---

Čtvrtek 5.7.2012

Probudili jsme se sice docela brzy (a předtím několikrát v noci, abychom zjistili, že pod Petrovou karimatkou máme louži), ale venku naprosto odporně, předsíňky a celý stan durch – blééé! Líně jsme čekali, co z toho bude, během dopoledne se to trošku protrhalo a i sluníčko vykouklo, tak jsme se nechali uchlácholit a sbalili, načež jsme se někdy po 1 hodině vypravili na autobus do PAS DE LA CASA. Měli jsme štěstí a bus jel během pár minut, to už nám na hlavu padaly další kapky. Čím jsme pak víc stoupali, lilo víc a víc. V PASU, za tunelem a hřebenem hor, zatím nepršelo, ale zanedlouho to došlo i sem. Natáhli jsme pláštěnky na batohy, na sebe softshell, a vyrazili k jezeru De les Abelletes, 1,3km z centra města – kus po ulici, většinou malou cestičkou po sjezdovce (takže rozhodně né po rovině).

Vyfuněli jsme k jezeru, které bylo nádherné, jen to slunko mu trochu chybělo. Hnusná mrako-mlha, co se nám táhla v patách, na chvíli ustoupila zpět do údolí – před deštěm. Vytouženou kešku nakonec našel Petík, oba jsme v tu chvíli ale už byli řádně promočení. Později při sestupu od jezera samozřejmě pršet přestalo a dokonce i lehce vykouklo sluníčko – že by se s námi Andorra loučila posledním naschválem?

V PASU jsme si koupili nejdřív bagety a našli si sympatickou, uzavřenou, i když lehce zavánějící čekárnu na autobusové stanici. Při nahlédnutí nás fascinovaly v jednom krámu ceny chlastu (ostatně nejezdí se sem bezcelně nakupovat jen tak pro nic za nic). Když se tam Petík vypravil na výzvědy, přinesl litrovou lahev sangrie a krabičku gumových bonbonů, což jsme úspěšně zlikvidovali ještě v čekárně (na pozvednutí nálady). Do prodejny Alfa jsme pak zavítali ještě znovu, abychom nakoupili fuety (i jako dárky domů), další bonbonky a lahev zlaté tequily za necelých 10€. A to je v podstatě jediný důvod existence tohoto hraničního „pa-města“.

Když nás ve čtvrt na 8 začali vyhánět z obchodu, stouply venku už zase mlho-mraky, přitom asi 2 hodiny, co jsme seděli v čekárně, svítilo sluníčko. Během 5 minut začalo i pršet, což byl definitivní konec posledním suchým místům na nás. A 12-kilometrový pochod před námi… Na celnici o nás absolutně nikdo nejevil zájem, tak jsme hned za ní zkusili stopovat, ale bez valného úspěchu. Byla nám zima, tak jsme šli dál a přitom stopovali, ale ani za dobrého počasí by tu nebylo kde zastavit, natož v mlze s viditelností tak 30m. Nedivili jsme se, že se nikomu nechce stavět, ale stejně jsme to zkoušeli. Až na jednom z dalších odpočívadel se konečně někdo slitoval. Zastavilo nám asi to nejmenší auto, co tudy dnes projelo, uvnitř 3 lidi a po strop narvaný kufr nákupy z PAS DE LA CASA. Mladá Francouzka nás nechala na nákup klidně hodit bágly, zmáčkli jsme se dozadu k černochovi a mohlo se frčet. Společnost byla veselá, akorát jen holčina – řidička uměla pár slov anglicky, jinak komunikace probíhala naší oblíbenou řečí – rukama, nohama. V civilizované Evropě;-) Černocha jsme vyložili v L´HOSPITALETU, druhou slečnu v jednom z lázeňských městeček v podhůří, a my se nechali odvézt až do FOIX, asi 70km od hranic. Slečna, naše zachránkyně, pokračovala do SAINT GIRONE poté, co nás vyhodila v půl 10 večer uprostřed města a my jí s vděkem největším poděkovali a rozloučili se.

Vydali jsme se nejdřív podívat k nádraží (všude všechno zavřené), a pak za město směrem ke kempu, který ale byl docela daleko a měl stát 28€ (to jsme vyčetli za výlohou infocentra). Na nábřeží řeky L’Ariege, u odpočívadla s velkými infotabulemi o nabídce okolních atrakcí jsme usoudili, že takovou pálku za pár hodin spánku se nám platit nechce. Za tabulemi, pod dvěma stromy, docela slušně krytí, jsme si postavili stan a noc v něm přečkali (postaveno před půlnocí, budíček v 6 ráno). Naštěstí už pak nepršelo, mokrých hadrů jsme měli dost.

Download file: 1985.gpx