---

Sobota 13.12. – den osmdesátý devátý – DUBAI MALL, BURJ KHALIFA, BEZDOMOVCI

Anja u couchsurfera, Jan na cestě na letiště a do Bombaje, a my jsme tak osiřeli uprostřed velkoměsta bez nějakých určitých plánů (kromě toho, že se zítra chceme dojít zeptat do agentury na indická víza), takže jsme se rozhodli zbytek dne vyplnit “turistikou” a jít se podívat na ta dubajská nej – největší obchodní dům Dubai Mall a nejvyšší budovu světa Burj Khalifa. Díky celodenním jízdenkám nás omezovala akorát provozní doba metra, a jelikož už se smrákalo, tak do vzdáleného Mall of the Emirates, podívat se na sjezdovku jsme to nestíhali, ale on Dubai Mall bohatě stačil.

Tato cesta nám, stejně jako včerejší přesun k Jumairah, opět ukázala, jak jsou vzdálenosti v Dubaji relativní a nevyzpytatelné. To, co vypadalo jako lehká procházka od stanice metra Dubai Mall do samotného obchoďáku, se ukázalo jako cca 30-minutové putování klimatizovaným tunelem s pojízdnými chodníky a výhledem na základy Burj Khalifa a ohromné díry vedle, kde se kopají základy pro nějakého dalšího velikána. Dubai Mall, zvlášť v čase předvánočním, byl docela psycho. My, kteří se v courání po “ócéčkách” nijak nevyžíváme, zvlášť s krosnou na zádech, jsme tu strávili i tak několik hodin. Do obchodů typu Prada, Louis Vuitton, Burberry, atd. nemá cenu chodit, ale pozorovat ryby v obřím akváriu, nebo děti na ledním kluzišti nás bavilo. Taky se nám moc líbil vodopád s figurínami letících skokanů, který měnil barvu. Vrcholem podívané v této části města byla ale samozřejmě Burj Khalifa, tyčící se přímo vedle obchoďáku do nedohledné výšky 828 m. Nejvyšší budovu světa asi nemá cenu podrobně popisovat, ale když u ní člověk stojí v reálu, vypadá, jako by ji před vámi na obzor někdo namaloval. Její skutečné rozměry si uvědomíte v momentě, kdy s nimi nějak přijdete do styku – potřebujete ten barák obejít, nebo třeba vyběhnout pár pater:-)

Neméně oslnivou atrakcí je pak tančící Dubajská fontána na nádrži mezi Burj Khalifa a Dubai Mall, údajně také největší na světě. Nesvítí sice barevně, ale i tak úžasné představení je možné sledovat každých 30 minut během večerů. My jsme byli tak uhranutí (a vyčerpaní), že jsme tu viděli hned 3 produkce. Mně osobně se nejvíc líbila hned první na takovou divokou orientální melodii, ke které se nakrucování tryskající vody přesně hodilo. I třetí produkci jsem si ale užila, protože hrála oblíbená melodie z filmu 7 statečných (vzpomněla jsem si přitom na taťku, který jí má rád, že by se mu mohlo líbit i video, které jsme tu pořídili – tak koukej!).

Všechno to bylo nádherné a bombastické, ale my jsme vysedávali u fontány, a potom na wifi v mallu hlavně proto, že jsme neměli sílu odejít, byli jsme po celodenním tahání báglu úplně vyřízení. Až v 10 jsme absolvovali šílenou cestu zpět k metru a odjeli na okraj Starého města, kde bylo s pozdější hodinou méně a méně lidí. Uklidili jsme se na malé, zastrčené náměstíčko mezi hliněné domy, usedli na batohy u jedné ze zdí, až nám ve dvě ráno připadalo, že tu fakt moc lidí nechodí, a na férovku jsme vytáhli karimatky a spacáky a prostě si ustlali na ulici. Hlídali jsme se a každý šramot nás probral, přeci jen jsme se jen tak váleli na ulici, nicméně není asi na světě moc míst, kde bychom si něco takového dovolili. Tady jsme byli každému ukradení…

