---

ČTVRTEK 7.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ ČTVRTÝ – CESTA DO MANDALAY

Žádný zázračný dobrodinec, který by nás chtěl odvézt zadarmo na nádraží, se neobjevil, a tak nezbylo, než ve 4 ráno vstát, pobalit zbylé svršky a dát si ranní rozcvičku. Jasně, že taxikářů se nabízela spousta, většinou chtěli 2000 kyatů za osobu, ale když jsme jim řekli jednoduše, že nemáme peníze, dali pokoj. S jednou odpočívací pauzou za východu sluníčka jsme cestu celkem zvládli, koupili lístky do Mandalay (1800 kyatů na osobu do 1. třídy, jiná možnost nebyla), po chvíli čekání nastoupili do moderního vlaku podobného metru a usadili se do širokých a pohodlných křesel. Nemohl snad být větší rozdíl mezi tímhle a vlakem, kterým jsme přijeli… První dvě hodiny cesty jsme prospali, dohánějíc deficit, ale pak jsme začali vnímat i okolí. Lidé ve vlaku se dost rozvalovali, kdo se nevešel na sedadlo, tak na zemi, ovšem i tak pod sebou měl něco podestlaného, šátek nebo rovnou rohož. Procházeli prodavači všeho možného, i ve stanicích jich byla spousta. Vyzkoušeli jsme home made zmrzlinu, nebo spíš ledovou tříšť ze sirupu v malých pytlíčkách po 100 kyatech, evidentně dost populární záležitost, nás to úplně nenadchlo, ale mohlo to být příchutí. Taky jsme byli svědky prodejní show “šmejdů” – chlápci pobíhali po vagonu, lidem sypali do rukou koření, pak je polévali voňavkou, přitom do nebes vychvalovali své speciální zboží. Nás naštěstí vynechali a my později jejich žvanění zaspali, když nás to přestalo bavit.

Naopak moc zajímavá byla proměna krajiny okolo nás. Namísto vyschlých plání a suché trávy se postupně objevila zavlažovaná pole, sady, kukuřice, dokonce vodní rostliny a rýže, jak jsme se blížili k životadárné řece Irrawadi. Stále ale nejvděčnějšími objekty zůstávali lidé – farmáři na volských povozech, tetky v longyi na motorkách i za malými pultíky s občerstvením, jiné s tácy a koši na hlavách, obcházející co nejvíc okýnek vlaku. Mladí, staří, děti, všechno tak krásný lidi…:-)

Město Mandalay, kterému jsme se též začali přibližovat, je druhé největší v Barmě, považované za kulturní a památkové centrum. Založil jej roku 1857 král Mindon, když sem přesunul kralovské sídlo z již nevyhovující Amarapury, a stalo se posledním kralovským městem předtím, než roku 1885 ztratila Barma svou nezávislost a stala se britskou kolonií. Mandalay je město silných příběhů, které si zejména za 2. světové války hodně vytrpělo, ale zvedlo se z popela a zvládlo se navrátit k tradici centra kulturního, náboženského a vzdělanosti. Pozornost cestovatelů si tedy rozhodně zaslouží…

Hlavní nádraží v Mandalay působilo jako nějaké naše ale hodně zapadlé, vyfotili jsme si jízdní řády tří tratí, které tudy vedou, odpálkovali taxikáře a vyrazili hledat ubytování do spleti pravoúhlých ulic. Nebylo to zdaleka tak blízko, jak nám v mapě připadalo, ale aspoň jsme objevili obstojný supermarket Orange a malý krámek 6×6, něco jako 7eleven. Hotelů jsem obešli několik, ale nebylo to tu moc backpackerské, a podle toho to vypadalo. Nejlevnější pokoj jsme sehnali v hotelu Garden, 5. patro, s větrákem, bez koupelny a bez snídaně za 13 USD. Internet přestal fungovat asj tak 15 minut po našem příchodu, i když je možné, že právě díky nám – ne že by se to už párkrát nestalo:-) Pár chvil spánku ve vlaku nám moc nepomohlo, byli jsme hodně unavení, a tak jsme si dali “20”, přečkali horké hodiny a ven vyrazili až se setměním. Všechny hlavní památky jsou stejně daleko, takže jsme se rozhodli za nimi vydat až zítra.

