Úterý 26. 4. – PRVNÍ BRUTALISTICKÝ PAMÁTNÍK A CHORVATSKÁ NOC

Vítá nás Chorvatsko, kterému jsme se roky, naprosto schválně, vyhýbali. Země, kde je wild kemping zakázaný, lidé naučení odrbávat turisty naprosto nevídaným způsobem a moře sice hezké, ale tak přeplněné a zprofanované jako nikde jinde v Evropě – díky téhle pověsti nikdy nebylo Chorvatsko naším cílem. Tentokrát ale naše cesta Balkán 2022 vede i touto krajinou, a tak jsme se rozhodli mu dát šanci – ona Příroda se tu totiž vyřádila úžasně, tak proč to neprubnout?:-) V náš prospěch budiž fakt, že jednak jedeme totálně mimo sezónu a druhak k moři ani nepáchneme. A co nás teda v Chorvatsku čeká? Začneme nepřehlédnutelnými, betonovými památníky, které odkazují na složitou chorvatskou minulost, za mimosezónní cenu se pokusíme užít Plitvická jezera, vydáme se tak trochu po stopách apačského náčelníka Vinnetoua a lokalit, které si ve filmech o něm zahrály na Ameriku, no a pak nás čeká spousta dalších nádherných míst, ale na ty bude čas a prostor později… V téhle kapitole po památníkách projdeme město Sisak se starobylou pevností, a na vodní hrátky Plitvic se navnadíme ve vesničce Slunj – Rastoke, kterou tvoří soubor bývalých mlýnů na kaskádě řeky Slunjčica. Tak vzhůru na cestu….   

Vítá nás Chorvatsko! Je to tu krásně zelené, zvlněné jak jižní Morava, malé vesnice, ale jedna za druhou (převážně hezky upravené, působí na nás o dost “češtěji” než v Maďarsku). A když není vesnice, tak je nějaké jiné omezení rychlosti, takže se táhneme furt jak smrad. Kus rovné silnice taky aby tu pohledal, takže ono by to krosit devadesátkou asi ani nešlo. Je to tu zase hodně zemědělské. Řepka, která na Slovensku teprve lezla ze země, v Maďarsku začínala kvést, tady už smrdí jako blázen. Líbí se nám, jak tu zase rozumíme – škola, ljekarna, apod. Na rozmezí placatější části a nízké vysočiny projíždíme větší město Koprivnica, a hlavně kolem ohromného vlakového nádraží, kde je spousta vlaků a různých lokomotiv. Po zhlédnutí mnoha dílů Chuggingtonu a mašinky Tomáše už dokážu rozeznat, že nejsou všechny lokomotivy stejné, ale mají různé účely:-D

Kuba poslední dvě hodinky už trošku prudí, ale pořád se ještě nechá ukecat. Asi mu klidnější den taky prospěl, ale je teda mega hodnej v tom autě a statečně snáší i pátou hodinu jízdy prakticky v kuse. Poslední úsek se baví tím, že veškeré širé okolí pojmenovává Tatínkov. Ujedeme velkému černému mraku a s posledním světlem parkujeme u první betonové “obludy”, Spomeniku revolucije naroda Moslavine (Památník revoluce v Moslavině). Kuba tady lítá sem a tam jak čamrda (a taky jim to tu pokadí a my jsme na něj ještě pyšní, protože to hezky vydržel a řekl si:-D) a my se mezi jeho výpady snažíme vyfotit památník samotný. Obloha je docela zajímavá, ale na jiných stranách, než by se na fotky hodilo, samozřejmě:-/

Památník povstání lidu Moslaviny

Brutalistické památníky nás při plánování výpravy fascinovaly a byla by škoda se jim úplně vyhnout. Tento připomíná partyzánské povstání z roku 1941. Slavnostně odhalen Titem byl v roce 1967.  Je dílem významného sochaře Džamonji a znázorňuje střed země, z něhož se valí masa lidu do všech stran. Pohyb masy má být symbolem vítězství nad fašisty za 2. sv. války.
Jeden z nejucelenějších seznamů památníků najdete na těchto stránkách.

