Laos 2 – Phongsali uprostřed hor, čaje a etnik

...aneb jak jsme lezli na horu Phou Fa, našli čínské domečky, navštívili etnomuzeum i nejstarší čajovou plantáž a zamkli si omylem motorku
Laos 2 - Phongsali uprostřed hor, čaje a etnik
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

NEDĚLE 27.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ ŠESTÝ – HLAD A VEGET V PHONGSALI

Vychrupali jsme se skoro do půl 8, pak si dali kafíčko, čajíček, něco trochu popracovali a kolem půl 11, když přešla docela brutální přeháňka, jsme vyrazili na obhlídku Phongsali a lov jídla. Kam jinam, než na trh. Překvapilo nás, že i kolem poledního tu stále bylo dost farmářek, ovšem jejich ceny nás překvapily ještě víc – většina zeleniny 10 000 kipů za kilo (cca 28 Kč), brambory 8 000, 12 banánů za 8 000 kipů. Takže z plánovaného dokoupení zásob toho moc nezbylo, tyhle ceny byly na asijský trh opravdu dost přemrštěné:-( Přečkali jsme tu další slejvák a jenom sledovali, jak se občas někde provalila igelitová střecha nebo stěna. Jó, monzuny, to nejsou žádné májové deštíčky, ale protržená hráz – voda se valí z nebe na střechy domů, ze střech na ulici, po ulici všude, kam jí to terén dovolí. Valí se městem, valí se lesem, valí se po polích a cestou strhává všechno, co se nedokáže dostatečně pevně držet. Asi tak 10 minut, a pak je po všem. Jako když utne:-) No a turista může zase pár hodin v klidu obcházet, co potřebuje…

Prošli jsme trhem do vyššího patra Phongsali a dostali se do historické části. Silnice tu byla dlážděná kočičími hlavami (stejnými jako u nás, žádný strach) a domky takové roztomilé, napůl dřevěné a napůl zděné. Jde poměrně o unikát, neboť tato lokalita je jedna z mála v Laosu, co nebyla zničena během bombardování za vietnamské války (pokud by vám přišlo divné, jak se vietnamská válka týká Laosu, tak si přečtěte třeba jeden z našich starších zápisů o laoském Phonsavanu a Planině džbánů, které jsou dodnes oblastí nejvíc zamořenou nevybuchlou municí, a díky nimž je Laos považovaný za nejvíc bombardovanou zemi ve válečné historii). Tyto původní domy jsou pozůstatkem po přistěhovalcích z čínského Yunnanu a opravdu na nich uvidíte rukopis asijských china townů – patrové domky, kde vždycky bydlí minimálně jedna početná rodina, nebo spíš celý „klan“. Je to opravdu hezká čtvrť a lidé nás zdravili celkem s úsměvem, jenomže jsme tu zase nenašli vůbec nic k snědku – oni tady snad nejí, nebo co?! Už jsem začínala být mírně hysterická, protože poslední pořádné, pevné jídlo jsme měli někde ve vietnamském Dien Bien Phu, tedy před nějakými 5 dny.

Aspoň pro náznak nějaké stravy jsme se museli vrátit na hlavní ulici a v malém obchůdku typu „garáž“ jsme nakoupili instantky (většinou tu měli thajské, což jsou nejlepší instantky na světě, tak aspoň že tak) a melounové minimuffiny, což byla zase jednou chemikova pomsta, ale jak známo, hlad je nejlepší kuchař, že?;-) O kus dál pak byla nejlevnější restaurace ve městě, nicméně my jsme si tu mohli dovolit zase tak akorát suchou rýži, což jsme si taky objednali. Tentokrát aspoň civilizovaně na talíři, ovšem na dochucení zase jenom to, co bylo na stole:-) No ale nebudeme z toho v žádném případě dělat tradici…

Uličkou kolem našeho hostelu jsme prošli naopak do spodní části města, která se soustřeďuje kolem rybníku, skoro taková klasická česká náves:-) Domy nejblíž rybníku byly všechno restaurace, kde posedávala zdejší (zlatá) mládež, kouřila a popíjela z plechovky coca colu nebo z lahve Beer Lao. To už ale zase začínalo krápat, a tak jsme se šli uklidit do hostelu, než nás to bude chtít někam spláchnout. Než se začala vařit voda na instantní nudle, tak lilo jako blázen, a nakonec i dost dlouho. Zůstali jsme pak už po zbytek dne zalezlí a doháněli resty, jenom jsem skočila pro novou várku muffinů, tentokrát jsem ale vyštrachala raději čokoládové:-) Jinak barel s vodou byl velkým bonusem našeho hotýlku!

