---

PONDĚLÍ 23.3. – den stý osmdesátý devátý – OBHLÍDKA GHÁTŮ

Do Váránasí jsme dorazili kolem 11. hodiny, uvítalo nás dost pěkné, bílé, orientální nádraží. Já, narvaná imodiem, jsem doufala, že se dostaneme rychle do nějakého hostelu, a asi i proto jsme byli výjimečně ochotní naslouchat rikšákům před nádražím, kteří se na nás seběhli ze všech stran. První začal s nabídkou odvozu k hostelům za 60 Rp na osobu, ale postupně slevňoval, a když viděl, že se Petíka pokouší ulovit další s nabídkou 20 Rp za osobu, houkl na mě, že nás za dvacku vezme oba. Fajn, to bychom měli:-) Objel s námi asi 15 guesthousů – bylo hodně plno a my jsme hledali za každou cenu ubytování do 300 Rp, protože jsme ze zpráv od Petra a Lenky věděli, že to jde. S rikšákem, co stojí za zadkem a čeká provizi, to bylo horší, ale nakonec se podařilo v guesthousu Shanti. Pokoj byl sice betonová kobka s lehce naplesnivělými zdmi, ale koupelna byla čistá a internet vypadal v pohodě. Když nám pan domácí vyměnil hlavici sprchy, ze které na první pokus nevyšla ani kapka, mohli jsme si dát i teplou koupel, a pak vyrazit na obhlídku okolí. Jinak hostel se jmenoval stejně jako ten, kde přebývali Petr s Lenkou, ale později jsme zjistili, že to byla jen shoda jmen, oni bydleli jinde:-)

Z plánované lehké odpolední procházky jsme si samozřejmě udělali šestikilometrový okruh, jak jen to my umíme, ale z velké části proto, že nás tohle místo zkrátka fascinovalo…

Váránasí je jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších míst Indie, posvátné město hinduistů, buddhistů a džinistů ležící na břehu posvátné řeky Gangy, jedno z nejdéle trvale osídlených míst Indie (podle legendy již 5000 let, historicky doloženo 3000 let nazpět). Údajné rodiště a bydliště Šivovo, alespoň po část jeho života. Centrum náboženské, kulturní, vzdělanosti (4 univerzity). Davy věřících se sem sjíždějí za posvátnou očistou, náboženskými rituály, oběťmi i kvůli rituálnímu zpopelnění svých pozůstalých na jednom z pohřebních ghátů. Mnoho starých a nemocných lidí přijíždí do Váránasí, aby zde dožili a zemřeli – kdo totiž zemře ve Váránasí a jeho tělo je pohřbeno do posvátné řeky Gangy, ten opustí koloběh reinkarnací a dosáhne nirvány.

Od Váránasí jsme si hodně slibovali, trochu se ho obávali kvůli hygieně a ze všeho nejvíc byli samozřejmě zvědaví na spalovací gháty, představovali jsme si, že tam všude hoří mrtvoly. Skutečnost byla sice trochu jiná, ovšem neméně silná. Ghátů, tedy dlouhých schodišť klesajících do řeky, je podél pobřeží údajně až kolem stovky, mají svá jména, některé jsou soukromé a většina z nich slouží jako místo posvátné očisty, modlitby (všude jsou malé či větší chrámy a svatyně), také jako vysokokapacitní prádelna, místo pro koupel stáda buvolů, často jako záchod, ale nejvíc zde najdete procházejících se a posedávajících lidí, většinou turistů. Místní tu na ně čekají s nepřebernou nabídkou lodních vyjížděk po Ganze a čas si krátí třeba kriketem, hraním karet nebo popíjením čaje. Říční prostředí, kamenné nábřeží schované pod chrámy, hotely a restauracemi vysoko na břehu, kotvící lodičky i podivné postavy sadhuů – hinduistických asketů vytvářejí zvláštní atmosféru, za kterou se vyplatí sem dojet.

