Bulharsko 2 – Plovdivem od vzdálených staletí k dnešku

...aneb procházka časem po dlážděných uličkách
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Batumi

Pondělí 29.9. – den čtrnáctý – OBJEVOVÁNÍ THRÁCKÉ HISTORIE V PLOVDIVU

Vyspali jsme se jakože fakt dost dobře a ještě část dopoledne lenošili a věnovali práci na stránkách. Až někdy po 10. jsme pobalili pár věcí do batůžku, zanechali pařany vyspávat dál (Bulharka a nějaký nový kluk na palandě nad námi) a vyrazili za pamětihodnostmi, které nabízí Plovdiv. S bolavou patou, která mě trápila už někde od Rumunska, se po nepravidelné dlažbě nechodilo nejlíp, ale bez velkého báglu to bylo o poznání lepší. Při courání jsme se snažili i ulovit nějakou tu kešku, kterých tu bylo docela hodně, většinou od jednoho autora. Jeho styl schovávání nám ale bohužel moc nesedl, takže většinu jsme jich nenašli, nebo byly na tak rušném místě, že za bílého dne prostě nešly odlovit nenápadně. Nejprve jsme se vydali rovnou asi k největší zajímavosti – římskému amfiteátru, který zde byl vystavěn ve 2. století Markem Aureliem. Sám o sobě je parádní, stále aktivně využívaný pro večerní představení, s kapacitou až 3000 míst. Navíc se nachází na skále, přímo nad tunelem, kterým vede jeden z hlavních tahů Plovdivu, takže je z něj i krásný výhled na městský ruch. Běžně je vstup do amfiteátru zpoplatněn (5 LV, studenti 2 LV), ale my jsme prošli otevřenou brankou, nikdo po nás nic nechtěl, takže jsme neplatili. No, levy se ještě budou hodit…

Při honu za další keškou kolem krásných kostelů Sv. Mariny a Sv. Dimitra jsme potkali maníka, který se nejdřív tvářil jako hrozný kámoš, u Marinina kostela mi ukázal hrobku zřejmě nějakého hodně uctívaného popa, ale princip byl ten, že nám chtěl dělat placeného průvodce za 30 – 40 LV. S díky jsme ho odmítli, on se tvářil jako spráskaný pes, ale během dne jsme ho viděli minimálně se třemi skupinami, které prováděl, takže myslím, že nakonec nestrádal. Procházka po starém městě byla kouzelná – ulice dlážděné velkými kameny, ale hlavně domky typické bulharské architektury – někdy docela úzké, jindy velkorysé vily, všechny zajímavě nabarvené nebo obložené dřevem, s rozšířeným patrem (což je typický stavební prvek, viditelný v Bulharsku ještě třeba v Nesebaru nebo Sozopoli). Mně plovdivské uličky připadaly, jako kdyby vypadly z Dalího pláten, takové nebalkánské, a ono přitom „typické bulharské“:-) Popletli jsme se jimi až k Východní bráně, u které jsou k vidění velké balvany – pozůstatky antického opevnění. Někde mezi nimi byla ukrytá keška, ale toto místo bylo z těch, kolem kterých někdo neustále chodil, koukal, a kdybychom se začali hrabat pod několik set let starými kameny, asi by neměli radost.

Město Plovdiv

Město Plovdiv je se svými 380 000 obyvateli druhým největším městem Bulharska. Leží na jihu země a i historicky je jakousi vstupní branou do vnitrozemského „Balkánu“ od moře (nebo při cestě opačným směrem bývá výchozím bodem do pohoří Rodopy). Dodnes je významnou křižovatkou obchodních cest a je známé kromě památek i svými veletrhy a jarmarkem, který se pořádá dvakrát ročně.

Historie Plovdivu sahá neuvěřitelných 6000 let do minulosti, díky čemuž je považováno za jedno z nejdéle konstantně obývaných měst na světě. Své památky tu zanechali Thrákové, Řekové, Římané, původní bulharské národy, stejně tak jako Turci, kteří této oblasti vládli po 5 století. Starověký řečník Lúkianos nazval Plovdiv největším a nejkrásnějším městem celé Thrákie. Právě Thrákové město původně vystavěli, později bylo ovládnuto Makedonci (právě od Filipa Makedonského byl odvozen jeho název Filipopolis, ze kterého časem a úpravami vznikl Plovdiv). Významných stavebních úprav a rozšíření (zejména obranných zdí a tvrzí) se město dočkalo v období římské, později byzantské nadvlády. V období středověku zde vládli Turci (Otomanská říše), po kterých zůstaly ve městě dvě mešity a islámská menšina obyvatelstva. Dnes typické domky obchodníků a bohémských obyvatel Starého města pocházejí z období bulharského obrození (18. – 19. století).

Plovdiv, nebo minimálně jeho Staré město a okolí jsou velmi krásné, plné historie, kde na vás staletí dýchají z každého kamene, zároveň však je to město živé, moderní, nabízející návštěvníkům veškerý myslitelný komfort.

