Jedním z mála pevně naplánovaných bodů už před cestou, a jedním z hlavních důvodů, proč vůbec jet přes Chorvatsko (a proč tudy jet na jaře a ne až třeba v létě cestou domů), pro nás byla samozřejmě Plitvická jezera. Mimosezónní termín byl jasná volba – jednak kvůli výrazně nižší ceně vstupného, jednak kvůli výrazně menšímu počtu návštěvníků, se kterými je třeba bojovat o ty nejlepší úhly na focení a vyhýbat se na dřevěných lávkách. A vyplatilo se to dokonale, však si to přečtěte níže… Pro úplnost vkládáme i důležité informace k případné návštěvě. Další informace si kdyžtak můžete najít na stránkách národního parku Plitvická jezera, kde se také dají koupit vstupenky online a ušetřit si tak frontu na místě (mimo vstupenek si tu můžete objednat ubytování, obhlédnout možnosti stravování a dopravy po parku, naplánovat si návštěvu parku i případných dalších zajímavostí v okolí – my jsme se nakonec ubytovali v apartmánu Aurora v nedaleké vesnici Poljanak, o které jsme psali minule).

Pozn. V článku uvádíme ceny v kunách, ale Chorvatsko přijalo od 1. 1. 2023 eura, proto v ceníku už jen €.

Otevírací dobu parku a provozní dobu vláčků a přívozů najdete na adrese níže, zobrazuje se vždy k aktuálnímu období: OTEVÍRACÍ A PROVOZNÍ DOBA NÁRODNÍHO PARKU PLITVICKÁ JEZERA

Mapu parku včetně veškeré infrastruktury, navíc s možností stažení, najdete zde: MAPA

No a jak vypadal ten náš den strávený mezi jezery a vodopády?

Pátek 29. 4 – NÁRODNÍ PARK PLITVICKÁ JEZERA

Vstávám v 5:45, Petík kolem 6:15, Kubu budíme před 6:45. Dělám snídani a svačinu s sebou, vekovitej chleba získává díky toastovači nečekané kouzlo (ale vystydlý ho Kuba nemůže užvejkat, nakonec si kus doveze až do Plitvic). Po 7h sedáme do auta a jedeme, lístky máme koupené na 7h, tzn. že bychom tam měli do 8 dorazit. Na parkovišti jsme o půl 8, je tu dost mrtvo, jedno zaparkované auto. Oblékáme se do ranního chladu (je něco kolem 7°C) a rychle vyrážíme do národního parku Plitvická jezera (Plitvička Jezera), abychom stihli co nejdřívější loď přes jezero Kozjak, je to ještě docela procházka.

Plitvická jezera – ráno v centrálním přístavišti

Loď jede během pár minut, jsme na ní my a jeden další pár, na přístavišti P2 ale vystupujeme sami a máme tak tuhle část jezer na nějaký čas jenom pro sebe. První vodopády se řinou kolem nás, první menší jezera nám ukazují lesk své klidné hladiny. Stezka vede po chodnících, a pak dlouho lesem, protože chodník skrz jednu z nejzajímavějších částí, kolem vodopádů Velki a Mali prštavac, je bohužel kvůli jarní údržbě uzavřený. Kuba tady má dnes asi nejslabší chvilku, kdy to chvíli vypadá, že ho prodáme nějakým kolemjdoucím, ale po čase si to všechno vyříkáme, a on už celý den poslušně a hrdinsky šlape, jenom občas něco zaremcá o svačině, kterou chce prostě HNED. Jakmile je nakrmen, je to to nejhodnější, nejzlatější dítě (akorát že my odmítáme svačit v jednom kuse, to bychom fakt nikam nedošli:-))

Horní jezera (Upper Lakes) máme do 11h obešlá, pár lidí nás míjí až ke konci, takže i dojem zatím super. Na stanici vláčkobusu si dáváme oběd, a pak si dáváme ještě zbytek okruhu kolem nejvyššího jezera Prošćansko, ale tam už se trochu proháníme s davem a je to na prd. Od vodopádu se tedy vracíme stejnou cestou a to už je to klidnější, že jde sem tam i něco vyfotit a neřešit jenom vyhýbání se jiným lidem.

Plitvická jezera – jezero Okrugljak

Vláčkobusem jedeme někdy po 13h, Kuba ke konci usne a Petík tam asi ztratí ovladač k samospoušti. Když na opačné straně jezer, na parkovišti ST3 vynese Kubíka ven, že ho teda na chvíli položíme a necháme prospat, tak se probere, zbaští krabici jablek a vypadá nastartovaně na druhou etapu. Seběhneme tedy dolů k jezerům a vydáváme se podél nich a té krásně modro-zelené vody pořád dolů. Tady už je lidí o poznání víc a na chodnících je to s Kubou, který moc neposlouchá, docela záhul. Jeskyně Šupljara je první, ale zdaleka ne poslední místo spojené s Vinnetouem, které nám přijde do cesty. Známá je z filmu Poklad na Stříbrném jezeře, jenomže teď je především zavřená:-( Chvíli uvažujeme, jestli – podobně jako několik dalších – nebýt za rebely a nejít se tam podívat i přes zákaz, ale nakonec naše počestné (a šetřivé – přece nebudeme riskovat nějakou pokutu, kdyby šel kolem zrovna ranger) já zvítězí a držíme se předepsané trasy.

Velkým finále, které čeká na konci všech pěšky přístupných jezer předtím, než spojené vody Korany a Plitvice zmizí v hlubokém kaňonu, je vodopád Veliki slap. Se svými 78 m je to nevyšší vodopád nejenom v okolí, ale dokonce v celém Chorvatsku! A je prostě úžasný! Nejhezčího pohledu jsme se asi dočkali, když jsme vystoupali kus po cestě v protějším svahu na vyhlídku.

Horší je, že další zavřený úsek je ten přes jeskyni a přes kopec, kudy jsme se měli elegantně vrátit na P3 na loď. Jsou tu i kamery, takže přestože pár lidí to proleze, nám se to moc riskovat nechce a s Kubou na krku a jazykem na vestě se dost rychlým tempem vracíme celou cestu, co jsme tady dole ušli. V 17h už je tady lidí pomálu, v přístavu jsme v 17:15 a předposlední lodičkou o půl sedmé jedeme sami. Lodníci jsou fajn týpci, na Kubu dělají šaškoviny.

Plitvická jezera – vyhlídka u Poljanaku

Cesta z přístavu na parkoviště zase trvá snad věčnost. K pokladně Kubu ještě dokopeme, ale dál to evidentně už prostě nejde, tak se naposledy sveze na koníčkovi Petíkovi. I tak má chlapec v nohách asi 12 km, my 15 a máme toho všichni plný kecky. V autě Kuba usne snad ještě dřív, než zaplatím a vyjedeme z parkoviště. Mimochodem, 88 kun za 11 hodin je víc než platí bus/obytňák denní sazbu – 80 kn, ehm!

Cestou domů se stavujeme ještě v jednom mini supermarketu, ale bez nákupu, a pak u mlýnu nad Velikim slapem a na vyhlídce na jezera, kam se jede po silničce, kam jsme šli včera na procházku. Střídáme se tam, Kuba tuhej. Před chatou se vzbudí a zvládne ještě celý večer řádit, že nechápeme, co si šlehnul. Já chystám rychle večeři, dáváme si horkou sprchu, kluci spolu a Kubu z ní pak nejde dostat a chce ještě, ještě. Odpadáváme jak zralé hrušky, práci doženeme zítra, máme checkout až v 11.

 Tisk článku