Thajsko 1 – Neznámý známý Bangkok a barmská víza

...aneb jak složité je vyřídit barmská víza, jak se dá využít doprava zdarma a proč se Thajci přestali usmívat
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ohaupo

NEDĚLE 29.3. – BANGKOK OPĚT PO ROCE

Bangkok je naše asi nejčastěji navštěvované město na světě, začínaly i končily tu všechny naše dosavadní cesty do jihovýchodní Asie, takže naše celkem 9. návštěva už asi nemohla přinést nic extra objevného. Po více než půl roce na cestě, a zvlášť po psychicky náročné Indii, jsme si tu tedy udělali takové menší prázdniny, užívali si oázu klidu ve známém prostředí, a jediným úkolem, který zde bylo třeba splnit, bylo vyřízení víz do Barmy, naší další zastávky. Podle toho bude vypadat i deníkový zápis z těchto dní – stručnější a zaměřený na zajímavosti, které nás potkaly a zaujaly, hlavně v porovnání s předchozími návštěvami.

Když jsme se v 7 probrali na letišti, nabrali jsme u ospalých a ne moc ochotných slečen SIM karty a zřídili si tarif na 3 GB za 500 bahtů – asi trochu předimenzovaný, ale bylo to s ohledem na placený internet v hotelu, kam jsme měli namířeno. Pak stejná rutina jak v pražské MHD – koupit žeton za 45 b a modrou linkou Skytrainu jedeme do centra (jo pardon, v Praze vlastně není žádné metro ani dráha na letiště…). Venku lilo a přestalo chvíli před tím, než jsme vystoupili na konečné Phaya Thai. Zastavili jsme se na první návštěvu milovaného 7eleven a koupili k snídani banánovou bábovičku a ledový čaj. To jsou dvě z věcí, na kterých v Thajsku ujíždíme, a kdybychom mohli, budeme se s nimi cpát od rána do večera. Nebo aspoň při každé snídani. Já teda určitě:-) Po paměti jsme v klidu našli zastávku autobusů, odkud jezdí linky 2, 59, 60, 62 a možná i další do blízkosti Khao San Road a Rambuttri Street, tedy pokud se od loňska nic nezměnilo. Naštěstí ne, v autobuse jsme zaplatili konduktorovi s chrastící válcovitou pokladničkou 13 b za oba a za chvilku vystupovali skoro „doma“. Místem, kde v Bangkoku prakticky vždy přebýváme, je Merry V. Guesthouse. Není to vrchol komfortu, pokojíčky mini, sprchy společné a studené, cenu rok od roku zvedají a nesmlouvají, ale víme, že tu každý den šúrují, a tak nějak prostě z nostalgie tu vždycky skončíme. Tentokrát nás stála noc 300 b, ovšem mile nás překvapil internet v ceně, a také prakticky prázdný hotel. Jestli byly v každém patře obydlené 1 – 2 pokoje, bylo to hodně. Ostatně i všude v ulicích bylo vidět, že sezóna už je dávno pryč.

Po poledni (a netu a sprše) jsme vyrazili na první obhlídku důvěrně známého okolí. Čekalo nás pár překvapení. Jako první nás při procházení uličkami obklopenými stánky praštilo do očí, že tu skoro všude prodávají Indové, respektive fousatí Sikhové v černých turbanech. Šmarjá, my se jich snad nezbavíme!!! O to víc zarážející, že Thajci si do byznysu jen tak kecat nenechají a opuštění nejlukrativnější lokality ve městě je hodně divné. Z praktického hlediska to bylo jedno, když si budeme chtít něco koupit, tak umíme už smlouvat s oběma typy prodavačů:-) Dalším překvápkem byla proměna Khao San Road, vyhlášené pařící ulice světa. Jeden její úsek byl kompletně zrekonstruovaný, domy barevně natřené, před nimi žádné stánky, vše v prosklených obchůdcích uvnitř, místo hospod úhledné kavárničky. Těžko říct, zda to byla záležitost mimosezonního provozu, anebo se někdo pokouší z toho udělat Karlovarskou kolonádu, ale působilo to tu, jak když si někdo vezme sedativa a plánuje regulaci turistického ruchu. To večerní přeřvávání se rockové hudby z hospod naproti sobě sice leze na nervy, ale prostě to sem patří. Třetí věc, a velký problém, pocházela paradoxně z domova. Díky čachrům českých bankéřů se v posledních měsících brutálně propadla koruna, a nám tím zmizely z rozpočtu tři měsíce cestování jak mávnutím proutku. Není divu, že nás hodně štvalo, když se ceny v Thajsku prakticky nezměnily, jenže pro nás se tu kvůli kurzu skoro dvojnásobně zdražilo:-(

