Laos 1 – Přivítáni v Muang Khoa

...aneb jak jsme chytli stopa, proč jsme večeřeli jen rýži ochucenou sójovkou a nedali netopýra a co se v Laosu za poslední 2 roky (ne)změnilo
Laos 1 - Přivítáni v Muang Khoa
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

ČTVRTEK 24.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ TŘETÍ – DO MUANG KHOA

Ráno bylo sice zataženo, ale nepršelo, naopak svěže profukovalo, takže i zafuněný stan vyschl během pár chvil a mohli jsme vyrazit dál. Do Muang Khoa, prvního městečka na laoské straně, to bylo stále kolem 60 km… Je teda pravda, že po dvou dnech intenzivního pochodu, čemuž jsme už trochu odvykli, nás ukrutně bolel celý člověk, hlavně nohy, ramena, záda. Šlehli jsme si ranní dávku cukru z pár bonbonů a šlapali. Výhodou bylo, že aspoň pořád z kopce, takže do určité míry to šlo samospádem. Asi po 3 km jsme potkali zase pramen, nabrali a vydezinfikovali vodu, a hned to bylo zase o něco veselejší:-)

Stále jsme klesali ani ne do údolí, jako prostě z hor do nížiny. Svahy kolem byly porostlé převážně trávou, případně přeměněné na rýžová pole, lesy aby tu pohledal. To je bohužel jeden z nešvarů Laosu, protože aby se tato velmi chudá země aspoň nějak uživila, tak své zásoby dřeva prodává Číně a Vietnamu, a v pohraničí pak člověk projíždí holou krajinou prakticky bez lesů, nebo maximálně s nějakými sekundárně vysázenými hájky.

Když jsme měli za sebou asi 10 km a hodili na chvíli sicnu, Petík naháněl motýla na foťák a mně se podařilo stopnout dodávku s velkou korbou. S laoským chlapíkem jsme se v klidu domuvili na Muang Khoa, přestože do něj stále zbývalo kolem 50 km, skočili na korbu a uháněli serpentýnami v poněkud rychlejším tempu, než je to naše chodecké. Minuli jsme pár malých vesniček podél silnice, které tvořilo většinou několik bambusových chatek, pumpa nebo nedaleký potok, pobíhající selátka a polonahé děti – přesně tak, jak jsme si Laos pamatovali, když jsme sem zavítali před téměř dvěma roky. Co se ale změnilo, byla jednak poměrně slušná silnice, která nesla známky aspoň nějakých pokusů o opravy, a potom také to, že v každé takové bambusové vesničce už bylo možné zahlédnout aspoň jeden zděný nebo aspoň hliněný domek. Satelity na střechách snad ani zmiňovat nebudu, jelikož ty jsou Laosané schopní namontovat klidně i na tu bambusovou chýši:-)

Někdy po 1 hodině jsme dorazili do Muang Khoa, shluku baráků na křižovatce tří silnic a soutoku dvou řek. Náš pan řidič se netvářil, že by si chtěl říct o nějakou odměnu, tak jsme hodně a pěkně poděkovali a vyrazili na základní rekognoskaci terénu. Obešli jsme dvě banky, v druhé se podařilo směnit (1 $ = 8 145 kipů), i když se to neobešlo bez náležitého papírování – 4 formuláře musel Petík podškrábnout:-) Nechtělo se nám nějak extra obcházet město kvůli ubytování, přestože jsme později zjistili, že je plné hostelů a možná by se našel i levnější, ale 70 000 kipů byla rozumná cena a pokojík v guesthousu Doinouboun pěkný. To je třeba jedna z výhod Laosu – většina ubytování pro turisty tu vyrostla až v posledních letech, takže mají všechno nové a pěkné, ale přitom za dost nízké ceny (podobně jako v Kambodži, i když tam jdou ceny ještě víc do extrémů). K pokoji, který nebyl zas tak velký, ale měl obří postel, příslušela i parádní koupelna, trochu vachrlatý internet a nepříliš zdatný větrák, ale na první aklimatizaci vystačil. Když jsme sjížděli z hor na korbě, tak foukalo a příjemně nás to ochlazovalo, ale jakmile jsme z auta vystoupili, začali jsme se o to víc péct, a tak i horší větrák přišel vhod.