Prakticky už za tmy přejedeme na protější kopec, což teda naložená oktávka dává jen tak tak, ale upíchneme se přímo u zříceniny Garić Grad. Ještě než stihneme cokoliv vybalit, tak sem zajede otřískané auto, chvíli stojí, a pak se otočí a odjede. No to v Chorvatsku, které je postrachem wild kempování, fakt chceš! Je kolem 21h, Kuba chvíli dovádí, ale rychle vadne a hlavně asi prochladne, protože se pak pořád choulí k Petrovi, zachumláme ho do deky i u večeře. Rychle vařím těstoviny s mrkví, hráškem, avokádem a mozzarellou. Houká nám k tomu sova a nějaký dravec. Jakmile zapadneme všichni do auta, tak trochu sprchne, pak už v noci ne… ale někde se to na nás chystá…

Středa 27. 4. – SPOMEN PARK BREZOVICA, SISAK, NEDOBYTÍ PETROVY HORY

“Já chci bagetku!” nás budí už v půl 7. Snídáme a pozorujeme stádo srnek, jak se prochází kolem hradu a v příkopu. Postupně se trochu rozkrápe, ale zvládneme ještě zabalit za relativně sucha. Někdy kolem 9 se ale rozprší naplno a my se schováváme v autě a děláme ještě ochutnávku maďarského veko-chleba. S máslem to jde i druhý den:-D (Tím ale sranda brzo skončí – veky, bagety a bílé chleby jsou vždycky příjemná, chvilková změna, ale nejpozději do 3 dnů nám začne zoufale chybět náš, domácí, kváskový chleba. A po měsíci na cestě bychom dali nevímco i za šumavu z kauflandu…)

V 9:30 sešoupeme kopec zase dolů a hřebenovkou přejedeme tadytu vrškovinu. Za necelou hodinu jsme v městečku Popovača, Kuba tuhej jak špalek, tak já dopisuju deník a Petík jde omrknout chorvatský sortiment do Sparu. Přijde zhrozen, ale nic jiného jsem ani nečekala. Nese bagetky a jahody, ale když pak spolu studujeme leták, tak by se tam ještě něco našlo:-) U nedaleký benzínky pak chvíli popojíždíme po parkovišti, protože to vypadá, že máme zase někde v kole zaseklý kamínek, ale není to tak strašné, tak jedeme a ono to přejde úplně. Mezi dešťovými přeháňkami si zvládneme prohlédnout další ” obludu”, Spomenik Prvom sisačkom partizanskom odredu, tentokrát uprostřed krásně zeleného, březového hájku. Uvnitř je zvláštní akustika.

Pamětní park Brezovica

Spomenik Prvom sisačkom partizanskom odredu/Spomen park Brezovica – Památník v háji Brezovica symbolizuje jilm, pod kterým se konala první schůze nově založeného partyzánského oddílu Sisak. Oddíl byl založen 22. 6. 1941 a tento počin je považován za zahájení organizovaného protifašistického odboje v Jugoslávii (podle některých pramenů i v Evropě).

Dalším kapkám deště se pokoušíme ujet do starobylého města Sisak na soutoku řek Sava, Kupa a Odra. Ze všeho nejdřív zajedeme na Stari Grad, což je pevnost se třemi kulatými věžemi propojenými bytelnými zdmi. Je tu super hřiště, ale úplně promočené, že to ani holínky nezachrání. Na straně nad řekou najdeme kešku, na nádvoří před pevností je naopak rozložený ohromný stan, pochopíme, že se tu nejspíš konala svatba.

Sisak je díky své strategické poloze na soutoku řek Sava, Kupa a Odra město s velmi dlouhou historií – obývané sídlo je zde doloženo už ve 4. stol. př. n. l. Po Ilyrech a Keltech nastoupil výrazný rozvoj v době Římské říše. Část odhalených antických vykopávek je dnes možné vidět v centru města. V novodobé historii jde o významné průmyslové město, dle sčítání v roce 2021 má necelých 30 tis. obyvatel.