Doba po setmění v Asii patří jednoznačně night marketům. Ten mandalajský nabízel především malé žrádelničky a stánky s mobilama, takže nebylo nijak přínosné ho extra obcházet, mohli jsme se věnovat tomu nejdůležitějšímu, a sice ochutnávání. U jedné z mnoha prodavaček/kuchařek jsme omrkli nabídku pod pokličkami a poručili si kuřecí a hovězí kari. Dostali jsme mísu rýže s vařenou cizrnou (každý), 2 misky s kari, sypké chilli, mazlavé chilli, salát z fazolek, vývar, bylinkové pesto a talíř plný nasekané zeleniny, který asi běžně vydrží i víc zákazníků, ale my ho vyluxovali skoro celý sami, pardon:-) My to barmské stravování prostě milujeme!!!

Příjemně nacpaní jsme se došli podívat ještě do většího supermarketu, nakoupili vodu a sušený tamarind na večer a objevili nejenom ananasovou zmrzlinu s Donaldem, jeden z nejlepších výrobků zmrzlinářského průmyslu světa, ale navíc nanuk s příchutí guava-broskev, který může ananasovému zázraku směle sekundovat:-)

V hotelu jsme trochu naplánovali zítřejší sightseeing po městě, ale vytuhli uprostřed roztahaných věcí okolo 11. No, ono to cestování po Barmě dává docela zabrat:-)

PÁTEK 8.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ PÁTÝ – PROHLÍDKA MANDALAY

Ani ten budík jsem večer už nezvládla nastavit, a tak jsme se probrali sami od sebe v 7 hodin, kdy už jsme ale původně plánovali stát před vraty Královského paláce. Než jsme se vyštrachali se vším všudy, bylo skoro 9 a další hodinu nám zabrala cesta k paláci. Je to totiž obrovský, hradbami obehnaný areál, kde dříve sídlil nejen král, ale celý dvůr, město ve městě. Hradby mají tvar čtverce o hraně skoro 3 km, takže celkem slušná ranní procházka. Aspoň že na ulicích mají všude vysazené stromy, tak se dalo jít většinou stínem. U mohutné brány jsme si koupili vstupenky po 10 000 kyatech, které jsou sympaticky platné na 5 dní a pro většinu ostatních hlavních paláců a chrámů v Mandalay (Amarapura, Innwa, Pinya, Paleik, Shwenandaw Kyaung, Sandamuni Pagoda, Kuthodaw Pagoda, Kyaukdaw Gyi Pagoda, Mandalay Hill), a štrádovali si to dalších několik minut po silnici středem areálu ke Královskému paláci. Podél silnice je pár vystavených zajímavostí jako třeba děla nebo sochy a menší modlitebny, ale jinak celý areál zabírá armáda a v podstatě kamkoli kromě silnice je vstup zakázán. Samotný Královský palác, resp. soubor paláců a funkčních budov (několik audienčních sálů, čajovna, pokladnice, modlitebny, obřadní pohřební síň krále Mindona, kryté pasáže a chodby, budovy pro služebnictvo, atd.), je taková velká, převážně dřevěná vesnice, ovšem se zajímavou výzdobou interiérů. Především audienční síně jsou přehlídkou vrcholného řemeslnictví – vysoké stropy, které podpírají bohatě vyřezávané, silné sloupy, ornamenty lemující okna a dveře, vyřezávané nebo tepané podstavce trůnů (v jednotlivých síních je rozmístěno celkem 8 trůnů, nejvýznamnější z nich je Lví trůn, jehož podstavec leží na hlíně dovezené z několika indických svatých měst), vše převážně ve zlaté a karmínové barvě v kombinaci s tmavým dřevem – to vše samozřejmě za jediným účelem, uchvácením každého nově příchozího. V našem případě se to tedy rozhodně povedlo. Radost jen trochu kazí fakt, že to všechno je dílem moderní doby a řemeslníků možná ještě žijících, protože jde o sice maximálně věrné, ale stále repliky z 90. let 20. století (navíc poněkud kontroverzní, neboť k hrubým stavebním pracem byli údajně zneužíváni političtí vězni). Původní stavby v areálu Královského paláce padly bohužel za oběť druhé světové válce, když sloužily jako kasárna Japoncům i Britům a následně prakticky kompletně lehly popelem při bombardování města v roce 1945. A to sem byly některé z nich převezeny ještě z předchozího královského města Amarapura… Kromě zdobených paláců nás zaujala budova na úplně nejvzdálenějším konci, Kulturní muzeum. Našli jsme v něm vystavené kusy dobového nábytku, skleněnou postel dovezenou z Francie, nosítka a povozy, královnin lis na vonný olej, smlouvy a listiny a především figuríny 13 členů posledního vládnoucího kabinetu v dobovém oblečení podle titulů (včetně korunního prince) a s připsaným osobním příběhem. Pak už nás čekala poslední “atrakce” areálu, ale před výstupem na 33 m vysokou strážní věž, dnes sloužící jako rozhledna, jsme si museli dát chvíli pauzu a malou sváču z batůžku. Ten výhled na Královský palác i město za hradbami za to ale opravdu stál!

