Úterý 16.12. – den devadesátý druhý – PRVNÍ DEN V JINÉM SVĚTĚ, EVROPAN NEPOCHOPÍ

Ráno jsme teprve pořádně viděli ta šílená mračna prachu, kterými náš stan každé auto ohodilo, a tak jsme se radši nasnídali a zabalili uvnitř, a stan pak jen rychle smotali. Bylo 9 hodin a vyrazili jsme na cestu. Prošli jsme prvním checkpointem a ocitli se de facto v Ománu. Usoudili jsme, že jsme stále na arabském/muslimském území, tak by mohlo jít stopovat, a ono se to po pár minutách potvrdilo. Vzal nás do dodávky plné přepravek ománský farmář, co prodává zeleninu v Dubaji. No co, je to odsud jen několik desítek km, poptávka jistě slušná a výdělek zřejmě dost dobrý. Chlapík uměl anglicky, tak jsme si i docela popovídali. Byl zvědavý na naši cestu, vyptával se, neustále se smál. Na oplátku nám ukazoval ománské bankovky a vysvětloval jejich systém. Zdejší měna je opět rial (ománský), jelikož má ale oficiální zkratku OMR, říkali jsme mu občas omar. Kurz je 1 OMR = cca 60 Kč, což znamená asi nejsilnější měnu, se kterou jsme se kdy setkali. Doufejme, že nejmenší měrná jednotka nebude 1 OMR… Od našeho vysmátého řidiče jsme se ještě dozvěděli i o drobných, které se jmenují baisa, zkratka bz:-) Akorát jsou to taky bankovky a navíc se mezi nimi objevují vtipnosti jako 1/2 rial místo 500 baisa. No to bude mazec!

Minuli jsme druhý checkpoint, kterým jsme se vrátili na území SAE, dokonce do emirátu Sharjah. Krajina se během cesty rychle měnila – z placaté, písečněkamenité pouště jsme se během pár okamžiků ocitali mezi nevysokými, ale ostře rozeklanými skalami. Trochu to působilo, jako kdyby se tu státy domluvily – co je poušť, patří Emirátům, co jsou hory, je území Ománu.

Naše společná cesta s veselým zelinářem skončila u prvního kontrolního bodu hranic, který ovšem sloužil jen pro náklaďáky. Museli jsme popojít o 1 km dál, k úplně nové budově celnice. Velká klimatizovaná hala byla příjemná, nicméně využili jsme tu akorát záchod, jinak se tu příliš nepracovalo, všechny kontroly probíhaly v budkách venku. Odebrali jsme se tedy k jedné z nich, ve které posedávali 3 pánové v oficiálních oděvech – bílých dišdášách. Zkontrolovali nám pasy, bouchli výstupní razítko a děsně se vyptávali na naši cestu, kterou naprosto nemohli pochopit – kde a jak spíme, co jíme, a hlavně, jaktože PROBOHA nemáme auto???!!! Na rozloučenou nám jeden z nich věnoval svůj oběd, dvě rolky z placky, jednu s pikantní cizrnovou pastou, druhou s sýrem a vajíčkem. Paráda!

Ománská celnice je o další 4 km dál po silnici klikatící se horami, to jediné nám tu přišlo poněkud nešťastné, ale to bude nejspíš tím, že s pěšími tu holt prostě nepočítají. Ománci nás ale nenechali na holičkách a vzápětí nám sami od sebe zastavili Mr. Khalid, který pracuje v Dubaji jako elektroinženýr, a Mr. Ali, oba mluvili anglicky. Khalid řídil luxusního land rovera, kterým jsme se chtěli svézt už od vstupu do SAE, takže se nám to vlastně vyplnilo dost záhy. A mimochodem, později jsme zjistili, že to je v Ománu dost běžné a jedno z nejobyčejnějších aut:-) Na rozloučenou jsme dostali kontakt, kdyby se nám něco stalo, ať se určitě ozveme…

