Cesta do Andorry, kam nic nelétá

...aneb jak se (ne)sbalit na týdenní výpravu do hor
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Pátek 29.6.2012

Zápis bohužel nemohu začít jinak, než zvoláním „Já kráva!“. Brzy vysvětlím proč.

Celý výlet jsme začali až moc pohodovým odjezdem – v půl 11 z Kladna, rychlooběd u rodičů, pak na letiště, vystát frontu na odbavení, vystát frontu na prohlídku a šup do letadla – 5. řada, pohodička. Obsluha milá, starali se o nás dvě letušky a dva letušáci, dostali jsme džus a tuňákovou bagetu, která sice lítala už 2 dny, ale byla výborná. Pozorovali jsme krajinu pod bílými beránky, ale postupně jich přibývalo, tak jsme si i schrupli.

Přistání v zamračeném TOULOUSE naprosto hladké. Díky domácí přípravě jsme si rychle zařídili lístky na MHD a za 10 minut už seděli v autobusu č. 66 a drandili přes půl města ke konečné metra na Saint Cyprian. Náš rychlý a hladký postup zbrzdilo až automatické metro bez řidiče, které sice jezdilo co 2 minuty, ale tak narvané, že jsme se vešli až na druhý pokus a jen díky použití hrubé síly. Paní, kterou jsme slisovali báglama, asi radost neměla, ale nešlo jinak… Děsili jsme se urychleného výstupu dveřmi na opačné straně, ale jednou k nám byl osud přívětivý a na naší stanici se vystupovalo na „správné“ straně, tedy nám hned za zády:-) Paráda. Jenom Petíkovi někdo buď hrozně rychle vyčóroval, nebo on někde zachytil za provázek, který mu držel pohromadě trošku pochroumaný obal na foťák, načež ten dostal šlupku o zem:-(

Na vlakovém nádraží jsme vystoupili v 16:45, ve 49 jel vlak naším směrem, a i když jsme se zorientovali na rušném terminálo docela rychle, tak to jsme nedali. Další jel za 2 hodiny. Lístky do L´HOSPITALET jsme zvládli koupit v automatu (teda zvládl to Petík, i když to na nás celé mluvilo francouzsky), každý za nehorázných 22,40€, a šli jsme se podívat po okolí nádraží. Jediná atrakce na koukání je tu asi technická památka Canal du Midi, který spojuje Atlantský oceán se Středozemním mořem. Jinak to tu (kolem nádraží) vypadalo trochu jako na Palmovce – spousta zevlounů, bezdomovců, kolem vysoké šedivé paneláky, no nic moc. Za hodinu a půl jsme si dali pěšky okruh, udělali první nákup v Intermarché (pití, bonbony, suchá bageta) a mrkli do jednoho sportu (potřebujem plynovou bombu a nůž), ale bez úspěchu. Od milé promotérky jsme dostali každý krabičku čokoládových cereálií, mňam. Na náměstíčku Johanky z Arku s její jezdeckou sochou jsme se pokoušeli najít kešku, dokonce to vypadalo, že místní z nedaleké kavárny nám radí, ale tentokrát nás postihla slepota. Navíc byl kolem velký provoz, tak jsme ji tu nechali a vrátili se na nádraží. Petík cestou ztratil gumový obal nožičky od brýlí, já zase zjistila, že jsem si nechala paměťovou kartu doma v počítači. Ještěže jich Petík vozí tolik do rezervy:-) To nehorší však mělo teprve přijít.

V klidu jsme nastoupili a usadili se v krásném vlaku, za chvíli už se frčelo směr Pyreneje. Krajina byla zatím docela podobné té naší české. Asi po hodině jízdy (z celkových 2) jsem si najednou uvědomila, že jsem doma nechala asi 3. nejdůležitější věc po penězích a pasech – svou půlku STANU!!! Petík to vzal podezřele klidně, ale bylo jasné, že v horším případě máme po dovolené, v lepším změníme plány a bude nás to stát opravdu hodně peněz (ubytovávání). Do teď nechápu, jak se mi to mohlo povést:(