K obědu jsme si dali napůl padthai za 25 b, oblíbený nudlový pokrm, který nikde jinde na světě nedělají tak dobře, jako právě na Khao San Road (my bychom dodali i Rambuttri, protože tam sídlí chlapík s těmi úplně nejvíc nejlepčejšími nudlemi:-)). Někde jsem četla, že dokonce padthai z Khao San má být zařazen pod UNESCO jako kulturní dědictví… Objevili jsme zatím neznámý menší supermarket, kde jsme si mohli díky delšímu pobytu na jednom místě nakoupit větší a výhodnější zásobu – jedovatě zelený guávový sirup (čímž jsme objevili úžasnou značku Queen), 6 l barel vody, nebo třeba osmiroli toaletního papíru:-)

Prádelnové klima nás pro první den udolalo, tak jsme odpoledne strávili klidem na lůžku a dospávali deficit, ven jsme se pak vydali s večerním ochlazením. Do jihovýchodní Asie pomalu přicházelo léto, což znamená především brutální denní teploty, které Evropané špatně snáší, a proto sem v tuhle dobu nejezdí. Rozdíl oproti večerní teplotě byl potom mnohem větší, než přes zimu, takže nám přišlo, že se v noci ochlazuje, i když to tak nebylo. Večeře, nejlepší část dne, nám opět pohladila chuťové pohárky – ostrý a naprosto geniální výtvor thajské kuchyně – polévka tom yam, pak osvědčená chicken rice (rýže s nasekaným kuřecím prsíčkem, dochucena okurkou, sojovkou a hlavně horkým vývarem) a navrch jeden padthai🙂 Nejde prostě odolat… Přespaní z odpoledne jsme se pak usadili k práci na deníku a fotkách a jeli akčně do 4 do rána. To už bylo jasné, že brzký budíček a výprava na barmskou ambasádu asi úplně neklapne.

PONDĚLÍ 30.3. – PRACOVNÍ VOLNO

Podařilo se nám vzbudit někdy v 9, kdy ambasáda otvírá a je potřeba už nejlépe stát ve frontě. Příjem žádostí o víza končí v 11 a jelikož je tam z Khao San docela dlouhá cesta, tak jsme to pro dnešek vzdali. Místo toho jsme se pustili do dohánění restů, což nám vydrží nejspíš až do důchodu. Na oběd jsme si skočili na nudlopolívku do malé čínské jídelny a večer našli konečně našeho nudláka, co má nejlepší stánek se všemi potřebnými dochucovadly (kyselé papričky v octu, pálivé papričky v octu, limetky, buráky, sušené krevetky, smažený česnek s cibulí). Došlo i na další naši úchylku – melounový šejk, a pak jsme do noci zase popracovali na novém článku.

ÚTERÝ 31.3. – BARMSKÁ AMBASÁDA A MODERNÍ CENTRUM

Dnes už jsme neodbytný budík poslechli a v 8 byli připraveni vyrazit na misi. Vynechali jsme snídaně a rovnou zamířili do nejbližšího přístavu na řece Chao Praya, protože lodní doprava je po metru asi ten nejrychlejší způsob přepravy ve věčně ucpaném městě. Cena 15 b za osobu se od minule naštěstí nezměnila a my se svezli oranžovou linkou na nejvzdálenější možnou stanici, Sathorn – Central Pier. Odsud jsme podle GPS bez problémů došli asi 1,5 km k barmské ambasádě, našli vízovou kancelář a hned u vchodu dostali dva formuláře a pořadové číslo 24. Na tabuli akorát naskočila jednička. Cizinci měli jednu přepážku sami pro sebe a docela to odsýpalo, sotva jsme stíhali vyplnit formuláře. Respektive nestíhali… když nad okýnkem naskočila 24, neměli jsme všechno zkontrolované a nestihli včas přiskočit, a tak na nás v mžiku blikla 25. Do prčic. Ale klid, lidí nepřibylo tolik, aby se to nedalo vystát znovu, tak jsme si vzali nové číslo 42 a po 10. hodině, kdy na nás přišla znovu řada, už jsme stáli našponovaní před přepážkou. Usměvavý chlápek si vzal naše dokumenty (je potřeba vyplněná žádost, mimojiné s údaji o příjezdu a odjezdu, adresa pobytu v Barmě, adresa pobytu v Thajsku, popis současného zaměstnání, atd., pas, kopie pasu, dvě fotky, z toho jedna nalepená na žádosti), zeptal se, jak rychle to chceme mít hotové, protože od toho se odvíjí cena, a vypsal nám účet na nejnižší možnou sazbu 1620 b za oba. Pasy budou k vyzvednutí 2.4. mezi 15:30 a 16:30. No, ani to nebolelo… kdyby to takhle zavedli Indové, tak nemusí brečet nad malým turistickým ruchem:-)