Neděle 14.12. – den devadesátý – NOMÁDI, INDICKÁ AMBASÁDA

Před 6. hodinou už jsme byli zase na nohou, zabalili spaní, aby nemohlo nikomu vadit, a přesunuli jsme se na nedalekou lavičku, kde jsme sice byli víc na očích, ale teď už to tak nevadilo a my se neváleli úplně na ulici jako bezdomovci:-) Všiml si nás jeden z “nomádů” ze zdejší, postupně rostoucí rákosové vesnice a pozval nás dovnitř, do jedné z chýší, ať se tam jdeme vyspat. To byla nabídka, která se neodmítá, a tak jsme se vděčně rozvalili na matrace s peřinou a ještě 2 hoďky se dospali.:-)

Když jsme se probudili opět do provozuschopného stavu, chtěli jsme se sbalit a vyrazit do agentury na indická víza. Přišel se s námi pobavit 11-letý Ahmet, který má za sebou kurz angličtiny na Cambridge high school, a švihal anglicky lépe, než kdejaký lektor, natož my dva. Jako další se tu ukázal vousatý beduín v bílé dišdáše, arafatím šátku a brýlích “pilot”, ztělesněná představa ropného magnáta. Později se ukázalo, že je to Mr. Hilali, šéfík a mecenáš celé společnosti kolem beduínského kempu, zná se s princem i sultánem a na pokec sem za ním chodí sekretáři z prezidentské kanceláře. Působil trochu odměřeně, asi i proto, že nemluvil anglicky a nechtěl se před ostatními shazovat pokusy domluvit se rukama, nohama, když na to má přece lidi:-) Sám nám ale nabídl a ukázal místo na uschování batohů, no a je jasné, že ani takové nabídce nešlo odolat. Nadmíru vděčně jsme úschovnu zadarmo přijali, i když všechny cennosti jsme raději nandali do malých batohů a vzali s sebou. Cestou do agentury jsme si koupili nic moc mandarinky (byly za 17Kč/kg, no neberte to!), standardně dobrý chleba, moc dobré zmrzliny a naprosto výborný guavový džus.

Agenturu jsme našli celkem bez problémů, správnou kancelář v budově, sepsali jsme si dotazy a já se postavila do cca 40-minutové fronty na informace. Když na mě konečně přišla řada, dozvěděla jsem se následující:

– fotky jsou v pořádku, takže je potřeba je “pouze” vytisknout ve správném formátu 5 x 5 (což je z poloviny na prd)
– čekací doba je 7 – 15 dní (což je na prd)
– dosáhneme pravděpodobně jen na měsíční víza (což je na prd)
– jakožto nerezidenti musíme dodat spoustu dopisů – motivační od nás, dále od hotelu nebo někoho, u koho tu přebýváme, a nakonec potvrzení našeho bydliště z českého konzulátu (což je prakticky nemožné, takže vlastně taky na prd).

Při odchodu z kanceláře mi bylo do breku, ale dalo se něco takového čekat. No nic, budeme podle plánu pokračovat do Ománu a zkusíme štěstí na muscatské ambasádě, respektive opět v agentuře, která víza pro ambasádu odbavuje. Kdyby nevyšel Muscat, je tu ještě nouzová varianta Srí Lanka. Chtěli jsme to rovnou jít napsat Anje, která se dnes do agentury taky chystala, jenomže wifi v Carrefouru nefungovala, možná kvůli nám včera raději změnili heslo:-)

Na internet jsme ale potřebovali i z jiných důvodů, například zjistit, jestli si nás někdo ze zdejší couchsurfingové komunity nechce vzít domů. Nechce, jak jsme zjistili v internetové kavárně… ten couchsurfing nám zatím nějak nejde. A další dnešní prima zpráva bylo potvrzení, že ománská víza budeme muset zaplatit, jelikož jsme do SAE vstoupili v emirátu Sharjah a nikoli Dubaj. Pokud bychom měli v pase razítko Dubaje, mohli jsme do Ománu zadarmo, což byl mimochodem jeden z důvodů, proč jsme se do SAE vůbec vypravili.

