ÚTERÝ 24.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ TŘETÍ – MOTOVÝLET PODLE KEŠÍ – PURA GUNUNG KAWI, PURA TIRTA EMPUL

Vstali jsme kolem 8. hodiny a posnídali mňamky, co na nás už čekaly připravené za dveřmi (1 rýžový bobek, 3 pandanové bobky, mandarinka, banán a pruh papáji na osobu – vyčenžovali jsme to do stavu víc ovoce u Petíka a víc bobků u mě), a pak se s paní domácí, kterou jsme vyrušili při mytí vlasů, domluvili na pobytu do konce týdne. Fajn, bydlení je tedy zajištěno, co dál? Nějakou dopravu by to chtělo. Ne, pardon, nejdřív peníze na dopravu:-) Nahoře na hlavní ulici jsme vyměnili peníze, pak sešli zpátky, kus pod náš hotýlek, kde už jsme se včera předběžně domlouvali na půjčení motorky, ale děda ještě neotevřel, nebo co, takže jsme se nakonec dohodli u restaurace Sopa Warung a ještě výhodněji než včera (50 000 Rp/den). Krátce jsme se zastavili doma, abychom koukli do mapy a naplánovali první výlet. Po chvíli bylo jasno – dnešní trasu budou určovat kešky (a dostat bychom se mohli k chrámům Gunung Kawi a Tirta Empul)!:-)

Sedli jsme na zářivě zeleného oře se 125 cc, i když na to teda nevypadal a pod námi oběma byl trochu dýchavičný – tak uvidíme, jak bude zvládat balijské sopky. Celý ostrov je totiž v podstatě vytvořený třemi sopkami – Agung (3142 m), Batukaru (2276 m) a Batur (1717 m), a tím pádem silnice vedou po jejich úbočích a vy jezdíte pořád jenom hodně nahoru nebo hodně dolů. Spojnic „po vrstevnici“ je málo a bývají ukrutně křivolaké. Tohle uspořádání je dobré si uvědomit při plánování výletů, protože občas je pak nutné se třeba i hodně vracet, aby člověk mohl po spojnici přejet na jinou „tepennou“ silnici shora dolů…

Nabrali jsme benzín a vyjeli za první keškou hned za městem, kde začínají nedozírné rýžové terasy. Bylo období, kdy byla většina rýže už hodně vyrostlá, ale ještě nezačala dozrávat, takže políčka vypadala jako chlupaté, sytě zelené koberce. Sem tam na nich pracovali lidé, pěkně naboso, sarongy vykasané a po kolena v blátíčku. Jinde zase vlály fáborky na šňůrách natažených přes pole, aby plašily nevítané ptačí hosty. V menší míře jsme viděli i jiné fáze růstu – někde už se sklízelo, jinde dokonce sázelo na novo. Holt v tropické Indonésii se asi nepotřebují řídit nějakými ročními obdobími, ale jedou non stop:-) Zastavili jsme se až u malé svatyňky, nebo spíš pomníku uprostřed pole, kam nás dohnala šipka na mapě, ovšem keš jsme neobjevili. Neva, aspoň nás to hezkým způsobem vyvedlo ze spleti ubudských uliček.

