Sobota 28. 5. – RANNÍ KOUPAČKA V TREBIŽATU A PŘEKRÁSNÁ HISTORICKÁ KAMENNÁ VESNICE POČITELJ

Vstáváme v 8, snídaně venku, až moc rychle se otepluje. Po 9. přeparkujeme do stínu (teploměr ukazuje 28 °C) a jdeme se vykoupat do řeky Trebižat, kde jsou kamenité mělčiny a voda studená, ale koupatelná. A po nočním a ranním hicu straaaašně příjemná! Zvládneme dvě cachtačky (druhá je výrazně kratší), opodál sedí dvě starší tetky s rozpustilým kokršpanělem, od kterých dostaneme domácí jahody. Ta jedna mluví plynule anglicky, a asi i německy, se psem blbne, pak se i do řeky neohroženě vrhne. Dobrá akčňačka. My se ale pak už musíme odebrat dál, abychom stihli všechno, na co se dnes chystáme, v čele s historickým kamenným městečkem Počitelj.

Na rozloučenou s krásným místem si chceme dát kafe, ale psaného menu se nedočkáme a malé kafe je prý za euro, kapučíno za 1,5, tak jedeme dál. Zas tak super místo, aby si zasloužilo 100% přirážku, to tu není:-) Kuba prudí, že má hroznej hlad, ale když na něj vytáhnu jabko, tak začne fňukat a vrátí ho. Za chviličku jízdy usne. My projedeme kolem značeného pramene Studenčice, jeskyně a nekropole, která je součástí hřbitova, ani jedno ale nestojí za vylezení z auta, tak pokračujeme. Chvíli zevlíme v městečku Ljubuški, kde trochu nakoupíme, a pak ve vedlejším Humacu, kde váháme nad návštěvou klášterního muzea, ale Kuba chrápe, tak jenom poobědváme a jedeme se podívat k vodopádu Koćuša.

Vodopád Koćuša

Vodopád je obklopený dvěma restauracemi, mezi nimi kanál se pstruhy, od něj na vodopád hezký výhled. Nikde žádná známka, že by po nás někdo chtěl nějaké vstupenky, takže to, že to máme v ceně lístků na vodopád Kravica (kde jsme byli včera), bude spíš taková reklama na odlehlejší místa… Vodopád pěkný, restaurace předražené, Kubajs zaháže žabky a lodičky, Petík pofotí padající vodu a zase jedeme. Zkoušíme kavárnu s velkým hřištěm, že bychom si všichni udělali radost, ale zase chtějí za maličké kafe euro, což je dvojnásobek běžné ceny. Klášter už odpískáme, stejně jako návrat do Medžugorje, a jedeme zase za jinou zajímavostí, která by mohla stát zato – starého městečka Počitelj.

Počitelj je strašné roztomilá a vtipná vesnice ve svahu dvou vápencových kopců. Je to směs středověkých a osmanských architektonických prvků. Původ opevněné osady Počitelj se klade na začátek 15. století, ovšem už od roku 1471 se stává na dalších 400 let osmanskou vesnicí se strategickou polohou nad řekou Neretvou. Hodně toho bylo bohužel poškozeno během občanské války v 90. letech. Dnes je to taková osada o pár obyvatelích, kteří tu pěstují a prodávají sušené fíky, třešně, jahody a hlavně šťávu z granátových jablek, jejichž bujné porosty lemují všechny dlážděné cesty a kamenné domky. Významné (a výrazné) stavby v městečku Počitelj jsou zejména mešita, věž Sahat Kula (hodinová věž), hamam (lázně), pevnost a hrad.