No, aspoň se nám povedlo u přístavu lodního taxi směnit přebytečné íránské riály, díky tomu jsme se hned cítili líp a koupili si k večeři chleba a konzervu sardinek. Lehce před setměním jsme se vrátili k nomádům pro batohy, ovšem ti už na nás čekali a nehodlali nás nechat tak lehce odejít. Petrovi nabídli projížďku na velbloudovi, za kterou tu turisté platí těžké peníze. Stal se tak dnešním posledním jezdcem, pak se velbloudi nakrmili a šli spát.:-) Stejně tak nomádi se se setměním zavřeli ve vesnici z chýší. Zato my jsme stále neměli kde spát, a tak jsme se drze zeptali, jestli by nás někde ve svém táboře nenechali postavit stan, načež nás šoupli do jednoho z velkých, otevřených stanů, kde se přes den vysedávalo na měkkých matracích a polštářích. Soukromí žádné, prakticky to bylo zase spaní na ulici, ale o hodně komfortnější, a především s oficiálním povolením majitele. Dali jsme si véču, chleba s rybičkami, k tomu poslední íránská semínka a od dvou nomádů, co sem přišli vést soukromý hovor, šálek kafe, které tu ale na nás mají dost silné. Hrozně brzo, snad kolem 9. jsme usnuli, opět uchození, i když je pravda, že den bez batohů nám fakt bodl.

Pondělí 15.12. – den devadesátý první – ODHALENÍ NOMÁDŮ, INDICKÝ OBĚD, STOPEM Z DUBAJE

Ráno, když už nás okukovalo moc lidí, jsme vstali a sbalili se, načež přišlo pozvání na čaj z vedlejšího otevřeného stanu. Ten byl ještě větší a po celém obvodu vybaven sedačkami jak doma v obýváku. Ujal se nás postarší chlapík Ali, který tu jako jeden z mála chodil v kalhotách a košili, nikoli v dišdáše. Taky mluvil skvěle anglicky, takže nám po snídani (čaj, kafe, slaďoučké datle) udělal exkurzi po vesnici a vysvětlil princip celého tábora. Velmi rychle jsme tak pochopili to, že zdejší “nomádi” nejsou žádní pouštní negramoti, co přijeli v duchu etnoakcí ukázat svůj způsob života do města. A také, že celý kemp není ani tak výstavní, osvětová akce jako spíš těžký byznys:-)

Skupina lidí (mužů, samozřejmě), kteří si tu “hrají” na beduíny, jsou ve skutečnosti normální dubajští milionáři, vlastnící minimalně jednu vilu ve městě, kde bydlí jejich rodiny. Původem byly různých národností – Arabové, Súdánec, Jemenec, Egypťan, ad. tak, jak se do Dubaje stahují lidé ze všech koutů světa. Tábor je přesnou replikou beduínské pouštní vesnice, navíc v něm ale přibyde kolem 200 rákosových stánků, které chlapíci pronajímají různým prodejcům, a od půlky ledna do března by to tu mělo fungovat jako jakýsi skanzen s trhem. Mimochodem měsíční nájem stánku je 6000 dirhamů, čili necelých 40 000 Kč. Takže ano, jde o těžký byznys, nicméně do toho vstupuje ještě jeden faktor, díky kterému si zdejší nomádi prostě udělali džob z něčeho, co je baví a těší – oni všichni totiž srdcem opravdu jsou beduíni sžití s pouští. Pokaždé, když můžou, jedou raději do tábora v poušti, když to nejde, tak bydlí raději tady ve vesnici, než doma ve vile. Ostatně ještě před nějakými 10 – 20 lety tu žádné vily nestály, maximálně tak právě pouštní vesnice. I Mr. Hilali, jakýsi náčelník celé společnosti, si své postavení vysloužil jakožto zkušený nomád s něčím jako šestým smyslem pro život v poušti. Ali nám jako demonstraci vyprávěl příběh o tom, jak když přebývali v pouštním táboře a nechali volně velbloudy, tak jedna březí samice zašla přes 3 km od tábora. V poušti na ni přišel porod a její řev byl slyšet do tábora. Mr. Hilali ze zvuku poznal, že velbloudice má problémy, tak se jí šlo na pomoc, bohužel ale mládě nepřežilo. Mr. Hilali nechal mládě přes noc ležet u matky, aby se s ním mohla rozloučit, a ona plakala. Ráno od něj odešla a nomádi ho teprve pak pohřbili… Mr. Hilali, což znamená “srpek měsíce”, je hlavou celého Hilali klanu i z okolních států, a když za ním přijde nějaký návštěvník, tak podle očí pozná, zda jde skutečně o člena rodiny, nebo nikoliv. No, poslouchalo se to hezky, jen by mě zajímalo, co z toho byla pravda a co trochu přikreslené.:-) Faktem ale je, že Mr. Hilali tu měl evidentně velkou úctu, usazený v křesle uprostřed stanu se tvářil bohorovně, popíjel kávu a rozdával rady, pro než za ním každý chodí. S námi se bavil prostřednictvím Aliho, zajímaly ho spíš detaily z našeho života a cesty a pokaždé, když se k něčemu vyjádřil, to bylo hrozně milé a takové jinotajné.:-)