No a jak je to s těmi mrtvými? Spalovací gháty jsou dva, hlavní Manikarnika, kde plane ve dne v noci několik vater (ne každý oheň znamená, že je v něm tělo nebožtíka, některé jsou pomocné, nebo se teprve rozhořívají), fasády neobydlených domů jsou černě očouzené a všechny uličky v okolí zaplňují haldy dřeva, které pozůstalí nakupují na váhu pro svého nebožtíka. Je to asi nejvyhledávanější bod ve městě a lidí se tu v jakoukoli hodinu srocují početné davy. Menší a klidnější je druhý spalovací ghát, Harishchandra, který jsme měli od hostelu nejblíže. Tam se nespalovalo přes noc a i ve dne zde hořely většinou dva ohně. Bylo tu o hodně klidněji a kolem ohňů se dalo projít v bezprostřední blízkosti (a tak jsme právě tady pohlédli doslova nebožtíkovi do tváře, což byl pro mě osobně jeden z nejsilnějších zážitků – silný takovým zvláštním způsobem, neboť na tomhle místě je i pro někoho z naprosto odlišné kultury jednoduché vnímat smrt jinak). Na ghátech je možné občas zahlédnout tělo zesnulého položené na zdobených nosítkách, zabalené a přikryté několika vrstvami látek v bílé, smuteční barvě. Jednou jsme viděli, jak skupina pozůstalých přišla na ghát s nosítky, za zpěvu modliteb, odkryli mu obličej a omyli jej na břehu Gangy její posvátnou vodou, teprve potom byl připraven ke zpopelnění. O celý proces přípravy hranice a spálení těla se starají tzv. dómové, muži z kasty nedotknutelných. Prodávají dřevo, rozdělávají a udržují ohně, dohlížejí na zpopelnění těla, popel potom smetou do řeky. Povolání je to dědičné (trochu mi to připomíná tradici našich středověkých katů – dědičně vyhoštěných ze společnosti). Děti, těhotné ženy, svatí mužové, malomocní a uštknutí hadem se dle tradice nespalují vůbec (božského požehnání se jim dostalo již za života, proto není potřeba očista ohněm) – jejich těla jsou zatížena závažím a shozena z lodi doprostřed řeky. Ganga plná mrtvol, ale i “běžného” znečištění (městské stoky, koupání zvířat, praní), vypadá na pohled ještě celkem dobře, ovšem například indické vládě je její zdravotní závadnost pořádným trnem v oku, a tak se již několik let (poslední pokusy byly avizovány na podzim 2014 – viz. tento článek) objevují pokusy posvátnou řeku vyčistit a pro spalování používat účinnější a přitom levnější kremační komory, a to včetně varanaských ghátů.

Další kapitolou Váránasí, kterou jsme poznali vzápětí, bylo neuvěřitelné bludiště uzoučkých uliček starého města, které obklopuje gháty. Nic motorového sem nesmí (a ani by se nevešlo), ovšem díky tomu, že v uličkách se nachází hned několik z nejposvátnějších chrámů města, vine se jimi permanentně hustý dav poutníků přinášejících obětiny, smíchaný s neméně početnými zástupy turistů. Pokud se někde přeci jen uvolní mezera, nebo chodí méně lidí (uličky dál od chrámů, třeba okolo našeho hostelu), vleze tam bez váhání kráva. Směs odpadků z domů, pohozených lidmi na ulici a kravích lejn pokrývá téměř jednolitě povrch této části města, takže ani kličkovat se mezi tím moc nedá. Téměř po 3 měsících v Indii už jsme byli celkem otrkaní, ale i tak považujeme uličky starého Váránasí za jednu z nejšpinavějších stok Indie a přijet sem rovnou z Evropy, tak to bude pořádný šok:-) Kromě chrámů a nepořádku je v uličkách i spousta malých restaurací zaměřených na turisty (ať už bílé nebo místní) a prodejen suvenýrů, nebo potom nejrůznějších obětin pro návštěvu svatyní. My jsme se pokusili tudy co nejrychleji proplést na hlavní, širší ulici, ovšem tam se koncentrace lidí nijak nezmenšila. Na to bylo třeba odejít prostě dál od centra.