Středověké městečko Počitelj

Celý Počitelj zvládáme obejít naším supercouravým tempem asi za 1,5 hodiny, ze začátku potkáme jednou trojici a jeden pár Čechů, až později přibude víc lidí, kteří si předtím asi moudře užívali polední siestu někde dole v restauraci:-) Petík několikrát polekaně nadskočí, když se před ním mihnou ne úplně malá hadí těla. Já jsem zase nervózní, když se v takovém prostředí Kuba courá skrz Počitelj kilometr za náma… Občas skuhrá, ale když zrovna nemusí lézt do schodů, tak je jak utržený ze řetězu:-D Kolem 16:30 máme Počitelj za sebou a jsme dole, a protože tu v restauraci mají už zase trochu normálnější ceny, dáváme si bosenskou kávu s mlékem (2 KM), Kuba „obědvá“ chleby se šunkou a sám přijde s hláškou, že má tak hodnýho tatínka, že mu koupil dokonce i šunku:-D Je to hezké, jak je vděčný, ale na druhou stranu uvažujeme, jakou vizitku to dělá nám jako rodičům…

V 18 h sedáme do auta, vrhneme poslední obdivný pohled na svahy a domečky městečka Počitelj, a stavujeme se ještě u starého mostu, kde nám fotku dost dlouho blokují dva chlápci, co si na něm zrovna dali rande. Pak už jen krátký, ale dobrodružný přejezd po štěrku na krásné místo na břehu Neretvy, kde kempíme, večeříme a kolem 21:30 zaháníme mládě do hajan. Jako poslední před usnutím na nás skuhrá větu, že když se k němu moc tulíme, tak ho pak bolí ručičky, nebo něco takového – prostě že mu tam jako dost překážíme… Tak si pak jdeme ještě sednout sami ven v dekách, protože fouká vítr, jinak je příjemně, v autě trochu dusno. Vypijeme dávno studený čaj, před 23 h zalezeme a ještě trochu pořešíme resty.

Neděle 29. 5. – HUTOVO BLATO, NEKROPOLE RADIMLJA, STOLAC, DAORSON A MONASTÝR ZAVALA

Vstáváme v půl 9, sluníčko hřeje, ale zepředu, takže v kufru nás to tak netrápí. Dáme snídani a já s Kubou ranní koupačku, Petík se snaží vykouzlit nějaké ubytování v Dubrovníku (kde jsme si plánovali, že oslavíme výročí svatby), případně vymyslet náhradní plán, ale prostě to nejde, tak se shodujeme, že holt moře necháme až na Albánii. Kolem 11 se tu začnou sjíždět rybáři/piknikáři, od jednoho dostaneme cukety, okurky a hlávku zelí. Koneckonců jsme tu v hodně pěstitelské oblasti a tohle jsou věci, které už konečně začaly dozrávat… Díky moc, zelenina vždycky potěší!:-)

Dnešní první zastávkou je čistě přírodní záležitost, Hutovo blato.

Hutovo blato – jedná se o rozsáhlé mokřady kolem jezera Deransko, významné hnízdiště ptáků a místo výskytu vzácných druhů ryb. V jednom místě pod vodní hladinou byla dokonce objevena (2008) starověká osada, kde údajně kypěl obchod mezi Ilyry a Římany, jedná se o chráněnou archeologickou lokalitu. 

Zastávka u Hutovo Blata

Blbý je, že do mokřadů a sítě říček a potoků, které je křižují, se dá dostat jedině na lodi. Těch tu pár potkáme zaparkovaných, ale nikde nikdo a podle ceníku bychom na tom prodělali kalhoty, kdybychom ji chtěli jen sami pro sebe (když široko daleko nikdo jiný není). A tak od podrobnějšího průzkumu musíme opustit a objíždíme aspoň vyhlídky okolo mokřadů, odkud vidíme pěknou krajinu, nicméně žádnou vodu:-)

Když se polňačkama vymotáme na silnici, jedeme tak 30 minut najednou zase docela otevřenou, ale kopcovitou krajinou, až zaparkujeme u nekropole Radimlja. Je to jedna z největších a nejvýznamnějších v zemi, co do počtu, tak i do uměleckého ztvárnění stećaků (podrobně jsme se o nich zmínili, když jsme na ně narazili poprvé – tady). Samozřejmě i jedna z těch, které figurují na seznamu UNESCO.

