Bulharsko 4 – Přírodní zázraky Rodop

...aneb o přemnožených houbách, Krásných skalních mostech a romantickém vodopádu
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Jerevan

Čtvrtek 2.10. – den sedmnáctý – BLOUDĚNÍ POD „ČUDNITE MOSTOVE“, HOUBOVÉ ŠÍLENSTVÍ

Vyhrabali jsme se ráno hrozně pozdě, a pak ještě dlouho sušili stan, takže definitivně na pochod jsme vyrazili až před 12. Vystoupali jsme po silnici asi 1,5 km, a pak jsme zkusili odbočit, že najdeme žlutou značku, která nám výrazně zkrátí cestu k Čudnite mostove, protože silnice se tu horami neskutečně klikatí. Často jsme míjeli studánky – věděli jsme, že žízní bychom tu umřít neměli. Vylezli jsme na malý hřebínek v lukách mezi vysokými vrcholy – absolutní nádhera! Na kraji dalšího lesa nás čekala nová, nečekaná a neuvěřitelná podívaná. Netuším, čím se tady hnojí lesy, ale tenhle byl plný hub. A „plný“ myslím jakože fakt hodně plný – na každém kroku shluk něčeho. Červené muchomůrky jako z pohádky, bedly s klobouky jak talíře na pizzu, koberce hřibovitých hub, které jsme posoudili jako jedlé, a hromady dalších, které jsme v životě neviděli, nebo si je jen matně pamatovali z dětského listování atlasem hub. Nasbírali jsme si něco málo na oběd (stačilo si kdekoliv sednout na zadek a hmátnout kolem sebe rukou) a uvařili je s rýží, cuketou a výborným, ostrým balkánem, který jsme včera koupili v Bačkově. Bylo to skvělé a zase po delší době plnohodnotné teplé jídlo!

Bohužel jsme se houbami nechali strhnout na špatnou cestu, takže další 2 hodiny jsme probloudili v zalesněných svazích, abychom se nakonec vrátili na místo oběda, pokračovali trochu jinak, a po slušné námaze tu žlutou fakt našli. Petík dostal zimnici a rozbolel ho žaludek a já už si připravovala anglické vysvětlení otravy houbami pro záchranku. Zdolali jsme žlutou „zkratku“ a ocitli se opravdu u proslulých Čudnite mostove, nebo-li Nádherných mostů, mohutných skalních oblouků vzniklých zřícením jeskyní, které původně vymlela řeka, která jimi protéká. Byla to opravdu monumentální podívaná, jen trochu škoda času – přišli jsme docela pozdě, takže už nebylo moc světla, obloha zatažená a dost přituhovalo. Za cestu sem to ale určitě stálo! Prolezli jsme mosty horem dolem, a když chata u nich nevypadala na ubytování (jen restaurace), popošli jsme ještě kilák do krpálu k chatě Skalnite mostove. Tenhle poslední pochod už byl fakt zoufalost sama – padla mlha, vlhko, děsná zima, pata, co už dávno vzdala protesty. Chata se vynořila z mlhy, velikánská a prázdná. Neskutečná první úleva ve chvíli, kdy jsme uviděli kouř z komína.

V ohromné chatě nás uvítala paní s pánem dřepící v jídelně u rozpálených kamen. Cena 24 lv za pokoj pro nás byla v dané situaci (i jinak) akceptovatelná. Přeci jen včerejší noc ve stanu byla hodně na hraně, spíš už trochu za hranou, a dnes jsme byli o dalších 300 m výš a venku neskutečně hnusně. Dostali jsme 3-lůžkový pokojík s koupelnou (jedno lůžko děsnější než druhé), udělali jsme si pohodlí (= zuli se = zabili všechny případné nežádoucí návštěvníky) a vrátili se do jídelny ke kamnům a telce, že jim tu uděláme ještě nějakou útratu za jídlo. Objednali jsme si čaje, kuřecí polívku, kuřecí maso na špízu (piličke – já věděla, že je mi ten název odněkud povědomý – z dřívějších let a z Ukrajiny) a hranolky (domácí, takže spíš opečené brambory, mňam!). Na doplnění pitného režimu pak ještě jedno ovocné pivo Kamenitza – rybíz + limetka. Koukali jsme, že i do Bulharska už tenhle trend dorazil, a nebylo to vůbec špatné. V pokoji, kde se netopilo, jsme se zachumlali do spacáků, zaskypovali dom a chvíli pracovali na dokumentaci, když nás pro jednou zima nezahnala spát už v 7 hodin.