Chlapi nás vyhodili přímo před velkou halou, kde se vyřizují víza a vůbec všechny imigrační záležitosti. Kolem dokola má fotky země, lidí, zvířat, moře, hor, vše naprosto věrně zachycující hlavní reklamní slogan státu: BEAUTY HAS AN ADDRESS – OMAN. Po obvodu kulaté haly je mnoho přepážek, ovšem fungovaly jen 2 a u obou samozřejmě fronty. Vyplnili jsme si zatím formulář, pak jej na přepážce předali i s pasem, zaplatili 20 rialů na osobu – kartou, počkali si a buch, víza naše. Prakticky všichni si tu berou i nějaká potvrzení pro auta, tak nám je celníci taky nabízeli a naprosto nemohli pochopit, jak jsme se z Čech až sem dostali bez auta. To ještě bude vtipná cesta po Ománu, jestli tohle budeme muset každému vysvětlovat:-D U východu z haly je infostánek, kde jsme dostali krásnou brožuru s vytipovanými turistickými cíly, a také parádní mapu země (s plánky největších měst), která se nám stala nepostradatelným pomocníkem během celého putování po Ománu.

Ani jsme se sami nějak zvlášť nesnažili a dokonce ještě před posledním checkpointem, kde se odevzdával papírek k autu, nám zastavil týpek, jestli nechceme svézt. Byl to indický podnikatel, obchodník s motorkami, který pochází z Kochi, ale žije už nějakou dobu v Dubaji. Do Indie létá pracovně každé 2 měsíce, ale ještě častěji jezdí do Muscatu a Salalahu (i když tam prý taky raději letadlem). V porovnání s běžnou indickou populací žijící v Ománu a Emirátech byl spíš výjimka, protože Indové (a Bangladéšané, Filipínci, atd.) v arabských zemích fungují především jako “lopatová” pracovní síla. Neznám poměr v Emirátech, ale v Ománu, zemi velké zhruba jako 4 x ČR, žijí 2 000 000 Ománců a stejný počet Indů. Náš podnikatel jel sice dál, ale vyhodil nás podle domluvy u Shinasu, prvního města na pobřeží, při cestě od hranice, kde jsme chtěli provést úvodní rekognoskaci terénu. Vydali jsme se pěšky od dálnice do města, načež nás zastavil šejk v zaparkovaném autě, prý jestli nám může nějak pomoct:-) Nenapadalo nás jak, on nás odvézt nemohl, protože asi na někoho čekal, a jídlo, co leželo vedle něj, měl nejspíš nakoupené pro rodinu, protože taky nevypadal, že by se o něj chtěl dělit. A tak nám zničehonic dal najednou aspoň rialovou bankovku, prý ať si koupíme něco k jídlu… Ha, naše první ománské peníze! Vzhledem k hodnotě rialu bylo dost pravděpodobné, že se za něj skutečně oba najíme:-) Pánovi jsme srdečně poděkovali a pokračovali do městečka. Neuplynulo snad ani 10 minut a stavěl vedle nás červený džíp s mladíkem, co nás za každou cenu chtěl vzít do centra. Odvezl nás k pevnosti, a pak byl hrozně zklamaný, že s ním nechceme jet ve 4 hodiny do Soharu, když tam máme namířeno, ale vysvětlili jsme mu, že se tu chceme porozhlédnout a nevíme, kdy pojedeme. Musím říct, že od opuštění Dubaje (i když i tam to bylo neskutečné) jsme nevycházeli z údivu, co se lidí týče – nejen, že nás obdarovávali a vozili zadarmo, ale už jen ten zájem a vůle nám jakkoli být nápomocní – pro Evropany něco naprosto nepochopitelného.

