Dnes jsme si lehce přispali a i se sprchou byli připraveni na prochajdu v 9. Po včerejším nejspíš celonočním zápřahu byly ulice hodně prázdné a jen pomalu se otevíraly některé stánky. K snídani jsme si dali nejdřív ananas, pak ještě pad thai (smažené nudle s kuřecím, vejcem a zeleninou) na Khao San, a pak ještě shake u stánku, kde jsme včera večeřeli. Hned vedle hostelu jsem si koupila “nasrávačky” za 200B (nejdříve začal klučina na 270, ale rychle sjel na 240), ale pak už byl čas dobalit a vyrazit na vlak.

Cesta lodí byla v pohodě, tentokrát jela hned, jak jsme přišli na molo. Na nádraží jsme šli kratší cestou než minule, ale zase jsme narazili na menší trh a odnesli si z něj aspoň do vlaku pytel ramburanu a nějakého ovoce, které jsme si mysleli, že je velký longan, jenomže on tak vypadal jenom zvenku. Zevnitř to vypadalo jako mangostan (bílé stroužky jako česnek, starší s peckou) a chutnalo jako pomelo. Tak nevím, co s čím tady soudruzi pokřížili:-) Na nádraží jsem došla ověřit lístky a zkusmo s dotazem, jestli se náhodou neuvolnila nějaká místa až do malajského Padang Besar neuspěla – uvolnilo se 1, škoda:-) Čekání na vlak jsme si krátili psaním deníku, nákupy v místní sámošce, obědem v malé “nádražce” – výborná polévka a curry s nudlemi, které mi sežehlo chuťové buňky, a také focením a okoukáváním přistavěného Orient Expresu. Náš vlak stál o pár kolejí vedle, taky pěkný, ale oproti OE prostě socka:-)

Po 2. hodině jsme nasedli, našli zhruba naše místa a začali vlakový koloběh spaní-žraní. Na večer se nám podařilo odchytit i prodavače jídla ve stanici vlaku, a tak jsme si dali kuřecí stehno s rýží a nudle s tofu ochucené … něčím.

V 7 hodin zasahuje feministický kroužek od vedle, který chce jít nutně hned spát, a tak se rozkládají lůžka po celém vagonu. My jsme spali skoro celou dobu do této chvíle, a tak si čteme/píšeme zatímco vlak utichá.

Postřehy – lidi kolem nás ve vlaku:

• parta feministek – 3 vytlemené ženské oblečené hodně evropsky, nejdřív se nás pokusí vyprudit se sezením, pak se spaním.
• hodně mladá maminka s malým klučinou, který je neskutečně hodný – když má jíst, jí, když má spát, spí.
• malajský nebo možná singapurský podnikatel – thajsky neumí, vzhled spíš trochu do černocha, v krátkém oblečení je mu evidentně dost zima (my cestujeme v moiře, kalhotech, mikinách s kapucí a šátkem), sedl si blbě a pravděpodobně tím znervóznil feministky, protože se nemohly dopočítat, asi si pořídil nový iPad a zkouší ho tak, že natáčí nás, jak chrápeme, a slečnu naproti, jak telefonuje.
• mladá slečna, která původně přišla s feministkami, ale pak si odsedla k podnikateli. Jen jsme vyjeli, vyndala telefon a začala volat a vydrželo jí to následující 4 hodiny.
• bílá cestovatelka – měla před sebou rozloženého průvodce Barmou a něco zuřivě sepisovala. Že by se chystalo nové vydání?:-)
• a korunu osazenstva přebírá neskutečně znuděný a otrávený správce vlaku, který povléká lůžka s takovým nasazením, jak kdyby to dostal trestem.

Celý vlak, včetně Petíka dávno chrní, když v 10 dopisuju deník a vypínám počítač:-)

 Šíleně přespalí jsme strašili po vlaku už někdy od 4, ale definitivně jsme vstali až chvíli před cílem, kam jsme dorazili v 8 hodin – město Hat Yai. Po výstupu jsme zjistili, že nám vlak nějak rozhodil rovnovážné ústrojí v uchu a pořád se s námi houpe zem, což nám nakonec vydrželo až do konce dne. Celkem nepříjemná záležitost….