Kolem osmé na nás někdo ťukal, což nás až tak nepřekvapilo vzhledem k tomu, že jsme byli první dveře na ráně pro nově příchozí, a také že majitelé se v této části domu moc nevyskytovali:-) Byla to trojice, co se chtěla ubytovat ve vedlejším pokoji a hledala majitele. Poslala jsem je tedy za roh, kde naši domácí bydleli, a za chvíli už vedle spokojeně vrzaly dveře. Podle debaty o horkém čaji, co jsem zvenčí slyšela, se asi budeme prát o varnou konvici:-)

PONDĚLÍ 28.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ SEDMÝ – VÝŠLAP SKORO NA PHOU FA A ETNOMUZEUM

Vstali jsme v půl 8 a venku krásně jasno, takže nebyl čas na hrdinství, popadli jsme téměř zabalený batůžek ze včera a vyrazili, že si zkusíme vyšlápnout na horu Phou Fa, která se tyčí nad Phongsali a měl by z ní být údajně parádní výhled. Trasu jsme nastudovali na Google Maps, nechali cestičku se klikatit lesem a vystoupali mnohem víc přímo a s mnohem větší námahou po schodech:-) Minuli jsme starou pokladní budku, dávno opuštěnou, ale došlo nám, že tak jednoduché to nebude. A nemýlili jsme se. Asi po 15 minutách funění do schodů jsme se ocitli na příjemné lesní mýtině s lavičkami a stoly, některé z nich dokonce měly díru, aby se v nich mohlo grilovat. Co by to ale bylo za laoskou zajímavost, kdyby tu chyběla ta pokladna, že?:-) Na domku visely parádní plakáty odkazující na okolní čajové plantáže a zbylou zvířenu, a pak si tu člověk mohl zaplatit 5 000 kipů za to, aby se vyšplhal po dalších schodech na vrchol, a tam se mohl podívat na cca 10 let „starou“ pagodu. Nebo tam může vyjet na motorce + 3 000, případně autem + 8 000 kipů. To nás tak znechutilo, že jsme se usadili na lavičku, řešili, kam a jak tedy dál, a rýpali se přitom v zajímavých plodech, co tu všude byly popadané v marné naději, že třeba nějak poznáme, jestli nejsou jedlé.

Etnicky pestrá provincie Phongsali

Phongsali je nejsevernějším výběžkem Laosu, velmi hornatá a obtížně dosažitelná oblast. Proto se zde první kmeny usadily až velmi pozdě oproti okolním regionům. Doputovali sem z nižších oblastí Laosu, z území dnešního Vietnamu a ve velké míře z tibetského podhůří krásného (čínského) Yunnanu. Dnes se v tomto výběžku, tak trochu skřípnutým mezi Čínou a Vietnamem, nachází lehce přes 600 vesnic různých etnických skupin. Zdejším obyvatelům slouží k obživě jejich pole, farmy a zahrady, kde pěstují především rýži, kukuřici, kardamom, čaj, cukrovou třtinu, kaučuk, v údolních oblastech je to pak také říční rybolov a v minulosti též bavlna. Částečně s těmito surovinami také obchodují mezi sebou.

Historicky jde o území, kam vždy zasahoval jak čínský (podhimalájský Yunnan a království Sipsongpanna z 12. století), tak vietnamský (útočiště vojáků Vietminhu v boji o nezávislost na Francii) vliv. V roce 1975 pak byla země sjednocena pod vládou komunistické strany Pathet Lao, kterýžto stav zatím zůstává nezměněn. Strana pozakládala tradiční komunistické spolky a organizační struktury i v odlehlých horských vesnicích. Starostové jsou voleni svými spoluobčany, ovšem kandidátku vždy sestavuje Strana.