Pro výsadek do samotného města hledáme bližší parkování. Vzhledem k tomu, že nemáme žádnou hotovost, tak nemůžeme na placená parkoviště, ale přijde nám vhod zadarmiko parkoviště u sportovního stadionu, odkud se podél Kupy dojdeme nejdřív podívat na Stari most. V autě stihneme ještě oběd a s odchodem akorát doprší, a další kapky se na nás spustí, jakmile do auta opět usedneme – to jednou vyšlo dobře, protože ve městě nakonec trávíme docela dost času. U mostu je hřiště, které měl Kuba už od včera slíbené, takže to mu nemůžeme upřít, byť by se tu jistě našla spousta hezčích.

Pak jdeme do centra, kde Kubu totálně fascinuje tančící fontána s barevnými světýlky (takovéto jak voda tryská přímo ze země na určité ploše) – nejde ho od toho odtrhnout. Samotné nákupní uličky v centru jsou celkem zklamání, takové napůl vybourané, napůl v rekonstrukci, málo co otevřené a ceny ukrutné, když už se dá někam nahlédnout. Bankomat nám odmítne dát peníze bez nekřesťanského poplatku 28 KN, takže ve stavu odkázání na online platby pokračujeme dál. Vrátíme se pro auto a zajedeme zkusit ještě Kaufland, jestli Spar nebyl jenom nějaký předražený omyl, ale o tolik lepší to není. Kuba řádí s pojízdným košíkem jak černá ruka a celému obchodu od lahůdek sděluje u každé položky “Táto, to jsme koupili!”:-D Načež v autě, po svačině, během pár minut vytuhne.

Valíme to dál, rádi bychom dneska ještě viděli (a možná tam i přespali) další obludu – spomenik na Petrově hoře, kde plánujeme i přespat. Už poněkud chudší krajinou (kde “nemají na omítku”, protože všude je spousta nově postavených domů, ale jenom v cihlách) se pod Petrovu horu dohrabeme před 19h, abychom zjistili, že poslední úsek silnice, od loveckého domu Muljava je zavřený! Po silnici 5 km, pěšky asi 2 km do kopce. Na to už nemáme čas ani chuť a dost nás to mrzí, protože teď musíme narychlo řešit spaní, už v relativní blízkosti Plitvických jezer…

Kuba s večerem a po delším ježdění, než bylo v plánu, začíná být protivný, my nakonec najdeme nějaké tipy dál po hlavní silnici na jih. Tady je takový zvláštní, kopcovitý kraj nikoho a všech, vidíme roztroušené domy a malé osady, často jsou ale domy rozbité, vybydlené. Na několikátý pokus se nám daří najít celkem schované místo v lese za kostelíkem a hřbitovem. Jsme zvědaví, jestli nám to projde, protože na minulé odbočce, o které jsme si mysleli, že kromě pár baráků vede tak nějak do nikam (omyl, takové cesty v Chorvatsku asi nejsou), jsme potkali nejdřív nějaké lesníky, a pak policajty. Nakonec je ale klid, teda kromě toho, že nás celou dobu oblejzá v uctivé vzdálenosti asi 6 koček. K večeři máme rýži s mletým a hráškem a kari kořením, což má docela úspěch.

Blbý je, že při uspávání Kuby jsem tentokrát nejospalejši já, zatímco Petík potřebuje řešit zítřejší ubytování před Plitvicemi. Ukáže se to jako dost klíčový moment, který nám mohl ušetřit hodně času a nervů zítra. Někde brutálně vyjou psi (snad), s kočkama to ani nehne a hlídkujou kolem auta, některé až do rána.

Čtvrtek 28. 4. – SLUNJ – RASTOKE A OBHLÍDKA POLJANAKU

Ráno kočky stále hlídkujou, zima stejně jako v noci, sluníčko leze, ale ne tady k nám do lesa. Petík večer špatně vyndal čočku a ztratil jí, tak si chce vzít novou a zjistí, že má s sebou dvoje stejné balení na jedno oko. Super, takže budeme na Balkáně shánět čočky, to chceš… (no, zjišťujeme, že obchod Alensa, kde je normálně bereme, má pár poboček i po Balkáně, ale nejsme schopní to nějak rozumně naplánovat do našeho časoprostoru). Nasnídáme se a zabalíme, pak asi do 11 řešíme ubytování, ale Booking zlobí a háže divné ceny, tak to zatím necháváme a s vynerveným Kubou (proč už nejedeme?) za zády se jedeme raději podívat do vesničky Slunj (konkrétně její části Rastoke), kterou tvoří hlavně bývalé mlýny na kaskádě řeky Slunjčica, která se tu vlévá do Korany. Parkování jde platit hotově nebo smskou, takže musíme dál od centra a nahoře na kopci je zase nějaké sportoviště, kde se vlezeme mezi další auta. Mastíme se opalovákem, aby nás to jarní, chorvatské sluníčko nesesmahlo hned první den, a rychle vyrážíme, až z toho zapomenu vzít s sebou taky nějakou tu svačinu, nebo spíš oběd.

