Indonésie 3 – Vulkán Batur a život v jeho kráteru

...aneb jak jsme se dostali na a do první sopky naší cesty, jak se žije v jejím kráteru, z čeho se dělá cibetková káva a jak došlo k dalšímu česko-českému setkání
Indonésie 3 - Vulkán Batur a život v jeho kráteru
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

PÁTEK 27.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ ŠESTÝ – VÝLET NA GUNUNG BATUR

Jelikož ráno a dopoledne bylo nakonec velice líné a po snídani jsme se jenom dost malátně dokopali něco trochu dělat (fotky, stahování map, hledání NZ couchsurfingu), museli jsme původní výletové plány zrušit a vymyslet náhradní. Do terénu jsme nakonec vyrazili až kolem 11. Nabrali jsme benzín a vyrazili na severovýchod, k první z balijských sopek, mohutnému kráteru Batur. Okraj Ubudu a výpadová silnice byly zase jako jedna velká, umělecká galerie, nestačili jsme se rozhlížet a fotit…

Asi 10 km od Ubudu jsme se dostali do oblasti, krásných, ale příšerně vyumělkovaných rýžových teras Tegallalang, které jsou velkou atrakcí pro ty, kteří vidí terasy poprvé v životě, ovšem platit za něco, co je v této části světa naprosto přirozeným prostředím, je už opravdu úlet:-) Kdo chce mít „TU FOTKU“ na instáči, tak prosím, ale my jsme pro toto pochopení nenašli, pardon.

Jak jsme pokračovali stále na sever, stále vzhůru po úbočí kráteru (což člověku pořádně dojde, až když stane na jeho okraji), tak silnici lemovaly stále obchůdky s krásnými řemeslnými výrobky, ale vesnice se od sebe zase trochu oddělily a postupně se objevily sady a stánky s nejrůznějšími druhy čerstvého ovoce a zeleniny. Je vidět, že sopečná krajina je popelem dobře přihnojená a plodinám se tu daří. Je mezi nimi i káva, která se výš v kopcích stává hlavním obchodním artiklem a turisty všude lákají malé farmy na ochutnávky. Nejpopulárnější je v tomto směru tzv. cibetková káva, kopi luwak, která se vyrábí ze semen, jež prošly trávicím traktem malých šelmiček cibetek. Kopi luwak se prodává za několikanásobně vyšší ceny a to se stalo osudným mnoha cibetkám, které skončily v zajetí a lidé do nich rvou kávová zrna pomalu nátlakem. Problém je, že zvířátka v zajetí nemívají moc dobré podmínky a často nežerou… no prostě je to celé taková kontroverzní problematika. Každopádně nahánění turistů tady berou s řádnou vážností, a tak nás překvapil chlapík, který se nás snažil odchytit přímo za jízdy na motorce. Nejdřív nás varoval, že jedeme přímo do bouřky, pak že 5 km před námi je policejní kontrola (nebyla ani bouřka ani kontrola, které navíc nemáme důvod se bát), nakonec nás donutil zastavit a se slovy „I am not a guide.“ nabízel ochutnávku kafe a čaje na své farmě. My jsme o téhle atrakci nebyli úplně přesvědčení, že musíme vidět, i když určitě ji nezatracujeme (jako třeba placení za vstup na rýžové terasy), a tak jsme prozatím pánovi sdělili, že nemáme peníze ani čas, no a jak se najednou rychle dekoval pryč!:-)

My si pak už v klidu vyjeli až nahoru a stanuli na okraji obrovské kaldery, prehistorického kráteru Batur, ve kterém dokonce stihla vyrůst další sopka, stále aktivní. Její zatím poslední výbuch postrašil obyvatele Bali v roce 2000. Pro nás to byla první pořádná sopka na téhle výpravě a nestačili jsme valit bulvy. Výhled jak pro bohy. Když jsme se pokochali na jednom místě, popojeli jsme kus dál a zase se před námi otevřel jiný výhled, no fakt paráda veliká. Hora Batur bývá někdy nazývána „matkou“ nejvyšší a nejmladší balijské sopky Agung, který na ni dnes, jako poslušný synek, dohlíží odvedle (když se kus popojede, narazíte na začátek pěší stezky na Agung, samozřejmě s pokladnou – 15 000 Rp v r. 2015). Podél silnice po vrcholu kaldery parkuje spousta vesničanů, kteří prodávají ovoce, anebo ukazují své notýsky s pochvalnými referencemi od cizinců zároveň s obrázky z lávy, zřejmě oblíbeným artiklem. Pro nás přišel čas na svačinku, a tak jsme se domluvili s jednou tetou a pořídili 5 pytlíků různého ovoce za 30 000 Rp. U jednoho z luxusních hotelů opodál jsme pak našli kešku s pomocí personálu – nejdřív jsme hledali sami, pak si náš všimli kluk s holkou z obsluhy, a když slyšeli, co hledáme, šli nám pomoct. Jenomže tam, co si mysleli, že je krabička schovaná, tak nic nebylo:-) Prý ji ráno chtěl někdo z hostů, a pak jí asi přemístil jinam…no, nakonec se našla, takže konec dobrý, všechno dobré:-)