Pátek 3.10. – den osmnáctý – STOPOVÁNÍ PO ZÁPADNÍCH RODOPECH

Ráno jsme si dopřáli ještě jeden teplý čaj, na chodbě před pokojem si dali rozcvičku, a pak už nešlo déle oddalovat tu hroznou chvíli, kdy musíme opět vstoupit do zimy. Od rána se kolem chaty převalovaly těžké mraky, déšť mohl přijít kdykoliv. Naštěstí se to postupně začalo vybírat, občas jsme zahlédli i sluníčko. Před chatou jsme našli mrcasit se v trávě krásného mloka – to nás docela překvapilo, čekali bychom takové tvorečky už někde zalezlé a zazimované. Zastavili jsme se ještě u Mostů odlovit kešku a na hranolky, ale bylo to marné. Keška měla úplně chybně zadané souřadnice a podle logů nám přišlo, že kdo jí našel, tak jí schoval kamkoli, kam zrovna uznal za vhodné. Se zaměřováním kešek v Bulharsku jsme doposud vůbec měli dost problémy – připadalo nám, jak kdyby měly na webu zadané souřadnice z mapy nebo z mobilu s nepříliš kvalitní GPS, ani nápovědy ke skrýším se většinou naprosto neshodovaly s určeným terénem:-(

No nic, nezbylo než vyrazit dál, měli jsme před sebou dlouhou cestu. Pata namožená od těžkého batohu mě dnes bolela už od rána. Rozhodli jsme se jít kus po silnici, a pokud někde uvidíme náznak značky svahem dolů, tak to prubneme – cestou dolů bychom se neměli ztratit. A pokud ano, tak víme, že musíme pořád téct dolů, až někde narazíme na silnici. Značku jsme našli snad jen kilometr od Mostů, kde se nám snažila na poslední chvíli bábuška prodat med, nebo sušené houby, nebo aspoň bylinky na čaj. Během asi 40 minut jsme byli dole, na silnici, na místě, kde jsme se předevčírem odpojili do hor:-) Při sestupu kolem nás zase rostly všude koberce hub, už jsme ale na ten pohled začali být imunní. Na konci se nám cesta ztratila v lopuchovém porostu kolem soutoku dvou potoků, ale zvládli jsme i tuto překážku zdolat suchou nohou.

Rodopech je se značkami ten problém, že jich tu dřív bývala spousta, ale nikdo je neudržoval. Pak dostalo Bulharsko dotace od EU, tak část značených cest obnovilo, a ty také zaneslo do nově vydaných map. Staré značky v terénu tedy stále existují, ale bohužel člověk nikdy neví, v jakém jsou stavu. Zkratka, po které jsme sešli my, byla značená černým a bílým proužkem, a pro pěší turisty, kteří se vydají k Mostům, neskutečně praktická. Bohužel už si sem dneska většina lidí veze zadek autem (a já to vlastně docela chápu:-)).