   Ještě na nádraží jsme si zjistili na informacích od příjemného chlapíka, jak se dostat na hranice – dojít dle darovaného plánku města ke “clocktower”, a tam chytit autobus. Ha, to zní jednoduše. Ze všeho nejdřív jsme ale zašli do 7-11, kde KONEČNĚ měli banánovou čokoládu, a já přestala vypadat jako magor, který si vymyslel něco, co nikde nemají. Snídani jsme obstarali rychlopizzou a sendvičem, ovšem už brzy nás čekalo něco lepšího. Městem jsme se promotali hlavně ulicemi plnými zeleninových stánků, kde všechno vypadalo nádherně čerstvě, jenom bábušky už byly zahalené a netvářily se nijak extra přátelsky. Jasná známka, že hranice se blíží. Hodinovou věž jsme našli bez problémů, kolem ní spousta songthaewů (větší auta pro hromadnou dopravu po městě – cca pro 10 lidí), ale ani jeden autobus a ani nic, co by naznačovalo, že tu nějaký někde staví. Prolezli jsme okolí – zase totál tržiště, ale už čistě v čínském stylu, jako bývaly u nás. Narazili jsme  ale na pěknou žrádelnu, kam se nás snažil nalákat glum. Majitel podniku normálně vypadal ale úplně jako filmová postava, možná jen ne tolik vyhublý. Nechali jsme se usadit s naivní představou, že jsme si s objednáním kuřecí polévky porozuměli, ale opak byl pravdou. A jelikož nikdo z ostatních pracovníků si nebyl jistý, co to vlastně máme dostat, tak nám radši dlouho nepřinesli nic. Až po delší době jsme se dočkali pěkné polívky s hromadou zeleniny. Na stolku hned několik dochucovadel, takže Petík byl ve svém živlu a děsně si pochvaloval, jak se mu to povedlo dochutit (čti opálit). Já jsem se pak ještě odhodlala zkusit si odskočit do útrob podniku a to byl teda zase jednou zážitek. Samotný záchod pominu, ten taky ještě celkem ušel, ale už to prostředí….vypadalo to, že jsem vlezla zadním vchodem do skladu nepotřebných krámů ze železářství nebo tak něco, vysokým průhledem mezi vlnitými plechy jsem koukala na nebe…no mazec, ale řekla jsem si o to 🙂 Další překvapení nás čekalo při placení, protože asi jak nikdo nemohl pochopit, co to chceme (co je tak složitého na chicken soup?), tak jsme to měli specielně na přání za specielní cenu – 40B za jednu:-)

   Na hlavní ulici se nám podařilo chytit autobus na hranici – do Padang Besaru – resp. stál tam jako jediný a paní průvodčí na nás zuřivě mávala. Cesta stála 44B/os. a trvala skoro 2 hodiny, většinu jsme prospali. Vyhodili nás přímo před hraničním přechodem, který jsme zvládli překvapivě dobře (oproti zkazkům, co jsme četli a slyšeli) – od Thajců razítko a odebrání kartičky, od Malajců razítko a sejmutí otisků a vložení lístku s otisky v QR kódech do pasu. Od pasové kontroly jsme vlezli do místnosti s retgenem pro kontrolu batohů, ale nikde nikdo. Chvíli jsme tam obejdovali, ale když si nás evidentně nikdo nevšímal, šli jsme dál. Před koncem přechodu si nás zavolal celník, že chce vidět naše batohy, ale když se kolega, kterého tím pověřil, zatvářil blbě a něco mu odsekl (nic kontrolovat se mu prostě nechtělo), tak nás nechal jít. No hurá, a jsme v Malajsii!

   Naše první kroky vedly k nedaleké bance, ale byli jsme zklamáni, neboť banka vyměňuje jenom za cestovní šeky, nikoliv na hotovost. Paní na kase i mladík před bankou nás poslali vyměnit peníze někam za stanoviště taxíku, což jsme prošli, ale nic jako směnárnu nenašli. Pán se objevil znova a ptal se, jestli jsme to našli, tak říkám, že ne a ať nám to tedy jde ukázat. Normálně fakt tam byla malá přepážka označená jako MONEY CHANGER, nicméně nikdo u ní. Tak se ho ptáme na další ve městě, on někam zavolal a poradil nám, jak dojít k další (ještě že si to ověřil, byla asi tak 100m od první). Tu jsme už našli, vypadalo to úplně stejně jako ostatní obchůdky, jenom vzadu byla kukaň na měnění peněz a nad vchodem nápis. Takže pozor, v Malajsii žádný exchange, ale LICENSED MONEY CHANGER. Vyměnili jsme si 260 dolarů za 780 ringitů a šli hledat bus. Po několika dotazech jsme se dopátrali “cestovky”, kolem které jsme šli od směnárny. Na naší trasu do Kuala Perlis se lístky neprodávaly a odpověď na všechno od slečny byla “Speak driver.” S driverem jsme se tedy po 45 minutách čekání domluvili a jeli za pěkně vyděračskou cenu 15RM/oba – cca 30km (pro jednoduchost přepočítáváme 1RM = 7Kč). Autobus byl pěkný, čistý a klimatizovaný. Většinu cesty jsme prospali, ale když jsme se zrovna dívali ven, míhala se kolem docela upravená krajina, dost luxusní domy, různé statky a zvířata v ohradách. V Kuala Perlis nás bus vyhodil přímo u přístaviště, kde byl neuvěřitelný mumraj. Koupili jsme lístky na loď za 18RM/os. a jelikož jsme měli přes hodinu času, šli jsme se podívat po něčem k jídlu. Zaujala nás samoobslužná jídelna, kde jsme chvíli zkoumali systém, a pak to prostě riskli. Na talíř nám usměvavá slečna nandala kopec rýže, a ten jsme dle libosti zalili trochou masa a omáčky. Už u stolu k nám přišla další slečna, zkušeným okem odborníka zhodnotila, kolik čeho máme, a napsala nám účtenku na 6RM. Až později jsme měli pochopit, že tohle je standardní způsob stravování v samoobslužných jídelnách. Po jídle jsme si ještě na cestu koupili u bábušky na malém tržišti před přístavem vodu (2RM) a papáju v pytlíku (1RM) a šli do čekací haly vystát si frontu.