V zajímavé, lehce hysterické náladě jsme vystoupili  v podhorské vesnici L´HOSPITALET – na konci světa, resp. určitě v poslední civilizaci tohoto údolí. Dál se už táhne jenom silnice – hlavní spojovací tepna do Andorry. Na ní je asi za 13km a o 800m výš hraniční přechod. Před nádražím bylo velké parkoviště, zcela zařízené pro noclehy karavanů – přípojky na vodu i elektřinu, symbolicky zpoplatněné, výpusť na WC a celý další „pobyt“ zadara. Jéé, mít tu teď tak auto! Nás to fascinovalo, stejně jako moderní automat na jízdenky v budce (i tady, na konci světa), nádherný a nasvícený vodopádík vedle parkoviště, a stále odemčená místnost s mapami a propagačními materiály Andorry, kde bylo navíc příjemné teplo. Pojedli jsme z našich skromných zásob a rozhodli se zde nakonec nenocovat, ale vydat se po silnici vstříc Andoře, a až padnem, tak se tam někde vyspíme pod širákem. Do úterka je předpověď dobrá:-) Prošli jsme vesnicí, krásně vyzdobenou a nasvícenou, za kostelíkem sv. Zuzany a mostem se napojili na silnici, a další 4km vytrvale šlapali serpentinami vzhůru. Jedoucí auta, kterých postupně ubývalo, byla vidět na dálku, tak jsme se vždy raději přesouvali na opačnou stranu – přeci jen noční chodce a neosvětlené tu asi nikdo nečeká. Prakticky hned jsme se dostali nad hranici lesa, všude kolem louky s (podle mě) bolševníky, které se ukázaly většinou jako oplocené pastviny, na cestu nám úžasně svítil měsíc, z hor foukal teplý vítr a v údolí se naopak vařila mlha – ještě že jsme tam nezůstali. Kolem půl 1 už nám to přestávalo šlapat, tak jsme se uložili asi na jediném rozumném místě, kde se dalo – v pruhu vegetace mezi silnicí a svahem, ale kousek dál a trochu mezi břízkami, takže si nás všimlo maximálně až pár ranních ptáčat později, když už jsme se hýbali.

V noci začalo mnohem víc foukat, což nás oba probralo, a s vidinou rychle se měnícího počasí v horách jsme se úzkostně zahleděli na oblohu. Ta ale zůstávala posetá hvězdami a se zářícím měsícem, tak jsme v klidu spali dál, i když v tenkých spacácích (určených do stanu), v nějakých 1200m, čím dál tím víc vyklepaní.

Sobota 30.6.2012

Poprvé jsme na sebe mrkli a promluvili těsně před 6, ale váleli jsme se, pospávali a sledovali několik větších mraků další hodinu. Když už nás vidělo moc řidičů, zabalili jsme, posnídali druhou krabičku čokoládových reklamních cereálií a vyrazili  na zbytek cesty k hranici. Čím jsme byli výš, tím se otevíral krásnější výhled. Pastviny a krávy – horolezkyně všude kolem. 6 km na hranici jsme měli i s jednou kochací pauzou za 1,5 hodiny za sebou a za naprostého nezájmu celníků vkročili do Andorry.

Peťova představa od počítače, že hned za přechodem je město, se bohužel nenaplnila, čekaly nás ještě asi 2 km, ale asi do nejhnusnějšího kopce za celou dobu. Petík si vesele vyšlapoval (přece se s tím kopcem nebude zbytečně dlouho párat), já se za ním táhla jako smrádek:-)

Městečko PAS DE LA CASA je v podstatě jen shluk super a hypermarketů, které někdy vyplivl do údolí pod sjezdovky. V zimě je jedním z největších lyžařských středisek, v létě sem Frantíci jezdí nakupovat levný chlast a cigarety. Lanovky teď nepremávaly:-( Během asi 3 hodin jsme prolezli celé městečko, dokoupili něco do zásob (bagety, pití, fuety – tenké klobásky), něco rovnou snědli (bageta, fuet, chipsy:-)), sehnali plynovou bombu zn. Primus, asi o 40 Kč levněji než u nás (ve sportovním obchodě, asi jako HUDY), i nůž (v supermarketu, znouzík za 3 €, zubatý), jenom problém se stanem zůstal nevyřešen. Tady jsme to vzdali a rozhodli se z této větrné hůrky sjet kousek níže a porozhlédnout se ve městech, která živí více trekking než lyžařská sezóna. Vymysleli jsme si ENCAMP, řidiči busu to oznámili, on koukl na bagáž a každému nám nacvakl 5.60 €. My jen znechuceně postoupili do autobusu – do ENCAMPU je to asi 10km, celou cestu z kopce…