Akorát tímhle mladíkem na chvíli skončila série zajímavých setkání, neboť v Ománu se drží cca od 1 do 4 hodin siesta, všichni jsou zalezlí někde ve stínu, nejčastěji ve svých ohromných a chladivých domech, a města jakoby se vylidnila. Tak přesně to vypadalo i v Shinasu, když jsme sem v půl 2 dorazili:-) Pevnost zavřená a jediní lidé, které bylo vidět, byli dělníci odpočívající v jejím stínu. Chtěli jsme se aspoň podívat na pláž, jenže od té nás dělil snad kilometr široký, oplocený pozemek a do jeho obcházení ze nám tedy ani trochu nechtělo. Vrátili jsme se k jedinému otevřenému podniku, který se tu nacházel, supermarketu Al Jazeera, a tam utratili náš jediný rial – pití (velké, levné a strašně hnusné), chleba (docela drahý, jak jsme později zjistili) a nanuky (levné, dobré) nás vyšly na 950 baisa.

Osvěžení jsme vyrazili zpátky k hlavní ulici, že popojedem do Soharu, ale jen jsme si hodili batohy na záda, už před námi stálo auto, zase velký džíp, a v něm dva dědulové v dišdášách, nebo-li pro nás “košiláči”, a už jsme se zase vezli:-) Vzali nás na velký kruháč před městem, nicméně vystoupit nás nechali u stanoviště taxíků, které v Ománu bohužel suplují hromadnou dopravu. V celé zemi totiž funguje prakticky jen několik autobusových linek, jinak hromadná doprava, speciálně městská, prostě neexistuje. Většina lidí drandí vlastními žihadly, a jen pokud není zbytí, vezmou si taxíka. Mezi městy to cestovatel může řešit stopem, ale ve městech je to horší, a úplně nejvíc v nechutně roztahaném Muscatu. Celkem pracně jsme se taxikářům vykroutili a šli o kus dál stopovat. Zanedlouho (10 minut? snad ani ne…) jsme znova seděli a vezli se s veselým chlapíkem, co uměl anglicky jen trochu, ale vystačili jsme si. Udělal nám okružní jízdu po Soharu, ukázal krásnou městskou pláž, parádní park u přístavu, i starý souk (trh), touhle dobou už pozavíraný. Daleko, daleko to všechno přejel a vyložil nás v novější části, u bloku směnáren, který přišel vhod.

Vyměnili jsme pár peněz a chytla nás z toho depka…60 $ = 23 rialů. Vyzkoušeli jsme ománský falafel (docela malý, zamotaný v placce jako “sendvič” od celníků), a pak jsme absolvovali zajímavou zkušenost v prodejně mobilů. Chtěli jsme si zařídit SIM kartu s datovým tarifem, jelikož v Ománu se asi moc ubytovávat nebudeme a wifi tedy nehrozí. V prodejně s mobilními telefony, kam si je lidé chodí i nastavovat, pracovali dva chlapíci, z toho jeden poloslepý. Když jsme si vybrali kartu a tarif, tak právě on si vzal na starost náš telefon nastavit. Bylo to neskutečné, ale zvládl to v pohodě, jen párkrát potřeboval pomoct. A pro mě se pomalu, ale jistě začal formovat nový symbol světové globalizace – nikoli McDonald’s, ale smartphony! Každý prodavač mobilů nebo karet vám nastaví na smartphonu cokoli, i přestože na něj mluví česky.

I přestože nás v tomto obchodě tak trochu natáhli (respektive neřekli nám na začátku všechno a my pak museli zaplatit víc: 1 rial za kartu, 2 za volání a sms, 5 za internet), tak zároveň jsme zažili nečekanou péči, kdy nám byla donesena káva, a pak ještě každému papírový kornoutek buráků:-)

