ÚTERÝ 1.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ – CHRÁM A SOPKA BATUKARU A  TERASY JATILUWIH

Po několika dní bez objevování nového nás už pokoj začal nudit, a tak jsme seběhli ulicí k chlapíkovi s motorkami a pokračovali v našem oboustranně výhodném obchodním vztahu, a sice na dalších 6 dní. Na řadě byl další z balijských velikánů, sopka Batukaru.

Abychom si ale její božstvo proti sobě nepoštvali a při cestě nám přálo, zamířili jsme nejdřív – jako správní balijští poutníci, kteří podnikají výstup na sopku jednou ročně – do chrámu nacházejícího se na jejím úpatí Pura Luhur Batukaru. Vlastně je to úplně poslední místo, kam se dá dostat po silnici čím dál strměji stoupající po jižním svahu sopky. To přispívá úžasnému klidu, který na místě vládne. Škoda jen, že sopka Batukaru se nám zrovna schovávala v mracích a nehodlala se ukázat… Chrám Luhur Batukaru na první pohled nevypadá, ale jedná se o jeden z největších, a také nejposvátnějších chrámů na Bali. Je jedním z 9 tzv. směrových chrámů, které mají ostrov chránit před zlými duchy, a jeho největší svatyně je věnována Mahadewowi, bohu sopky Batukaru.

Nechali jsme tu každý vstupné 20 000 Rp a vyfasovali sarongy i s opasky, a pak se mohli opět rozlehlým areálem producírovat prakticky sami. Díky nadmořské výšce tu panovalo příjemné klima, jen jsme ostražitě sledovali vrstvu mraků kolem sopky nad námi. Na velké ploše, kterou si tu lidé uzmuli z náručí divočiny, a která dnes vypadá jako udržovaný lesopark, jsou roztroušené jednotlivé svatyně a chrámky, některé čistě kamenné, jiné s několikapatrovými meru střechami, další s fontánkami, chrliči a jezírky. Ne všechny části jsou přístupné cizincům, ale i ty, kam jsme se mohli dostat, zabraly docela dost času… Záhy po vstupu se nám postavil do cesty místní hlídač, nějaký tropický bratranec našich tesaříků, který měl dobrých 7 – 8 cm. Už ani moc nelétal, jak byl těžký, kdyžtak jenom v nouzi. Petíka s foťákem samozřejmě zaujal okamžitě a věnovali jsme se mu tak o dost déle, než možná některým částem chrámu:-) Když nás po chvíli dohnali další dva cizinci, usadil se brouk pánovi na nohavici a že se teď trochu povozí…

V jedné zastrčené, ale větší svatyni se konal obřad a asi 30 lidí se tam shromáždilo, ale když jsme se po skončení obřadu vyhnuli i tomuto procesí, nerušili jsme se navzájem už vůbec s nikým… Obřady a modlitby místních jsou tu prý docela časté, jednou za 210 dní se pak koná velká, 11denní slavnost, ovšem i na tu se trousí lidé z celého ostrova individuálně, takže v davech se tu zkrátka asi utopit nedá, což je úžasné. Člověk občas potřebuje utéct davům bílých i místních, které jiné části ostrova doslova okupují, a Luhur Batukaru je pro to naprosto ideální.

Nakonec jsme strávili v chrámu Batukaru notně dlouhou chvíli, takže jsme trochu pozměnili další plány. Vlastně i kvůli tomu, že mohutný kužel sopky Batukaru nad námi jsme dnes ani na chvíli nezahlédli. Obojí vedlo k tomu, že jsme škrábání se k jeho vrcholu (o kterém jsme si nebyli vůbec jistí, jestli je vůbec možné) dnes odpískali a raději se vydali za krásami nižších poloh. Částečně nás vedly zase jednou kešky, a tak jsme prokličkovali přes úrodnou vrchovinu, kde se hojně pěstují kakaovníky. Stromy byly doslova ověšené těžkými plody v různých stádiích zralosti, a tedy i různě barevnými. Zelené, zatím menší a zcela nezralé, pak postupně přecházejí přes žlutou a oranžovou do sytě rudé, která signalizuje plody téměř přezrálé. Jinak se barevně liší i jednotlivé druhy. Jeden plod jsme z průzkumných důvodů zkusili rozpitvat, ale semena, která se používají na výrobu kakaového prášku, byla obalená hustou dužinou, takže čokoládu se z toho vydolovat prostě nepovedlo…:-)

Postupně jsme projeli do otevřenější krajiny a nestačili se divit. Před námi se totiž vylouplo široké údolí Jatiluwih, další vyhlášená balijská lokalita na rýžové terasy, dokonce zařazená na seznam UNESCO, ovšem přeci jenom už je to dál od Kuty a Denpasaru, i toho Ubudu, a tak se sem nejezdí tak masově. A to je moc dobře. Bez lidí to tu ale taky rozhodně není… Dá se projít mezi terasy (dnes i třeba podniknout organizovaný výlet na elektrokolech), občerstvit u pásu restauraček kolem nejlepších vyhlídek, ale úplně stačí se jen pomaloučku šinout po silnici a kochat se. Svahy tu jsou mírné, a tak terasy klesají jen pozvolna, ale to jim neubírá na kráse zeleno-nažloutlé mozaiky…

Ze vší té nádhery nám časem dost vyhládlo, a tak jsme při dalším křižování vesničkami vyhlíželi, co dobrého by se dalo kde sežrat. Jednou jsme měli štěstí na smaženkáře, takže jsme nabrali banány, sladké brambory a zeleninové placičky prohnané „friťákem“, ale mnohem větší radost nám udělala jedna malá garáž u silnice, taková sympatická baksárna, kde vařila bakso ifan usměvavá maminka a s hosty laškovala roztomilá dcerka. Bakso ifan jsme podle chuti, vzhledu a konzistence identifikovali jako šunkové knedlíčky a moc jsme si na nich pochutnali.

Postupně přišel zase čas se pomalu vracet, což ale znamenalo poměrně dlouhou zajížďku směrem na jih, kde se dá přejet „po vrstevnici“ do jiné sekce. A když už jsme věděli, že musíme tak daleko, rozhodli jsme se to natáhnout až na okraj Denpasaru, k autobusovému nádraží Batubulan, které se sice v noci mění na ohromné tržiště, ale především naproti němu sídlí pani s těmi nejlepšími šejky na celém ostrově🙂 Pro dnešní večer se favority stal soursop, avokádo a guáva. A jelikož hned vedle vyrostla žrádelna mladých kluků a holek, spojili jsme to rovnou i s večeří a dali si každý cap cay s rýží. Donesli nám takové porce, že to skoro nešlo sníst, a my lehce zalitovali, že jsme přeci jenom nezůstali bydlet tady někde poblíž:-)

Naprosto spokojení jsme pak už jen vykličkovali z vražedného, nočního, městského provozu domů, do pokojíku, spláchli špínu, trochu popracovali a brzo zalehli, protože na další den jsme si naplánovali poněkud delší výlet na sever ostrova…

 Tisk článku