---

Úterý 30.9. – den patnáctý – VYRÁŽÍME ZA KRÁSAMI RODOP

Zhruba od 8 hodin jsme se snažili co nejtišeji zabalit, i když spolubydlící byli v pohodě a ještě v deset zařezávali jak dřevorubci. Chudák klučina – majitel jim připravoval snídani, aby byla na 8 hotová, když to mají všude napsané, a on mu tam jaksi nikdo nepřišel – ostatní spali a my jsme si díky tomu, že snídani nechceme, usmlouvali nižší cenu, takže jsme neměli nárok. My se rozloučili, skákli si na snídani k Alexovi na doner, poslali pohledy a mazali na nádraží. Bylo zvláštní, jak nám to najednou přišlo blízko, když jsme byli odpočinutí a čerství:-) Na nádraží jsme rychle koupili lístky a během asi 3 minut museli najít kolej 11, která samozřejmě byla úplně v čudu, ale podařilo se, nasedli jsme zase na pěknou električku a uháněli směr Asenovgrad. Jízda trvala asi 20 minut a o kus nás přiblížila krásným Rodopům. Během cesty jsme prozkoumali mapu Západních Rodop, kterou jsme zakoupili v knihkupectví cestou na nádraží (a prý tam měli i mnohem hezčí pohledy než na nádraží). Vybrali jsme pár tipů, co by stálo zato vidět a mělo by být v našich silách to zvládnout. První plán byl dojít dnes k Asenově pevnosti (bulharsky Asenova krepost) za městem, pak se kus vrátit, přejít hory a navštívit Bačkovský monastýr.

Po opuštění nádraží jsme nejdřív doplnili zásoby v Lidlu vedle, pak jsme prošli dost dlouhou ulici plnou svatebních salonů (to jsem se pokochala), pak další celou rozkopanou, a ta už stoupala pryč z města. Minuli jsme asi hodně starý kostelík a na chvíli tak opustili civilizaci při vytrvalém stoupání vzhůru nad město. Hodně jsme se kochali výhledem a naše tempo nebylo nikterak omračující:-) Asi tak ve ¾ trasy jsme narazili na parádní místo – kapličku sv. Ilija na skalním ostrohu, kolem ní vytvořené sezení pod střechou i otevřené, dohromady tak třeba pro 100 lidí. Vedle toho ještě 2 domečky, okna zasklená, jen jim chyběly dveře. Opodál pramen vytékající z trubky, a ještě dokonce kadibudka (mimochodem první záchod „tureckého typu“, na který jsme po cestě narazili – šla jsem radši vedle do lesa)! Vše to tu hlídal veliký, lenivý kocour se zlým výrazem – prostě Garfield:-) Chvíli jsme se tu slunili a rozplývali se nad výhledem na samotnou pevnost, a pak jsme se na ní konečně doškrábali. Bylo těsně po 4. hodině a v pokladně nám akorát suše sdělili, že je dnes už zavřeno. Následně jeden chlapík a dvě ženské svá slova potvrdili skutkem, když zamkli, nastoupili do auta a odjeli. Obecně jsme si už v Bulharsku všimli, že se tady lidi zrovna dvakrát nepředřou:-)

Poseděli jsme si na zbývajícím sluníčku další hodinu, najedli se, zasurfovali na zdejší wifi uprostřed lesů, a probrali plány, které bylo potřeba operativně upravit. S naší současnou fyzickou kondicí bylo jasné, že někam na hřeben už dnes nevylezeme, zároveň jsme si nechtěli pevnost úplně nechat ujít, s ní navíc i kešku, která je vtipně umístěna v oploceném prostoru. Rozhodli jsme se tedy vrátit ke kapličce a přespat tam, pokud možno v zavřeném domečku (v noci je tu zima – jedna noc na nádraží nám bohatě stačila). K pevnosti celou dobu proudily davy podvečerních sportovců.

Vrátili jsme se tedy ke kapličce, u libového zdroje vody si uvařili večeři, a pak se před zimou schovali do domečku – Petík se uložil na úzké lavici, jištěný židlemi a batohy, já jsem skončila jak na operačním stole. Celý večer hodně foukalo, takže jsme byli fakt rádi za přístřeší, i když občas dveřmi taky protáhl studený poryv. Během noci svištěl vítr čím dál tím víc, až když potom ráno vykouklo sluníčko zpoza hory, tak se trochu utišil.

Středa 1.10. – den šestnáctý – ASENOVA PEVNOST A BAČKOVSKÝ MONASTÝR

Vstali jsme oproti jiným ránům celkem brzy, do zimy se nám nechtělo, tak jsme otáleli, až dokud sluníčko nesahalo až k „naší“ kapličce. Tou dobou už kolem chodilo příliš mnoho výletníků a byl čas sbalit fidlátka. K pevnosti jsme dorazili před 10., koupili si lístky na ISICa u paní pokladní, co z nás byla děsně vysmátá, a pak další skoro hodinu prolézali pevnost i přilehlý kostel z 1. poloviny 13. století, tedy doby cara Ivana Asena. Výhled, pevnost i starobylý kostel byly skvělé, jen tu kešku se nám najít nepovedlo, čímž jsme si ale zážitek nenechali zkazit. Byli jsme rádi, že jsme si na pevnost počkali, i když to bylo docela zdržení.