Kráter Batur je tak ohromný, že se do něj kromě další sopky vejde ještě veliké jezero Danau Batur a po jeho břehu rozlezlá vesnice. A právě tam jsme se po krátkém váhání nad časovými možnostmi rozhodli sjet a podívat. Nechápu, jak to tenkrát bylo možné, ale vesničané se tvářili, jak kdyby nikdy neviděli bělocha. Možná, že všechny běloby zůstávaly jen na okraji kaldery s pěkným výhledem, nebo maximálně sjely s cestovkou pod novou sopku, na kterou se pořádají výstupy před východem slunce. Každopádně jsme si tu připadali jak v jiném světě – rybáři roztahovali sítě na jezeře, farmáři obdělávali svá políčka s různými druhy ovoce a zeleniny (nejvíc nás zaujala políčka chilli – prý ty dlouhé jsou odrůda z Lomboku, ty krátké jsou místní), děti dováděly mezi skromnými domky vesnice a bezelstně nás zdravily, když jsme projížděli kolem. Koupání v horkých pramenech za 150 000 Rp jsme s díky odmítli a raději si užili jiné radovánky, které kráter nabízí. Jednak jsme hodili řeč s rybáři, pak s jedním prodavačem lávových obrázků, také se trochu zakecali u  nejzadnějšího chrámu (kde jsme se ale už necítili moc vítaně – rozhodně ne ve chvíli, kdy bychom odsud chtěli pokračovat nějakými neoficiálními cestičkami) a pak jsme se na chvíli od lidí oprostili a vyjeli po malé silničce na jakousi lávovou „vysočinu“, úžasně skalnatou a členitou krajinu, kde jsme se mohli procházet, kudy jsme chtěli, fotit, blbnout, odpočívat, a neřešit vlezlé prodavače čehokoliv v zádech. Odpolední slunce navíc všechno barvilo do krásných odstínů, a tak teprve když se schovalo za mohutný okraj kráteru, vyrazili jsme na zpáteční cestu, abychom jí aspoň část stihli ještě absolvovat za světla. Ono totiž jezdit na Bali za tmy není nic moc, z již dříve uvedených důvodů:-)

Zpáteční cesta byla dlouhá; nejdřív asi 13 km po kráteru, kde se už začínalo šeřit. Pak prudké serpentiny nahoru na okraj kaldery. Tam se nám zase ukázalo slunce a Petík chtěl otočit motorku na zaparkovat pro lepší úhel focení, načež se mu podařilo nás z ní oba shodit. Naštěstí tak nějak řízeně a bez větších škod. Z vrcholu sopky nás pak čekalo 45 minut šusem dolů. Ze začátku nám přimrzaly ruce k řídítkům, ale dole se vrátilo tropické podnebí se vším všudy:-) Zajeli jsme tedy rovnou na večeři, a protože jsme včera Terce a holkám básnili o Dora Restu, zafungovali jsme dnes jako dovážková služba pro další 4 hladové krky. Odměnou bylo pivo a panák domácí vínovice:-) Loučení nad 1 ráno už bylo definitivní, protože holky se druhý den chystaly na cestu domů. My jsme tentokrát zpět v našem pokojíčku zvládli jen smýt ve studené (=osvěžující) sprše lepkavou špínu silnic a usnuli jak špalky.

SOBOTA 28.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ SEDMÝ – PODRUHÉ ZKŘÍŽENÁ CESTA KOLEM SVĚTA

Vstali jsme kolem 8. a ještě ani pořádně nerozlepili oči, když přišla sms, že budeme mít další návštěvu. Na Bali totiž už před pár dny dorazili Martina s Pavlem (nasecestakolemsveta.cz), kteří cestovali svým osobitým způsobem kolem světa a již jsme na sebe jednou narazili, ve vietnamské Hanoji. No a teď měli namířeno na výlet do Ubudu… Trochu jsme poklidili a v 9 je přivítali na naší příjemné terásce, nad vietnamským kafem, které bylo ideálním oslím můstkem mezi naším minulým a současným setkáním. No a ve výsledku jsme ve společných hovorech o uplynulých zážitcích, ale i plánech pro Nový Zéland, kam měli také namířeno, i když jen na chvíli, na turistická víza, strávili celý den.

