ČTVRTEK 26.3. – den sto devadesátý druhý – KALKATA, UBYTKO, VICTORIA MONUMENT

V 8:40 jsme vystoupili ve třetím největším městě Indie, Kalkatě, na nádraží Howrah, největším indickém železničním uzlu (zároveň je Howrah i nejstarší indickou železniční stanicí). Prošli jsme na terminál městských autobusů a s pomocí dopravního policisty našli to správné nástupiště pro linky 5, 6, 7 do centra. Jízdné nás vyšlo každého na 15 Rp a trochu jsme přejeli, než se nám podařilo vystoupit z narvaného autobusu. Po cestě nás zaujali stánkaři, kteří akorát začínali stavět svoje žrádelničky na ulicích, hezky se sezením na malých lavicích nebo židlích, v takovém jihovýchodoasijském stylu:-) Nás ovšem nejdřív čekal nadlidský úkol sehnat ubytování. Trvalo nám to skoro celé dopoledne, prolezli jsme asi 20 různých hotelů, hostelů, guesthousů, lodží, všechno dost hnusné, v cenách od 450 do někam přes 1000 Rp. Dvakrát místní podnikavci provedli pokus nás provázet, ale nikdy z toho nic nebylo, takže jsme jim záhy utekli. Nakonec jsme zakotvili v guesthousu Ashok za 500 Rp a byl to jeden z nejhorších obchodů na poměr cena x kvalita. Pokojík malý a takový, že se tam člověk štítil čehokoliv dotknout, postel jsme si radši potáhli vlastními hygivaky, aspoň kam dosáhly. Zase jsme ale po dlouhé době měli okno, kterým jsme mohli přivítat komáry z nejvíc malarické oblasti v Indii:-) A poslední bonus – náš pokoj byl v 5. patře bez výtahu, takže jsme měli postaráno i o každodenní nutný výdej energie:-) Dali jsme si sprchu na vlakovou ulepenost a zkoukli net, abychom zjistili, že naše žádosti o novozélandská víza byla SCHVÁLENA!!! Takže cesta do země Pána prstenů je oficiálně otevřená, teď už jen aby nám na ní zbyly nějaké peníze:-)

Po poledni jsme byli trochu odpočatí a vyrazili hledat něco k snědku, což se ale ukázalo jako nečekaný problém, když skoro všechno zavřelo a pouliční stánky už byly vyjedené. Povedlo se nám ale objevit dostatečně zásobeného nudláka a za 30 Rp jsme si dali oba pořádný nášup. Otevřeno měla také pošta, pro nás poměrně kuriozní záležitost. Přímo na přepážce nás obsluhoval zřejmě poněkud mentálně zaostalejší pán (a teď to nemyslím jako nadávku, ale naprosto vážně), který si na papíře pod sebou odečítal 100 – 96 Rp, aby věděl, kolik nám má vrátit. Když tak o tom přemýšlím zpětně, je mi záhadou, jak spočítal 12 Rp x 8 známek…:-) Ovšem teprve před vchodem jsme zůstali opravdu zírat… V pečlivě zarovnané řadě tu stálo několik stolků, za nimi úředníci, před úředníky psací stroje a jeli. Byli to úřední vyplňovači nejrůznějších formulářů. Pravděpodobně služba hlavně pro lidi z venkova, kteří se sem třeba přistěhovali za prací, jelikož kromě Keraly je to s indickou gramotností všelijaké.

Pokračovali jsme pak ulicemi dál, po obchůdcích s elektrem zkoušeli sehnat USB kabel na naše telefony (zatím neúspěšně) a dostali se až k Victoria Monument, což je překrásný památník na počest královny Viktorie (1819 – 1901) z počátku 20. století. Dnes v budově, která je mixem orientálních a tradičních koloniálních stavebních prvků, sídlí muzeum a 25 galerií. Zajímavostí je, že památník byl postaven především z bílého makranského mramoru, stejného materiálu, který byl použitý na stavbu Taj Mahalu.

Odnikud z ulice nebyla stavba bohužel pořádně vidět, tak jsme si zaplatili vstup do zahrad po 10 rupkách a šli se pokochat zblízka. Budova samotná je skutečně obdivuhodná a navíc ji obklopuje série zajímavých soch. Škoda jen, že v čase naší návštěvy byla část památníku zakrytá lešením. Obešli jsme ho kolem dokola, na lavičce si dali delší pauzu, protože únava nás dohonila, a pak jsme se vydali na dlouhý pochod zpátky (jenže nebyl tak dlouhý, aby se nám vyplatilo jet autobusem). Pokusili jsme se odlovit jedinou kalkatskou kešku, ale našli jsme jen něco jako náhradní krabičku. Došli jsme si do hostelu odpočinout, přestože každé vystoupání pěti pater bylo za trest, ale bylo to nutné.