A to už se začaly ozývat žaludky, že by také něco rády, a vyrazili jsme na průzkum jídelních možností po okolí. Nejdřív jsme samozřejmě zamířili na trh, kam jinam. Byl už trochu unavený, přeci jen v Laosu se většina obchodních aktivit odehrává od brzkého rána a po poledni skoro vše zalejzá. Naštěstí tu pani vařily nudlopolívky, tak jsme neodolali. No… přijet sem odjinud, tak budeme asi celkem spokojení, ale po Vietnamu, jehož pho a búnům se jen tak něco nevyrovná, nám to chutnalo jak z bujónu. Budeme si muset zvyknout na poněkud nižší level. Aspoň ale v polívce byla spousta masa, naloženého bambusu a čerstvých bylinek. Pak jsme se vrátili na „náves“, koupili kilo nazelenalých pomerančů za 5 000 kipů (na žízeň ideální!) a pokračovali přes visutý most do části vesnice za řekou. Míjely nás děti ve školních „uniformách“, rozesmátí kluci a holky, jejichž největší zábava byla z listů v sešitě skládat vlaštovky a házet je z mostu do řeky. Vyzkoušeli jsme všechny 3 zdejší bankomaty, ovšem jeden nám kartu vůbec nevzal a ostatní chtěly nemalý poplatek 20 000 kipů za výběr.  Doplňovárnu vody se nám najít nepodařilo, a tak jsme se museli spokojit s lahví z obchodu za 5 000 kipů (tedy necelých 15 Kč) a doufat, že to ve větších městech bude lepší.

Potom jsme se vydali do zdejšího přístaviště lodí, odkud by měly jezdit pravidelné spoje jak na sever, tak na jih po krásné řece Ou (Nam Ou). Plánovali jsme toho po ní nacestovat docela dost nejdřív směrem na sever, a potom možná zase dolů. Dřevěná budka „pokladny“ byla opuštěná, jen s vyvěšeným jízdním řádem a cenami, což bylo fajn, jenže o chvíli později se s námi dali do řeči dva mladíci (poměrně slušnou angličtinou, jejíž častý výskyt tady nám celkem vyrazil dech) a vysvětlili nám, že na jih do Hat Sa se nedá lodí dojet. Postavili tam totiž přehradu, takže se jede jenom kus, pak se musí přesednout na tuktuk (=taxi), přehradu přejet a pod ní zase nasednout na loď, kterážto se ale tím pádem platí de facto dvakrát. Jelikož podobný problém byl zřejmě i s cestou na sever, tak jsme se nakonec rozhodli pro jimi doporučenou, nejjednodušší, nejlevnější, i když trapně mastňáckou variantu jízdy autobusem přes Pak Nam Soy (20 000 kipů) do Phongsali (50 000 kipů). Kluci nám radili autobus z důvodu, že je levnější, pohodlnější a je jistota, že pojede. Po pravdě řečeno, po Vietnamu, kde nám snad nikdo nic užitečného (nedej bože pro ušetření peněz) neporadil, bylo toto příjemné osvěžení. Ve spojení s dopoledním stopem a celkově tady lidmi docela milými, to bylo takové fajn přivítání v zemi, na kterou jsme měli smíšené vzpomínky…

Nakonec jsme se vydali posledním možným směrem, k autobusovému nádraží, ale bylo nám hrozně vedro, a tak jsme skončili u benzínky, kde nám strejda oznámil, že k autobusáku to jsou 2 km. Fajn, to zvládneme bez tuktuku, až odsud budeme odjíždět (což v Laosu není samozřejmost). Cestou zpátky jsme nakoupili vodu a dokonce sehnali sirup Queen, naši oblíbenou thajskou značku. Zbytek odpoledne jsme potom strávili už v pokoji doháněním deníku a fotek – přeci jenom nám teď tři dny všechno stálo.

Pro večeři jsme vyrazili až po 7. A to je v Laosu tuze pozdě. Všude bylo mrtvo, jelo jen pár obchůdků a jedna žrádelna. V restauraci u jednoho hotelu, kde to asi vlastnili Vietnamci (měli com binh dan, stavěli tu VIET-LAO autobusy), jsme se zkusili zeptat na com, ovšem cena 25 000 kipů (cca 75 Kč – ve Vietnamu jsme se většinou do 33 Kč vešli) nás rychle vypoklonkovala a skončili jsme v té jediné žrádelně, kam se stahovali všichni jídelní opozdilci, na nudlopolévce za 10 000 kipů. Stejně jako na trhu byla dobrá, ale na zasycení by člověk musel sníst tak tři.

Cestou zpátky ještě vodu (plus jsme měli dvě malé od hotelu, to bylo příjemné), místo dezertu kafíčko, trochu popracovat, no a spát se šlo zase někdy ve 3!