I přes komunistickou povahu státu si ale odlehlý phongsalský výběžek žije celkem v poklidu a láká cestovatele, kteří rádi poznávají cizokrajná etnika. Obyvatelé se dnes řadí do 15 základních skupin: Lao, Tai Lue, Tai, Tai Yang, Tai Neua, Khmu, Bit, Hmong, Lu Mien, Akha, Phounoy, Sila, Hani, Lolo a Ho, ovšem podle jejich vlastního dělení se dá rozlišit více než 40 kmenů. V průběhu historie se zdejší lid rozděloval podle různých kriterií:

v době monarchie:
– kha = otroci
– tai = svobodní

60. léta:
– Lao Loum = lidé nížin
– Lao Theung = lidé z vysočiny
– Lao Soung = lidé z nejvyšších oblastí hor

dnešní dělení vychází z jazykových rozdílů a souvislostí:
– skupiny Tai = lidé z nížin (Lao Loum) + jazyková skupina Tai-Kadai
– Khmu a Bit = lidé z vysočiny (Lao Theung) + jazyková skupina Mon-Khmer
– Pisou = Phounoy, Seng + lidé z vysočiny čínsko-tibetské jazykové skupiny
– Akha = lidé z hor (Lao Soung) čínsko-tibetské jazykové skupiny
– ostatní = Ho, Hmong, Mun, Alou + lidé z hor čínsko-tibetské jazykové skupiny a skupiny Hmong-Yao, ovlivněné původní čínskou kulturou

Pro obyvatele horských oblastí je ale určující prioritou nejbližší společenství, které hovoří stejným jazykem, uznává stejné zákony a dodržuje stejné tradice a zvyky. Proto se manželství zpravidla uzavírají uvnitř „kmene“. Naproti tomu ale dva přátelé z různých kmenů se mohou stát tzv. „pokrevními bratry“, čímž vzniká pevné pouto mezi nimi i jejich rodinami. Z výše uvedeného vyplývá jeden zajímavý fakt, a sice že rodiny, nebo i celé rody, vlastně mohou dobrovolně změnit kmen a tedy společenství, ve kterém žijí.

Po chvíli za námi přišel klučina od pokladny jménem Palani, trochu promrskat anglická slovíčka. Dozvěděli jsme se, že pochází z kmene Akha Nouheu a jeho rodina žije ve vesnici kus odsud, ale on sám teď přebývá v Phongsali, protože tu studuje angličtinu. Vysvětlil nám, že zrovna včera se v Phongsali slavil Nový rok kmene Phounoy, který jsme se naučili rozeznávat podle červených bambulek na oblečení a taškách. Je pravda, že když jsme se včera courali městem, tak jsme občas zahlédli nějaké pokusy o oslavy, hlavně tedy skromné ohňostroje. Údajně bylo také všude jídlo (haha, tak možná v domácnostech) a lidé nosili obětiny do chrámů. No… já bych řekla, že tu slavili buď hodně vlažně, nebo v soukromí, protože něčeho více bujarého bychom si na 100 % všimli, v tomhle ospalém městě:-)

Za zhruba hodinu, co jsme tu seděli, se stihlo totálně zatáhnout, mraky se přes nás přehrnuly a i poslední zbytky motivace se za peníze někam škrábat, zmizely. Když se zase udělalo pěkně, už jsme byly na cestě dolů, holt stejně, jako jsme se sem dostali. Další dnešní skvělý nápad byl jít se podívat do čajové továrny, asi 2 km za Phongsali. Vyrazili jsme po „výpadovce“ z města, ovšem hned po pár metrech nás čekal ohromně rozbahněný úsek. Jen tak tak jsme ho prošli, nohy sice zacákané, ale projít to bez utopení boty se dalo. Místním je to fuk – v těchto místech už se pěšky nikdo nepohybuje, buďto jede auto, nebo motorka, a ty si musí dát pozor tak akorát na to, aby nedostaly smyk. Bohužel za dalších asi 100 m to bylo podobné. Ne, mnohem horší. Podle toho, jak se tu bořila auta a motorky, jsme odhadovali, že bychom měli bahno tak někam po kotníky. A jelikož jsme věděli, že tyhle laoské, venkovské „zajímavosti“ zas tak úplně extra zajímavé nejsou, a jdeme ven spíš proto, abychom jen neseděli na zadku, tak jsme se na brodění bahnem vykašlali a dali si jenom ten mírnější úsek zase zpátky.