Večerní pokus o práci byl marný, protože se počítač opět rozhodl stávkovat, a tak jsme se vydali aspoň najít nějaký šikovný podnik na večeři. Povedlo se na rohu naší ulice, a byla to jídelnička Maria, kterou jsme si vyhlédli už odpoledne, ale to zrovna nevařila. Neodolali jsme polévkám (zeleninová za 35 Rp, hot&sour za 50 Rp), k tomu smaženou rýži s kuřecím a naprostá spokojenost:-)

PÁTEK 27.3. – den sto devadesátý třetí – ZAŘIZOVÁNÍ, NÁKUPY, ČUMENDA PO MĚSTĚ

Dnes jsme si trochu přispali, pak mrkli, co by se zajímavého dalo v okolí vidět, a před polednem vyrazili do terénu. Chtěli jsme se naobědvat v Maria, ale dělali tu touto dobou jen parathy se zeleninovou omáčkou, a na to jsme zrovna chuť neměli. Stavili jsme se na poště poslat pohledy, a pak pokračovali roztahaným trhem na sever. Kolem to bzučelo samým „Yes, sir, pojď se podívat do mého obchodu. Uvnitř mám mnohem víc barev/vzorů/velikostí.“ Nás ale mnohem víc zaujaly stánky s jídlem a malé pouliční žrádelny, co se začaly objevovat dál v ulicích. Všechno vypadalo neskutečně lákavě, čerstvě a vonělo snad po celém městě. Když jsme narazili na chlapíka, co míchal biryani nebo pulav v obrovském kotli, neodolali jsme. Týpek byl super – udělal nám místo na sezení, nabízel vodu na pití (odmítnuta) i na mytí (s radostí přijata), pořád se tlemil. Na kovovém podnose jsme dostali každý obrovskou hromadu rýže, okořeněnou bramboru, mističku husté oranžové omáčky a sběračku béžové omáčky s kusy paneeru. Narvali jsme se k prasknutí za pouhých 35 Rp na osobu, ovšem byla to chyba, protože jak jsme šli dál, míjeli jsme nádherné nudle, zeleninové směsi, kuřata v omáčce i tuny čerstvě uplácaných a upečených placek, jenže jsme už na nic neměli místo.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

S vydatnou pomocí místních jsme našli první ASUS servis, popsali a ukázali jim náš problém, ale rovnou řekli, že prasklý kloub, ke kterému už náš přístroj dospěl, nedokážou opravit. Poslali nás do dalšího servisu u Hind Cinema, kde se nás ujal zase děsně fajn týpek, počítač si vzal na 30-minutovou prohlídku, hezky ho vyčistil, ale problém se zapínáním vyřešit nedokázal (ostatně miláček po 2 dnech mimo provoz taky odmítal svojí chybu ukázat a startoval v pohodě). Prasklý kloub by vyměnit šel, ale jedině rovnou s celým monitorem, a sice za cca 16 500 Kč. Tak jsme si trosku zase odnesli a doufali, že elektronicky všemocná jihovýchodní Asie to konečně vyřeší…

Zbytek dne jsme se potulovali po rušných kalkatských ulicích, nasávali unikátní atmosféru hlavního města Britské Indie, proplétali se mezi pojízdnými prodejci všeho možného harampádí, auty, motorkami, stařičkými tramvajemi, které působily jak století duchové, i rikšami. Kromě těch klasických, motorových, sem tam cyklistických, jsme často vídali i vozíky tažené vyhublými dědy, co běhali pěšky. To byla mimořádně otrokářská podívaná, která nás upoutala pokaždé, když „jel“ takový povoz okolo, asi i proto, že Kalkata je údajně poslední místo v Indii, kde lze pěší rikši spatřit.

Kalkata se nám jako město dost líbila, je to takový správný mix orientálního chaosu a stop Západu v podobě britských relikvií. U mnoha budov by se asi jejich stavitelé obraceli v hrobě, kdyby je viděli v dnešní podobě. Abychom mohli dostatečně ocenit koloniální architekturu, zašli jsme se podívat na B.B.D. Bagh, velké náměstí, nebo spíš malou čtvrť v centru města. Soustředí se sem mnoho vládních institucí (Kalkata je hlavním městem státu Západní Bengálsko) i většina byznys aktivit. B.B.D. je zkratkou jmen Benoy, Badal a Dinesh, indických bojovníků za nezávislost, kteří v roce 1930 zastřelili generálního inspektora věznic Simpsona. Dnes jejich sousoší zdobí plac před budovou Writers‘ Building, vládním sekretariátem.