PÁTEK 25.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ ČTVRTÝ – VEGET V MUANG KHOA

Trochu jsme se pováleli asi do půl 9, a pak nás ven vyhnal hlad, jak jinak. Zamířili jsme automaticky na trh, jenže včerejší teta s dobrou polívkou tu nebyla. Zkusili jsme tedy jinou, která hoooodně šetřila masem, jen pár kousíčků mletého nám plavalo v misce. Kromě ní tu ostatní tety prodávali jen různé želé a sladké kaše, nic pro nás. Po snídani jsme obešli několik obchůdků a pořídili laoskou SIM kartu a dobíjecí kupón (10 + 10 000 kipů) a vydali se na delší procházku na onen autobusák. Míjeli jsme bambusové chýše i pěkné vilky, miniobchůdky a restauračky s jedním stolem, které vlastně vytvořily asi 4 „před-vesnice“ Muang Khoa. Viděli jsme taky zdejší okresní nemocnici, která měla na plotě rozvěšené vyprané, zelené, doktorské pláště… No, ne nadarmo se říká, že když má člověk v Laosu nějaké zdravotní problémy, tak nejlepší je se co nejrychleji dopravit do kterékoliv okolní země a řešit to jinde:-)

Na „transportation terminal“ nám strejda potvrdil ranní spoj do Pak Nam Soy v 8:30, je to stejný autobus jako do dalekého Oudomxay, takže můžeme očekávat nával. Okolo zevlovalo několik řidičů menších busíků, ale jinak tu chcípl pes, což nás ani nepřekvapilo, vzhledem k tomu, že v Laosu mají taky ten nepěkný zlozvyk stavět nádraží daleko, daleko za veškerou civilizací. Co jsme potřebovali, jsme věděli a mohli jsme se vydat na pozvolnou zpáteční cestu. Udělal nám radost malý krámek se vším možným, především ale s pěknými, baňatými banány – 5 ks za 2 000, tak bereme rovnou 11 ks za  4 000 kipů a spokojeně se s nimi cpeme za chůze. Strávili jsme výletem celé dopoledne a zpět šlapali v nejteplejší části dne, takže z nás lilo jak z konve a rádi jsme se zašili do pokojíku pod větrák. Zdlábli jsme instantku, vypili kafe, já vyprala a Petík zpracoval várku fotek.

Za večeří jsme vyrazili už v 6, ale to jsme si moc nepomohli. Nakoupili jsme tedy akorát nové instantky do zásoby, balíček malých muffinů, a chtěli zase nudlopolévku. V restauraci dnes nebyl pán jako včera, ale jenom mladá holka, co se věnovala mobilu a na naše snahy o domluvu jen kroutila hlavou. Pak jsme si všimli, že u stolu zrovna dojedla malá holčička misku rýže a jde si z velkého hrnce nabrat novou, tak jsme začali nadšeně ukazovat na kotel rýže, že to je přesně to, po čem neskonale toužíme. Holka pochopila a pravila, že „sticky“ rice (lepkavá rýže) stojí 20 000 kipů za kilo. Poručili jsme si tedy 200 g za 4 000 kipů a požádali, jestli si to můžeme sníst tam. Můžeme, ale nádobí nedostaneme, takže jsme vzali pytlík suché sticky rice, a protože nebylo k dispozici nic jiného, tak jsme přímo do něj nacákali sójovou, rybí a chilli omáčku, aby to aspoň klouzalo do krku. Definitivně jsme pochopili, že za dva roky tu možná spravili pár silnic, ale co se týká jídla (respektive jeho nedostatku za rozumnou cenu a nedostatku obecně), tak se nezměnilo vůbec nic a Laos pro nás zůstává těžce hladovou zemí. Chjo.

SOBOTA 26.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ PÁTÝ – CESTA DO PHONGSALI

Jelikož jsme si zvládli zabalit už večer, tak jsme to nemuseli ráno hrotit podle budíku v 6, ale v klidu jsme si vstali po půl 7, všechno nachystali a vyřídili, rozloučili se s naší paní mámou a vyrazili na nádraží. Na ulicích to žilo, přeci jenom je to nejrušnější část dne, akorát pro nás zase nic zajímavého k snědku. Na nádraží jsme dorazili v 7:45, koupili lístky (20 000 kipů za 36 km!) a čekali společně asi s desítkou dalších cestujících. Když se ani v 8:15 pořád nic nedělo, tak jsme se jali nakládat naše bágly do autobusu, abychom zase nesplakali nad výdělkem, až nám všechno zaberou, a postupně se k nám přidali ostatní. V půl 9 jsme opravdu vyjeli a další 2 hodiny se klikatili údolím hnědé a rozvodněné řeky Ou, mezi kopci porostlými džunglí a bambusovými osadami.