S dobrým pocitem splněného úkolu jsme se šli pak cournout okolo Lumpini Parku, administrativního centra Bangkoku. Odlovili jsme pár kešek a našli jednu ze tří poboček Citibank, jejíž bankomaty by si jako poslední ve městě neměly brát poplatek za výběr. Jinak se to bohužel zavedlo všude, starší, „neaktualizované“ bankomaty strhávají poplatek 150 b, většina ale už 180 b. Navíc mají limity na výběr. Citibank bankomat by nám býval povolil vybrat až 30 000 b, jenže buď neměl peníze, nebo se mu něco nelíbilo, a odmítl nám vydat cokoli, zmetek:-(

Nazpátek jsme se vydali nejprve přes vyhlášenou čtvrť Patpong, kam vás bude chtít odvézt každý bangkokský taxikář po setmění. To se tu totiž dějí neuvěřitelné věci zahrnující spoře oděné dámy, pány a ladyboye, barevné reflektory a spoustu alkoholu. A pingpongové míčky. Přes den to tu až na pár vývěsních štítů s ženskými siluetami vypadá stejně, jako kdekoli jinde:-) Nedaleko vlakového nádraží jsme potom šli očistit karmu do krásného chrámu Wat Hua Lamphong. Uvnitř hlavní svatyně jsou fantastické malby – výjevy z bájí, a také výkonné větráky, které nám v tu chvíli byly asi nejmilejší. Areál chrámu je plný malých svatyní a oltářů, stejně jako stánků, kde věřící nakupují květiny a vonné tyčinky jako obětiny. Pak už jsme ale měli procházek plné kecky, sedli na loď a jeli do hotelu.

Na večeři jsem si vybrala novinku, která se tu letos objevila, a to sukyiaki. U malé pouliční kuchyně obsluhovalo asi 10 mladých kluků a připravovali najednou vždy několik porcí. Do litinové misky na ohni se hodila hrst zeleniny (hlavně pekingské zelí), hrst tenkých rýžových nudlí vermicelli, na přání se přidalo maso a celé se to zalilo vajíčkem. Zelí pustilo hodně vody, takže se to nespeklo úplně na omeletu. Polotekutá směs se přelila sladkou chilli omáčkou, posypala sezamem a nasekaným koriandrem a hotovo. Na vyzkoušení dobré, ale opakovat to nemám potřebu:-) Petík zůstal u osvědčené chicken rice a dorazili jsme se instantními nudlopolívkami, které jsme zjistili, že mají v Thajsku fakt výborné a levňoučké.

Do noci pak doháníme resty v deníku a fotkách a taky trochu brzdíme se stahováním, páč se možná někomu nelíbil tok dat v posledních dnech a změnili heslo na wifi. Jelikož jsme tu skoro sami, tak si budeme muset dávat pozor, aby nás neodhalili:-)

Krátký a stručný návod jak získat barmská víza v Bangkoku naleznete zde:

Jak získat barmská víza v Bangkoku

STŘEDA 1.4. – PRACOVNÍ VOLNO

Původně jsme dnes plánovali nějaký celodenní výlet, ale včerejší mnohakilometrové courání ve 40°C nás celkem vyřídilo, a tak jsme se soustředili na práci (a aprílové vtípky), jen s rychlými přestávkami na jídlo:-) To bychom si přece v Thajsku nenechali ujít!