ENCAMP byl docela větší město, měl několik zastávek, tak jsme čekali, že když se nám žádná nebude líbit, tak nejpozději na poslední zastávce ve městě nás řidič stejně vyžene. Tak prdlajs:-) Minuli jsme přeškrtnutý nápis ENCAMP a jeli pořád dál, nikde nezastavovali, za chvíli vjeli do dalšího města. V jeho středu jsme uviděli vysokou skleněnou špici vycházející ze stejně prosklených budov – lázní v ANDORRA LA VELLA, hlavním městě Andorry. Když pak bus zastavil před hypáčem, neváhali jsme a vyskočili. Ze začátku jsme byli pasivním řidičem trochu zaskočení, ale jinak jsme stejně chtěli dojet spíš až sem (i když jsme se báli ceny), tak se to nakonec samo vyřešilo:-)

Jelikož jsme z PAS DE LA CASA klesli asi o 1000 výškových metrů, výrazně se nám změnilo počasí – tady nefoukalo, cestovní teploměr ukázal 35°C, delší dobu na sluníčku šlo vydržet špatně. Prolezli jsme další hypáč (který byl oproti „Hiper Pas v Pasu opravdu velký), ale nesli si ven zase jenom jídlo a pití. Já to pak na lavičce v parku rvala do báglu, zatímco Petík prolezl větší obchoďák Olymp se sportovními potřebami.  Tam padlo definitivní rozhodnutí na to, udělat si poněkud dražší dovolenou (i když stále levnější, než kdybychom se měli celou dobu někde ubytovávat) – a pořídit stan. Z nepříliš velkého výběru nakonec zvítězil McKinley za 96 €, k němuž jsme ještě přibrali mapu Andorry 1:40 000 za 11 €, to už se v tom ztratilo. Stan jsem komplet připla na batoh a měla rázem pocit, jak kdyby mě někdo přišpendlil k zemi:-(

Podle mapy a GPS jsme se dopátrali, kudy se vydat do kempu, a ťapali další 2 km v úmorném vedru. Aspoň jsme to ale vzali přes kešku – první andorskou! Kemp se nachází na okraji průmyslové zóny, ale byl v celku klidný a rozumně plný. Domluva s paní recepční proběhla multilingvisticky (já AJ, ona ŠP), cena byla 5,85 €/os. a stejná suma za stan. Postavili jsme náš zbrusu nový červený příbytek Karkulku v příjemném hájíčku, v nejvyšším místě kempu, uvařila jsem bramboračku a šli jsme využít nejlepší atrakce kempu – krytý bazén s vířivkou. Vycachtaní jsme se chvíli sušili na sluníčku, ale to brzy zapadlo, tak jsme se převlíkli a vydali prozkoumat souměstí ANDORRA LA VELLA – ESCALDES-ENGORDANY. Nejdřív jsme navštívili nový hypáč Andorra2000, omrkli architektonicky neuvěřitelnou stavbu lázeňského komplexu Caldea (zvenčí i zevnitř – dá se tam jít podívat, koupat také, ale za dost nehezké peníze, a hlavně s rezervací několik dní dopředu), našli další kešku u historického mostu, a nakonec se prošli krásnými kamennými uličkami starého města ANDORRY LA VELLA.  Začali jsme si všímat, že většina měst má minimálně historické centrum vystavěné jen z kamenů, což vypadá krásně, upraveně – přírodně šedivé domky s červenými střechami a často s květinami kolem – no úplně jak někde v Bavorech:-)

Do kempu jsme se vrátili asi v půl 12 a nejdřív jsme dostali slušný výtlem z „vysavače“ na dně bazénu. Pak jsme zjistili, že máme nějaký ohlodaný chleba v předsíňce, a po tašce s jídlem lezou slimáci. Hlavním podezřelým ze zločinu spáchaném na nevinném bochníku byl ale holub, co se tu odpoledne poflakoval. Jídlo jsme radši uklidili dovnitř, zvládli rychlou večeři (citronový jogurt, bageta, fuet) a usnuli jako špalky.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..