Writers‘ je asi tím nejzajímavějším z britských pozůstatků v téhle lokalitě. Kromě toho, že v moderní době slouží pro vládní účely (do roku 2013 zde sídlil i předseda západobengálské vlády), tak původně se jednalo o jakýsi internát pro mladé služebníky Východoindické společnosti. Jednak tu probíhalo jejich vzdělávání, jednak zde dotovaně bydleli. Budova byla postavena roku 1777, ovšem koncem 18. století se dočkala velké přestavby a rozšíření v antickém stylu, převlečení do červena (rudé cihly), a stala se první budovou v Kalkatě se třemi patry:-) Naopak svou bílou kopulí a jónsko-korintskými sloupy zaujme oko turisty i další budova, jak místní říkají GPO, General Post Office, tedy hlavní pošta západobengálského regionu. Byla postavena v roce 1864 a úřad je v ní funkční dodnes. Navíc se zde nachází i poštovní muzeum a kancelář pro filatelisty.

O několik bloků dál jsme se pak dostali úplně do jiného světa. Šlo zřejmě o muslimskou čtvrť, protože se mezi koloniálními vilami najednou objevily honosné mešity (teda honosné hlavně architektonicky – velké a členité, jinak bohužel dost ošuntělé), pěší rikšové vozili dámy zahalené od hlavy k patě, a prodejcům v pouličních stáncích najednou narostly dlouhé plnovousy a hlavy kryli typickými čepičkami. Na rušné křižovatce blokoval provoz vozík těžce naložený balíky čehosi, chlapi to ne a ne odtlačit, tak musela zasáhnout „bílá síla“ a Petík jim šel pomoct vozík odtlačit. Ti jenom zůstali stát s otevřenou pusou:-D

Během toho courání jsme se pustili i do nákupů, to přece k prohlídkám měst zákonitě patří:-) Nejprve jsme u vetešnického stánku pořídili nový USB kabel, který, jak jsme později zjistili, sice po zapojení do proudu hezky barevně blikal, jenže mobil nedobíjel. Několik ulic patřilo téměř výhradně prodeji čaje a zdejší obchody nás fascinovaly. Vypadaly jako středověké apatyky, jen za zády prodejců byly naskládané velké plechové krabice s čajem, jasně označené názvem a cenou (od 150 Rp do klidně i přes 8000 Rp za kilo), s vyříznutým otvorem, kudy prodejci sypali čaj na lopatku a lopatkou na váhu. Nám bohužel ani názvy v latince nijak zvlášť neporadily, přesto jsme ale usoudili, že indický čaj si prostě odvézt musíme, a tak jsme chvíli jen tak okouněli, co tak lidé kupují a zorientovali se aspoň v tom, kde jsou čaje zelené a kde černé. Jasno jsme měli jen v tom, že chceme jeden z Darjeelingu, když už se nám tam nepodařilo dostat. Druhým čajovým dodavatelem byla zvolena provincie Assam, a pak už jen rozdělit, aby byl jeden zelený a druhý černý. Vzali jsme si od každého 100 g, jeden za 400, druhý za 500 Rp za kilo, celkem nás nákup tedy vyšel na směšných 90 Rp. Nutno podotknout, že oba čaje byly opravdu výborné, jak jsme zjistili později… Jiné ulice patřily pro změnu optikám, což se také hodilo. Pořídili jsme nutný roztok na čočky za 165 Rp a konečně také sehnali vhodné sluneční brýle pro Petíka, který ty svoje nechal omylem kamioňákům na arménsko-íránské hranici a od té doby trpěl. Vyšly tu na necelých 800 Rp, tak snad to nebude moc velký šunt:-) Na večer jsme si ještě nabrali pytlík guav, takže jsme nesehnali akorát pro mě obal na mobil, jaký by mi vyhovoval (já ho pro změnu ztratila v Ománu).

Spokojeně jsme se vrátili do hotelu, dali si sprchu a chvíli pohov, a pak vyrazili na poslední indickou večeři do Maria, že se rozšoupneme. V praxi to nabralo podobu menu o dvou polívkách, smažené rýži s kuřecím, kuřecí masale s parathou a kuřecími momo taštičkami. Pošmákli jsme si neskutečně, v hotelu se dorazili ještě výbornými guavami, a když se počítač rozhodl zase jednou fungoval, plánovali jsme další trasu.