ČTVRTEK 2.4. – ZEMĚDĚLSKÝ TRH, VÍZA, STŘEVNÍ KULTURNÍ ŠOK

Zažívání utrpělo po Indii kulturní šok a začalo nám to dávat najevo. Po mnoha nočních výsadcích se ráno nechtělo vstávat, zprovoznili jsme se až v 11 a vydali se na jedno z našich nejoblíbenějších míst v Bangkoku, zemědělský trh. Byla to jen jedna zastávka lodí, skoro škoda peněz, ale je to tak trochu tradice, většinou odsud vozíme dárky domů, když naše dovolená končí. Spokojeně jsme zjistili, že je všechno stále na svém místě – smradlavé lavory s vodními hady, žábami, želvičkami a sumečky, malé ryby rozložené a sušící se na sítích, za kanálem potom už krásná zelenina a milované tropické ovoce. Samozřejmě za zlomek ceny, co v okolí Khao San Road. Nakoupili jsme kilo longanu za 25 b, kilo manga za 20 b (horší kvalita, ale koho to u asijského manga zajímá?) a tašku zeleniny na salát (2 velké mrkve, 2 okurky, 6 rajčat, svazek koriandru) za 40 b (40 rupií bylo lepších:-)), zkoumali jsme nové ovoce, které vypadalo jako malá oranžová manga (mariánské mango, mariánská švestka, maprang, gandaria), cena vyšší 40 b/kg. Bohužel jsme se s paní nějak nedomluvili, jak se to vlastně má jíst, tak jsme si to nechali na jindy, až si to vygooglíme… Vůbec nás překvapilo, jak tu byli místní celkem nepříjemní, nebo spíš neochotní se bavit, a přemýšleli jsme, zda je to důsledek společenských změn v Thajsku, anebo to tak bylo vždycky, jenom my jsme se s nimi nesnažili tolik komunikovat. Když jsme pak narazili na paní, co se smála a zvala nás na skopovou polévku, neodolali jsme a dali si jednu z nejlepších nudlopolévek v životě:-)

Narazili jsme na poštu, tak jsme aspoň vyřídili záležitost s pohledy, a pak se svezli autobusem č. 16 do centra. Tentokrát po nás nikdo nechtěl peníze, což nás zarazilo, ale později jsme na netu našli informaci, že opravdu část bangkokských autobusů jezdí zdarma. To je super, škoda jenom, že nejde naprosto rozklíčovat, které to jsou:-) Naučili jsme se ale po městě pohybovat jen červenými autobusy, které byly buď zadarmo, nebo stály oněch 6,50 b na osobu, takže pohoda. Když jsme v 15:10 dorazili na barmskou ambasádu, štosovaly se tu už 3 fronty – byznys víza, turistická víza a Thajci. Úderem 15:30, ani o vteřinu dříve, se otevřela okýnka a začaly lítat pasy jak na běžícím pásu. 20 lidí před námi bylo otázkou 5 minut a za chvilku jsme i my vycházeli ven s nově zaplněnou stránkou v pase. Juchů, cesta do Barmy začíná nabývat reálných rozměrů!

Rozhašená střeva se zase připomněla, a tak jsme si dali několik zastávek ve velkých obchodních centrech a nakoupili přitom i probiotické jogurtové nápoje. Jestli měly nějaký účinek, nedokážu posoudit, ale byly mňam mňam:-) Prošli jsme se Patpongem tentokrát za tmy, abychom porovnali rozdíly a fascinoval nás hlavně veliký night market s oblečením, hodinkami, mobily, brýlemi. Přišlo nám, že některý sortiment poznáváme – jakoby se sem část prodejců přestěhovala z Khao San Road. Patpong se evidentně stává ještě významnější turistickou čtvrtí, která zajišťuje potřeby všech, středně majetných návštěvníků, a to nejen při nočních výpravách. Původně jsme přemýšleli, že bychom se zastavili na „ping pong show“, když už jsme v Bangkoku potolikáté a ještě jsme to neviděli, ale nakřápnuté zdraví zrovna nepřispělo ke klubové náladě, tak jsme radši sedli na autobus 15 (zase zadara) a jeli se kurýrovat s dietní chicken rice k večeři.

PÁTEK 3.4. – PRACOVNÍ VOLNO, NAROZENINY

Střeva stále protestovala proti běžnému provozu, a tak jsme si naordinovali klid a dietu na slunečnicových semínkách. Jelikož jsme vstali az kolem poledne, bylo to snazší – snídani i oběd jsme vlastně zaspali:-) Pustili jsme se do práce, já jsem trochu přeprala a bohužel mě to stálo díru v haleně:-( Vítr mi ji totiž sfoukl z balkonu na spodní terasu a nějaký dobrák na ní zahodil vajgl. Ležela tam celý den, než jsme si jí všimli a s pomocí trekových hůlek ji vylovili.

Kolem 8. hodiny jsme se vydali na dietní chicken rice. Manželé, kteří nám tuhle dobrotu připravovali, dnes teprve rozkládali stánek, a kdosi vedle povídal, ať jdeme dneska na night market, že tam bude ohňostroj, tance, thai box a tak. V klidu jsme povečeřeli, a když to vypadalo, že jídlo v nás i nějakou dobu zůstane, skočili jsme si do hotelu pro foťák a šli se mrknout na prostranství Sanam Luang na tu jejich slávu.

