Neděle 15. 5. – JEZERO PROKOŠKO, MACULJE STEĆCI, ŽDRIMAČKI VODOPÁD A SPANÍ U JEZERA RAMSKO

Já vstávám v 8, Petík už maká na počítači u stolku, Kuba se probírá s mým odchodem z pelechu a jdeme spolu čůrat:-) Dáme si snídani, zuby, Petík přetahá fotky a po 10 h se loučíme s parádním spacím místem, kde jsme zvládli i první pořádný táborák téhle cesty. Sjedeme dolů do města Fojnica, kde tankujeme a i nějaké ty chlebíčky a rohlíčky koupíme. Město s luxusními vilami projedeme ještě po asfaltu, ale ten hned za ním končí a do hor k jezeru Prokoško se od začátku do konce kodrcáme po překvapivě (1) drsné, kamenité cestě. Petík je tu za nejbrutálnějšího kinga – dvě auta nás pouští před sebe, oktávka to túruje, kamení odlétává od pneumatik (naštěstí tady žádnou neprorazí)… a Kuba usne. Kolem 12 h jsme nahoře, dáme si studený oběd a jdeme si obejít vesničku a jezero. To překvapivě (2) není zdarma jako běžná procházka přírodou – stojí nás to 2 KM za osobu a 5 KM za parkování před vesnicí, vjezd autem by byl za 10 KM.

Sezónní vesnička na břehu Prokoško jezera

Vesnici kolem jezera Prokoško tvoří dřevěné chatičky, ale žádné tradiční pastoušky, spíš (k našemu překvapení (3)) celkem vymazlené wochenendhousy a chaty na pronájem. Teď to vypadá, že jsou tu hlavně majitelé a dávají vše před sezonou do kupy. Domky, ač každý úplně jiný, mají úplně stejný look šedého dřeva, tak nevíme, jestli tu všichni povinně používají stejný materiál, anebo to s jakýmkoli dřevem udělají zdejší podnebné podmínky. Občas se s někým pozdravíme, ale nějaká extra vřelost se nekoná. Vlastně zatím nikde tady na tom západním Balkáně, si tak uvědomujeme. Zatím všechno, kde jsme byli, funguje na principu přímé nabídky a poptávky – Chceš? – Ber a plať. / Nechceš? – Jdi dál.

Kromě tvrdě makajících “místních” už je tu i pár výletníků a ti se většinou se svými vozy usazují kolem jezera Prokoško a jeho piknik spotů, případně na čtyřkolkách vyjíždějí ještě výš po cestách. My se jdeme po jedné kus projít, což přinese hezké výhledy na jezero, koulovačku (kdy je Kuba střídavě nadšený a ufňukaný, že to studí a chce rukavice) a překvapivě (4) super botanickou exkurzi. Na jarních svazích totiž najdeme úplné koberce fialových šafránů, vedle pak krásné bílé sasanky, spoustu žlutých petrklíčů, které nás zatím provázejí celou cestu, a dokonce objevíme i několik trsů hořců modřejších než celé jezero Prokoško. Po pravdě zrovna to jsem čekala s hezčí barvou, modré ani tyrkysové není, ale křišťálově čisté samozřejmě ano.

Dostat se k vodopádu značenému na vzdáleném konci jezera Prokoško se povede jen Petíkovi a ne na přímo, je totiž překvapivě (5) na soukromém pozemku. Já se mezitím trochu rozčiluju s Kubou, pro kterého je to zase moc vjemů najednou a nenechá se nikam popohánět, aniž by nevylezl na všechny balvany, nevymáchal se v každé studánce, nezkouloval mě u každého fleku sněhu, a to vše samozřejmě bez ohledu na to, kam šlape, kam padne a co všechno si namočí!!! (Jen aby bylo jasno, na procházce v našich lesích bych ho nechala bez mrknutí oka, ale tady je jeho zásoba čistého oblečení přece jen dost limitovaná.) V místě, kde mezi záplavou žlutých blatouchů ústí do jezera potok pod vodopádem, si rejdí kachny, koupají se, namlouvají, vyhánějí a párují. Nakonec zvládneme obejít celé jezero, zpátky u auta dáme zaslouženou sušenku, a když nám chlapi od závory potvrdí, že cesta do druhého údolí, u které visí cedule Under construction, je sjízdná i s oktávkou, vydáváme se na ní.