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Zkusili jsme tedy poslední směr, kterým jsme ještě nešli, a dostali se do další prohlubně, kde byl tentokrát onen místní chrám. Po včerejších oslavách tu zbylo dost darů a „obětí“ donesených lidmi. Nechávali je na hrobech. Většinou to bylo ovoce a květiny. Banány všude. A my měli 5 denní hlad. Ukrutný. A věděli jsme, že je tady to ovoce zanechané napospas zkáze, nebo maximálně opicím… Ach jo, hrozná muka. Nakonec jsme ale odolali svatokrádeži a všechno nechali tak, jak bylo:-)

Kolem dalšího rybníčku a skrze čtvrť se starými čínskými domy jsme se vydali zpátky na hlavní ulici. Děti v mini školních uniformách, co se vracely ze školy, nás stydlivě zdravily. Rozhodli jsme se znova zkusit trh, ale znova stejná slabota. Koupili jsme aspoň plechovku něčeho, co se tvářilo jako kondenzované mléko do kafe, jenže nebylo. Bylo to řídké, jen trochu slazené, takže jsme toho měli mnohem větší spotřebu na skleničku kafe, a zbytek se nám během 2 dnů zkazil:-( 7 000 kipů. Takže červeno-bílé plechovky značky Carnation (která je jinak super), ve kterých to moc šplouchá, NEBRAT!

V pokojíku jsme si udělali instantku k obědu, kafíčko a čajíček, a někdy po 2. hodině se vydali na návštěvu aspoň něčeho zajímavého – etnomuzea v Phongsali. Vstupné stálo 10 000 kipů na osobu a dostali jsme se za to do 3 malých, zhasnutých a horkých místností, kde ale bylo vystaveno oblečení všech okolních kmenů, a hlavně dokonalé cedule o jejich životě, vždy popsané laosky a anglicky. Prohlédli jsme si tedy pečlivě hlavně oděvy a ozdoby, pár předmětů denní potřeby, cedule pečlivě nafotily a mazali rychle na vzduch:-)

Odpolední sérii přeháněk jsme už pak přečkali v pokoji a po 2 dnech hladomoru jsme měli našetřeno dost, abychom se mohli „rozšoupnout“ a dát si každý nudlopolívku. Byly v ní kousky vepřového a jakési špenátoidní listy, chyběly jen čerstvé bylinky. Věci na dochucení jsme si drze vzali sami z jednoho pultíku, kde to měli nashromážděné, když se nám to slečna neobtěžovala přinést sama. Nevadí, Vietnam nás naučil, že upejpáním člověk ochuzuje jen sám sebe:-) Večer potom završila nová várka slunečnic, kafe a muffinů a bylo zase na chvíli dobře:-)

ÚTERÝ 29.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ OSMÝ – MOTORKOU NA ČAJOVÉ PLANTÁŽE A DO PHONGSALI PŘÍSTAVU

Phongsali a jeho nejbližší okolí už nám nemělo moc co nabídnout, předpověď počasí i realita byly dobré, a tak jsme dnes zvolili jediný možný program – výlet na motorce! Včera jsme se na pár místech poptali, v cestovce Amazing Laos chtěli 100 000 kipů, v restauraci, kde jsme jedli, 80 000 kipů, ještě nám paní dojela přifouknout kola a načepovat skoro plnou nádrž, paráda:-) Z Amazing Laos a infocentra vedle hotelu jsme měli docela slušné mapičky, proběhla i konzultace s Google Maps, a tak jsme mohli s klidným svědomím vyrazit za prvním a hlavním dnešním cílem, přes 400 let starou čajovou plantáží.

V podstatě ještě v Phongsali jsme sjeli ze silnice na hlinito-štěrkovou cestu, která ale byla v pohodě, rovná, uježděná, jen 2 nebo 3 rozblácená místa jsme museli překonat. Z údolí stoupaly mraky a nutily nás často zastavovat a fotit scenérie hor. Nikde nikdo. Nádhera! Během cesty jsme projížděli i několika rákosovými vesničkami, a tam se vždycky objevil kousek asfaltu. Nicméně všude pobíhala kuřata, štěňata a prasátka, takže opatrnost byla na místě. Dokodrcali jsme se až k větší vesnici Ban Komaen a podle ukazatele „Pavilion & Tea Exhibition“ zaparkovali. Postávalo tu okolo několik chlápků z domků okolo, ale vstupné kupodivu nikdo nechtěl, to bylo dost překvapivé. Brzy nám ale došlo proč – Pavilon s výstavou byl zavřený a po nějakých velkých stromech ani vidu, ani slechu. Hmm, divné.