Opravdu se tu něco dělo, i když to vypadalo, že to hlavní je už dávno za námi (vysvětlovalo by to řev thajské popiny každý večer do oken) – velké pódium obložené kytkami, obří obrazovky, dlouhé řady židlí, uprostřed a vpředu s luxusními křesly jak ukradenými ze zámeckého mobiliáře. Lidí tu ale bylo minimálně a i stánky okolo prostranství se většinou už rozebíraly nebo stály opuštěné. Na pódiu se efektně nakrucovaly holky a slečny všech věkových kategorií a na to se vždycky vydržíme chvíli koukat, i přes třeskutý hudební doprovod. Po nich ale nastoupili pro změnu kluci s ukázkami thai boxu, což už nás moc nebralo a vydali jsme se pomalu nazpátek. U mladých sekuriťáků jsem se pokoušela zjistit, o co tedy vlastně jde…až na několikátý pokus se objevil jeden, co zvládl anglicky „Yes, please?“, a po mém dotazu a zuřivé gestikulaci konečně vypotil „Birthday.“ No sláááva!:-) Z podobizny a později z netu jsme odvodili, že konkrétně šlo o oslavu 60. narozenin thajské princezny. Nesmějte se:-)

SOBOTA 4.4. – PRACOVNÍ VOLNO

Další z řady dnů, který jsme strávili pracovně. Odskočili jsme si akorát na jídlo, což jsou v Thajsku vždycky sváteční chvíle:-) Udělalo se nám konečně lépe, a tak jsme z rýže s vývarem přesedlali k vedlejšímu stánku s hotovými jídly. Porce tu nedávali největší, ale jednak to bylo celkem levné (od 30 b podle toho, kolik druhů jídel si člověk nandal), druhak pracujeme na smrskávání žaludků, aby nás to nenutilo tady pořád žrát, když je kolem tolik lákadel:-) U pracovitých chlapců jsme dnes ochutnali náš milovaný larp (mleté vepřové, citronela, máta a další bylinky), pak podobnou směs masa se zelenými fazolkami a chilli. Na večer to bylo mleté kuřecí se sépiovými kroužky a chilli a zelené kari s kuřecím, hlívou a kokosovým mlékem. Všechno naprostá lahoda a nenapodobitelná souhra chutí, jakou dokáže jenom thajská kuchyně.

NEDĚLE 5.4. – TOUR DE NÁKUPÁK

Dneska jsme se rozhodli omrknout tu pověstnou levnou asijskou elektroniku, i když po několika zkušenostech z předchozích let už si o tom myslíme své. Dopoledne jsme vyspávali, pak skočili na oběd „na roh“ (mleté kuřecí s chilli, děsně pálivé, rybí kari, výborné) a šup autobusem 15 do centra největšího, k Siam Center. Jako první jsme zkusili zajít do Digital Gateway, velkého obchoďáku s mnoha stánky a malými krámky, ovšem zhruba polovina ho byla zahrazená a přestavovala se a zboží ve zbytku obchodů bylo všechno minimálně stejně drahé, jako v ČR. Říkal Petík, já se v tom moc nevyznám… Pak jsme zkusili obrovský Paragon přímo v Siam Centru, kde bylo elektru věnované 4. patro a z 5., kinového, hrozně voněl popcorn. V jednom z obchůdků jsme sehnali aspoň nový USB kabel za 79 b, abychom ho o pár chvil později viděli u pouličního stánku za 35… No nic, vydali jsme se ještě o několik bloků dál, do asi nejvyhlášenějšího elektro obchoďáku Pantip, a neodpustili si po cestě oblíbené bubble tea u oblíbeného stánku, za 24 b:-) Pantip, o kterém jsme slyšeli už dřív, ale nikdy se sem nepodívali, nás celkem zaskočil. Jsou to 4 patra plná větších značkových obchodů, menších prodejen a servisů a nezpočtu stánků a prodejních pultů. Na hodně místech jsou ceny napsané, hlavně u jakýchkoli paměťových zařízení, po kterých je asi největší poptávka. A na konkurenci se tu moc nehraje, tyhle ceny jsou všude prakticky stejné. U jiného zboží už je to víc o ptaní a smlouvání. My jsme se zaměřili na shánění externího disku, paměťových karet, voděodolného pouzdra na AEE kamerku (přestože jsme jí koupili z Asie, tak v obchodech tu k dostání není a GoPro ani SJCam příslušenství na ní nepasuje), které nám bohužel v Indii prasklo, a obal na mobil pro mě. Nekoupili jsme nakonec nic (pouzdro na kamerku nevedou, na mobil i po smlouvání nejlevnější za 120 b, moje hranice byla 100, disky a karty si necháme ještě projít hlavou) a odešli trochu s pocitem nevyužitého dne. Chtěli jsme se domů dostat nejlépe zase zadarmo, tak jsme si zašli na 15, i když kolem Pantipu jezdila i 2, ale tentokrát jsme se netrefili a konduktor tam byl.

