Emiráty 1 – striktní Sharjah a marnotratná Dubaj, zn. nízkonákladově

...aneb jak si dva Češi, Polka a Němec poradili ve světě ropných miliard
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Mui Ne

Čtvrtek 11.12. – den osmdesátý sedmý – SHARJAH

Vzbudili jsme se na lodi mezi prvními a pozorovali nádherný východ slunce nad Perským zálivem. Na obzoru už se pomalu rýsovaly emirátské mrakodrapy, i když jsme si ještě pěkně počkali, než jsme se na ně mohli podívat zblízka. Loď měla asi nějaký problém, protože jsme na dlouho zůstali stát pár kilometrů od přístavu, a dokonce připlula i pomocná loď. Všechny to nechávalo v klidu, a tak jsme se i my věnovali raději příjemné snídani (rohožkový chleba, máslo, džem, trojúhelník sýra, čaj).

V přístavu jsme nakonec vystoupili kolem 10. hodiny. Nechali nás naložit velká zavazadla na náklaďák, který vše najednou odvezl. Malé věci jsme tam odmítli naložit, někdo to tak udělal a nemusel se tahat vůbec s ničím. Pak jsme se pěšky vydali do jedné z hal, kde nás čekala pasová kontrola. Ovšem až poté, co byli odbaveni všichni Arabové. Pak přišli na řadu turisté a úplně nejdýl si počkalo několik Íránců. S 30-denním vízem v pase jsme popošli do další haly, kde byla na zemi bez ladu a skladu rozházena zavazadla. Navíc už tudy většina cestujících z naší lodi prošla, takže to, co zbylo, jsme fakt hledali a dávali do kupy po celé hale. A nastal problém, protože Anie chyběla jedna taška, ve které měla foťák. Celá nešťastná a naštvaná šla za celníky, kteří tu dohlíželi a kontrolovali zavazadla při odchodu, situaci jim vysvětlila, pak společně někam zmizeli, a když se znovu objevili, vrátil se Anie na tvář úsměv a nesla si svojí tašku, kterou si někdo spletl a omylem odnesl, pak ale vrátil. Uff! Spadl nám za Aniu kámen ze srdce, nám by asi hráblo, přijít o foťák.

Společně naše pětice opustila halu, všichni se všemi svými zavazadly, Ania s foťákem, Theo s kolem, pohodička. Tím jsme vstoupili do Spojených arabských emirátů, konkrétně do emirátu Sharjah. Ten je jedním z muslimsky nejstriktnějších emirátů, třeba alkohol je tu úplně zakázaný, ženy chodí zahalené, žádné ústupky pro turisty, narozdíl od sousední Dubaje, která je takovou směsí národností a náboženství, že není téměř poznat, že se jedná o součást muslimskeho státu. Vydali jsme se směrem do centra, vlastně bez nějakých konkrétních plánů. Šlapali jsme poledním žárem, kecali, a nadšeně na sebe navzájem mávali s indickými námořníky, nakládajícími bedny, auta či jakékoli jiné zboží na obrovské lodě. Ty ale vypadaly jak pamětnice Kryštofa Kolumba, nebo jako repliky historických lodí, jenomže ony historické vůbec nebyly, naopak všechny byly v plném provozu a díky nim může probíhat poměrně velká část světového obchodu. Neskutečné…jinak první, ale zdaleka ne poslední věc, co nás v Emirátech překvapila.