Po 10. jsme přijeli do Pak Nam Soy, vesničky a nádraží na křižovatce dvou hlavních silnic téhle části země. U děduly v domečku jsme koupili lístky do Phongsali, ovšem ne za 50, ale rovnou za 65 000 kipů, bus měl jet v 11. Kecli jsme sebou na dřevěné lavičce, já si vytáhla tablet, že budu chvilku psát a Petík se vypravil na lov snídaně + svačiny + večeře. Našel ale akorát nechutné, seschlé, upečené netopýry. Kdyby nevypadali, že tam takhle leží už několik dní, tak bychom je asi klidně zkusili, ale takhle jsme se spokojili s fotkou. Mezitím přijel velký autobus, dokonce jakoby patrový, ale spodek se využíval jako nákladní prostor a lidi seděli jenom nahoře. Ve chvíli, kdy se na nádraží zjevil Petík s velkým svazkem banánů, nás začal nahánět klučina od autobusu, a tak jsme se akorát naložili a mohlo se jet.

Jestli na hlavním východo-západním tahu Laosané za poslední roky trochu spravili silnici, tak horský úsek do Phongsali se jim do plánů už rozhodně nevešel. Dostavily se klasické pocity při jízdě autobusem v Laosu, a to hlavně těžká nevolnost. A co teprve měli říkat chudáci místní, co nejsou na cestování vůbec zvyklí. No jak říkám, klasika… Už jsme věděli, co nás v laoských autobusech čeká, takže nás to vůbec nepřekvapilo:-) Chvílemi jsem měla pocit, že v poměrně naplněném autobusu jen my, dvě Francouzky a běloška přes uličku nezvracíme. Naštěstí klučina stewart v každé stanici rozdával blicí pytlíky, tak byli všichni zásobení. Škoda jen, že jim stále nikdo nevysvětlil, že když při každé pauze běží do restaurace doplnit „munici“, tak budou ty pytlíky pořád potřebovat:-D

Jinak za oknem se míhaly čím dál tím vyšší hory, většinou i celkem zarostlé, jen sem tam kaučuková nebo banánová plantáž. V každém údolí, kterým jsme postupně projížděli, byla jednoduchá vesnice, hezky posazená mezi zelenožlutá rýžová pole. V jedné z nich nás čekalo trochu zvláštní překvapení. Na kraji velkého placu, kde parkovaly autobusy, byl na řetězu uvázaný medvěd, asi ušatý, který ve zdejších lesích nějakým záhadným způsobem ještě občas přežívá. Medvídě vypadalo celkem v pohodě, mělo vodu, jídlo (hrnec rýže s vařeným bambusem – o mnoho lepší stravu, než třeba my:-)), řetěz celkem volný, ale stejně… Laosané ho do volné přírody asi jen tak nepustí, takže při nejlepším skončí jako domácí „mazlíček“. Nebylo nám z toho pohledu moc veselo… Velkou část cesty jsme zaspali, částečně schválně, abychom nemuseli řešit rozjívené žaludky. Poslední asi 10 km úsek cesty nás ale rozhodně spát nenechal – silnice se teprve stavěla nebo opravovala, každopádně autobus poskakoval jak na tankodromu.

Na autobusák v Phongsali jsme dorazili kolem půl 6, odmítli tuktuky do centra, vyfotili si jízdní řády a vyrazili pěšky na úpatí dalšího kopce, pod kterými se městečko rozkládá. Lidi se na nás většinou usmívali, mávali, někteří zdravili. Když už, tak krásným „Sabaydee!“ a ne trapným „Hello!“ Řešili jsme, jak poznáme, že už jsme v centru, respektive v Phongsali, protože mezi ním a stejnojmenným nádražím jsou asi 4 další vesnice:-) Na hlavní ulici jsme obešli několik guesthousů (hnusné nebo drahé nebo obojí), jenže se mezitím setmělo a situace začala vypadat zoufale. Kecli jsme si na zadek a zkoušeli trochu googlit, načež jsme si uvědomili, že jsme vynechali ještě jeden guesthouse na začátku jejich bloku, na netu dobře hodnocený. Zkusili jsme se tedy vrátit a najít ho, mělo to být podle směrovky jen 50 m, ale nic. Nebo ne ten, co jsme hledali, ale stál tam jiný, celý fialový, osvícený domek, hezký pokoj se vší výbavou včetně rychlovarné konvice na chodbě a za 80 000 kipů. Zaplatili jsme zatím jednu noc a Petík si sám vypsal účtenku. Udělali jsme si polívku, kafe, zase polívku, čaj, naplánovali jsme zítřejší výšlap a v půl 2 konečně odpadli:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.