Po večeři „na rohu“ (červené kari s vepřovým, zelené s kuřecím a lilkem, ať vám zas udělám chutě) jsme se vydali na Khao San, že bychom si zase jednou pořídili na cestu nové ISICy. A že už máme studentská léta dávno za sebou? Tak to tady nikdo neřeší a nám to později ušetří pár kaček na vstupech. Situace se od našeho posledního „podvůdku“ ale změnila. Jednak tu obchodníků s falešnými doklady výrazně ubylo, druhak se ceny pohybovaly nad 500 b za jeden, což je už za hranicí, kdy se nám to vyplatí. Nakonec jsme ale usmlouvali jednoho týpka na 400 b za oba, akorát máme přijít zítra v 10, dnes nemá inkoust:-) Trochu jsme si říkali, že toho už neuvidíme, ale stejně nám nic jiného nezbylo…

PONDĚLÍ 6.4. – MRTVO, ISICY, VESPÁCI

Vzbudily nás protivné zvuky metařů a jejich košťat, dneska nějak intenzivnější. Vykoukla jsem z balkonu, a tam jen obr cisterna rozstříkávající vodu dělem a armáda metařů se svými nástroji ze svázaných větviček, vymetali spolu s vodou i špínu ulic. Později jsme se dočetli, že první pondělí v měsíci je v Bangkoku úklidový den a překvapilo nás, že jsme to tu ještě nikdy nezažili, ale je fakt, že jsme se sem dostávali většinou na konci měsíců. Ale aby toho nebylo málo, tak na dnešek připadl navíc státní svátek Chakri Day, kdy se slaví korunovace Ramy I. a s ním nástup dodnes vládnoucí dynastie Chakri. A co to znamenalo v praxi? Absolutně prázdné ulice, žádné stánky, žádné obchody, žádné pouliční žrádelny, hodně zavřených restaurací a jen zoufale bloumající turisté, kteří nechápou, která bije, a proč si nemůžou dát ovocný šejk u svého oblíbeného stánku. Jako my:-)

Bylo nám jasné, že dobrý a levný oběd ani večeře na rohu nás dnes nečeká, ale doufali jsme, že se najdeme aspoň s týpkem od dokladů. Ten byl naštěstí podnikavý a „do práce“ přišel, takže jsme se v rychlosti domluvili, dali mu vše potřebné, a že do hodiny to bude. Byl to trochu zmatek, a tak nás netrkla poznámka „15-16“, kterou si k našim údajům připsal… Až po vyzvednutí a bohužel i zaplacení koukáme, že platnost kartiček je 09/2015 – 12/2016, takže je budeme moct použít až za půl roku, ehm… No, i mistr tesař se utne, tak aspoň vydrží dýl:-)

Dnešní ne úplně veselou náladu nám zlepšilo nečekané setkání přímo v našem hotelu na schodech – narazili jsme na dva Čechy, kteří jsou tu prý už měsíc. My týden, ale v jiném patře, takže jsme o sobě navzájem vůbec nevěděli:-) Martin s Kozáčem, nebo-li Vespa Expedition 2014, sem přiletěli s odvážným plánem – koupili Vespu a tuktuk a chtěli s tím dojet po zemi do Čech za 5 měsíců (teď už víme, že se jim to i přes spoustu překážek a s delším časovým horizontem povedlo). Škoda, že dnes akorát jeli vyzvednout indická víza (se kterými prý měli ještě víc problémů, než my v Ománu) a o den později odjížděli, jelikož jim končila thajská víza. Aspoň jsme jim při loučení omrkli Vespu ve dvorku hotelu i stylového tuktuka a popřáli si navzájem šťastnou cestu.