Na silnici směrem dolů touhle dobou nic nejezdilo, tak jsme došli pěšky až na křižovatku se silnicí do Zabrada, kde jsme zkusili stopovat – přeci jenom od vesnice může být větší provoz. První auto, co jelo kolem (během asi 10 minut), nás vzalo. Byli to (asi) manželé středního věku a jeli až do Čepelare, takže nám výrazně ukrojili z naší dnešní plánované trasy do Smoljanu. Na docela velkém a téměř prázdném náměstí, obklopeném obchůdky a restauracemi, jsme poobědvali chleba s nově koupeným balkánem (tentokrát jsem z něj trochu moc cítila krávu), a popošli kus za město, že zkusíme stopovat. Celý den bylo docela pošmourno a nijak zvlášť teplo, a na stopa jsme se dostali až kolem 4. hodiny, kdy pomalu končí nejteplejší část dne. Čas jsme si krátili kopáním kusem štěrku, ale i tak jsme za hodinu docela dost prochladli. Když už jsme se pomalu vzdávali a spekulovali, který z několika hotelů ve městě půjdeme zkusit, zastavil nám subaru džíp s nemluvným pánem, že jede do Pamperova, jestli chcem vzít. Nám přišlo fajn nastoupit do tepla a popojet úplně kamkoliv, i když jsme to možná mohli zkusit ještě chvíli tady, na výpadovce do Smoljanu. V Pamperovu jsme byli za chvíli a hned se do nás zakousl vysokohorský chlad. Pamperovo je jedno z nejvýše položených bulharských měst, významné lyžařské středisko – takový Špindl. Teď na podzim dost smutné místo – obří hotelové komplexy prázdné, některé na prodej. Vyšlápli jsme kus po silnici do kopce a zkusili stopovat. Bylo před 6., cca 1500 m.n.m. a 4°C. Navíc přes nás občas přecházely mraky a mrholilo. Vydrželi jsme to půl hodiny, a pak začali odpočítávat posledních 10 aut, a že kdyžtak to skrečnem a půjdeme hledat co nejlevnější hotel (viděli jsme upoutávku na 4* hotel s bazénem a saunou za 30 lv, tak snad by se nějaký 2* našel). Když projelo 11. auto a my se vydali pryč a je tak ledabyle a rezignovaně mávli na další auto, tak fakt zastavilo, vau! Spása!!! Už jsme se báli, že skončíme dneska 15 km od vytyčeného cíle, to by nás mrzelo. Vzal nás starší sympatický pán, vedle sebe měl nějaký supr trupr mobil a vzadu na ramínku sako. Byl moc milý, dokonce kvůli nám volal někomu zřejmě z příbuzenstva, aby nás zavezl ke správnému hostelu. Já, když se ptal, jsem plácla první, co mě napadl, že jsem viděla na netu a byl nejlevnější. Děda nám ukázal staré a nové centrum města, divadlo, nemocnici a nějakou budovu, které je prý šéfem – později jsme zjistili, že je to banka:-) Schválně, kolik ředitelů českých bank by do auta vzalo odrbané stopaře?:-) S pomocí místních nás dovezl přímo před hostel, byl fakt zlatý. Trochu nás znervózňovalo jen to, že jsme možná zvolili špatně, neboť jsme z vyšších pater stupňovitého města sjeli skoro úplně dolů a minuli všechno důležité – Planetarium, betonový kostel sv. Vissariona, Billu, Lidl…..