Zajeli jsme si na oběd do Dory, a pak jsme jim naslibovali super zmrzlinu v Indomaretu. Dopadlo to úplně stejně, jako když jsme jim slíbili super zmrzlinu v hanojské Lotterii, a pak tam chodili opakovaně 3 dny, ale oni jí nedoplnili. Tak v Indomaretu taky právě došla, přestože my tu byli v uplynulém týdnu každý večer. Asi jsme jí vyžrali, tak pardon:-)

Kolem 5. jsme se rozloučili, zatím jen na pár dní, protože jsme dohodli, že poslední dva dny na Bali budeme bydlet u nich, abychom byli blíž letišti a prohlédli si také jižní cípek ostrova. Oni měli v Pecatu pronajatý domek na celý měsíc, i když o slečnách Češkách, které jim to pronajaly, nemluvili moc hezky… Nám ale zbývalo vyřešit ten týden do odjezdu na jih. Doma na nádvoří jsme zastihli vyvalenou celou rodinku a naší pani v korzetu povoleném takovým způsobem, až nám bylo trapno na ní při hovoru koukat:-) Měla takový zajímavý návrh, že jestli tu chceme zůstat další týden, tak bychom mohli třeba platit víc, ale po naší vynikající divadelní scénce o nakládání batohů na motorku pro týdenní putování se nechala přesvědčit, že nezbytně nutné to není:-)

Zbytek dne jsme strávili pracovně, zajeli si jenom na véču a chvíli sledovali naparáděné muže a ženy, když kráčeli v podvečer do chrámu v ulici.

NEDĚLE 29.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ OSMÝ – PRACOVNĚ RELAXAČNÍ

Konečně jsme dohnali spánkový deficit a probrali se s budíkem v 6:30. Pustili jsme se rovnou do práce na fotkách a velkém restu v deníku, načež v 8 se servírovala snídaně. Asi naše divadýlko na paní domácí udělalo větší dojem, než jsme zamýšleli, každopádně dnes se podávala porce žluté rýže s kachním masem, mungo fazolkami a kokosovou omáčkou, a k tomu 2 kousky buchty se sladkým přelivem a čokoládovým sypáním. Kolem 10. jsme pani odnesli nádobí s velkým díkem a odevzdali pasy k nahlášení dalšího pobytu.

Pak jsme jeli vrátit motorku, kterou převzala pani z warungu, když nemohla delší dobu najít manžela, který nám jí půjčil. Celou dobu čekání se s námi mazlil jejich strakatý hafan, a pak se vydal za námi zpět, ovšem když mu Petík náležitě vysvětlil, ať prý nechodí, že u nás se pejsci žerou, moudře se otočil a kráčel do bezpečného domova:-)

Jelikož jsme byli opěšalí, tak se nám do Dory nechtělo a večeři jsme obstarali dvěma porcemi bakso ikan pro každého. Jinak jsme odpoledne i večer strávili v pokojíku, pod větrákem, pracovně a hledáním informací pro další fázi cesty.

PONDĚLÍ 30.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ DEVÁTÝ – PRACOVNĚ RELAXAČNÍ

Další den proběhl velmi podobně jako ten včerejší, bylo třeba trochu pohnout se všemi resty, co se nám stále vlečou za zády (a jelikož o tomhle místě píšu na podzim 2018, tak je vidět, že se to příliš nepovedlo:-()

Cestou z večerní tour de supermarket jsme ale objevili jednu typickou indonéskou věc, na které jsme si pak začali ulítávat, a to byly smaženky. V těstíčku obalené a v oleji osmažené kousky banánů, sladkých brambor, později i jiné zeleniny, nebo celé kapsičky se zeleninou a nudlemi, se staly skvělou svačinkou, kterou jsme navíc mohli dostat prakticky v kteroukoliv denní dobu a na téměř jakémkoli místě:-) Tetky nebo strejdové se skleněnou vitrínou a velkým, rozpáleným wokem totiž vysedávají v každé vesničce, někteří i celou vitrínu naloží na motorku a jedou prodávat po okolí… Takže i když se zapomenete na výlet svačinu, netřeba věšet hlavu, stačí se v nejbližší vesnici zastavit pro pytlík smaženek. Standardní cena je 1 ks za 1 000 Rp, občas se daly dělat kšefty ve stylu 10 ks za 5 – 8 000 Rp;-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.