speciálně) naopak byl opálený ten, kdo si mohl dovolit prázdniny u moře:-) I zde se prodávaly pískové obrazy, menší za 3 – 5 USD. Celé přístupové schodiště a terasa byly zaplněné suvenýry na prodej – dřevěnými figurkami, soškami zavěšenými na provázcích, pohupujících se ve větru, ozdoby z mušlí… radost pohledět.

Naší další zastávkou, tentokrát hodně rychlou, byl tzv. Golden Temple, chtěli tu totiž dalších 5 USD vstupného, stejně jako do archeologického muzea a na vyhlídkovou věž. Jelikož už jsme odevzdali povinných 20 USD za vstup do oblasti, tak se nám další vstupy platit nechtěly a pokračovali jsme dál. Zamířili jsme do sekce víc u řeky, nejprve ke chrámu Mahabodi, který byl údajně postaven podle předlohy v indické Bodhgaye, místě, kde se Buddha promeditoval až do nirvány. Chrám byl obklopen příjemně stinnou zahradou s tabulkami o tom, co dělal Buddha v 1. – 7. týdnu meditací, a nechyběla ani vychlazená rosana. Zdejší vodě, dokonce ani těm rosanám, pravděpodobně několikrát doplňovaným, jsme moc nevěřili, ale když vlastní zdroje začaly docházet, vzali jsme zavděk rosanou i těmi hliněnými “květináči”. Přeci jen nám teploměr na motorce ukázal na sluníčku přes 50°C!!!

Před chrámem na lavičce seděla paní s 5-letou dcerkou, která měla po prázdninách nastoupit do školy. Obě byly krásně pomalované tanakou, tak jsme si chvíli popovídali a pořídili nádhernou fotku. A je to tu, zase se musím rozplývat nad krásou a fotogeničností Barmánek, jinak to prostě nejde:-) Dál jsme jeli podle rady hezké paní k chrámu Bupaya, byly jsme od něj jen 2 zatáčky daleko. Trochu nám připomněl chrám v Hpa An – také byl takový hodně otevřený, průchozí, shlížející na mohutný tok řeky Irrawadi, navíc vedle stála ještě zlatá pagodka na zlatém balvanu. Okolo hodně stánků, po řece křižovaly loďky, celkově to bylo docela turistické a rušné místo, ale naprosto zaslouženě.

Cestou zpět jsem si pak na méně frekventované ulici vyzkoušela řídit elektrický skútr, ale byla to bída a raději jsem to zase rychle vrátila našemu dvornímu řidiči. V další orientaci nám trochu pomohly kešky, i když konečná míra jejich nalezení byla dost smutná. Podívali jsme se ale do chrámů Twinsigon, Gaw Daw Palin, projeli okolo nádherné budovy archeologického muzea, nakoukli k chrámu Mitvalaung Kyaung se schodištěm, které střeží mohutní kamenní lvi, a v chrámu Meenyeingon jsme našli místo popsané jako skrýš kešky za spícím Barmáncem, ale kešku samotnou už nikoli. Posledním z této sekce byl chrám Mingalar Zedi, který měl také několik vyhlídkových teras, bohužel už nepřístupných. Obklopovala jej také hezká zahrada, pochrupovali tu dva Barmánci. Jeden se nenechal rušit, druhý, když nás zaregistroval, se zvedl a zapnul kýčovité, barevné, trubicovité osvětlení sošek Buddhů. Bože, proč?:-)