Hostel jsme poznali jen podle toho, že u čísla baráku bylo na tabulce vyryto i GUEST HOUSE. Po zazvonění vylezl z balkonu v 1. patře pán, dotaz na „guest house“ nerozuměl nebo ignoroval (i když to má napsaný na baráku), na Petrovo „volne pokoje“ přikývl a šel nám dolů otevřít. Přidala se k němu i jeho maminka – starší, ale neskutečně čiperná babča s knírkem. Odvedli nás do 3. patra, odemkli byt a ukázali nám kuchyň, 2 ložnice, (celkem tu byly 4 pokoje – ještě další ložnice a obývák), 2 koupelny, telku, ledničku, mikrovlnku. Odsouhlasili nám i cenu, která nás zaujala na booking.com, 20 lv/noc, takže nebylo o čem dál diskutovat – za 10 € jsme pro sebe měli celý byt – PARÁDA!!! Pán pak k mamince prohlásil něco ve smyslu „Vidíš, já jsem říkal, ať to dáme na internet, a měl jsem pravdu.“:-) Pán mluvil bulharsko-rusky, paní jenom bulharsky, ale my Slovani si rozumíme:-) Vyzkoušeli jsme internet, zabydleli jednu ložnici s krásným egyptským povlečením, a vyrazili na nákup, že si uvaříme něco pořádného a dobrého. Minimarket v ulici, ani supermarket o blok dál nás neuspokojily, tak jsme slezli na hlavní ulici do Lidlu – našli jsme zkratku po schodech, abychom nemuseli obcházet šílenou dálku, co jsme jeli autem. Bylo nám divné, že by to tu všichni tak hrozně obcházeli, když jsme bydleli až ve „3. patře“ města. Docela jsme se do toho obuli a nakoupili na 2 dny vaření, že se zase jednou normálně najíme. S narvanou igelitkou jsme se zase jinými schody (= ještě lepší zkratkou) vyšplhali domů, abychom zjistili, že v naší dobře vybavené kuchyni není sporák:-) Nějak jsme tento detail přehlédli v nadšení, že máme pro sebe celou kuchyň a byt:-) Byla tu jen mikrovlnka a kamínka s troubou, která vypadala, že se v nich topí dřevem. Nóóó, tak to bude zajímavé vaření, ale to zvládnem. Jako první byly v plánu americké brambory s párky, což šlo v mikrovlnce celkem dobře. Moc jsme si pochutnali, sledujíc přitom Neviditelné.

Někdy v 11 zazvonila bábuška, která nám přivedla vnuka, ať si s ním anglicky pokecáme a zeptáme se na všechno, co potřebujeme. Bylo mu tak 15 a mluvil dobře. Nechali jsme si poradit cestu na Smoljanská jezera, na vodopád, i do Kardžali, které se tady vyslovuje hrozně divně chrochtavě (jakoby Kchrdžali) a naší verzi skoro nerozuměli.

Jinak jsme od domácích hrdinně odmítli přímotop a moc teplo v bytě teda nebylo. Druhý den pro něj Petík ještě rád došel:-)

Sobota 4.10. – den devatenáctý – ODPOČINEK A VÝLET KE SMOLJANSKÉMU VODOPÁDU

Najeli jsme na odpočinkový režim:-) Dopoledne proběhlo ve znamení udržovací práce – vyprala jsem v rozhrkané pračce (Ale v pračce! Úžasné!), uvařila brambory na elektrické plotýnce, kterou jsme si půjčili od bábušky společně s přímotopem, a byly k obědu společně se šopákem. Vaření je tady v Bulharsku docela vtipné, jak jsme si všimli – asi sem ještě nedorazily digestoře, takže všechny hospodyňky vaří na balkonech – někdy víc, někdy méně zavřených. I mně bábuška přistavila plotýnku na stůl na balkoně, takže vařit jsem (hlavně pak večer) chodila v mikině a na co nejkratší dobu, pokud možno:-) Petík připravoval video a fotky na web.

Až skoro ve 3 hodiny jsme se vykopali ven a zjistili, že na sluníčku je docela příjemně (chvílemi jenom na termotriko bez mikiny:-)). Vydali jsme se na odpolední výlet ke Smoljanskému vodopádu. Podle popisu vnuka jsme si představovali, že autobusem dojedeme někam na kraj města, a odtud si dále 2 – 3 hodinový okruh k vodopádu. V podstatě to tak bylo, jenom autobus (dovezený z ČR – popisy uvnitř nesundávají, takže tam byly vyvěšené ceníky a reklamy z Opavska:-) nás vyhodil na „nádraží“ ve starém centru města, takže do 3-hodinového okruhu byla asi započítaná i cesta přes zdejší periferii. Na autobusáku nám GPS ukazovala vzdálenost vzdušnou čarou k vodopádu 4,5 km. Takže to bude taková dost slušná odpolední procházka:-)