Když jsme definitivně opustili přístav, bylo třeba se rozhodnout, kam své kroky namířit dál. Chvíli jsme spekulovali, ale nakonec vlastně rozhodl Theo, neboť nám dal nabídku, jež se neodmítá – pozval nás všechny do svého hotelu, který tu měl rezervovaný a zaplacený, „na čaj a na sprchu“. A tak jsme se vydali přes město k hotelu Sharjah Palace, což bylo ve výsledku kolem 7 km. A jak jsme se snažili stačit Theovi na kole, tak jsme docela hnali. Proplétat se mezi mrakodrapy bylo zajímavé, i když tady v Sharjahu nám to přišlo takové dost studené, neosobní, trochu jako Singapur. Aspoň jsme ale narazili na směnárnu a vyměnili prvních pár šušníků. V Emirátech nás čekala měna dirham, za 25 dolarů jsme jich dostali 89. Ještě jaké tu asi budou ceny… Hotel Sharjah Palace byl jeden z nejluxusnějších, co jsme v životě viděli a uniformovaní poskoci asi ještě nikdy neviděli takové socky, jako jsme byly my – špinaví, upocení, sem tam trochu potrhaní:-) Bez mrknutí oka ale vyhověli svému platícímu hostovi a nechali nás se svézt výtahem a usadit v jeho pokoji, kde bylo pro 5 lidí trochu těsno, ale zvládli jsme to.

Theodor pro nás všechny objednal čaj, my jsme přidali, co kdo měl k dispozici – slunečnice, datle a skvělé malinké guavy, po kterých se jen zaprášilo. Sesedli jsme se na zemi pod postelí, asi proto, že jsme na to tak byli všichni zvyklí z Íránu, a strávili tak nad hovory příjemné odpoledne. Postupně jsme se všichni 4 vysprchovali, a když se přiblížila tma, usoudili jsme, že bychom mohli Thea přestat obtěžovat a jít si po svém. Všichni navzájem jsme si vyměnili kontakty, a pak se s naším laskavým hostitelem rozloučili.

Z okna hotelu jsme si vyhlédli nedaleké „jezero“ (ve skutečnosti to bude spíš nezasypaný kus moře), na jehož břehu by mohlo jít přenocovat. Hned naproti hotelu byla sámoška, kam jsme se vydali zkusit ulovit něco k večeři, a díky složenému rozpočtu se docela povedlo. Pořídili jsme dvě plechovky fazolí, plechovku hummusu (cizrnová pasta), sklenici pickles (kyselo-pálivě naložená zelenina), balíčky placatého chleba. Došli jsme k jezeru, kde stál pěkný altánek, v němž jsme se usadili, večeři si ohřáli a nehorázně si pochutnali:-) Došlo na další historky ze života nejen cestovatelského a my kromě angličtiny trochu potrénovali i polštinu. Bohužel spát se tady nedalo, ale o kus dál jsme našli takový jakoby malý kousek pouště, za tmy tam nebylo moc vidět, jen některá auta si přes ni zkracovala cestu po vyjetých cestách. Vypozorovali jsme bezpečný roh pod dunou, kde by nás snad nemělo nic nečekaného přejet, a postavili tam stany. Shora na nás dohlížely mrakodrapy, ten nejbližší se teprve stavěl. Tady, v jejich stínu byl klid a akorát tma a i přes malé nepříjemné keříky, které jsme pod stanem museli trochu ušlapat, se tu vůbec nespalo špatně. Takže naše první noc v Emirátech, pod stanem, pod mrakodrapem:-)

Pátek 12.12. – den osmdesátý osmý – DUBAJ – STARÉ MĚSTO

Ráno na soukromé poušti pod mrakodrapem bylo krásné, jen jsme trochu složitěji hledali, kam si jít ulevit:-) Kus od nás se sjeli kluci v autech i na motorkách na ranní fotbálek – byl pátek, tedy jejich neděle, tak proč ne? Dost aut se také prohánělo jen tak po dunách. My jsme zabalili stany a vrátili se na snídani k altánku na břehu jezera. Ten už byl ale obsazený chlápky, kteří půjčovali loďky a skútry, tak jsme popošli o kus dál a usadili se přímo na pláži. Dojedli jsme zbytky od včera, především hummus s pickles, kterážto kombinace nás okouzlila:-)