SOBOTA 28.3. – den sto devadesátý čtvrtý – CESTA NA LETIŠTĚ, ODLET DO BANGKOKU

Původní a nepříliš jistý plán jít se ráno podívat do Domova Matky Terezy, která v Kalkatě strávila většinu svého života a také zde roku 1997 zemřela, jsme úspěšně zaspali, a tak jsem se jenom naposledy skočila podívat na pomalu ožívající trh a pořídila konečně vytouženou tuniku (i když správná doba na její nošení právě končí) a náušnice, aspoň malý a levný suvenýr z cest. Nabrala jsem do zásoby i repelentní krém (nádherně voňavý), Strepsils a laktobacily. Do 12 hodin jsme potom zabalili, poslali do háje uklízeče, co chtěl v půl 12 přijít mýt koupelnu (která před naším příjezdem vypadala, že ji docela dlouho nikdo neumyl), i recepčního, který si najednou vymyslel, že chce kopii pasů. Ty už ležely hluboko na dně batohů, neboť přelet do Thajska jsme vyhodnotili jako ideální příležitost ke schování těch s íránským razítkem a aktivaci nových, zatím neposkvrněných. Pusu jsme si už nastavili na parathy se zeleninovo-bramborovou omáčkou, a tak jsme si na posledním jídle v Maria moc pochutnali, no a pak už byl čas vyrazit na daleké letiště, protože indická městská doprava není místo, kde by chtěl člověk spěchat a hledat správnou cestu ve stresu.

Kolem zdánlivě nekonečného tržiště u našeho hotelu jsme to vzali trochu oklikou, abychom se tam nemuseli prodírat s batohy, a objevili zase úplně jiný svět, takový hodně lokální, až vesnický – ušmudlané děti přebíraly odpadky na ulici, babči na kraji chodníku prodávaly čerstvou zeleninu, řemeslníci pracovaly ve svých minidílničkách a z jen o trochu větších vývařoven se linuly lákavé vůně. Bez problémů jsme našli vlez do metra, koupili žetony po 10 Rp a vydali se na konečnou s názvem Dum Dum. Kalkata má nejstarší metro v Indii, ovšem zatím jen o jedné lince, což je v takovém velkém městě škoda. Nám zdejší metro připadalo především docela prázdné a příjemně klimatizované asi na 15 °C, takže při výstupu ven jsme samozřejmě dostali pěknou facku:-)

Na Dum Dum jsme vůbec nevěděli, co čekat, a vypadalo to tam, jako kdybychom vystoupili někde na vesnici nebo menším indickém městě. Vyhlíželi jsme jednak ještě něco k snědku, protože 1 paratha s omáčkou na celý den fakt nestačila, a pak taky autobus na letiště – mělo to být ještě 6 km, ale v nejhorším bychom to došli. To první se podařilo objevit dřív – zaujal mě povědomý kotel, i když zavřený, ale zrnka rýže na okraji mě přesvědčila, že je to to, co hledám. Obsluhovali tu dva kluci a předložili nám dokonce jídelníček, tak jsme zvolili to nejlevnější, aloo biryani, a dostali obrovskou hromadu rýže navršenou přes jednu bramboru. K tomu žlutou chilli omáčku a sekanou cibuli a byli jsme zas v ráji. Dokonce toho bylo tolik, že jsem to ani nemohla dojíst a nesla si tak výslužku v krabičce ještě na večer. Stát to mělo 45 Rp za porci, no chlapci si nechali kilo bez mrknutí oka, tak jsme si řekli, že asi něco stála krabička, malé dýško, tak ať si ty tři koruny užijou:-)

Ovšem větší okrádání v následujících chvílích už projít nemohlo. Konduktor v autobuse 30B, který jsme si odchytli, se nám rozhodl na poslední chvíli pořádně připomenout, co je ten důvod, kvůli kterému se už odsud docela těšíme. Na okýnku byl vyvěšený ceník, kterému jsme sice nerozuměli, ale nejvyšší suma tam byla 10 Rp. Tím pádem 50 Rp, které hošánek požadoval, jaksi nedávaly smysl, i když se to snažil zaobalit do zavazadel. Ty jsme nikde neplatili, tak jsme odmítli s tím teď začínat. Nestačili jsme ale věřit svým očím (a hlavně uším), když nejdřív jeden klučina, a pak postupně snad polovina autobusu se nás začala zastávat a s konduktorem hádat, dokonce mnohem důrazněji, než my. Vau:-) Zvolili jsme nakonec kompromis a dali týpkovi 30 Rp, ať dá pokoj. Kluk, co se za nás jako první začal hádat, nám pak ještě ukázal, kde vystoupit a jak dojít zbylý půlkilometr k letišti. Dali jsme si na rozloučenou po cestě zmrzku, mangovou od Bell Cream, jednu z vůbec nejlepších zmrzlin, co jsme kdy jedli, a na které jsme v Indii poněkud ujeli:-)