Pokračovali jsme na sever, převážně do kopce (protože je to směr k sopce), ale občas přejížděli i po spojnicích, a to bylo chvilku prudce nahoru, hned zase prudce dolů, serpentýny ostré jako břitva…no, docela vysoká motorkářská. Ještě že Petík už má něco naježděno, tak ho to příliš z míry nevyvedlo (to se po Vietnamu už může podařit jen máločemu:-)) Roztroušené vesničky se zdobenými branami a věžičkami s doškovými střechami meru u každého domu vypadaly samy o sobě jako chrámové komplexy, ale když jsme postupně dojeli k chrámu Pura Gunung Kawi (= chrám na hoře Kawi), bezpečně jsme to poznali. Chtěly se po nás totiž peníze. Bali je jeden z těch koutů světa, kde běloch platí i za prd, takže nějaká posvátnost chrámů – haha, nenechte se vysmát a jestli je chcete vidět, tak solte:-) I my jsme holt vysolili každý po 15 000 Rp a já vytáhla svůj sarong. Po upozornění si jej půjčil i Petík, i když se ukázalo, že jemu evidentně dělá nošení něčeho omotaného kolem pasu dost problém a pro příště asi zase zůstane u připínacích nohavic:-) „Chrám“ v tomto případě není úplně přesné označení – jde o komplex posazený v zaříznutém údolíčku, kterým protéká potok a je nádherně romantické samo o sobě. Jednu stranu tvoří skála a reliéfy a jeskynní svatyně do ní vytesané – to nás nadchlo nejvíc a trochu (i když jen hodně vzdáleně) nám to připomnělo skalní chrámy Ellora v Indii. Za mostkem přes potok jsou potom rozesazené malé svatyně s meru střechami, mezi nimiž se proplétají pečlivě udržované cestičky. Navíc tu zdaleka nebývá přelidněno jako v ostatních balijských chrámech, takže my tu byli naprosto spokojení. Stoupání při odchodu bylo opět lemované rýžovými terasami, ovšem tady už se to zažlutilo a místní se jistě pomalu chystali na sklizeň. Barevné fáborky proti ptákům tady nahradili hezčím způsobem, totiž jakýmisi domácími větrníky, které zároveň vydávaly klapavé zvuky a ptáky tak plašily. Navíc to byla krásná díla lidové tvořivosti, s motivy vesnického života, třeba pastvy bůvola nebo různých prací. No a to by nebyli Balijci, abyste si od nich takový pěkný suvenýr nemohli zakoupit také k sobě domů, takže cestičku od chrámu lemovaly také malé stánky.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Před odjezdem jsme odlovili druhou keš dnešního dne, obě zatím byly schované buď přímo v, nebo na pozemku restaurací – na Bali asi moc „divoké“ kešky nefrčí, protože jsou všude lidi a skrýše by se tak pravděpodobně brzy prozradily. Navíc běloši se tu už tak těší téměř permanentní zvýšené pozornosti, takže být tu nenápadný je opravdu těžké:-)

Mapa ukazovala další chrám celkem nedaleko, keška tam taky svítila, a název chrámu zněl víc než lákavě: Pura Tirta Empul, Chrám posvátného pramene. Další cíl byl tedy známý, jen jsme museli překonat opět jeden z hlubokých zářezů mezi ztuhlými proudy lávy ze sopek, které utvořily krajinu Bali. Vyloupli jsme se na nějakém méně oficiálním parkovišti, ze kterého jsme shlíželi na to hlavní. Když to vypadalo, že tady nikdo žádné parkovné nevybírá a normálně se tu stojí, tak jsme v klidu ustájili oře a vydali se na výzvědy, trochu s obavou ze všech těch lidí, protože obě parkoviště byla v podstatě plná. Kupodivu po nás nikdo nechtěl ani vstupné, jen jsme si museli opatřit náležité oblečení – tentokrát to kromě tradičního sarongu byl ještě zlatý pruh látky jako pásek…

Pura Tirta Empul je chrám postavený v roce 962 k poctě mohutného vodního pramene, který zde vyvěrá z hlubin země. Údajně jej nechal vytrysknout hinduistický bůh hromu a blesku Indra (takový zelený sympaťák, jak jsme ho zatím poznali v jiných zemích:-)) jako pramen života, aby vzkřísil své mrtvé vojáky po drtivé bitvě. Dnes je to jedno z vůbec nejposvátnějších míst na Bali, kam přicházejí denně stovky lidí kvůli modlitbě, uctění bohů, ale především posvátné koupeli melukat pod 30 chrliči, které odvádějí vodu z ústřední nádrže, kam pramení voda z podzemí. Smočením postupně ve 30 proudech a modlitbou u každého z nich věřící vykonávají očistu těla i ducha, zbavují se zlých duchů a zajišťují si blahobyt. Více hezky sepsaných informací o tomto obřadu i celém chrámu Tirta Empul kdyžtak najdete v moc pěkném článku na webu 100+1.

Během naší návštěvy jsme samozřejmě prošli celý chrámový komplex složený z několika vodních nádrží, několika větších svatyní i otevřených prostorů mezi nimi. Všimli jsme si, že bazének pod posvátnými prameny okupují hlavně běloši – oblečení do „koupacích“ sarongů a s nakoupenými mističkami obětinek, které se samozřejmě musí u pramene předložit bohům:-) Přemýšleli jsme, jestli všichni konvertovali na balijský hinduismus, jestli vůbec chápou význam tohoto počinu, nebo jestli jim je prostě jenom horko, tak se pod záminkou modlitby přišli vykoupat ve sladké vodě:-) Faktem ale zůstává, že právě díky tomuto obřadu se Pura Tirta Empul stal rozhodně naším nejoblíbenějším chrámem na Bali a i dál jej můžeme směle doporučit jako jedinečný, odlišný od ostatních a velmi fotogenický.