Na pláži nám brzy začalo být horko, tak jsme dojedli a přesunuli se ještě jednou před hotel Sharjah Palace, abychom zkontrolovali vše potřebné na internetu. Ania si zařídila od zítřka couchsurfing (u chlapa, který nás těsně předtím odmítl – varovali jsme jí a potvrdilo se, že neměl úplně čisté úmysly) a Jan na zítra letenku do Indie. Jen my zůstali na ocet:-)

V poledne přišel čas páteční, nejsvatější modlitby a my jen sledovali, jak se davy Arabů v dlouhých bílých dišdášách a s háčkovanými čepičkami na hlavách scházejí k nedaleké mešitě. Byly to doslova davy mužů, otců se syny, mnoho z nich si neslo podložku, neboť věděli, že do mešity se nevejdou, a opravdu, velký nával byl všude kolem ní. Když se začali muži opět pomalu rozcházet, vydali jsme se na cestu do sousedního města/emirátu Dubaje. S Aniou a Janem jsme si domluvili místo a čas srazu na večer, jen tak podle mapy, kde se nám to líbilo – na začátku Palmového ostrova Jumeirah. To jsme netušili, jak je to hloupý nápad:-) My jsme prošli kolem mešity na hlavní tah do Dubaje a zkoušeli chvíli stopovat, ale pak jsme šli dál, doufali v úspěšnost pasivního stopu a mířili ke stanici metra, které jsme podvědomě preferovali před stopováním prakticky pořád po městských dálnicích. Těsně předtím, než jsme ke stanici dorazili, zastavilo ve vedlejším pruhu auto a z něj na nás mávala Ania, ať si naskočíme. Neskutečné! Vezl je chlapík, původem Ind, který tu ale žije už 20 let a v podstatě viděl Dubaj vyrůstat na zelené louce…pardon, na suché poušti. Odvezl nás do přístavu naproti Starému městu, rozdal nám na památku propisky a frčel dál. My jsme se v plánech shodli, že chceme vidět „Starou Dubaj„, tak jsme nasedli společně na přívozovou loďku, kde jsme seděli vedle sebe s mnoha dalšími lidmi, po obvodu bedny kryjící motor. Kapitán stál na snížené úrovni, vypadalo to, jakoby se propadl prostředkem lodi, odkud ovládal motor. Cesta na protější břeh stála každého po jednom dirhamu a trvala tak 5 minut. Z přístavu jsme se rychle odklidili dál a prošli si krytý Starý trh (Old souk), který je zaměřen výhradně na turisty – plný krásného, často hedvábného oblečení, šperků, šátků, kabelek, a dalších suvenýrů, a prodavači se snaží poměrně nevybíravě dostat kohokoli do svého obchodu. Když jsme trh prošli, s láskou jsme vzpomínali na trhy v Íránu, kde se na turistu hlavně civělo, někdy ani to ne. Společně jsme si koupili pytlík smažené brokolice a svorně ho zdlábli, pak ještě nakoukli do obchodu s nespočtem bonbónů na váhu a sušeného ovoce, a pro dnešek se rozloučili.

My jsme se vydali po nábřeží za jednou z dubajských kešek a brzy byla naše, hurá! Ocitli jsme se na kraji čtvrti Old Dubai, i když s Dubají je trošku problém, protože v ní nic není tak úplně „old“, jelikož město vyrostlo v podstatě během posledních 20 let na zasypaném zálivu. V této části světové nákupní metropole ale nenajdete jedinou výškovou budovu, naopak je plná maximálně jednopatrových domů, tvářících se jakože jsou uplácané z hlíny. Celý poloostrov je koncipován jako jakýsi skanzen a domy, ve kterých jsou dnes převážně obchody se suvenýry, jsou postaveny tak, jak je dříve skutečně stavěli arabští beduíni. V jednom z bloků budov je možné navštívit přímo skanzen s původní vesnicí, o kus dál zase narazíte na muzeum perlolovectví, které živilo tento region před objevením ropy v Perském zálivu. Vše ostatní jsou restaurace nebo obchody se suvenýry. My se usadili nedaleko kešky, vyndali slunečnicová semínka, čekali na otevření muzea arabského písma v půl 4 a krátili si čas pozorováním lidí.

