Barma 7 – Nejdelší týkový most U Bein a královské město Innwa

...aneb jak jsme přešli jezero po staletém mostu, odhalili pravý venkovský život a vyzkoušeli stopařské štěstí
Týkové zázraky most U Bein a palác Innwa
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kuala Lumpur

SOBOTA 9.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ ŠESTÝ – MOST U BEIN

Po večerce ve 3 se nám fakt nepovedlo být v 7 ráno někde na autobusu a mířit za focením východu slunce u nejdelšího a nejstaršího týkového mostu světa🙂 Vyrazili jsme z hotelu před osmou a celkem bez problémů našli stanoviště pickupů, které tu slouží coby MHD, na křižovatce ulic 84. a 29.:-) Strejda řidič chtěl za cestu do Amarapury 500 kyatů – na recepci říkali 300 – 400, místní platili většinou 200, ale vystupovali dřív, tak jsme se o ceně ani moc nedohadovali. Zbývala chvíle času, kterou jsme věnovali prolezení okolních uliček, plných ovocnářských stánků, zejména obřích košů a hromad manga různých velikostí a stupňů kvality. Sezóna manga právě začala! Nakoupit zásobu a šup k mostu U Bein!

Cesta pickupem, kde jsme se tísnili se spoustou dalších lidí jednak na lavicích podél okrajů, ale další lavice byla uprostřed korby, byla fajn – město se probouzelo, obchůdky a malé dílny se otevíraly, lidé zametali a uklízeli. Bohužel ten úklid byl dnes důkladnější a namáhavější, než jindy – noční bouřka se prohnala městem a nechala za sebou polámané stromy, zohybané sloupy, strhané dráty a všude rozlítaný bordel. Ulice vypadala pořád stejně, takže jsme ani nezaznamenali, že bychom opustili město a vjeli do Amarapury – v praxi to je stejně už předměstí Mandalaye – až když na nás klučina od nárazníku mával a pokřikoval „U Bein, U Bein!“, že jsme na místě.

Vydali jsme se podle GPS, ale v ulicích bylo i pár směrovek na „U Bein Bridge“, takže pohoda. Prošli jsme parádním trhem a minuli sušírnu bavlněných provazů (asi) a vylezli na březích jezera Taung Thaman. Okolo restaurace a stánky pro turisty, pár naháněčů, ale zatím tu byl docela klid. Most U Bein je nejlepší fotit brzy ráno, nebo potom při západu slunce, a jelikož ranní světlo už nám dávno uteklo, rozhodli jsme se tu strávit den a počkat si na to večerní. Most U Bein, pojmenovaný po šéfíkovi, který organizoval jeho stavbu v letech 1849 – 1851, je nejdelším a nejstarším týkovým mostem na světě, má 1089 podpěrných sloupů, nicméně některé jsou už dnes nahrazené betonovými. Stavební dřevo prý pocházelo z královského paláce v Innwě, nadále nepotřebného, neboť se v té době sídlo panovníka přesunulo právě do Amarapury. Most, který výrazně zkracuje cestu mezi protějšími břehy jezera, měří 1209 m a má jednu „zatáčku“, aby lépe odolával větru a vlnám, a několik míst, kde se dá sejít na mělčiny – pro hosty restauraček a pro rybáře.

My se na procházku po něm vydali v opravdu hodně volném tempu, na každém ze 4 odpočívadel jsme chvíli poseděli, popovídali s prodavači občerstvení a suvenýrů, pozorovali svátečně ustrojené Barmánce a krásné Barmánky na sobotním špacíru. Majitelé rákosových restauraček pod mostem opravovali střechy a přistavovali nové verandičky, rybáři zvolna křižovali po mělkých vodách – teď, na konci suchého období je v jezeře málo vody a most skoro celý „kouká“. Zdaleka nejfotogeničtější jsou ale na mostě U Bein (stejně jako kdekoli jinde) buddhističtí mniši v karmínových hábitech, ostatně nechybí i na většině pohlednic odsud. Přes den chodí po mostě často s deštníky proti spalujícímu slunci, v podvečer jich zase hodně přibyde, vrací se z denních pochůzek do svých klášterů. Ze suvenýrů nás naprosto dostaly ozdoby vyrobené z melounových semínek – nejenom přívěsky a sponky, ale klidně třeba celé kabelky. Neuvěřitelná práce. Jenom by mě zajímalo, jestli to vydrží navždycky takové pěkné, tmavé, nebo to časem nějak sejde…