Bylo okolo poledne, když jsme se vyštrachali z areálu ven, dali si na osvěžení lisovanou třtinu s ledem a limetkou (uvnitř hradeb za 400 kyatů, vně za 300:-)) a našli velký, klimatizovaný supermarket City Market. Trochu jsme se zásobili, třeba celým žlutým melounem za výbornou cenu, akorát se během dne trochu pronesl – někdy si říkám, že jsme fakt cvoci:-) Dali jsme si lokální zmrzku (docela dobrá napodobenina cornetta), lokální ovocné pitíčko (chemie, ale díky velké žízni jsme to zvládli) a vzali lokální mangový sirup (naprosto odporný, ten někde necháme). Konečně jsme pořídili také sítko na čaj, takže budeme moct ochutnat zázraky, co jsme nakoupili v Indii. Na cestu jsme se ještě nacpali bagetou z pekárny za 500 kyatů, dost dobrou při asijském nedostatku pečiva:-)

Dlouhou, rozpálenou ulicí jsme se pak vydali blíž k Mandalay Hill, na němž a pod nímž se nacházejí všechny hlavní chrámy města. Jako první se nám do cesty postavil Shwenandaw Kyaung, nebo-li Golden Temple, přestože je celý vyřezaný ze dřeva. Býval totiž skutečně pokrytý zlatou vrstvou, kterou mu vzaly během staletí povětrnostní vlivy, takže zlatý zůstal jen interiér. Něco tak nádherného jsme asi ještě neviděli… Každý detail vysoce propracovaný, každý centimetr plochy je součástí nějakého obrazce, zvenčí úchvatná výzdoba stejně jako uvnitř. Chrám býval původně součástí komplexu Královského paláce, ale po smrti krále Mindona (jež nastala právě v tomto paláci) jej král Thidaw přestěhoval na současné místo, věnoval buddhistickým mnichům, a díky tomu zůstal palác uchráněn před požárem. Jde tedy o jedinou, plně zachovanou památku na původní Královský palác… Z výzdoby chrámu patří mezi to nejvzácnější zejména řezby uvnitř, ztvárňující jednotlivé jataky, tedy příběhy ze života Buddhy. Pro nás osobně byl tento chrám asi to nejkrásnější, co nám Mandalay nabídla.

Jen asi o 100 m dál nás čekala další mandalajská ikona, chrám Atumashi Kyaung s parádní stupňovitou střechou, která je vidět snad odkudkoli ve městě, nás zaujala už na vyhlídkové věži v Královském paláci. A to jde opět “jen” o repliku… Původní chrám z roku 1857, který byl postaven z týkového dřeva pokrytého tenkým zdivem, bohužel také podlehl požáru, a to roku 1890. Oheň zničil překrásnou a velmi netradiční stupňovitou střechu, 9 m vysoké zpodobnění Buddhy a rozsáhlé svazky buddhistických spisů. V letech 1995 – 6 byl na zbytcích zdiva zrekonstruován celý ohromný chrám, i když původní nádhery už nedosahuje (a to nejenom kvůli hlavnímu stavebnímu materiálu betonu). Vnitřek chrámu tvoří jedna veliká a prázdná hala a jen kdesi vpředu se nachází celkem skromný oltář a pozlacený Buddha, na první pohled zcela obyčejný. Při jeho výrobě ale byl údajně použitý popel z hedvábného oblečení krále Mindona (ještě za jeho života, takže asi se potřeboval zbavit loňské kolekce). Do čela míval vsazený velmi vzácný diamant, který se ovšem “ztratil” s britskou okupací. Moc zajímavý byl i malovaný strop, vždy po jednotlivých sekcích (velkých asi jako plocha našeho obýváku), takže je na něm hned několik různých motivů.