Okolo jedné hodiny, v největším pařáku, kdy teploměr na motorce ukazoval přes 50 °C, když na ní chvíli svítilo sluníčko, nastal čas se vydat do vyschlé pláně. Nejdřív jsme přejeli asi 3 km a dorazili k jedné z největších pagod v Baganu, Dhammayangyi, která je vidět odevšaď a svým tvarem trochu připomíná mexické pyramidy. Uvnitř byly opět oltáře do světových stran, nesouměrná kamenná dlažba, po níž se špatně chodilo, netopýři a zdi postavené z cihel tak precizně, že by mezi nimi neprošel špendlík (a kdyby ano, tak by stavitelům usekli ruce). Chvíli jsme si poseděli v chládku, v jednom z okenních výklenků, hlídal nás pesan a venku jsme pozorovali dvě paní v širokých kloboucích, jak ženou černobílé kozy na pastvu. Zvažovali jsme další postup horkou plání a rozhodli se pro malou, neznámou pagodku uprostřed, kde měla být jednak keška, a druhak přístup na terasu a tím pádem pěkný výhled na pagody v okolí. Sázka se vyplatila, našli jsme kešku i výhled, Buddhové v útrobách svatyně vypadali jako jogíni navlečení do černých elastických dresů. Strávili jsme tu nakonec skoro hodinu, síly nám pomalu začínaly docházet, poslední voda měla teplotu čaje akorát na pití a dopředu nás hnala jen představa vychlazené rosany u některého z dalších chrámů:-)

Po písečné, ale ještě celkem rozumné cestě jsme dojeli k velkému a krásnému chrámu Dhammayazika. Z dálky vypadal, jakože má celou kopuli pokrytou zlatými pláty, ale zblízka jsme viděli, že to je látkové krytí lešení, nejspíš aby měli dělníci přes den dost stínu, jinak by je to tu sesmahlo na uhel. Teploměr na motorce ukazoval 46°C. V pagodě podle legendy prý straší mrtvý generál a to nejspíš proto, že je jediný, kdo tudy přes den projde. Svatyně má tvar pěticípé hvězdy a dlažba okolo ní, dokonce i ta bílá, byla rozpálená jako cesta do pekla. Petík statečně (nebo bláznivě) obešel celou stavbu a nejspíš si tím pořídil nějaké slabší popáleniny chodidel, já to vzdala v půlce, když už se moc nedalo přebíhat mezi stíny. Ostatně to bude asi jeden z důvodů, proč přes den nepotkáte moc Barmánců v chrámech, a když už, tak tam chrápou:-)

Zkusili jsme vodu z hliněných džbánů, ale chutnala po hlíně, tak jsme jí nevděčně vylili a popojeli zase kus pro změnu po silnici, ze které též sálalo neskutečné vedro. Kousek jsem si zase odřídila já a ocitli jsme se ve vesnici Minnanthu, kde na nás čekala zajímavá sekce východních chrámů – jeden růžový, jeden bílý – Laymyethna, s krásnými barevnými freskami uvnitř, kde jsme si zdřímli po vzoru místních, pak trojpagoda Payathonzu, kde se nesmělo fotit, ale když Petík klábosil s prodavačkou suvenýrů, která to tu hlídala, pár nestřežených fotek jsem cvakla, ať si pamatujeme, jak to tam vypadalo. Měly tam být sochy Brahmy, Višnu a Šivy, ale ty jsem nějak nenašla. Zato v dalším chrámu, Tayoke Pyay, jsme bez problémů objevili fresky zobrazující místní ženy, které byly zvyklé chodit v horkém počasí do půli těla svlečené, a to včetně návštěv chrámu, což rozptylovalo zdejší mnichy, a tak se to ženám zakázalo:-) My jsme se neplánovaně dostali až k vyhlídkové věži, která poněkud hyzdí ranní/večerní panorama, vstup stojí 5 USD a kromě pár hostů přilehlého resortu sem asi moc lidí nedojede, je to hodně z ruky.

Následoval test Petíkova motorkářského umu, přejezd hlubokým pískem, kde to byl jeden smyk za druhým, nebo se to bořilo. Někdo si v takových terénech libuje, my nikoli. Zvládli jsme to ale se ctí a mohli pokračovat k dalšímu významnému bodu Baganu, pagodě Sulamani. Její silueta na pozadí vycházejícího slunce ráno vypadala dost dobře, zblízka to zas taková bomba nebyla, ale to plně vynahradil interiér – spousta sošek, dekorací, fresek, několikrát se objevuje motiv ležícího Buddhy, klidně přes celou stěnu, prostě paráda! No a to už byl pomalu čas si najít vhodnou pagodu s terasami před západem slunce. Vyhlédli jsme si Thabeik Hmauk, menší svatyni vedle Sulamani, jenže ta byla zamčená. Tak že se tedy vrátíme na Shwesandaw, kde jsme byli ráno, jenomže jsme nějak přejeli odbočku a skončili u Buledi. Na další přejezd už nebyl čas, tak jsme se vyšplhali na nevelkou a trochu šikmou terasu, navíc jsme nebyli zdaleka sami. Výhled kazila silnice s červeno-bílým okrajem, který na všech fotkách velmi dobře vyniká:-) Slunce si hrálo za mraky na schovávanou, ale nakonec se nechalo přemluvit a ukázalo skvělou show, nádherné završení vyčerpávajícího, ale fantastického dne stráveného mezi baganskými staletími.