Díky tomu, že chrám Pura Tirta Empul stojí vysoko na žebříčku úcty Balijců, se tu často konají různé slavnosti a hromadné obřady, i mimo ten koupací. A to se zrovna nám poštěstilo zažít, protože zatímco v bazénku se sprchovali běloši, tak všichni místní, kteří zaplnili parkoviště venku, se vesměs shromáždili kolem ústředního nádvoří, modlili se a sledovali působivá taneční představení mladých chlapců i dívek. Slečny se pohybovaly ladně a opravdu tanečně, kluci to měli trošku stylizované do bojových postavení. Někteří dokonce poskakovali nenápadně, ale malinko víc, než rytmus tance vyžadoval – kamenné nádvoří bylo totiž rozpálené jako stěny pece a tanečníci, chudáci, si museli připadat jako fakíři chodící po žhavých uhlících (slečny si moudře nechaly žabky, ale u bojových figur mužů by to přeci jenom vypadalo blbě, tak museli “pro krásu” trpět).

Ve zbylých částech chrámu jsme proto moc dalších lidí nepotkávali – buď se koupali pod svatým pramenem, nebo přihlíželi svátečnímu křepčení – což nám zcela vyhovovalo. Při odchodu jsme pak byli svědky toho, jak celá slavnostní společnost chrám opouští v jednom dlouhatánském průvodu, za břeskných zvuků bubnů a jiných tradičních, rytmických nástrojů… skupinka kněžích, skupinka hudebníků, tanečníků, tanečnic, skupinka žen v parádních saronzích a krajkových halenkách, pod které oblékají korzety a na hlavách koše s donesenými obětinami pro chrám, skupinka mužů, kteří zase nesli sošky bohů na nosítkách. Celý průvod se vydal kamsi vzhůru na kopec, kde jsem si původně myslela, že stojí jenom hotelový rezort, ale asi nahoře bude nějaká menší svatyně, boží detašované pracoviště. Policajti v černých trikách a kostkovaných saronzích nás tam ale s průvodem už nepustili, a tak byl čas se pomalu vydat nazpátek do Ubudu.

Zpátky jsme to vzali zase trochu jinou cestou a viděli nové pohledy přes zelené terasy, nové „chrámovité“ vesničky, nové zákruty silnice v hlubinách džungle. Nad Ubudem jsme dali ještě dvě kešky kolem další restaurace, a pak chtěli sjet malou cestičkou, která se nám vykreslila na mapě, ovšem v reálu to bylo dlouhé schodiště, a tak jsme to museli zdlouhavě objíždět, ale aspoň jsme si prohlédli Ubud zase z jiného konce (mimochodem ten náš, východní, se ukázal jako dost praktický, pěkný a klidný, o ulici dál začínala turistická čtvrť, ale v naší uličce už byl klid, místní chrám, pohoda). Po celodenním hladovění (nebyl čas se někde zdržovat jídlem:-)) jsme natěšeně sjeli do Dora Restu a nacpali si nácky k prasknutí, pak se zastavili v supáči na zmrzku a pro zobací zásoby na večer k práci a hurá domů, do našeho nádherného pokojíčku. Důkladná sprcha a chvíli snaha o práci, ale já záhy vytuhla jak špalek a Petíka chytla asi z posezu na motorce migréna, kterou zahnal v půlce noci až ohřátím vody v ešusu a teplými obklady.

STŘEDA 25.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ ČTVRTÝ – MOTOVÝLET PO JIHOVÝCHODNÍM POBŘEŽÍ

Budík na vybitém mobilu nezazvonil, Petík po noční migréně nevstával, a tak jsme se vyvalovali až někdy do 9, a pak si hezky v pokojíku posnídali zase donesené pochoutky – něco ovoce, něco bochánků, smažené banánky, prostě zásoba kalorií i vitamínů na celý den:-) Trasu pro dnešní výlet (nebo aspoň směr) jsme měli už vymyšlenou, a tak jsme hned sedli na oře a vyrazili jihovýchodním směrem kolem Dora Restu. Odlovili jsme si jednu kešku, která se jmenovala Rice Field View a přitom byla mezi barákama, tak nevím…asi tu mají geocacheři nějaký svérázný smysl pro humor… Postupně jsme najeli na hlavní „dálnici“ z Kuty na východ ostrova, kde se jelo celkem dobře (přes den, když tu není takový provoz, jinak v podvečer to bývá dost psycho), jenom nesměla na semaforu padnout červená. Dlouhé úseky totiž vedou otevřenou krajinou téměř bez stromů, takže během dvou minut čekání na semaforu do vás peče žhavé slunce zeshora a rozpálený asfalt sálá vedro zespoda, takže si člověk připadá jak prasátko na grilu.