Nám se ale z ghátů ještě nechtělo, takže jsme se vraceli stejnou cestou, ale všímali si nových věcí a lidí. Na ghátu Agni Pooja se chystal večerní obřad, který se odehrává za tmy a je velkou turistickou atrakcí – však si také davy návštěvníků hledaly místo na sednutí na schodištích, s co nejlepším výhledem a s něčím dobrým k zakousnutí v ruce. Nám se do tmy čekat nechtělo, už jsme dnes byli docela uchození, takže jsme pokračovali dál.

Ještě blíž k hostelu bylo na ghátu vystavené jakési pódium, část ještě nebyla hotová, ale ve velkém stanu sedělo vedle sebe, turek vedle turka, několik desítek holohlavých lidí, ať už to byli mniši, asketi, nebo obyčejní lidé při očistných rituálech, to jsme se nedozvěděli. Všichni se stejně polohlasem modlili a jeden na nás nenápadně kýval, ať si ho vyfotíme – Indové se prostě nezapřou ani při modlitbách:-)

Zvláštním ukázem pro nás (asi jako pro většinu lidí) byli čímsi bílým pokrytí dědové s dlouhými dredy a vousy, spoře odění, maximálně ověšení různými amulety – Aghoriové. Byli k nepřehlédnutí a jejich snímky jsou velmi populární a známé, ale ne každý ví, co jsou skutečně zač. Jde o hinduistickou sektu, která se odštěpila pravděpodobně ve 14. století, uctívá boha Šivu – Ničitele v jeho extrémní podobě a potírá rozdíly mezi dobrým a špatným, čistým a nečistým. V praxi to znamená, že boří zažitá tabu – chodí úplně nebo skoro nazí, pojídají maso mrtvých, za nečisté nepovažují ani výkaly, a popel z pohřebních hranic je ona bílá hmota, kterou si pokrývají celé tělo. Za to, že si je vyfotíte, ale samozřejmě rádi skásnou rupku:-)

O sektě Aghori jsme se dočetli podrobnosti až později, a proto nám nemohli na místě vzít chuť k jídlu:-) Našli jsme si příjemnou restauračku a objednali polévky a smaženou rýži, všechno moc dobré. Byla jsem zvědavá na citronovou polévku a v praxi to vypadalo tak, že jsem dostala klasický zeleninový vývar a vedle misky 2 rozpůlené limetky:-) No, v Indii je prostě lepší nic nečekat a nic si předem nepředstavovat, protože oni zkrátka chápou věci trochu jinak. Pak není člověk nikdy zklamaný a užije si i citronovou polévku:-) Cestou do hostelu nám byla nabídnuta “green flower”, která tak nějak frčí v celé zemi, ale tady se asi hulí ještě o stupeň vyšší liga. Jako všude, i zde jsme s díky odmítli a zalezli si k práci do pokojíku. Zjistili jsme, že poslední nocleh zanechal následky a jsme nějak hrozně omačkaní – ramena, kyčle, kolena zvenku – prostě to, na čem se leží plnou vahou proti tvrdé polici:-)

ÚTERÝ 24.3. – den stý devadesátý – PRACOVNĚ-REKREAČNÍ DEN

Původně jsme si říkali, že to hlavní jsme už včera viděli, ale pak jsme změnili názor – do Bodhgayi už to stejně nestihneme, tak se ještě zdržíme tady, kde je levné ubytování a jídlo, podíváme se aspoň na gháty za tmy (což jsme včera neudělali) a pojedeme zítřejším nočním vlakem do Kalkaty.

Udělali jsme si k snídani zeleninový salát se zbytkem tousťáku, který nám připomněl, že bez másla je to fakt humus, a věnovali se pracovním povinnostem. Odskočili jsme si jen na oběd do vyhlédnuté restaurace Ashok, dali si aloo gobi s roti a aloo parathou a moc si pochutnali. No jo, už se nám to tady pomalu krátí, tak si musíme to úžasné jídlo ještě pořádně užít. Dobili jsme ještě naposledy kredit (102 Rp za 300 MB) a z polední výhně se vrátili do své kobky.