Po půl 7 bylo po představení a mohli jsme jet vrátit motorku, půjčenou do 7. Baterka ukazovala ještě půlku, takže otázka, kolik jsme toho vlastně najezdili. Najetá čísla se bohužel s každým vypnutím motoru nulovala, a tak se to nedalo moc hlídat průběžně a jenom jsme se modlili, aby se nám stroj nevybil někde uprostřed ničeho. Nakonec zbytečně, škoda… Ale co, byl tu čas večeře, nejlepší část dne:-D V pouliční restauračce cestou z půjčovny jsme si naobjednali kuřecí smaženou rýži, polévku a salát z fermentovaných čajových lístků, Lahpet Thoke, barmskou specialitu. Tradičně se tento pokrm podával při mírových jednáních mezi válčícími stranami – servíruje se totiž tak, že jednotlivé ingredience jsou oddělené a každý si tak namixuje sám, jaké složení preferuje, tedy ideální projev tolerance a mírotvorství:-) My dostali salát už smixovaný, trochu váhavě jsme do něj ďobli a chuť nás hodně příjemně překvapila, mix svěžích vjemů v čele s králem citronem, ten nezkazí nic:-) Základem jsou zelené čajové lístky, nejlépe odendané stranou už při sklizni, ale dají se použít i sušené, které se nechají odležet a fermentovat s chilli, česnekem, cibulkou. Do samotného salátu se pak dává dle chuti jarní cibulka, rajčata, salát, pražené buráky, pražené fazole nebo čočka, osmažený česnek, citron…no samé dobroty:-) Nejen o čajovém salátu, ale i dalších barmských pochoutkách si můžete přečíst v našem článku Kulinářské okénko (1) – Barma. Jinak zbytek večeře pohoda, na rýži není co zkazit a jen polívka byla vtipná – klasická nudlová instantka obohacená o čerstvou zeleninu a volské oko. Na chuť dobrá, otázka, zda už od výroby, nebo jí nějak upravovali:-) Celkově večeře za 3300 kyatů, včetně neomezeného množství čaje, tak snad nám čajové lístky nenapáchají nějaké škody v žaludku…

Cestou do hotelu jsme se stavili ještě pro ananasovou zmrzlinu, po které jsme toužili celý den, a balík vod (6 l za 1200 kyatů). Tři lahve jsme rovnou šoupli na recepci do lednice, dali si důkladnou sprchu a trochu prošli dnešní fotky, než nás nedýchatelné vedro pokoje uzemnilo.

STŘEDA 6.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ TŘETÍ – ROZDÝCHÁVÁNÍ VÝLETU

Vstali jsme okolo půl 9, vykoupaní ve vlastním potu, a vzali to rovnou do sprchy, a pak šup do práce, na kterou jsme večer už neměli sílu. Po dlouhém dni na motorce a courání po chrámech jsme byli rozlámaní a nejvíc to odnesla moje kostrč – na jednom nečekaném hupu jsem si jí narazila o zadní rantl motorky, takže jsem měla trochu problém, jak sedět u práce. A to jsem ještě netušila, že mi to vydrží několik měsíců:-( Na procházku pro 4 km vzdálenou kešku jsme se vykopávali tak dlouho, až to nemělo smysl, a tak jsme si dali zdravotní prochajdu až v podvečer, nakoukli do jednoho menšího chrámu ve městě, na končícím trhu stihli ulovit aspoň trs banánů a pokoupili trochu zásob. Večer jsme si dali jeden díl upírů a narazili na článek s otázkami ke státní maturitě. Je to dobrý, oba bychom jí podle toho malého vzorku udělali:-)

Download file: 13892.gpx