Během dopoledne nás Ali provedl po celé vesnici a udělal nám exkurzi do života beduínských domácností. Dozvěděli jsme se tak, jaké bývá uspořádání rodiny, kde spí rodiče, kde děti (starší dcery za plentou, aby neviděly na rodiče), kde prarodiče (u ohniště, blízko vchodu, kdyby přišel nějaký vetřelec, tak jednak jako nespavci lépe hlídají, druhak když neuhlídají, tak přijdou o život nejméně “potřební” členové rodiny – pardon, ale život v poušti se řídí především praktičností:-)). Přes den naopak staří vysedávají na verandách “dětských” domů a nashromážděnou omladinu tam hlídají. Domy měly sympatický systém ochlazování – proutěné výplety verand, do kterých se napnuly namočené látky. Stále vanoucí vítr se pak postaral o “klimatizaci”. Přímo ve vesničce, mezi chýšemi, kde sami bydleli, měli nomádi stáj s krávou a teletem, ovcí a jehnětem, holubník, místo slepic dva racky (jednoho před námi Ahmet s dalším prckem odtáhli na provaze k obědu) a ve větší kleci potom sokola, který nesmí chybět žádnému pořádnému beduínovi, přestože je velmi drahý. Beduíni využívají sokoly s jejich skvělým zrakem samozřejmě k lovu. Líbily se nám i další, ryze praktické budovy, například místnost pro soukromé rozhovory, která je pro zdejší lid velmi důležitá a nesetkali jsme se tu s ní naposledy, společenská budova pro muže, společenská budova pro ženy. Když do rodiny přišla návštěva (tedy většinou mužská) a muž nebyl doma, tak žena ji usadila do domu pro hosty a jako první musela nabídnout a připravit jídlo. Když se muž vrátil domů, první, na co se své ženy zeptal, zda dala návštěvě najíst. Pokud ano, pochválil ji, že je dobrá žena:-) Ha, tak tahle tradice se nám docela zamlouvá!

Jak jsme tak bloumali po vesnici s Alim a pomalu domlouvali jejich “turné” do Čech, potkali jsme další zdejší kapacitu – pana doktora z Indie, který údajně léčil bolavé nohy indického krále (studené a teplé obklady, zázvorový odvar, med, olejové masáže – vše na vysoký tlak a cholesterol). Sám má ale Alzheimera a navíc prošel ochrnutím poloviny těla. Nedal se, handicap “rozchodil” (pravidelným a intenzivním cvičením) a zapomínání se brání neustálým mluvením o známých věcech. Dával nám i spoustu dalších rad, ale bohužel mu šlo strašně špatně rozumět a navíc mi mozek zatemňoval stále neodbytnější močák. Zapamatovala jsem si aspoň, že po jejich bělost si máme čistit zuby zbylou slupkou s dužinou po vymačkání šťávy z limetky (což ostatně není tak překvapivé, když si člověk vzpomene na poučky s námořníky a kurdějemi).