To vám totiž byla neskutečná podívaná… Jasně, že je to tu samý turista, ovšem i ti turisté jsou směsí snad všech národností světa. Polonazí běloši a načesané blondýnky, mohutní černoši s svými ženskými, neméně mohutnými protějšky, oděnými do pestrobarevných hábitů, i klony Jasira Arafata – arabští muži v dlouhých bílých dišdášách a s háčkovanými čepičkami nebo s kostkovanými šátky na hlavách, po jejich boku více či méně zahalené ženy, u kterých si ale můžete být jisti, že pod hidžáby se skrývá nastrojená, načesaná a pečlivě nalíčená modelka. Všichni na dovolené v Dubaji dbají na svůj vzhled, aby byl co nejlepší, a mezi nimi se chvíli pohybovaly čtyři středoevropské socky, ušmudlané a zpocené, s krosnami na zádech:-)

Prošli jsme se skanzeny a prohlédli fotky lovců perel, a pak se konečně vydali do muzea arabského písma, kde jsem pochopila, proč nemám šanci se arabské písmo v životě naučit… historicky mělo asi 6 vývojových stádií, která se podstatně lišila, navíc má dodnes různé podoby v závislosti na použitém peru, jeho sklonu k papíru, tazích, atd. Muzeum je velký patrový dům uprostřed s rozlehlým dvorem, kde se během dne pořádají přednášky básníků nejen o písmu samotném, ale arabské literární tvorbě obecně. My jsme si tu odložili batohy, a když jsme se pak chystali odejít, najednou jsme uslyšeli známý jazyk – kousek od nás se usadila sympatická rodina z Bořislavky (pár ulic od našich rodišť), rodiče se synem asi našeho věku. Chvíli jsme se zapovídali a výsledkem byla dohoda, kdy jsme jim předali část našich, již nepotřebných, dokumentů a materiálů, aby nám je odvezli do Čech. Paráda, zejména mému batohu to výrazně ulevilo:-)

Pak už byl ale čas se pomalu začít zajímat o to, jak se dostaneme přes polovinu města na sraz s Aniou a Janem. Přívozem to nešlo, protože fungoval jen jednosměrně, a abychom se dostali tam, odkud jsme přijeli za jeden dirham, bychom museli objet celý okruh a zaplatit 3 dirhamy. Hned na kraji Starého města je stanice metra Al Ghubaiba, ale systém jízdenek, pokud jsme ho správně pochopili, je krajně stupidní. Je totiž možné si koupit dobíjecí kartu za 2 dirhamy, jenomže je jiná karta pro dobíjení jednorázových jízd a celodenní jízdenky, a ty peníze za kartu nejsou vratné. Celodenní jízdenka stojí 14 dirhamů, ta jednorázová vyjde na 2,50 – 6,50 dirhamů podle pásma. Dubaj má dvě linky, červenou a zelenou, přes Staré město jezdila zelená a Jumeirah je na červené, a přestupování se děsně nevyplatí, a tak jsme se vydali trochu nakvašeně cca 3 km k nejbližší stanici červené. Byla to dlouhá a nepříliš záživná procházka, jediné užitečné, co jsme našli, byla pekárna plackovitého chleba v tandoori peci. Jeden chlápek s úplně zamotanou hlavou a obličejem vkládal placky těsta do pece a hotové vyndaval, druhý tvaroval nové, radost pohledět na jejich spolupráci. Když jsme došli na stanici Bur Juman, neveselá situace s jízdenkami se nám potvrdila i zde, a tak nezbylo než koupit jednu jízdu a upalovat do Internet City, asi 20 km vzdálené čtvrti Dubaje, plné honosných sídel počítačových firem. V metru jsme se parádně vyklimatizovali a psychicky se připravovali na sprint, protože od stanice metra to byly na místo srazu ještě asi 2 km, na které nám zbylo 15 minut času. Zkoušeli jsme chytit autobus, ale všichni řidiči nás odmítali – do teď nevíme, jestli nám nerozuměli, kam chceme, nebo tam fakt nejeli, každopádně pomoci jsme se nedočkali, a tak jsme se mezi office centry museli motat sami. Sraz byl domluvený na začátku „palmového“ ostrova (komplex budov na ostrovech ve tvaru palmy, když se člověk dívá z letadla). Nyní, a ještě několikrát potom, se ukázalo, že jak je Dubaj děsně zajímavá na mapě, tak člověk při praktickém plánování trochu nedomýšlí její skutečné rozměry. A tak jsme věděli, že jsme si s Aniou a Janem dali sraz na začátku ostrova Jumeirah, jenomže nikdo netušil, že ten „začátek“ zahrnuje osmiproudou dálnici vedoucí na most, tedy i všechen ohromný prostor pod mostem, dále několikapatrovou budovu stanice rychlodráhy vedoucí na ostrov, včetně přilehlých podzemních garáží a spoustu dalších míst, kde jsme se mohli minout. Dali jsme si tu sraz mezi 8. a 9., my přihasili ve čtvrt na 10, takže když jsme je nikde nemohli najít, smířili jsme se s myšlenkou, že na nás už nechtěli čekat a šli si hledat nějaké místo na spaní. Jak jsme se tak courali po okolí a přemýšleli, kam všude se mohli ukrýt, najednou koukáme a vidíme dvojici s velkými batohy. Bylo třičtvrtě na 10, když dorazili, také podcenili rychlost a možnosti pohybu po Dubaji. Viděli jsme naše dočasné spolucestovatele opravdu rádi, protože jsme si tu ani neuměli představit nocleh a ve více lidech přeci jen trochu roste morálka:-)