Až v 6 hodin, za soumraku, jsme vyrazili se mrknout na noční obřady na ghátech. Nechtělo se nám až na daleký Manikarnika, ale nebylo potřeba – několik těl hořelo na hranici na “našem” Harishchandra ghátu a ta hlavní podívaná se odehrávala na Agni Pooja ghátu. Právě zde hinduističtí kněží provádějí každý večer ohňové rituály k uctění Šivy, řeky Gangy a života. I my jsme obřad shlédli a těžko posoudit, do jaké míry je to dnes divadlo pro davy cizinců, ale kouzlo to mělo rozhodně. Kněží, za doprovodu bubnů a gongu, mávali ve vzduchu různými svatými předměty, jednou to kouřilo, jednou to hořelo, vždycky to bylo velmi mystické. Kouř z malých oltářů i kněžských svícnů se linul do záře reflektorů a vyrušení přišlo až v momentě, kdy si nás vyhlédl klučina s košem květinových mističek, které prodával turistům a oni je pouštěli po řece. Nechal se lehce odbýt – věděl, že svoje zboží i tak bez problémů prodá. Když mniši začali pouštět obyčejné lidi ke gongu, věděli jsme, že můžeme jít, nic dalšího mystického se už dnes dít nebude.

Stavili jsme se na večeři v další randomově vybrané restauračce na hlavní třídě a pulao i daal fry byly opět výtečné. Navíc má Váránasí tu výhodu, že místňácké restaurace jsou tu poměrně levné, nejspíš proto, že se sem sjíždějí poutníci a pozůstalí z celé země a všech sociálních vrstev a i ve městě samotném žije spousta chudáků.

STŘEDA 25.3. – den stý devadesátý první – ŠPATNÁ KARMA A CESTA DO KALKATY

Zbýval nám poslední den ve Váránasí, mohli jsme vidět gháty za plného světla (poprvé bylo pošmourné odpoledne, podruhé tma), a tak jsme si do 10 zabalili, po domluvě nechali batohy u správce a vyrazili. Venku nám přišlo divné, že lidé proudí jedním směrem, tak jsme to zkusili s nimi a během pár chvil jsme byli na ghátu, nemuseli jsme se proplétat špinavými uličkami okolo hostelu. Ráno na ghátech se odehrávalo ve znamení velké hygieny – pokud se tak dá mluvit o něčem, čehož součástí je voda z řeky plné mrtvol a splašků. Nejspíš ale ano – ostatně nejmocnější čistící prostředek je v tomto případě víra – hinduisté jsou skálopevně přesvědčeni, že Matka Ganga nemůže být nečistá. Lidé se tu koupali – z rituálních důvodů i prostě místo ranní sprchy, namydlení od hlavy po paty. Stádo vodních buvolů se také umýt. Především gháty ale pokrývaly bílé (mnišské) i barevné kusy oblečení, sárí, košil, čehokoli. Po kolena ve vodě, každý se svým vlastním kamenným podstavcem, pradláci zuřivě a zároveň odevzdaně mlátili každým kusem prádla. Rány jak z pušky se rozléhaly do dálky. Čisté prádlo viselo na dlouhých šňůrách, anebo bylo volně rozprostřené po schodištích.

Na Harishchandra se nespalovalo, ale Manikarnika ghát jel non stop. Petík ho chtěl vyfotit aspoň z dálky, hlavně kvůli celkovému pohledu a okolním budovám, které jsou sice prázdné, ale jinak krásné paláce. Bohužel ho ale zmerčil skřetí děda a už se k němu hnal, jaktože si dovolil to vyfotit, když se na spalovacích ghátech fotit nesmí. Pokoušel se ho někam táhnout a vyhrožoval mu, že si tím naprosto roztříštil karmu a pokud to chce napravit, tak musí přispět peníze na spalování (někde jsme četli, že kilo dřeva stojí 100 Rp a na spálení těla je potřeba 300 kg). Pokud nezaplatí, může jít na 3 měsíce do vězení, nebo se mu určitě stane nějaká nehoda. Bylo to trochu nepříjemné, ale s vědomím, že z takové dálky nebudou ani ty ohně na fotce pořádně vidět, jsme dědovi zdrhli pryč, než si zavolá nějaké zdatnější posily. Až později, při zpracování fotek, jsme zjistili, že s velkým přiblížením jsou vidět nejenom ohně, ale i zabalená těla v nich. Tak pardon…