Okolo mostu U Bein jsme se nakonec motali zhruba do 6 hodin a převážně pozorovali proudící barmské víkendové výletníky, děti bydlící ve skromných příbytcích pod mostem, rybáře i vodní buvoly chladící se v mělkých vodách jezera. Pak jsme se propletli uličkami zpátky na hlavní a chytli si pickupa do centra Mandalay. Na večeři jsme se stavili tam, co 1. večer, kde dávali velkou mísu zeleniny, pak v sámošce na zmrzku a do hotelu, kde jsme padli za vlast. Po 2 dnech se chodba vedle našeho pokoje dost změnila – vymlátili tam 2 menší pokoje a udělali z nich jeden větší. Ještě že tu máme dost co dělat a není čas ani chuť vysedávat na hotelu, páč to bychom se tu asi zbláznili:-)

NEDĚLE 10.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ SEDMÝ – VÝŠLAP DO INNWA

Vstali jsme okolo 8. a využili zázemí, dokud to šlo, a trochu popracovali na fotkách a deníku. V poledne jsme dobalili a podle předchozí domluvy nechali batohy v úschově na recepci. Vlak nám měl jet až v noci, tak jsme si na odpoledne naplánovali další výlet, tentokrát do bývalého královského města Innwa, podívat se hlavně na dřevěný chrám Bahaya, původně královský palác. Bylo to stejným směrem jako včera most U Bein, takže jsme zamířili ke stanovišti pickupů, kde nás naháněči nasměrovali ještě o křižovatku dál (zatímco taxikáři vehementně opakovali, že do Innwy žádný bus nejezdí). Cena byla stejná jako včera (ehm…pro skoro dvojnásobnou vzdálenost), 500 kyatů na osobu, ovšem naši naháněči byli superaktivní a navíc sadisti, protože jsme zastavovali každých 20 m a nabírali kohokoli, kdo si mávnul, do naší pojízdné konzervy sardinek. Vrchol pak byl, když nás chlapci vyložili na velkém kruháči, ukázali na jednu z cest se slovy „Tudy do Innwy.“ a odsvištěli jinam.

Ok, vydali jsme se tedy po směru a přišli k řece, přes kterou nevedl žádný most (asi už všechno dřevo spotřebovali na stavbu U Bein), byl tu jen přívoz, kde chtěli za zpáteční jízdenku 1000 kyatů. To se nám, platit nechtělo, a tak jsme se přes rozorané pole vrátili na silnici a do roztahané vesnice Innwa, bývalého královského města, se vydali pěšky. Celý zdejší kraj je jeden velký mangový sad, viděli jsme bohaté, tmavě zelené stromy plné žlutooranžových, zelených i načervenalých plodů, i když často byly obalené papírovými sáčky na ochranu. Bohužel i tady včerejší bouřka napáchala velké škody – kromě odklízení polámaných větví, spadlých drátů a ohnutých sloupů byly všude hromady popadaných mang, často ještě nezralých. Z těch, co se válela u silnice, jsme si sem tam nějaké sebrali a snědli (byla kyselá a málo šťavnatá, ale jako osvěžení na cestu fajn), jinak potom ve vesnici jsme viděli, že lidé tu nedělají prakticky nic jiného, než že čistí, loupají a krouhají manga na tenké nudličky. Část zpracované úrody se venku na slunci sušila. Skoro před každým domem takhle někdo seděl, ale míjeli jsme i jakousi manufakturu, plnou „škrabaček“ a „škrabáků“, a tam to teprve lítalo:-)

Se zastávkou na třtinovou šťávu jsme postupně prošli vesnicí, kde se mísí skromné domky lidí a pozůstatky chrámů, klášterů a pagod ze slavnějších časů. Dostali jsme se mezi volně rozeseté kamenné ruiny, a nakonec přes několik polí, až k vytouženému chrámu Bagaya (Bagaya Kyaung). Na polích se zrovna sklidila a usušila rýže a parta chlapů jí prosévala od plev nebo čeho – házeli jí do vzduchu točivým pohybem a foukali do toho pomocí rákosových vějířů tak, že lehké slupky odletěly do stran a na roztažený pytel už dopadla převážně vyčištěná várka. Přátelsky jsme se s nimi pozdravili (trochu vypadali, že vidí bělochy poprvé v životě a možná to tak i bylo) a už nám šel z opačné strany vstříc chlápek od chrámu, jestli máme vstupenku:-) Samotný chrám Bagaya, postavený roku 1834, byl veliký a krásný, ale čekali jsme něco trochu víc ve stylu dřevěného chrámu v Mandalay, něco víc zdobeného. Tmavé týkové dřevo sice bylo hlavním stavebním materiálem, ovšem tady si s ním nikdo tolik nevyhrál. Stejně jako v Golden Temple ale byla i tady zřízená jakoby klášterní škola, dřevěné školní lavice vždy pro dvojici dětí, sem tam uklizené nějaké školní pomůcky. A krásný byl chrám i tak, zejména když se člověk zamřil na detaily vyřezané na dveřích, kolem oken, na terasách, atd. Odlovili jsme si tu takovou divnou kešku, chvíli vydechli a rychle vyrazili na zpáteční cestu, začínalo se smrákat.