Obcházíme si trasu mezi mlýny, přes most, všechny domečky jsou nějaké ubytování nebo restaurace. Z cesty pod příjezdovou silnici je asi nejhezčí výhled na vodopády, včetně Velikiho Buku, toho největšího. Po cestě jsou naučné cedule s bezva informacemi. Pod mostem zahlédneme pěkné parkovací místo, třeba na oběd… Vinnetouův totem, který nás docela lákal, je ale na ostrůvku v rámci placeného etnografického muzea, kam se nám naopak moc nechce… přeci jenom nás teď čekají větší výdaje (Plitvice). Projdeme celou naučnou stezku, novými serpentinami zase dolů k novému mostu, kde se Kuba omylem projde vodou a zběsile do ní naháže asi milion kamínků. Ano, tahle oblíbená dětská zábava se nevyhnula ani nám a drží se už několikátý rok:-)

Vesnice na peřejích, Slunj – Rastoke

Pak kolem dalších mlýnů a kaskád projdeme zase nahoru a zpátky k autu. To už toho má prcek plný kecky, a ještě ho trápíme hlady… Zvládne ale sám dojít, dáme si studený oběd a následně v sedačce vytuhne. My řešíme bydlení u Plitvic, vybrané pořád nejde koupit, píše to divné ceny, po aktualizaci už správné, ale ty se zase nelíbí nám. Nakonec si vybereme Aurora Apartman, pokojíček (doslova, je fakt mini) s koupelničkou a sdílenou kuchyní + posezením ve vesnici Poljanak (30 €/noc). Koupíme a jedeme.

Krajina začne být výrazně kopcovitá, už se trochu začíná zelenat, a když někde hluboko v kaňonu zahlédneme tyrkysovou Koranu, srdce jen plesá. Poljanak je jedna z nejbližších vesnic k Plitvicím a tvoří ji prakticky jenom několik penzionů rozhozených po stráni. Teď na jaře je tu poměrně mrtvo. Na místě jsme někdy po 16h, Kuba spí, my se přivítáme s paní domácí a začneme si nosit věci, a pak i Kubu, kterej se ale dneska vyspal do černa. Vyprudí mě, že má hlad, tak nachystám nejdřív jídlo, a pak se jdeme ještě chvíli cournout z vesnice po silnici k Plitvicím. Potkáme jednu pěknou vyhlídku do údolí se zelenou řekou Koranou, fotíme si pózičky u cedule vesnice a asi za půl km se otáčíme u nějaké zvláštní kytky s červenými bobulemi, jihoevropské příbuzné asparágusu. Zpátky jdeme snad věčnost, Kuba se táhne, blbne s klackem, neustále prostředkem silnice, kde to auta švihaj jako blázni, jakékoli naše pokyny, prosby, nařízení odmítá brát v potaz. Jsme z něj vyřízení a hudrujeme něco o tom, že ta puberta začíná čím dál tím dřív…

Zatímco venku se po západu slunce hodně ochladí, ve vyhřátém pokojíčku je dobře. Kluci se válí u pohádek/počítače, já ve studené kuchyni udělám večeři. Ukládání nás zase uspí všechny, asi nejdřív Petíka, pak mě, a pak někdy Kubu. Potřebujeme ale naplánovat zítřek, takže se zvládneme ještě vyburcovat k životu, koupit vstupenky a vymyslet trasu. Uložit se do postele není moc kam, navíc máme jenom jednu peřinu, a ten uprostřed pod ní odmítá spát… takže noc je trochu divoká.

 Tisk článku