Když jsme od Atumashi vymotali zpět na ulici a popošli za další dvě zatáčky, ocitli jsme se v areálu Kuthodaw Paya, další významné mandalayské památky. Ústředním motivem je zlatá pagoda uprostřed celého areálu, které dělá společnost údajně až 1000 let starý, rozložitý strom Starflower tree (česky opíhled skvělý:-)). To hlavní je ale všude okolo – celkem 729 malých bílých stúp a každá z nich ukrývá “stránku” z buddhistické “Bible” Tripitaka. Celé toto uspořádání se pyšní titulem “největší kniha na světě“, i když kritéria by byla diskutabilní:-) I kdyby ale nic jiného, tak je to úžasně fotogenické místo se zvláštní atmosférou, když se člověk prochází lesem bílých “kapliček”. Na Kuthodaw plynuje navazuje Sandamuni Paya, která je vizuálně oddělena, ale díky pokračujícím řadám knižních stúp jen nepatrně. Měla ukrývat velkého železného Buddhu, ale toho jsme nějak nenašli.

Začalo se připozdívat a to znamenalo vyrazit na Mandalay Hill, jednu z hlavních “atrakcí”, i když podle nás trochu nezaslouženě. Na kopec asi jako Petřín se dá vyjet výtahem, autem, shuttle busem, nebo si vyšlápnout po svých, přičemž schodiště vedou z různých stran a procházejí malými chrámky, takže jsme vždycky po sérii schodů vylezli pár mnichům v obýváku nebo kuchyni:-) Kvůli tomu by se také mělo chodit po schodech naboso, i když jsou rozbité a pokakané od ptáků a opic a plné odpadků:-( Závěrečný úsek jsme si dali po silnici, kterou lemují stánky a obchůdky s občerstvením, suvenýry a modlitebními pomůckami, až ke svatyni na vrcholu, kde je těch prodavačů hafo a na nejvyšší vyhlídkové terase se platí 1000 kyatů za focení. Slunce už se blížilo obzoru, tak jsme se vrátili o jednu sekci níž, mezi sloupky vykládanými barevnou mozaikou, pod jakýsi stinný altán a našli si lavičku u okraje, s parádním výhledem. Pod námi Mandalay jako na dlani, ozářená měkkým večerním světlem, a celá ta dnešní děsivá štreka, co jsme ušli a co nás čeká ještě nazpátek:-)

Po západu slunce jsme vystartovali zavčasu a vyhli se tak davům mířícím do hotelů, kopec jsme seběhli po jiném, přímějším schodišti a dole nás poněkud vyděsil areál dalšího z mnoha chrámů, neboť tu bylo všechno omotané bílými, červenými a zelenými světýlky, jak v Americe o Vánocích. Tím ovšem příděl elektřiny asi skončil, protože jinak byla všude hrozná tma, pouliční osvětlení veškeré žádné, sem tam se linula záře akorát z obchodů. Narazili jsme ale na příjemný stánek, kde tři mladé holčiny tvořily něco jako smažené jarní závitky, porce s chilli omáčkou, okurkou a zelím za 400 kyatů a moc jsme si pochutnali. S novými silami jsme pokračovali dál k domovu, když tu vedle nás staví dodávka, velký taxík, protože tady je každý auto taxík:-) Vysmátý řidič se ptá, kam potřebujeme, my automaticky odpovídáme, že sorry, ale nemáme peníze, a on že to neva, že nám chce udělat radost a peníze nechce. Náš hotel znal a během 10 minut nás před ním vysadil, čímž nám ušetřil neskutečného času a energie.

Trochu jsme se zchladili posezením v salonku, vnutili si melouna do chlaďáku v hale, a pak se vydali ještě na večerní lov – zmrzka a voda v supáči a paratha s mističkou daalu (400 kyatů) na ulici, kde jedlo strašně moc lidí a obsluhovala tu armáda tak 12 – 18 letých kluků a šlapalo jim to pěkně:-) V hotelu jsme nejdřív dlouho seděli v hale, protože 5 pater do vyhřatého pokoje se nám fakt nechtělo. Vydrápali jsme se tam až po 11., když chlapci dole začali všechno zavírat a vypínat, a dali si naprosto luxusního melouna. Přišla konečně bouřka, celkem brutální, ale rychlá, vzduch se krásně vyčistil a na obzoru se pak ještě dlouho blýskalo, že nás to vylákalo v 1 ráno na lehce zatopenou terasu za nočním focením:-)

Download file: 13895.gpx