Letiště v Kalkatě má 2 staré, vůbec nebo omezeně funkční budovy, ke kterým jsme se samozřejmě dostali nejdřív a byli také sekuritou vypoklonkováni. Nová hala je 2 roky stará a spousta prací tu ještě probíhala. Vchod pro mezinárodní odlety byl ten úplně nejvzdálenější a sekuriťák před ním, že prý potřebuje vytištěnou letenku. PROSÍM??!! V dnešní době NIKDO nepotřebuje vytištěnou letenku, natož aby kvůli tomu neumožnil vůbec vstup na letiště. No prostě INCREDIBLE INDIA naposledy v akci! Vrátili jsme se o dva vchody dál, kde byly pobočky leteckých společností, a nechali si od pána u IndiGo vytisknout letenky. Kupodivu zdarma. Kupodivu už je po nás nikdy nikdo jiný, než ten sekuriťák, nechtěl… Usadili jsme se v hale a pracně přebalili batohy na leteckou úpravu a váhu, načež vyskočilo oznámení SECURITY, tedy pokyn, abychom si šli nechat proskenovat batohy. Ano, ještě před check-inem. Lehce jsme zaváhali, a tak se před nás dostala grupa asi 50 thajských buddhistických mnichů s početným doprovodem „kelišek“, které se jim o všechno staraly, zatímco mniši pobíhali kolem, každý na krku zrcadlovku. Hmm, zajímavý to život v odříkání, pouze z almužen věřících…:-) Nepříjemné bylo, že tahle tlupa rozjívených dětí už před námi zůstala, a tak jsme si vystáli frontu na check-in, frontu na pasovku, frontu na bezpečnostní prohlídku. Aby toho nebylo málo, tak největší čachry nastaly v letadle, páč kelišky nemohly sedět s mnichy vedle sebe, ale musely být poblíž, a tak lehce nervózní letušky usadily nejdřív tuhle společnost v zadní části letadla, a pak se postupně vypořádaly se zbytkem cestujících. Nám zůstalo okýnko, takže pohoda, v jaké jsme řadě nám bylo fuk:-)

Let byl zase rychlý, že jsme ani nedokoukali film, nad Bengálským zálivem to trochu poházelo, jako vždy, a po půlnoci thajského času jsme přistáli na známém a milovaném letišti v Bangkoku. Tady všechny oficiality proběhly naprosto hladce a nám začal doslova měsíc prázdnin, který jsme si po půlročním cestování (a hlavně psychicky náročné Indii) naordinovali:-) Uložili jsme se v příletové hale na pohodlných lavicích a zdřímli si do rána, než začne jezdit rychlodráha do města.

Říká se, že kdo navštíví Indii, tak ji buď miluje, nebo nenávidí. My bychom tam změnili tu spojku, neboť v době, kdy jsme tuhle těžce pojmutelnou zemi opouštěli, jsme ji milovali i nenáviděli zároveň. Po necelých třech měsících jsme měli Indů doslova plné zuby, jejich příšerné vlezlosti, která pramení z naprosto jiného vnímání světa, jejich ulhanosti a odbývání všeho, jejich představy, že naše narvané peněženky přijely zrovna za nimi, jejich děsného kývání hlavou, kterým se vám tak akorát vysmívají. Strašně jsme se těšili do Thajska, kde po vás neštěkne pes, pokud sami nechcete. Jenomže… právě tohle všechno je ta pravá Indie, to k té zemi prostě patří a bez svých zcela typicky neodbytných obyvatel by to nebyla ona. Když se přes to dokážete přenést, najdete zemi s neuvěřitelně bohatou historií, kouzelnou přírodou (a to jsme bohužel neměli možnost se dostat pod Himálaje) a jednou z nejúžasnějších kuchyní světa, a to už za návštěvu rozhodně stojí. A nejednu, vzhledem k tomu, o jak obrovskou rozlohu se jedná. Takže, až se naskytne vhodná příležitost, tak my se do Indie chceme určitě podívat znovu, objevit další krásná místa, kodrcat se hodiny a hodiny ploužícím se vlakem, popíjet s přátelsky vlezlými Indy mléčný čaj a prodírat se davy těl na městských trzích:-)

 Tisk článku