Kus od mobilů jsme našli poměrně velký hypermarket a značnou dobu zabili jeho prolézáním. Nabrali jsme nějaké zásoby, a také doplnili první došlou drogerii, šampon a prášek na praní. V jedné z mnoha uliček obchodu nás fascinovaly 40 kg pytle rýže za cca 700 Kč – to by byla panečku zásoba na doma:-) S narvanými batohy jsme se pak vrátili 3 km do parku u přístavu, který nám z auta připadal jako místo, kde by se možná dalo přespat. Minuli jsme palmový háj, ten taky vypadal slibně, ale nebyli jsme si jistí legálností. Cesta s těmi těžkými krosnami byla úmorná, a přesto nám v parku byla spíš trochu zima, a tak jsme rádi přijali pozvání na posezení v altánku, kde starší chlapík vyhrával drnkavé a zvuko-ne-malebné melodie a prozpěvoval a 3 mladíci mu naslouchali. Dozvěděli jsme se, že hudební nástroj, který vypadal jako břichatá kytarka se zahnutým krkem, se jmenuje oud (úd, út a spousta dalších přepisů), a pan muzikant je známá osobnost, vystupoval i v televizi. Když jsme se ale ptali na jeho jméno, tak kluci nevěděli, a pak prohlásili, ať mu říkáme třeba Mohamed:-) Zatímco pan umělec Mohamed mastil jednu stejnou a nijak zvlášť příjemnou písničku (všechny ománské písně, které jsme pak kdekoli slyšeli, zněly stejně, maximálně za použití víc nástrojů), my jsme bedlivě sledovali jeho techniku, kluci ti ani nedutali. Pak nástroj nabídli Petíkovi, který chvilku nenápadně trénoval, a jakmile pochopil zhruba ladění strun, vystřihl jim tam za mého pěveckého doprovodu parádní Ovčáci, čtveráci:-) Pan umělec se pak omluvil, že ráno vstává, tak už pojede. My jsme si ještě chvíli povídali s kluky – studenty zdejší univerzity. Nabídli nám odvoz na pěknou pláž, kde se dá stanovat, páč na městské pláži to prý není bezpečné, chodí tam psi, a tady v parku taky nemůžeme spát, hned vedle je totiž policejní stanice. Mysleli jsme, že pojedeme kousek, ale ono se z kousku nakonec vyklubalo asi 15 km:-) Byli jsme jim ale ohromně vděční, protože dlouhá pláž mimo civilizaci byla parádní, lemovaná silničkou, parkovišti, altánky, každých cca 100 m záchody a dokonce i stánek s občerstvením. Navíc jsme se cestou sem zastavili u rybářů, co grilovali denní úlovek, a dostali jsme od kluků několik špejlí s grilovanými kousky ryb a sépií. Tyjo, to byl den….jsme tak přemítali, když jsme si za zvuků šplouchajícího moře pochutnávali na jeho plodech. Na pláži, trochu pod úrovní silnice, takže na nás nebylo tolik vidět, jsme si postavili stan a plní neuvěřitelných dojmů brzy usnuli.

Středa 17.12. – den devadesátý třetí – VEGET V SOHARU NA PLÁŽI

Kolem 7. hodiny, krátce po východu slunce, jsme se probrali, fotili a kochali se pohledem za zlatý písek a indigově modré moře. Občas se tu někdo po pláži prošel…mít takový výhled, tak si také po ránu dopřávám prochajdu:-) Posnídali jsme v altánku a rozhodli se, že si tu dáme jeden den voraz. Na práci toho bylo víc než dost, času habakuk, zásoby nakoupené a všechno potřebné zázemí po ruce (na záchodech byly zásuvky), tak proč si po dubajských stresech trošku nedáchnout?:-)

Zůstali jsme tu nakonec celý den, vyzkoušeli jsme moře na nohy, bylo celkem studené, a pracovali jsme na restech. Přes den tu bylo úplně mrtvo, lidi se začali trousit v podvečer, cachtali se, procházeli, hráli fotbal a piknikovali. Nejvíc živo tu bylo mezi 10. a půlnocí, pak ale zase všichni naskákali do aut a byli v čudu. My si večer dopřáli a dali si rovnou dvě porce hranolek, mňam!

 Tisk článku