Udělali jsme si krátkou exkurzi do přístavu Padangbai, hlavního výchozího místa na Gili Islands a Lombok. Z dálnice vedoucí v tomhle úseku po hřebeni se sem docela prudce sjíždí několika serpentinami. V městečku nás čekal nepřehledný dopravní ruch, problémy s parkováním, jedna nic moc pláž, kde se nikdo nekoupal (ani se nedivím), jen tu kotvilo několik katamaránů – cvakli jsme si fotku, zakroutili hlavami nad tím, jak se může někdo na svou vysněnou dovolenou uchýlit právě sem, a zase pokračovali.

Ráz krajiny se oproti nejobydlenějšímu středu ostrova trochu změnil a víc se přejíždělo mezi samostatnými vesničkami oddělenými lesy, banánovými plantážemi nebo údolíčky s rýžovými poli, sem tam se otevřel výhled na moře. Rychlou zastávku pro keš jsme měli v dalším z balijských letovisek Candidasa, ale nenašli jsme. Další keška za vsí Manggis (ve znaku má orla sedícího na plodech mangostanu = manggis) nás zavedla na pláž Virgin Beach, nebo také White Sand Beach, která asi kdysi bývala málo známá, ukrytá mimo hlavní cesty a příjemně opuštěná. Jenomže mezi bělochy se informace o ní rozkřikla, no a podnikaví Balijci se samozřejmě hned chopili příležitosti – ještě na příjezdové cestě je třeba zaplatit vstupné (v našem případě 6000 Rp za oba, to by ještě nebylo tak hrozné), o kus dál placené parkoviště. Když jsme se chlapci snažili vysvětlit, že my už jsme ale jednou platili a podruhé za pláž opravdu platit nebudeme, nesetkalo se to s pochopením. Otočili jsme se tedy, vyignorovali ceduli STOP se šipkou k placenému parkovišti a vrhli se střemhlav na „offroad“ cestu, která byla ostatně popsaná i u kešky, za níž jsme mířili. Ocitli jsme se v palmovém hájku – kratší a větší cesta vedla k turistickým restauracím a barům na pláži, vedlejší pak do sousední rybářské vesničky. Na její okraj jsme se dokodrcali, načež se odkudsi vynořila babča s bločkem a že „Parkir“. Petík na ní jen s nezájmem zakroutil hlavou, že nic platit nebude a dál jsme jí ignorovali. Jí po chvíli přestalo bavit, jak si jenom přerovnáváme věci, a odešla. Pomalu jsme začínali tušit, že indonéská vyčůranost a nenasytnost půjde přes mrtvoly, ale rozhodně ne ty naše🙂 Motorku jsme raději přeparkovali ještě o kus dál, abychom se k ní nevrátili a ona neměla třeba propíchaná kola, a pak se šli na chvilku zkoupnout do krásně sytě modrého a průzračného moře. Pláž naopak opravdu bíle svítila a v rybářské části kotvily fotogenické katamarány. Voda byla dost čistá a kousek od břehu už se začínalo šnorchlovat. My se neměli v plánu zdržet tak dlouho, aby se nám vyplatilo šnorchl půjčovat, ale Petíka viditelnost a to, že voda není tolik slaná a nepálí do očí, totálně nadchlo, takže potřebu šnorchlu zatlačil do pozadí a až po nějaké době si všiml, že si někde vyplavil kontaktní čočku. Paráda, to se mu bude moc dobře řídit:-D A to dneska ještě nebylo všechno…

Když jsme totiž brutus cestou, která fakt není pro motorky určená, vyhopsali nahoru (teda Petík vyhopsal, oba by nás nevyvezla…), zjistil Petík, že nemá mobil. Rozběhla se mohutná pátrací akce na cestě, kolem cesty, dole v hájku plném spadaného listí a marastu, kam mohl telefon zapadnout a už nikdy nikdo ho neobjeví. Navíc tu stihlo projít hned několik lidí, takže ho mohl najít kdokoli. A taky že jo. Postarší Holanďan Davy ho někde sebral, šel se zeptat nejdřív na pláž a kolem restaurací, pak po cestě nahoru míjel mě, jak soustředěně prohledávám křoví okolo a neodpustil si poznámku, že nemám ani čas ho pozdravit. Nevím, jak přesně to začalo, ale nějakým způsobem se dal nahoře do řeči i s Petíkem, a když se ukázalo, že tam jak trubky hledáme ten z(a)tracený mobil, Davy ho vytáhl z kapsy. Ty jo, borec, a uff, obrovský kámen spadl ze srdce. Chvíli jsme tam s ním ještě pokecali o jeho zajímavém životě, který strávil postupně na několika místech, i naší cestě, kdy měníme místa téměř denně (i když poslední dobou jsme trochu polevili…), a pak se se zachráncem dnešního dne rozloučili. Bylo 17 hodin, zbývaly tedy asi 2 hodiny do setmění a asi tak 1,5 hodiny jsme věděli, že nám zabere cesta, čili čas vyrazit k domovu.