Divíme se, že kromě velkého parkoviště je auty zastavěná i celá velká, přilehlá louka. Podle shromáždění opodál to vypadá na nedělní mši pod širým nebem, nakonec se to ukáže jako mše na pietním místě – stojí tu památník Bleiburgského masakru, který má výročí 30. 5., tedy zítra. Chvíli okouníme, pak ale rychle fotíme a točíme, protože se od hor žene bouřka a blesky a hromy nám hrozí už nějakou dobu. A jak se rychle vylidní plocha i parkoviště, když se po pár prvních kapkách rozjede slejvák jako blázen!:-D

Bleiburgský masakr – když v roce 1945 skončila válka a byly podepsány mírové dohody, z Balkánu se začaly hromadně stahovat nacistické armády a s nimi se dali do pohybu i místní fašistické jednotky. Navíc se k nim přidávalo množství civilistů, kteří měli strach z nastupující komunistické/partyzánské moci. Spojenecké vlády však rozhodly, že Balkánci budou deportování nazpět, převážně do záchytných táborů. Infrastrukturu však už měla v rukou Jugoslávská armáda, a tak se z deportů staly pochody smrti a hromadných poprav.   

Nekropole Radimlja

Kuba se do toho po skoro 2 hodinách vzbudí a dožaduje se venkovního hřiště, ale celkem rychle ho to přejde. Chceme nepřízeň počasí vyřešit obědem v restauraci ve Stolacu, vinařském centru, kam jsme se podle dostupných informací dost těšili. Maličké městečko – podobně jako Počitelj rozložené na svazích kopců, ale ještě větší – projíždíme v prudkém lijáku a kaváren potkáme dost, restaurací moc ne, všechno ostatní je většinou zavřené. Vyjedeme si k tipu z netu, restauraci Old Mill, ale ještě chvíli čekáme, než přejde nejhorší déšť. Pán od restaurace nás varuje, ať neparkujeme přímo proti ní, že tam dostaneme pokutu. Policajti už jeli kolem a brzdili, tak snad to nebylo kvůli zapsání naší SPZ. Každopádně zastavíme opodál, už skoro bez deště, a do velmi stylové a pěkné restaurace přeběhneme. Máme štěstí na zrovna uvolněný stůl, protože jinak tu mají dost vyrezervováno, později plno. Chvíli louskáme jídelníček a nakonec vybereme tak, abychom se všichni hezky podělili – rybí polévku, masový talíř pro 2 osoby (za našich mladých let se tomu říkalo „mixgrill“) a samozřejmě mísu hranolek (protože tak tady vypadá jedna porce). Vyzdvihnout tu musím hlavně tu polívku, protože kromě tradiční vánoční jsem lepší snad v životě nejedla! Fakt úžasná! No a aby byl oběd kompletní, nesmí chybět bosenská kávička a dortíček, tedy konkrétně tradiční fíkový zákusek zalitý asi litrem sladkého sirupu. No blaho, co mám povídat!:-)

Zatímco si nacpáváme bachory, tak se venku umoudří počasí, a tak můžeme jít omrknout nádherný vodopád, na jehož okraji celá restaurace stojí, a pak se hlavně vydat za něčím dalším – na historické místo starověkého města Daorson. Vyjedeme uzoučkou silničkou a ostrými serpentinami kamsi do kopců nad Stolacem, až skončíme před kamennou zdí a mezi nespočtem dvoumetrových, nádherně rozkvetlých divizen.

Daorson –Daorson býval hlavním městem ilyrijského kmene Daorsí, který žil v údolí Neretvy v období 300 – 50 př. n. l. Tato civilizace čile obchodovala s Řeky a do velké míry podlehla jejich vlivu, přijala jazyk, kulturu, božstva. Město tvořila vyvýšená akropole obehnaná mocnými hradbami, jejichž pozůstatek je dnes v podstatě to jediné, co jsme v lokalitě pořádně vidět:-)

Daorson – rozvaliny starověkého města

Projdeme si rozvaliny a pokocháme se spíš skvělými výhledy dolů do údolí Neretvy, já orvu několik divizen (a později se potvrdí moje domněnka, že když je takové horko nebo podnebí, že se auto v noci nezapařuje, tak se klidně dají přes den na palubce usušit:-)), a pak je už čas vydat se zase dál – dnešek totiž ještě zdaleka není u konce a předpověď počasí není dvakrát příznivá. Když sjíždíme zpět do Stolacu stejnou úzkou silničkou, máme před sebou na protějším svahu i jeho rozsáhlý kale – hrado-pevnost. Asi by stál za návštěvu, ale bylo by to hodně chození podél zdí a věží, navíc nejspíš v dalším dešti, a tak si tuto památku odpouštíme a město opouštíme. To počasí nás tady trochu mrzí, protože jinak je to asi zajímavé místo, možná i třeba na dvojdenní zastávku. Tak třeba někdy jindy:-)