Provedli jsme průzkum okolí, abychom zjistili, že tu naprosto není kde přespat, ale pak se nás jako zázrakem (s malou pomocí výřečného Petíka) ujala parta uklízečů a hlídačů z garáží, směs Indů a Bangladéšanů. Dostali jsme vodu, pak nám zařídili nocleh v evakuační chodbě v garážích, a nakonec nám jeden z nich ještě došel do zřejmě dost vzdáleného supermarketu pro večeři. O nás, bílé evropské turisty, se postarali expati z nejchudší země světa:-) V chodbě jsme si vedle sebe natáhli karimatky a spacáky, spořádali donesenou večeři a po namáhavém dni s batohem na zádech padli všichni do mdlob. Pobavilo nás, když Jan, o kterém jsme si mysleli, že je zkušený a odvážný cestovatel, dostal večerní záchvat paniky, jestli je to ok situace a jestli bychom se uklízečů spíš neměli bát. Brzy jsme pochopili, že tato jeho obava pramení z ošklivé zkušenosti, kdy ho přepadli s nožem, a tak jsme se ho pokusili přesvědčit, že je všechno ok, uložili ho do rohu chráněného dvěma zdmi a myslím, že se nám všem nakonec spalo parádně.

Sobota 13.12. – den osmdesátý devátý – INDICKÁ AMBASÁDA, LOUČENÍ

Budíček jsme si dali na půl sedmou, abychom se stihli do 7 sbalit a odejít, jak po nás hlídači chtěli. Však už taky netrpělivě koukali a asi si oddychli, když jsme se konečně zdekovali:-)