Od Východní brány jsme se vyškrábali zase zpět do uliček Starého města a k jeho dalšímu konci, jež tvoří Historický park na skalním ostrohu. Jsou to pozůstatky thrácké pevnosti, jež později přestavěli Makedonci a opevnili Byzantinci. Hodně rozbořených zdí, mezi kterými se dá volně courat, posedět, poklábosit, ale hlavně je z nich naprosto kouzelný výhled na město. Asi půl hodiny jsme tu hledali kešku, ale i ta nám odolala, tak jsme se radši věnovali sledování a dokumentování „podhradí“.

Pak jsme seběhli na náměstíčko pod mešitou Džumaya, která bohužel asi není přístupná (nebo se nám aspoň nepodařilo zjistit, kudy), ale i zvenčí je velmi fotogenická. Pochází ze 16. století, z období turecké nadvlády, a přežila do dnešních dnů bez větších stavebních zásahů. Je považována za jednu z nejstarších mešit na území Evropy vůbec. Hlavní atrakcí Náměstí Římského stadionu je…..světe div se….římský stadion. Respektive jeho část, která zde byla odkryta pro veřejnost, a vedle nějž je zbudováno i moderní návštěvnické centrum, které mimo jiné promítá ve 3D kině původní vzhled zdejších antických památek. Nám jedno promítání zrovna uteklo a další mělo jít asi za 3 hodiny, tak jsme se zatím vydali jinam.

Naším cílem byl další ze šesti pahorků, na nichž se rozkládá Plovdiv – ten s hodinovou věží (Sahat Tepe). Vylézt tam nebyl takový problém, ale asi jsme čekali od téhle památky víc. Věž samotná byla postavena v roce 1623, později v roce 1812 zvýšena na 17,5 m. Roku 1883 dostala věž nové hodiny, vyrobené ve Vídni. Bohužel na věž se nedá vystoupit a hodiny jsme tedy ani neviděli. Škoda.

Sestoupili jsme opět dolů, kolem divadla, jehož zadní stěny jsou pomalovány výjevy z představení (?) a skály za ním zdobí namalované portréty herců, to se nám moc líbilo. Konečně se nám podařilo ulovit jednu kešku, dokonce i na poměrně rušném místě, a pak jsme se ještě cournuli do Simeonova parku, kde se povedla další keš (ověřili jsme si funkčnost triku na zvědavé důchodkyně – dělat, jakože se k sobě máme, a při tom schovat kešku), a hlavně jsme našli pítka. Touto dobou už jsme byli dost žízniví a hladoví, protože jsme za celý den nenašli jediný obchod, všude jenom restaurace, i když roztomilé. Na konci parku měla být Zpívající fontána (něco jako Křižíkova fontána), ale zřejmě celá tato část parku prochází rozsáhlou rekonstrukcí a místo vodotrysků tu jezdily jenom bagry.

Pomalu jsme se pak už začali vracet směr hostel, dost uchození a s plánem, že vyrazíme ještě na večerní focení, protože uličky Starého města nám přišly kouzelné i za dne, a co teprve až se v nich rozsvítí lucerny. Na hlavní poště jsme koupili pohledy a známky a u pěší zóny, která se může směle rovnat třeba s Příkopy, jsme objevili levný fast food Alex – dělali kebaby (donery), falafel, pizzy a další takovéhle věci. My si dali menší doner k obědu (docela dost masa a hranolek, málo zeleniny – ve větší verzi jí bylo víc, ale nikoli na úkor masa), větší potom ještě později k večeři. Porce kuřecího masa, hranolků (=opečených brambor) a zeleniny nám přišla jako vyvážená strava:-)

V hostelu jsme se nakonec trošku zdrželi, ale připravili jsme (podle mě) docela luxusní článek ze Slovenska, přičemž jsme spořádali neméně luxusní balíček bulharských sisinek. Koupili jsme je v Kauflandu ve Vidinu a každý bonbonek měl 2 příchutě (kaktus + ananas, jablko + skořice, nektarinka + granátové jablko, višeň + amareto), strašně dobré. Přibyli tu další spolubydlící, ale s nikým z nich jsme nějak neměli potřebu se více rozpovídat a nejspíš to bylo oboustranné.

Kolem 9., dávno po setmění, jsme sbalili výbavu a dali si okruh po již známých uličkách Starého města. Bylo tu úplně mrtvo, procházeli jsme se tu snad jenom my a jeden další fotograf, sem tam prošla kočka. Několik partiček posedávalo mezi ruinami archeologického parku, který ale bohužel nasvícený nebyl. Výhled tentokrát na noční město byl stejně úchvatný jako za dne, je to prostě paráda:-) Jediný objekt v centru, který vypadal dost živě, byl náš hostel, kde už se zase venku vysedávalo a vesele klábosilo. Vrátili jsme se po půlnoci, na verandě pořád živo, ke spánku se ukládala jenom Asiatka. Kluky z hostelu, se kterými jsme tu včera seděli my, jsem potkala jenom letmo na chodbě, ani tam dnes s ostatními neseděli, osazenstvo se trošku vyměnilo. Uvařila jsem litr čaje do ešusu, když jsme jiné pití neměli, a ještě jsme do 2 hodin pracovali.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.