Vesnice s večerem úžasně ožila – všude jezdily povozy tažené mohutnými bílými býky, na polích se oralo, na návsi mladá holčina krouhala banánové stvoly na dlouhé mašině obsluhované nohou, asi jako krmení pro zvířata. Materiálu měla dost, po cestě jsme šli i přes úplně zničenou banánovou plantáž. Na obloze se začaly objevovat červánky a podél silnice jsme viděli zase několik různých pozůstatků bývalých chrámů a paláců. Trochu energie jsme nabrali další dávkou třtiny, a pak už museli spěchat – na křižovatku, kde nás vyhodil autobus, to bylo okolo 5 km, a pak doufat…. Naštěstí se mandalajský kraj ukázal jako více než přívětivý a pěšky nás toho tolik nečekalo. Nejdřív nám zastavil chlapík s hrkajícím naklaďáčkem, ještě ve vesnici, a vzal nás asi kilometr na hlavní silnici. Vyklepané jsme měli všechno, ale co, byli jsme někde, kde by se dal už snad chytit projíždějící autobus. Akorát, že žádný nejel, ani nic moc jiného. Kus jsme šli, občas mávli rukou, když nám už skoro za tmy zastavil farmář na traktůrku, takovém, co vypadal, jako kdyby si ho smontoval doma v garáži (a taky možná jo). Funělo to, hrkalo to, při rozjíždění se z toho valil černý dým, my usazení po stranách okolo řidiče, v očích smrt a na tachometru 20 km/h:-) Vzal nás na kruháč, kde nám paní stánkařka oznámila, že autobus už dnes žádný nejede. Rozhodli jsme se tedy zkusit popojít asi kilometr na další velkou křižovatku, kde by ještě mohla jezdit auta z druhé strany řeky, protože tady toho moc na stopování nejezdilo. Byla už úplná tma, ale řesto jsme zkoušeli mávat na všechno, co jelo kolem, a vyplatilo se. Tma neodradila sympatický manželský pár v luxusním SUV z Mandalaye, aby si nás naložil k sobě, do příjemně vyklimatizovaného autíčka:-) Nevěřili jsme vlastnímu štěstí, když nám ještě v klíně přistála chlazená voda a bez problémů jsme se anglicky domluvili odkud jsme, odkud jdeme a kam se chceme dostat. Na větší konverzaci to nebylo, ale to nevadí – oni si vystačili spolu a my taky:-) Když jsme o nějakou chvíli později vystoupili u night marketu, dostali jsme pořádnou facku vedrem, ale byli jsme happy, že jsme zpět, neujede nám vlak a vlastně to ani moc nebolelo:-)

Na trhu jsme se zastavili na večeři v podobě výborného vepřového curry, pak v sámošce pro zásoby pití a slunečnic (a na zmrzku, samozřejmě), a pak se usadili v příjemně chladné hale hotelu. Hrál se nějaký fotbal, takže polovina města byla nalezlá u televizí a nás si nikdo moc nevšímal, když jsme si někdy do 11 streamovali pro změnu hokejový zápas:-) Pak už nám to přišlo trochu hloupé, tak jsme vyrazili skomírajícím, nočním městem na nádraží. Pokladny byly zavřené a v horním patře nesměl nikdo být, jak nám přišlo postupně vysvětlit hned několik zaměstnanců nádraží, včetně policie. Ok, když jinak nedáte, řekli jsme si po lehké scénce, protože se nám nechtělo se nechat jen tak buzerovat, a přesunuli jsme se dolů. 4. perón, odkud nám měl ve 4 ráno jet vlak, byl dost zaneřáděný, ale na prvním s dlouhými lavičkami to šlo. Respektive šlo si tu ustlat jinak, než přímo na zemi, ale stejně tu bylo ukrutné vedro a mračna komárů. Barmánci si se spaním už vůbec starosti nedělali a tyto chvíle nám připomněly Indii – lidé se rozvalovali všude, je ale fakt, že málokdo by spal přímo na zemi nebo lavičce, všichni měli minimálně rohož, někteří i malé, skladné stany jako moskytiéru. Ve 2:30 jsem šla koupit lístky do pokladny, co měla otevřít ve 2, ale počkala jsem si až do 3. Cesta do hill station Pyin Oo Lwin, mnohahodinová štreka, během níž se vlak vyšplhá na náhorní plošinu do příjemnějších teplot, vyšla na 1100 kyatů za oba:-) Před čtvrtou jsme nastoupili do vlaku, kde bylo ještě větší vedro (a to jsme si mysleli, že snad ani není možné), a na prvních několik hodin jízdy to zalomili.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.