Kuba spí ještě než dojedeme na křižovatku, pouštíme si jeden z našich oblíbených podcastů a drncáme dolů. Možná je to ale lepší cesta, než po které jsme jeli nahoru. Rychle to uteče a jsme zase na asfaltu/dobře sjízdném štěrku.

Postupně se dostaneme na normální silnici a děláme si malou, ale zajímavou zajížďku k nekropoli Maculje. Kuba se akorát probere a svačí housku se šunkou, která se moc líbí zdejším dvěma chlupatým hlídačům, pasteveckým psům. Je tu budka, a jakmile nás zmerčí pani z vedlejšího statku, tak sem spěchá. Úplně se nám za to nechce platit, ale dostáváme jenom informační letáky a hezký úsměv, stejně jako mladá dvojice na kolech, co dorazila chvilku po nás.

Maculje stećci

Maculje stećci – Maculje byla první lokalita, kde jsme se setkali se středověkými náhrobními kameny, a proto je slušností vysvětlit, o co vlastně jde:
Stećak (v množném čísle stećci) je název středověkého náhrobního kamene, jejich shluky, tedy nekropole se vyskytují v oblasti západního Balkánu. Většina náhrobků má původ v předotomanském bosenském království (1377–1463), některé z nich však pocházejí až z 12. století. Podle odhadu se v regionu nachází až 60 000 kamenů, část stále stojící, většina ale ležící. V roce 2016 bylo na seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno 30 těchto středověkých nekropolí (22 míst v Bosně a Hercegovině, 3 v Černé Hoře a 2 v Chorvatsku).

Po prohlídce horských stećci pokračujeme civilizovaně po silnici až do vesnice Ždrimci, za níž po polňačce dojedeme skoro až k vodopádu Ždrimački. Podkluzující kola nás odradí od posledních asi 200 m, ale všichni kolemjdoucí a kolemjedoucí nás přesvědčují, že to dáme, že můžeme klidně ještě popojet. To už jsme ale vystoupení a šlapeme si kousek po svých. Pod vodopádem je hezké sezení se střechou, grilem, košem, dvě až tři auta tu pohodlně zaparkují. Hážeme to do Park4Night, mohlo by se někomu hodit (ale zase s výrazným varováním, aby jim sem nenajížděly velký karavany a nezůstaly někde zaseknutý).

Ždrimački vodopad

Vodopád samotný je ještě výš po lesní stezce, parádní, vysoký, jenom to od něj brutálně stříká, takže se fotí špatně. Kuba se uchyluje do svého světa hozených kamínků a poslaných dřevěných lodiček po vodě a my se u něj střídáme, když ten druhý jde fotit. Pak se najednou sebere i dítě a kráčí si to vesele po trochu chatrném a zabahněném dřevěném schodišti, no musí se prostě podívat všude, kam vlezli rodiče. Nahoře pod tou sprchou se mu samozřejmě nelíbí, tak si zařve radostí, že se tam zvládl dostat, otočí se na podpatku a šup zase zpátky.

Máme dobrý čas, ještě zbývá několik desítek minut světla, a tak se rozhodneme, že tady ještě nocovat nebudeme, ale sjedeme z hor na další zastávku, k jezeru Ramsko. Závěrečný sjezd je celkem brutus – jak ten velký z hor po silnici, tak menší od silnice přímo k jezeru, kdy musí Petík nechat auto autem a projít okolí pěšky, aby zjistil, jak se dostat na vytoužené místečko na poloostrově – výběžku do jezera. Ramsko jezero je totiž nádherná přehrada s velmi členitým břehem, malými zátokami a naopak holými výběžky pevniny. Shora to vypadá naprosto fantasticky a těšíme se na něj od první chvíle, co ho v údolí pod sebou spatříme.

Když se nám bez úhony povede dosáhnout místa, kde je značený nocleh (čemuž jsem při pohledu na obrovský rigol šikmo přes cestu v už tak velkém svahu nevěřila), tak jenom čumíme, doslova. Super louka s měkkou travičkou, na dohled všude daleko (takže ano, jsme tu jak ve výkladní skříni, ale jestli na bobku čůrám nebo koukám na kytky, to nikdo fakt nepozná), především ale tyrkysový jezero kolem, s ostrůvky a dalšími výběžky, a zářící měsíc, co se sotva vyhoupl na oblohu. Úplněk jak z pohádky, obrovský a zpočátku rudý. V téhle nádherné kulise rychle vařím večeři a za stále příjemného tepla jdeme spát. Přeci jenom, teplotně je sjezd z hor hodně znát.

 Tisk článku