   Náš trajekt měl jet v 16:30, my ale ještě v 17:15 stáli ve frontě v hale a nikdo nevypadal znepokojeně. Nakonec jsme se přece jenom dočkali, loď přijela a jen s hodinovým zpožděním jsme vypluli vstříc ostrovu Langkawi. Cestu nám v hodně klimatizované lodi zpříjemňuje konec filmu Avengers a začátek nějakého dalšího, místního, o klukovi, co závodil na motorkách, v pouličním souboji se vyboural a umřel, ale probudil se jako duch a řeší, co s tím. Zajímavé sledovat, jak se s otázkou posmrtného života vypořádává islám:-) Na ostrov jsme připluli asi po hodině. Chvíli jsme obejdovali po terminálu, nikdo o nás nejevil zájem, což nás trochu překvapilo. Šli jsme si tedy sami najít taxíka, našli a za 24RM odjeli do centra Pantai Cenang, kde jsme se hodlali ubytovat a strávit pár dní “mořské” dovolené. Ještě poznamenám, že taxíci mají v Kuahu na lodním terminálu svou centrálu, kde se hlásí a asi i odevzdávají peníze, ceny do jednotlivých resortů jsou pevně dané a smlouvat zde nemá smysl.

   Do Pantai Cenangu vede celkem slušná silnice až dálnice, dojeli jsme na místo za cca 20 minut. Vydali jsme se hned do nejbližšího hostelu Gecko, dle průvodce jako levnějšího, a rovnou tu i zůstali. Naším domovem se stal na následující 4 dny bungalow s větrákem a vlastní koupelnou a verandou na sezení, vše celkem za 55RM/noc. V hostelu přístupná wi-fi, jen moc nezvládala připojení více lidí najednou. Převlékli jsme se a už za tmy vyrazili na večeři “do města”, tedy na hlavní třídu, podél které se odehrává téměř všechen rušný život. Je tu snad nekonečně obchůdků s hadry, tour operátorů, hotelů a restaurací, většinou dost drahých. Po dlouhém hledání a okukování menu jsme usedli v jedné průměrné restauraci D´khang café a objednali si mango shake (zde z malajského=zeleného a kyselejšího manga), polívku tom yum se sea food a oba i jídlo se sea food – já sweet and sour a Petík v thajské červené chilli omáčce. Celkem povedená štědrovečerní večeře, jen kdyby na nás nezapomněli, ale jakmile zjistili svůj omyl, vše bylo hbitě napraveno a my si mooooc pošmákli.

   Po večeři jsme si ještě dali procházku po pláži, kde se aspoň u větších hotelů stavil Štědrý večer hudební produkcí pochybné kvality (slyšet Last Christmas od možná podnapilé, každopádně dost falešné černošky, ve 4x rychlejším tempu než má být, bylo celkem utrpení) a mnoha druhy všeho možného osvětlení. Zaujal nás měsíc, kolem kterého se udělal velký kruh….budu se muset podívat, jestli je to nějaký klimatický jev, nebo jenom optický klam. No prostě romantika jako blázen, takže Merry Christmas and Happy New Year aneb Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!!!

(Teď už mohu prozradit, že my jsme si Štědrý večer na pláži zpestřili hledáním velmi netradiční kešky, řekla bych tak vzácné, že měla hodnotu diamantu, a po jejím nalezení padl jeden ale opravdu velmi závazný slib:-))

 Tisk článku