Vydali jsme se +- po značkách a cedulích, občas mezi baráky i s dotazem na místní. Minuli jsme parádní guest house Starata chyša, ten by se nám taky líbil a byl na mnohem lepším místě v rámci výletů za město – takže klidně ho asi můžeme doporučit, kdyby měl někdo zájem… Pak poslední zbytky civilizace v podobě nějaké fabriky, rozpadlých baráků a stánku s parkovištěm (zřejmě posledním místem, kam se dá rozumně dojet autem) a šup po rozbité cestě do hor. Všude kolem se pnuly šlahouny ostružin, i touhle dobou ještě obsypané, tak jsme se mohli aspoň trošku osvěžit. Zhruba 1,5 km od kraje města se cesta rozděluje, doleva se jde k vodopádu a pravou cestou se dojde do soutěsky Red rocks, to by ale bylo na dýl. Dvě serpentýny nad touto křižovatkou stojí nově vybudované návštěvnické centrum, kam my jsme ale nešli. Celou cestu se šlo podél potoka, údolí se postupně zužovalo do „kaňonu“ a voda tekla stále prudčeji, až jsme za 2 hodiny došli ke kaskádovité pasáži s vodopády. Uprostřed smíšeného lesa a skal, trochu jakoby Krkonoše, ale ve větším měřítku:-) Výše v kaňonu jsou postavené dřevěné mosty a žebříky, a kolem vodopádu se opravdu dá udělat okruh, my jsme ale kvůli nedostatku času vylezli k nejvyššímu místu vodopádů, a pak se od něj zase vrátili stejnou cestou. Bylo to tam nádherné, dokonce i kešku se podařilo odlovit. Jediný problém byl, že v 5 hodin už se zase začalo hrozně ochlazovat.

Zpáteční cesta nám trvala poloviční dobu (z kopce, no:-)). U nádraží jsme se ještě zašli podívat ke zdejší mešitě, že zkusíme další keš, ale bylo to kolem ní celé rozkopané a hledání marné. Autobus zpátky do města se nám nějak nepodařilo najít/odchytit – možná už bylo pozdě a ani nejezdily, těžko říct. Prošli jsme se po krásné promenádě (v létě to tu musí být skvěle živé), a pak už nám přišlo, že je to kousek a šlapali pěšky až dolů, s krátkými zastávkami v Bille a Lidlu. U Lidlu nás viděl pan domácí z taxíku, se kterým po večerech jezdí, a ušetřil nám poslední stoupání do schodů. I tak jsme si dali nějakých 13 km za odpoledne a cítili jsme je.

Doma jsme si příjemně vytopili kuchyň a já uvařila naše oblíbené turecké jídlo – dušený lilek s rajčaty, cibulí a česnekem + brambory. Zkoukli jsme dva díly Vinařů a zavzpomínali na příjemné chvíle strávené v moravských sklípcích.

Neděle 5.10. – den dvacátý – TOTÁLNÍ ODPOČINEK

Tento den jsme věnovali totálnímu odpočinku, a to z několika důvodů: 1) ráno bylo hnusně, takže se nám nikam nechtělo, zrušili jsme tedy výlet ke Smoljanským jezerům; 2) moje bolavá pata potřebovala trošku větší pauzu než „jen“ 13 km výšlap bez batohu; 3) na počítači je pořád co dělat (fotky, zápis, video).

K večeru jsem v kose na balkoně uklohnila dušené papriky s rajčaty, cibulí, balkánem a bramborami a hledali jsme si ještě nějaké informace k dalšímu postupu. Rozhodli jsme se ještě chvilku pobýt v Rodopech a porozhlédnout se tu, i když na nějaký větší výšlap už je zima – budeme se držet v nižších polohách.

Během večera začal protékat jeden záchod, bohužel natolik, abychom se na to úplně vykašlali. Petíkovi se to povedlo na noc spravit a ráno že to nahlásíme babče.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.