My jsme původně měli v plánu také odsud už zmizet, jenže večer při balení se ukázalo, že prasklina na počítači se zase zvětšila a úplně odpadl kryt kloubu, který ale také pomáhá držet monitor a klávesnici u sebe. Vidina, že by nám to někdo opravil v Barmě, byla mizivá, stejně jako naše chuť nechat si tam počítač definitivně zničit, tak jsme se rozhodli tu ještě chvíli zůstat a jet zítra omrknout značkový servis Asus v novém sídle.

ÚTERÝ 7.4. – SERVIS KOMPU, POKUS O VRAŽDU NA SPADNUTÍ

Po večerce ve 4 ráno jsme samozřejmě zaspali a vypravili se do centra až v 10. Jako první problém se ukázal autobus 171, přímá linka k zákaznickému centru, protože podle googlu jsme ho sice našli, ale nebyl uvedený na žádné stanici na hlavní třídě Rama V. Dvě paní, nezávisle na sobě, nás ujišťovaly, že tu fakt jezdí, ale za hodinu čekání jsme neviděli ani jeden. Když jsem se pak vydala podívat na vzdálenější zastávky za křižovatkou a Petík zatím zkoušel najít, jak se tam dostat jinak, prosvištěly okolo hned dvě 171. No to si někdo dělá už fakt pr….!!! Už jsme to pomalu vzdávali, že na to pečem, dojdem si na kari a holt s tím Barmu nějak projedem, když před námi jako zázrakem zastavil žlutý, klimatizovaný autobus číslo 171. Stál nás každého 16 b, ale nakonec jsme byli za klimošku docela rádi, protože polední bangkokské zácpy nejsou nic pro slabé povahy:-)

Moderní budovu Asusu jsme našli bez problémů, ale od první chvíle nám bylo jasné, že to nebude jako v Indii, kde se s námi bavil přímo technik a snažil se nám vyhovět a opravu naplánovat na ten samý den. Kdepak, Asus v Bangkoku je supermoderní, vysoce ignorantské, zákaznické centrum. Postup je jednoduchý a ve výsledku nic neřešící:

  1. Vzít si pořadový lísteček (automat je rozbitý, takže přímo na přepážce), vysedět hodinovou frontu se všemi Thajci, kterým se porouchaly jejich Asus telefony a nemůžou cvakat selfíčka.
  2. Asistentka za přepážkou s hodně lámanou angličtinou si bere osobní údaje, aby nás mohla zadat do databáze.
  3. Asistentka si chce vzít počítač se slovy, že objednají novou součástku z Taiwanu, za 3 týdny to bude hotové.
  4. Asistentka nechápe, že za 3 týdny nám dávno vyprší víza, takže asi na opravu nebudeme moct čekat. Nehledě na to, že jsme chtěli vypadnout z Bangkoku zítra nebo max. pozítří. Omlouvá se, že v tom případě pro nás nemůže nic udělat.Jdu to zkusit o patro výš, kde obsluhují chlapi, ale i s pomocí
  5. místní paní, která mi překládá, je výsledek stejný. Vlastně ne tak úplně – paní, za tichého souhlasu servisáka, mi doporučuje Pantip, že tam opraví všechno.

Toliko značkový servis Asus a přístup k zákazníkům s nejnovějším modelem počítače v záruce:-( Holt globalizace vládne světem, a tak se nám dostalo stejného jednání, jako nejspíš v Evropě, akorát doma bychom jim zvládli vynadat nebo si zavolat šéfa nebo něco:-) Smlouvací Asie nekonečných možností se pomalu začíná vytrácet…

Silně rozladění jsme se vydali k Pantipu pěšky, aspoň si provětráme horké hlavy. V obr elektro tržnici obcházíme snad všechno, co se tváří aspoň trochu jako opravna notebooků. Většinou se na nás tváří dost nechápavě, co to proboha chceme, jeden chlapík nabízí opravu pomocí náhradních dílů z Aceru, do zítra, za 1500 b. Až v jakémsi OK servisu, když jsme se prokousali přes dav ženských a konečně si nás poslechl chlap, jsme se domluvili. Teda tak napůl – dnes už bylo moc pozdě, ale zítra by to zvládl za 2 – 3 hodiny, součástky bude mít sice čínské, neoriginalní, ale na náš model. Ok, dáme tomu ještě jeden den a snad se to už vyřeší…