Po prohlídce pevnosti jsme pokračovali dále údolím – nejdřív cestičkou lesem po vrstevnici, později jsme se napojili na silnici. Pochod po asfaltu byl krajně nepříjemný pro mou stále bolavou patu. Údolí bylo zaříznuté do skal, kolem nás dost živě proudila řeka Čepelare a v tunelech stékala voda obloukem po stěnách, což nám z fyzikálního hlediska nešlo na rozum:-) Asi po 3 km jsme dorazili do vesnice Bačkovo, kde to byl samý hotel a restaurant, vše zavřené (aspoň na první pohled, blíže jsme to nezkoumali). K naší velké radosti jsme našli obchůdek, kde jsme se trochu občerstvili, a od paní prodavačky dostali zdarma každý perník a já malou ikonu Panny Marie. Nebyli jsme si úplně jistí, jestli to náhodou nemáme odevzdat v klášteru jako oběť, ale nakonec jsme se rozhodli pro praktičtější využití – perníky jsme s laskavou vzpomínkou na paní prodavačku snědli a ikonku jsem si nechala v peněžence pro štěstí.

Za vesnicí jsme navštívili proslulý Bačkovský monastýr, ke kterému vede cesta lemovaná stánky jak na Karlštejn – zde jsou prodejními artikly med, koření, sladkosti, ručně vyráběné hrnce a tácy, v jakých nám předevčírem servírovali sač. Spousta restaurací a stánků s blbůstkami (šperky, cetky, apod.). Udělali jsme si k obědu před monastýrem „šopák“, na který jsme se od včera těšili, a pokecali při tom s párem stopařů z Polska, co šli kolem, a jinak se vraceli z výletu po Řecku. Samotný Bačkovský monastýr byl moc hezký, hlavně ústřední kostelík, ale i zdobené budovy kolem, pnoucí se víno, dřevěné balkonky mnichů. Rilský monastýr, se kterým se občas Bačkovský srovnává, se nám kdysi asi líbil trochu víc, ale zase tady nebyly nikde žádné zákazy focení (nebo aspoň ne napsané latinkou:-))

Někdy po 4. hodině byl čas popojet, a to doslova – chytli jsme si stopa kus za větší vesnici Hvojna, asi 20 km. Pán vypadal jako John Locke z Lost, ale byl docela fajn. Vezl na zadní sedačce nějaké srnčí hlavy, jak se věší na zeď:-) Celou dobu jsme s autem vytrvale stoupali a já si opravdu libovala, že tohle nemusíme šlapat pěšky. Kolem Hvojny to vypadalo jako v pohádce – hory naprosto úžasné. Chlapík nás vyhodil u odbočky na Zabrado a Čudnite mostove, nebo-li Krásné mosty, kam jsme měli namířeno. Pochybovali jsme, že bychom na vedlejší silničce dnes ještě něco stopli, tak jsme vyrazili do kopce pěšky. Za zády optimistickou varující ceduli plnou obrázků medvědů, jinak komplet psanou v azbuce:-) Neušli jsme snad ani 200 m a míjel nás džíp s otevřenou korbou, na mávnutí zastavil. Zřejmě tu bude fungovat jakási solidárnost, že lidé, kteří tady v horách stopují, nemají jinou možnost, jak se někam dostat, tak je řidiči berou:-) Pán jel do Zabrada, takže nás hodil nějakých 10 km na ještě menší odbočku k Mostům. Ubral nám z cesty další brutus stoupání. Přeci jen jsme se dostali do nejvyšší oblasti Rodop a stále nám zbývalo ještě dost metrů nastoupat. Dál už ale opravdu nezbývalo, než jít pěšky. Bylo půl 6, takže navíc pomalu čas hledat nocleh. Minuli jsme sádky s nabídkou ryby „Balkanky“ a dál celkem ostře stoupali. Asi po 1,5 km jsme našli krásné piknikovací místečko u potoka, v lese pod smrky. Nebylo sice tak pozdě, ale zima už se do nás zakousávala, takže jsme fofrem postavili stan a zalezli. Dali jsme si jen studenou večeři (vařit nám přišlo v medvědích horách jako zbytečný risk – naposledy to dopadlo špatně) a zachumlali se do spacáků, ve kterých jedině se dalo trochu vegetit. Čtením novin a psaním deníku jsme zabili část večera, stále poslouchajíc okolí a doufajíc, že nás nečeká žádná nezvaná noční návštěva…

Download file: 2843.gpx