Ahmet s Alim nás zvali, ať zůstaneme na jídlo, tak jsme to pochopili jako pozvání na oběd, maximálně večeři, a nějak moc jsme pryč nespěchali. Ovšem když se kolem poledne dostavila paní šéfkuchařová a začala teprve okukovat vybavení kuchyně, aby pak zasedla na poradu s Mr. Hilali, došlo nám, že o dnešku řeč nebyla. Došli jsme si tedy na oběd do indického bistra u nedalekého autobusáku, kde jsme si dali oba channa masalu, kořeněné jídlo z cizrny, a dostali k tomu ještě pěkný zeleninový salát, chleby naan a jogurtovou zálivku. Celkem nás to za oba vyšlo na 11 dirhamů. Pak jsme si dali s Alim poslední čaj, kdy nám začal připadat trochu moc vlezlý a nějak moc často jsem na sobě cítila jeho ruce, i když to z arabského družného pohledu mohlo být v pohodě (no, ale v tom případě by měl otlapkávat spíš Petra:-)). Dle dnes poznáného, důležitého arabského zvyku, jsme zakvedlali svými kalíšky a vyrazili dál (při pití kávy nebo čaje, když znovu nastavíte šálek, hostitel vám dolije – i kdybyste ho třeba jen postavili před sebe; ale pokud už další várku nechcete, tak se po dopití zakvedlá s kalíškem v ruce, a to je jasné znamení).

Srdečně jsme se rozloučili, vydali se na městský autobus X23, který měl zastávku za indickou čtvrtí, a který nás odvezl na výpadovku z města. Vystoupili jsme ve čtvrti International City, kde se ulice jmenují podle různých zemí světa a nejspíš tu bydlí hlavně expati. Kolem Dragon nákupního centra jsme prošli na dálnici, zkusit štěstí, jestli nás někdo z tohoto zajímavého, ale pro nás nepříliš vhodného města odveze. A dopadlo to skvěle, za 10 minut jsme seděli v nějakém velkém bouráku a uháněli do města Madam, posledního před první ománskou hranicí, respektive checkpointem. Území Ománu tu má výběžek do toho emirátského, ale díky vzájemné dohodě je možné jím projet po této dálnici bez vyřizování přechodu hranic. Chlápek, který si nás naložil, byl veselá kopa, ale taky asi jediný člověk v Emirátech, který byl angličtinou totálně nepolíbený, takže obecně komunikace trochu vázla. Do Madamu jsme dorazili už za tmy a nejdřív nás chlápek zval k sobě domů, pak někam zavolal (nejspíš manželce, která byla na cestě z Dubaje a pravděpodobně nadšení z turistů nesdílela), a pak nás v podstatě bez dalšího komentáře odvezl k checkpointu a prohlásil “Goodbye.”, čímž dal jasně najevo, že u něj dneska spát nebudeme. Ani nám to nevadilo, počítali jsme se spaním ve stanu a byli rádi, že jsme se sem dostali na jeden zátah, i když to bylo jen cca 70 kilometrů. Poděkovali jsme mu a šli hledat místo na stan.

To už bylo horší… před námi brána checkpointu, od ní směrem zpět jen dálnice skrz placatou a úplně holou pouštní krajinu, navíc lemovaná ploty z ostnatého drátu, aby na silnici neutíkaly volně se pasoucí kozy. Silnice tu byla plně osvětlená. Šli jsme kus nazpátek, abychom nespali přímo u checkpointu (večer jsme si navíc ještě mysleli, že to už je hranice), za plot se nám nechtělo – nebyli jsme si jistí, jak je to tu s vlastnictvím pozemků. Míjeli jsme odstavený český kamion, ale řidič buď spal, nebo byl někde v čudu. Nakonec jsme si ustlali doslova v prachu cesty, asi tak 3 metry od projíždějících kamionů, těsně vedle plotu, ve stínu billboardu. Hukot aut nám, pražským dětem, nevadil, horší ale byly návany písku a prachu, kterými nás každé auto ohodilo. Je teda fakt, že pořádně jsme si toho všimli hlavně pak ráno. Jo a teda dojít si na záchod byla taky dobrá bojovka. Osvědčil se stín stanu a dlouhá sukně:-)

Download file: 5983.gpx