Plán na dopoledne jsme si odsouhlasili, jen provedení jsme zvolili každý jinak. My jsme věděli, že si chceme koupit celodenní permanentku na MHD, Ania s Janem za ní utrácet nechtěli. Nejjednodušším způsobem, jak se odsud dostat, byla tramvaj po nábřeží, a tak jsme došli na stanici, my si koupili nové karty na celodenní jízdenku (a naivně si mysleli, že až dnes vše potřebné vyřídíme, tak na ní dojedem ještě někam na konec města), Anie jsme dali jednu naší jednorázovou, protože její nefungovala, a společně jsme se aspoň na pár stanic cítili trochu civilizovaně, v klimatizované a moderní tramvaji. Linka tu byla vybudovaná teprve nedávno a její prodloužení se stále staví. V praxi nás od konečné tramvaje čekaly ještě 2 km k vysněné koupačce. Chtěli jsme se hlavně mrknout na jeden z nejslavnějších hotelů světa, Burj al Arab, který stojí na samostatném ostrůvku v moři a vypadá jako vysoká plachetnice. Mně osobně se vždycky moc líbil. Každopádně my dva jsme se z konečné tramvaje vydali na nedalekou stanici autobusu, když máme tu průkazku, tak ať se projezdí. Ania s Janem stopovali a i když jsme je neviděli projet, tak byli na pláži o dost dřív, než my. Pláž byla moc pěkná, takhle po ránu nepříliš plná, asi kilometr od nás jí vévodil Burj al Arab, vypadal jako namalovaný. Využili jsme toho, že Dubaj je jedním z mála míst arabského světa, kde je tolerováno koupání turistů v plavkách, a tak jsme samozřejmě nemohli opovrhnout vyzkoušením vody Perského zálivu:-) Kromě Anji jsme se všichni smočili ve slané mořské vodě, následně jsme si dali důkladnou sprchu na pláži, a pak se usadili ke snídani, která se skládala z toho, co zbylo po včerejší nadílce od hlídačů.

Osvěžení a posilnění jsme vyrazili zpátky do města, protože nás čekala mise „Indická ambasáda“. Jediný Jan měl víza už zařízená z Německa, nám ostatním nezbylo, než se doprošovat někde po cestě… Nejdříve jsme šli pěšky přes 2 km, v poledním žáru, luxusní vilovou čtvrtí, ale vlastně co v Dubaji není luxusní?:-) Dost vyřízení jsme se doplazili konečně k metru a svezli se na stanici Bur Juman. Odtud jsme podle GPSky došli k indické ambasádě, ale ouha. Jednak už byla dnes pro veřejnost zavřená, druhak turistická víza tu vůbec nevyřizují. Poslali nás do agentury, která sbírá žádosti, prý jenom 10 minut chůze. Na nás to ale bylo už dnes moc. Narazili jsme na jinou, menší agenturu a zkusili se zeptat v ní, jenže ta neměla oprávnění vyřizovat víza pro nerezidenty. Nicméně jinak ochotný pán pravil, že by měli tady na ambasádě normálně vydávat i 6-měsíční víza, čekací doba by měla údajně být 4 – 6 dní. To pro nás byly směrodatné údaje. Pro další plánování jsme všichni potřebovali internet, a tak jsme zakotvili v nákupním centru Carrefour, kde jsme si po odmítnutí sdílení wifi v internetové kavárně dovolili jednu sockovatou fintu. Petík s Janem si došli do restauračky s nejsilnějším wifi signálem na to nejlevnější pití (džus a vodu), a všichni jsme pak za rohem vesele prosurfovali půl odpoledne:-) Anja měla definitivně domluvený couchsurfing a po srdceryvném loučení nás opustila. Janovi večer letělo letadlo ze Sharjahu do Bombaje, hodlal tam dojet autobusem, takže měl víc času, a tak jsme si společně došli na oběd do indického bistra před nákupákem. To asi byla jediná zařízení v Dubaji, kde jsme si mohli dovolit se stravovat, když to bylo jednou denně:-) Masala dosa (placka s bramborovou směsí a dvěma omáčkami), aloo palak (brambory se špenátem) a mango lassi vyšlo na 19 dirhamů. Pak jsme se už museli rozloučit i s Janem a tím ukončit jednu z příjemných etap naší cesty, ve svěží společnosti trochu trhlé Polky a sympatického Jana „Husa“ z Kostnice. Nicméně díky internetu nadále zůstáváme v kontaktu a sledujeme osudy ostatních:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.