Vrátili jsme se dost rozčarovaní k motorce a zjistili, že nejsme schopní odemknout zapalování  – náš klíček měl vyžvatlanou tu stranu, kterou se otevírá zámek, ale toho jsme si samozřejmě nevšimli, když jsme jej zavírali. Bezradně jsme chodili okolo stroje a přemýšleli, co tak asi jako s tím – na to, abychom to dotlačili zpátky, jsme byli moc daleko. Chlápci okolo taky koukali (co jiného by měl taky Asiat v blízkosti běloby dělat?), tak jsme je zkusili požádat o pomoc. Pochopili to naštěstí rychle, jenže sehnat něco, čím by šla krytka zámku vypáčit, to chvíli trvalo. Nakonec se to jednomu z nich povedlo nějakým jeho vlastním klíčem, což nás na jednu stranu trochu zarazilo (ok, není potřeba zamykat motorky, když si je každý druhý odemkne vlastním klíčem…), ale hlavně nám spadl obrovský kámen ze srdce. Přišlo mi, že chlapík, co byl nejvíc komunikativní, kuňknul „10 000“, ale ztratilo se to v nastalém hlaholu, tak jsme to neřešili, sedli na motorku a odjeli:-)

Projeli jsme část silnice dál mezi plantážemi, přes další miniaturní vesničky, a potkávali sběrače a sběračky čaje s velkými plátěnými pytli přes rameno nebo zachycenými kolem hlavy. V jednom bodě jsme se zase otočili nazpátek, protože cesta vede snad ještě do jedné vesnice, ale tam končila, a už nebylo třeba tam zajíždět, nebylo by to jiné. Krásné výhledy do hlubokých údolí jsme si vychutnali ještě jednou, a pak zaparkovali poblíž Ban Komaen u něčeho, co vypadalo jako rozestavěný památník.

Zároveň odsud ale stoupala cestička mezi čajovníkové stromy, tak jsme neváhali a vyrazili na průzkum – čajovníky, pod kterými se prochází, jsme totiž ještě neviděli, vždycky všude byly sestříhané jako živý plot do výšky pasu nebo maximálně ramen. Horší bylo, že mezi jejich korunami se proplétaly hustě pavoučí sítě a všude, jakmile člověk zvedl hlavu, viseli pavouci. A ne zrovna drobečkové. Myslím, že arachnofoba by sem nedostali ani heverem, i my jsme raději zpozorněli, protože zaplést se obličejem do něčeho takového, to nechce nikdo. Po schodech jsme vystoupali na kopeček ke krásnému altánku, kde jsme si dali kratší pauzu, a pak pokračovali dolů a na druhý kopeček. Čajovníky všude a dokonce čím dál tím vyšší. Později jsme porovnali informace o výšce těch nejstarších stromů, fotky z míst, kde se mají nacházet, a zjistili, že to muselo být právě tady, ve vzrostlém háji, kterým jsme také dvakrát prošli. Jenom by mě teda fakt zajímalo, jak se na takovéhle plantáži sklízí vrchní dva lístky každé rostliny…

Za dvěma kopečky s čajovníky byl kus klasického džungloidního lesa a v něm poměrně velký, ale úplně opuštěný chrám. Evidentně také dějiště včerejších oslav, zbyl tu pěkný bordel:-( Před chrámem nás pak upoutal další „hustej“ pavouk v trávě – velký a výhružně, žlutočerně zbarvený. Vrátili jsme se čajovým hájem do altánku a poseděli trochu dýl – moc se nám tu líbilo, i výhled docela ušel, jak to bylo vyvýšené místo. Takže nakonec s čajovou plantáží, kde se sklízely lístky údajně už před 400 lety, velká spokojenost, a mohli jsme se vrátit. Přiměřeně fotografickým tempem jsme dojeli do Phongsali a já nakráčela do zdejší kampeličky, že bych teda jako chtěla vyměnit peníze. Následoval tento proces:

  1. Slečna č. 1, která umí trochu anglicky, mi sděluje kurzy a posílá mě vedle ke slečně č. 2.
  2. Slečna č. 2 zkoumá dolarovou bankovku a za pomoci slečny č. 1 mi vysvětlují, že je popsaná a nevezmou mi jí.
  3. S jinou bankovkou jdu rovnou ke slečně č. 2, ta jí nechá projet skenerem, kývne souhlasně hlavou a posílá mě ke slečně č. 1.
  4. Čekám, až slečna č. 1 obslouží někoho jiného, mezitím slečna č. 3 a sekuriťačka zkoumají můj pas a sáhodlouze přepočítávají peníze.
  5. S předvyplněnými dokumenty, mojí dolarovou bankovkou a bez pasu mě posílají ke slečně č. 2.
  6. Slečna č. 2 přepočítává kipy, podepisuje formulář, nechává mě podepsat formulář, znova přepočítává kipy, a pak mi je konečně dá.
  7. Pas si musím sama vyžádat, ale po 30 minutách můžu konečně VYPADNOUT!

Petík zatím stihl dojet koupit a skoro sníst pytlík slunečnic:-)

Zbývaly nám 2 hodiny světla a bylo nám líto už vracet motorku, tak jsme se rozhodli, že zkusíme zajet do přístavu Phongsali, což je vesnička asi 20 km odsud, dole v údolí, na břehu řeky (Nam) Ou. V deníku to mám záhadně pojmenováno jako Hat Sa, ale v mapě leží Hat Sa úplně jinde, tak se tím raději moc ohánět nebudu:-) Vyrazili jsme po cestě, kudy jsme se včera pokoušeli dojít k továrně na čaj. Nejhorší bahnité úseky trochu proschly a nebyl problém je projet, ovšem celkově ta cesta byla příšerná. Docela prudký kopec dolů, občas serpentiny, většinou ten hnusný velký štěrk, na kterém má člověk pocit, že se pod ním ta motorka každou chvíli rozpadne, anebo při pokusu ubrzdit ten spád to s ním smýkne někam do škarpy. Byli jsme rádi za průměrnou rychlost 20 km/h.

Dojeli jsme do řeky. Doslova. Silnice prostě končí v řece (ano, tam kde začne vesnická civilizace, se hnusoštěrk opravdu promění na asfaltku), hned pod autobusovým nádražím. Řeka, která jsme doufali, že tady v horách bude hezká, průzračná, byla totálně hnědá a poměrně rozvodněná. Chvíli jsme pozorovali ruch v okolí, protože na řece se toho moc nedělo, poseděli jsme v budce na nádraží, posvačili zbylé slunečnice a užívali si o několik stupňů vyšší teplotu, než v Phongsali (1430 m.n.m.). Pár místních pozdravilo, prohodili jsme pár slovíček, ale nic zásadního. Jenže den se krátil a na hrdinství nebyl čas – kodrcat se tou příšernou cestou nahoru za tmy by bylo dost o zdraví, a tak jsme sedli na pekelný stroj, Petík to natúroval, jak to jenom šlo, a valili jsme. Díky tomu, že do kopce nemusel brzdit, hlídat tolik stabilitu a bát se smyku a pádu, jsme vyletěli jak tryskomyši za 45 minut jsme parkovali v Phongsali před restauračkou, kde jsme motorku vraceli. Paráda:-)

Uvažovali jsme chvíli o rýži, ale skončili jsme u nudlopolívek, přeci jen pro každého vlastní porce, to je něco, co se cení!:-) Pak jsme zašli na trh a nestačili se divit, protože tu bylo dokonce živěji, než ráno, o poledni ani nemluvě. Koupili jsme banány a sladké smaženky, pak ještě muffiny a slunečnice, uvařili čaj a zavládla spokojenost. Jenom balit se fáááákt nechtělo, tak jenom z lehka a zbytek jsme nechali na ráno…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 99.3 km
Max elevation: 1519 m
Min elevation: 400 m
Average speed: 21.27 km/h
Total time: 06:34:04
Download file: 15126.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..