Prodrali jsme se uličkami s mnoha chrámy, davy lidí a spoustou policistů, kteří dohlížejí, aby se někdo nepokusil o nějaký teroristický útok (předpokládám, že drobní místní kapsáři je nechávají ledově klidnými, zvlášť pokud by byl obětí bílý turista:-)). Po hlavní třídě jsme se vrátili do naší čtvrti, po cestě nakoupili zásobu Strepsils, zato Smecta se v Indii jevila kupodivu jako nedostatkové zboží. No, snad někde bude, zásoby se nám začínají tenčit. V Ashoku jsme si pak dali jídlo – aloo gobi, daal fry, smaženou rýži – všechno hrozně mastné. No jo, další typický znak Indie, nejenom, že stejné jídlo udělá každá restaurace jinak, ale dokonce i každý kuchař:-)

Kolem 12. jsme si pak vyzvedli batohy a vydali se na nádraží – času bylo habaděj, takže jsme byli připravení, že jdeme v pohodě pěšky. Vydrželo nám to asi tak jeden kilák, než si nás vyhlédl rikšák Krišna a jal se nás přemlouvat, stejně jako my jeho, že o odvoz nestojíme a peníze nemáme. Naprosto nás odzbrojil, když následně prohlásil, že nás teda vezme zadarmo. Jakože cože? No přece karma…. každý občas musí dělat dobré skutky kvůli karmě, a proto nás zdejší taxikář, majitel hostelu a průvodce v jedné osobě odvezl zdarma na nádraží a ještě se tvářil, že by nám koupil i jízdenky, když teda nemáme ty peníze:-) Na oplátku jsme mu zapsali aspoň další dobrou referenci do “deníčku”, ale lístky jsme si zaplatili sami, samozřejmě:-)

Nádraží ve Váránasí je hodně vytížené, ovšem u pokladem vládla snaha o pořádek – tradiční předbíhací taktiku potlačovali jednak policajti, druhak o samotní pokladní, kteří odmítali obsloužit každého, kdo si nevystál frontu. To jsme teda čuměli. S lístky v jedné a ananasovým džusem z bistra ve druhé ruce jsme se odebrali na perón 8/9, kam měl náš vlak přijet v 16:25 -> 16:55 -> 17:25 -> 17:45 -> 18:00 hodin. Čekání jsme si ukrátili aspoň večeří z bistra – biryani mělo stát 38 Rp, ovšem nakonec nás za dvě porce plus daně skásli o 100 Rp…

Vlak vůbec nebyl sranda – přijel narvaný a moc lidí nevystoupilo, zato se početný dav chystal nastoupit. Skončili jsme neslavně v chodbičce, na stojáka. Naštěstí masa lidí ve vlaku je živý a stále se pohybující organismus, a tak se i naše pozice postupně lepšila:

• -> Petík sedí na jednom místě s Indem napůl
• -> Anče se uvolňuje místo ve vedlejší kóji
• -> Petíkovi se uvolňuje místo vedle Anči, pak nad ní, což je ještě lepší
• -> Anča si může sednout taky nahoru k Petíkovi
• -> dostáváme na polici jeden batoh
• -> dostáváme na polici 2. batoh
• -> chlapík, se kterým jsme se dělili jako s posledním, opouští polici a ta se stává jen naším výsostným územím:-)

Zbytek noci jsme potom strávili na polici, poskládaní jako tetris. K večeři jsme se odhodlali zkusit jednu z častých vlakových lahůdek, “salát” z cizrny, cibule, koriandru, chilli a citronu a nebylo to špatné, na zobání potom buráky. Horší to bylo ráno, když jsme s bolavými krky neodolali čajníkovi – čaj byl s citronem a bez mlíka, což by nevadilo, jenže navíc byl ještě osolený a chutnal i smrděl, jakoby ho uvařili ze stoky. Fujtajbl! Radši jsme to zaspali a probrali se definitivně až kdesi na kalkatském předměstí.

Download file: 10938.gpx