Jediné pozitivum dnešního dne bylo, že jsme konečně ukončili bankomatovou anabázi a z po rezignování na jakékoli poplatky dostali aspoň z jednoho peníze, hurá! Všeobecnou frustraci pramenící z nepříliš příjemných setkání a jednání s Thajci, a také neustále sílícího bahtu vůči dolaru, který nám všechno dvojnásobně zdražil, si Petík vybil na zastávce prohlášením „I like Oman, I like India, I don’t like Thailand. – Mám rád Omán, mám rád Indii, nemám rád Thajsko.“. Prostě měl potřebu to sdělit světu. Už ale nečekal, že vedle sedící děda se ho se zaujetím zeptá „Why? – Proč?“ A tím se spolu pustili do celkem zajímavé debaty, kdy nám děda vysvětlil, že možná všechna nepříjemnost nepramení jen z thajské fixovanosti na prachy a nelibost, že my jim je nechceme cpát, ale spíš jde o interní problém. Thajsku od loňského převratu vládne armáda, která prý neumí hospodařit, a tak se vede lidem špatně a jsou nepříjemní dokonce i na turisty. A to je teda v Thajsku co říct… No, u babek zelinářek to dokážu pochopit, ale úroveň servisu v Asusu to bohužel asi neovlivní…

Cestou domů nám na další zastávce další děda schválil cestování červenými autobusy a prohlásil, že ty zadarmo jsou nejlepší, prý mají nějaký zelený pruh vepředu, ale to se nám úplně nepotvrdilo, takže rozlišovací znamení jsme dosud neobjevili:-) Tentokrát jsme jízdu také zaplatili a vyhládlí šli hned na kari a ovocný šejk. Jó s penězi, aspoň trochou, je to tu hned veselejší:-)

STŘEDA 8.4. – OPRAVA NEÚSPĚŠNÁ

Ráno nás vzbudil zuřivý monzunový liják venku – zavřeli jsme okna, uklízečky zase dveře na balkon, a trochu jsme se dospali. V 10 bylo po dešti, ovšem na ulici stálo půl metru vody a lidé se po kolena brodili, s botami nad hlavou. Tuhle srandu si v Bangkoku asi taky necháme ujít… Pak se ale ulicemi prohnali metaři, prošťouchli kanály a za chvíli bylo zase sucho:-) Nezacházeli akorát do postranních uliček, takže jsme cestou na autobus nemohli využít včera objevenou zkratku z Khao San, a dali si tak dopolední sprint na dvojku. Aspoň, že byla zadarmo… V Pantipu jsme se prošli, jestli se neobjevila nějaká lepší možnost opravy, a pak tedy miláčka odnesli do OK servisu.

Tam nás ale zase čekala studená sprcha. Chlapík, se kterým jsme se včera na opravě domluvili, tam nebyl, jenom armáda ženských, jiných než včera. Zavolali nějakému chlápkovi, těžko říct, jestli to byl ten ze včera nebo ne. On že prý nám to zítra opraví, když jsme na něj vyjeli s termíny a dohodou, tak že ok, udělá to dneska, bude to trvat 3 hodiny, stát 2000 b a do zítra musí lepidlo schnout. Lepidlo? Za 2000 b? Dělá si ten člověk srandu? Proč nám teda sliboval novou čínskou součástku? Ne, tohle je fakt zlý sen a my už bychom se docela rádi probudili… Bohužel ale, odpovědí jsme se nedočkali, natož něčeho jiného, vztekle jsme poděkovali za nic, hodili zadkem a šli se porozhlédnout jinam. Ještě jeden chlapík to zkoušel, že prej slepit epoxidem, no ten už aspoň nebyl tak drzý a řekl si „jen“ o 800 b, ale i tak… Představili jsme si, jak dlouho by nám asi vydržel monitor slepený s klávesnicí epoxidem… No nic, počítač zatím funguje, tak pojede dál, a my jsme si trochu spravili náladu aspoň pořízením nového externího disku. Po třech měsících v Indii nám přeci jen trochu docházejí kapacity.

Cestou domů bylo nutné si trochu obalit nervy, a tak jsme se stavili na bubble tea a podlehli i lákadlu hned vedle v podobě minimakronek. Byly v krabičce po 10, za 49 b, jen měly klasický asijský problém – skvěle napodobený vzhled, ale to ostatní pokulhává:-) Jako makronky to zkrátka nechutnalo, ale co už:-) Domů jsme se svezli zadara, skočili si na kari, a protože to vypadalo na další bouřku, zalezli jsme do hotelu k práci a balení. Poslední večeři jsme nemohli jinde, než na rohu (larp a zelené kari), ale nějak to nestačilo, tak jsme riskli jeden padthai. Petíka to zahnalo předčasně do hotelu na záchod, takže zřejmě důkaz, že jsme se národního jídla přejedli a tělo ho odmítá… A nebo ne?:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.