My postupně sjedeme do údolí řeky Trebišnjice, které se brzy rozevírá do mohutné šířky a stává se z něj jedna z významných zemědělských oblastí Bosny. Jinak na mapě je hezky patrné severně od Dubrovníku. Mimochodem, tam jsme původně plánovali, že oslavíme zítřejší výročí svatby, jenomže jsme ubytování začali hledat až když bylo jasné, že bychom se tam ve správném termínu mohli dostat, a to už bylo na nějaké levnější varianty pozdě. A tak jsme od tohoto troufalého plánu upustili, rozhodli se zůstat v Bosně a zakotvit ve městě Trebinje, které se samozřejmě Dubrovníku nevyrovná, ale pro naše povahy by mohlo být mnohem příjemnější a my si tak svůj svátek mohli víc užít:-) No a Trebinje právě leží na konci tohodle obrovského údolí, kterým se řeka částečně vine svým vlastním způsobem, ale často je také vedená rovným, vybetonovaným korytem.

A abychom takovou velkou oblast neprojížděli jenom tak pro nic za nic, najdeme si samozřejmě důvod k zastavení, kterým je monastýr Zavala.

Manastir Zavala –pravoslavný klášter Zavala, který je bosenskou národní památkou, píše svou historii od počátku 16. století. Poté, co byl během benátsko-tureckých válek v roce 1722 vypálen, se dočkal svého znovuzrození v letech 1816-1876, a potom samozřejmě dalších poškození a obnov při každé válce, která se zemí prohnala. Malby v kostele jsou dílem Georgije Mitrofanoviće z roku 1619 a jsou považovány za nejkvalitnější malbu v Bosně a Hercegovině vytvořenou během osmanské nadvlády.

V praxi tedy necháváme auto na parkovišti (kde jsou mj. i záchodky a pitná voda), bereme si pár svršků s sebou a šlapeme přístupovou cestou. Asi v půlce, ještě před vstupní bránou, potkáváme košík s dlouhými suknicemi, aby jim tam nikdo po klášteře neběhal v krátkých kalhotech – my dva si je bereme normálně, Kuba se do toho zvládne zabalit celý od krku a ještě mu dost zbývá:-) Za branou očekáváme pokladnu (a myslím, že tam i byla směrovka), ale všude jsou zavřené dveře, nikde nikdo, tak jdeme dál a snažíme se být potichu a nenápadní:-) Je to tu nádherné – hlavní budova je normálně postavený dům, ale kapličky a modlitebny jsou vždycky částečně nebo úplně zapuštěné do jeskyní ve skále. Stoupáme několika patry areálu až k nejvyšší jeskyni – kapličce a obdivujeme kouzelná zákoutí – vyhlídky do údolí, lavičky pod baldachýny vinné révy, kamenné schodiště a zídky, romantické altánky, věž se zvony. Tady bych si uměla představit vysedávat, koukat do krajiny a rozjímat…:-)

Monastýr Zavala

Jinak klášter Zavala je jednou z mnoha zastávek cyklotrasy, která vede podél (resp. v místě) bývalé železnice, a tak tu u kláštera nebo nedaleké restaurace potkáváme dost cyklistů, jinak ale je to tu takhle v podvečer docela mrtvé. Hledat spaní v takové krajině, navíc s bouřkovými mraky honícími se nad hlavou, je docela psycho. Nakonec klapne hezké místečko ve křoví za jedním z mostů přes regulované koryto Trebišnjice. Rozestlat ještě zvládneme za sucha, ale vaření kombinované s bouřkou se pokouším řešit na chvíli deštníkem, pak to vzdávám a deštím nechávám jen přes vařič, aby do něj nepršelo, a dovaření musí počkat až na krátkou pauzu mezi přeháňkami. Pak už lije celou noc.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

 Tisk článku