Zpáteční jízda byla trochu jak z americké automobilové honičky. Provoz se hodně zahustil, všude se vlekly pomalé a velké náklaďáky a za nimi se dělaly kolony. Motorky jely klidně 2 i 3 vedle sebe, předjížděl ten, kdo se tam nacpal první. Jelo se dost neplynule a nepředvídatelně, takže jsme byli fakt happy, když jsme z dálnice mohli sjet na naše běžně večerně rušné silnice kolem Ubudu a už za tmy se dovlekli do Dora Restu. Naporoučeli jsme si smažené nudle, smaženou rýži, cap cay – dušenou zeleninu, která se stala naším asi nejoblíbenějším indonéským jídlem, a já si objednala omeletu, abych zjistila, jestli to je to velké jídlo, co si včera dávali u sousedního stolu. Nebylo. Omeleta byla malá, tenká, s mrkví a lodyhami, ale tak co by člověk chtěl za pouhých 6 000 Rp:-) Jako dokrm dobrý:-)

Po cestě do hotýlku jsme objevili doplňovače vody, což bylo poslední, co nám tu chybělo ke štěstí. Prodal nám 19l barel za 40 000 Rp + 6 000 Rp voda, pozdější refill taky za 6 000 a zpětný odkup za 30 000 Rp. To by šlo. Akorát dorvat to do pokoje byl zase porod:-) V naší ulici byly seshora i zespoda uzávěry, ale naštěstí si policajti nechali vysvětlit, že tam bydlíme, a nechali nás projet. Zítra tu asi bude nějaká slavnost v chrámu pár bloků nad námi. Pokojíček jsme měli dnes krásně uklizený a příjemně se tu pracovalo i spinkalo:-)

ČTVRTEK 26.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ PÁTÝ – ODPOČINEK A ZASE JEDNO SETKÁNÍ PO LETECH

Dnešek jsme trochu prováleli, trochu pracovali, postli nový článek, skočili si na oběd a zajeli do CocoMarketu, přičemž jsme si díky mojí vysoce nefunkční navigaci poněkud zajeli:-) Dokoupili jsme zásoby levné drogerie, abychom byli vybavení na Zéland, kde si jen tak něco nekoupíme, i něco na zub pro nejbližší dny:-) Odpoledne jsme zase věnovali práci na webu, zajeli na večeři, a jakmile jsme vstoupili zase do pokoje, přišla zpráva od Terky, mojí bývalé kolegyně, že s kamarádkami dorazily do Ubudu. Hbitě jsme se domluvily, co a jak, a za pár minut už parkovali před jejich Bali Moon Homestayem, který vypadal jako chrám zasazený doprostřed rýžového pole. Holky tu smlouvaly docela zajímavým způsobem: původní cena byla 500 000 Rp (za 2 pokoje; měly to tu – kromě domácích – samy pro sebe), ale dámy byly ochotné zaplatit půlku. Jelikož Balijci údajně během úplňku nesmí odmítnout přání hosta, tak byly pokoje jejich. Myslím, že kdyby šly pod hranici únosnosti pro domácí, tak se nějaký zvyk s úplňkem s radostí vyignoruje…:-)

Ostatně 4 holky už měly se smlouváním své zkušenosti – kromě předchozího cestování teď během dovolené projely Jávu a Karimunjawa Islands a končily tady na Bali, kde se jim ale ve výsledku líbilo asi nejmíň – bylo tu na ně už moc turistů a místních na jejich příval připravených. Úplně jsme to chápali… Na jejich příjemné terase jsme strávili celý večer a cestovatelské zážitky nám ho zcela vyplnily – na 4 roky ve společné kanceláři jsme si s Terkou ani nevzdechly:-) Odjížděli jsme od nich nakonec v 1 ráno a bylo nám naprosto jasné, že naplánované brzké vstávání, abychom na úsvit už byli u jednoho z chrámů na jižním pobřeží, rozhodně nehrozí…

 Tisk článku