Omán 14 – Túra Muscatem za indickými vízy a historická Nizwa

...aneb jak to dopadlo s indickými vízy, co je malayalam a proč v pátek kolem poledne moc lidí nepotkáte
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kuala Perlis

ČTVRTEK 8.1. – den stý patnáctý – VSTUP DO INDIE POVOLEN

Autobusové nádraží v Muscatu, hlavním a moderním městě nás dost překvapil – především tím, že prakticky neexistuje. Busy parkují ve čtvrti Ruwi kolem jakéhosi kanálu, v okolních ulicích pak sídlí cestovky prodávající lístky. Naší první, ale naléhavou starostí bylo najít WC, až pak jsme mohli začít rozumně uvažovat, kam a jak dál,  jistě to znáte:-) Zachránil nás mall opodál, a KFC, na malém nádraží místních autobusů jsme si potvrdili, že přes Muscat žádný nejezdí, všechny mířily ven z města. Vydali jsme se tedy podle mapky k indické ambasádě (agentuře BLS), ovšem to ještě trvalo, než jsme tam dorazili…

Nejdřív jsme prošli zajímavou bankovní ulicí. Teda zajímavé bylo hlavně zdejší parkoviště – už jsme si zvykli, že Ománci v ničem horším, než lexus nejezdí, ovšem pracovníci bank, ti si teprve potrpí na dopravu vlastního pozadí! Parkoviště bylo plné buďto luxusních džípů v té nejvyšší výbavě, anebo naopak sporťáků typu lamborgini, ferrari, a tak. Myslím, že větší „sbírku“, než v téhle běžné muscatské ulici, už v životě neuvidím:-)

Na konci ulice byla velká pošta, kde sice neprodávali pohledy, ale aspoň jsme zjistili, že známky do Evropy by měly stát příjemných 150 baiza (cca 7 Kč). Následovaly zhruba 3 km rozkopanou silnicí, kde účastníci městského silničního provozu asi neměli velkou radost ze dvou pak s batohama, co se jim motají v cestě,  ale došli jsme do vytouženého Lulu marketu, kde jsme se jednak občerstvili (=narvali, jak jen to šlo), taky nakoupili do zásoby a skoro celé odpoledne se z pochodu vzpamátovávali. A sice proto, abychom se mohli vydat zase na další pochod tímhle šíleně roztahaným městem bez veřejné dopravy, navzdory Petíkovu permanentně protestujícímu rameni. Aspoň že muscatské dálniční přejezdy mezi jednotlivými čtvrtěmi jsou široké a přehledné, dva batohy s nožičkami jsou dobře vidět i za šera,  a Ománci jsou zlatí hoši, co nenechají člověka ve štychu, když můžou pomoct. A tak jsme po dálnici ušli jen pár stovek metrů, když u nás zabrzdil velký naleštěný džíp, kam že to šlapeme. Týpek byl takový frajírek, ale odvoz se neodmítá, tak jsme v klidu nastoupili do auta a v zápětí zaznamenali povědomý zápach marihuany. Chlápek byl tak trochu feťák, nabízel nám trávu (a hrozně se divil, že nechceme) a když zjistil, že jsme v ČR, podle něj země zaslíbené trávě a kokainu, hned chtěl kontakt, že se tam v létě chystá. Vysvětlili jsme mu, že my tam v létě určitě nebudeme a ani nemáme žádného kámoše, který by se mu v tomto ohledu věnoval, odmítli jsme nabídku dalšího odvozu i noclehu a nechali se vyhodit u vízové agentury:-)

Bylo 6 hodin, když jsme dorazili, pasy se měly vydávat od 6:30 do 7:30, ale lidi tu s nimi už odcházeli, tak jsme si vzali pořadové číslo a čekali, až bude odbaveno 50 lidí před námi. V 7:30 na nás konečně přišla řada, pasy po nějakých 14 dnech zase v ruce a… chvíle napětí…dostali jsme 3-měsíční, vícevstupní víza. Žádali jsme sice o půlroční, ovšem vzhledem k našim dalším plánům, a také vzhledem k celému šílenému procesu s indickými ambasádami, jsme byli i za ta tříměsíční naprosto šťastní. JUPÍÍÍ!!!

A jak jsme tak seděli před kanceláří, fotili se s nově orazítkovanými pasy a užívali si ten pocit vítězství nad byrokratickým aparátem, dalo se s námi postupně do řeči hned několik chlapíků. První byl mladý cyklista, co hodně jezdí a plánuje cestu kolem světa. Sem chodí na kurzy angličtiny, tak až skončí, vezme nás na hezké místo, kde budeme moct stanovat. Docela jsme se těšili na pokec s někým podobného ražení. Jako další nad námi kroutil hlavou zavalitý úředník, jako většině Ománců, ani jemu nešlo na rozum naše stanování, stravování, a hlavně, hlavně to, že cestujeme bez auta, to přece není možné!:-) Chvilku po něm vyšel z kanceláře indický úředník v obleku, který sem dvakrát týdně jezdí podávat a vyzvedávat žádosti občanů Nizwy, kde normálně bydlí a má „photo shop“. Slovo dalo slovo a i když nás to trochu mrzelo, že utečeme cyklistovi, tak nabídnutý odvoz do Nizwy + nocleh se nám hodily do našich momentálních plánů lépe. Přeci jen zaseknout se v Muscatu, městě s nemožností rozumného pohybu, se nám nechtělo.

Po chvíli čekání jsme nasedli do auta s naším dobrodincem a dalšími dvěma jeho kamarády. Jednoho jsme vyhodili ještě v Muscatu, druhý jel také do Nizwy. Po cestě jsme si povídali a dozvěděli se, že náš řidič žije v Ománu už 30 let, ale má dospělého syna, který vystudoval na doktora a žije zpět v Indii, v domě, který postavil tatík za ománské peníze. Celkem typický příklad, řekla bych…. Jinak jsem konečně také zjistila, proč chlápkům tak mizerně (ne)rozumím – pocházeli oba z indického (nejvzdělanějšího) státu Kerala, kde se mluví jazykem malayalam, což zní asi jako když vezmete úplně jakýkoliv jazyk a 20x ho zrychlíte. No a úplně stejně oni drmolí v angličtině, takže paráda:-)

Na kraji Nizwy jsme zajeli k Lulu, pak vyhodili kámoše,  a nakonec se u chlapíka doma seznámili s jeho sympatickou indickou manželkou. Na dotaz, jestli si dáme sendvič, nešlo odpovědět odmítavě a představovali jsme si, že dostaneme nějaký domácí,  skromně obložený toust, nicméně paní někam zavolala a kuřecí sendvič byl objednán:-) Manželé měli na kraji města jeden z domků v dlouhé řadě, v přízemí byl foto obchod a v 1. patře jednak kosmetický salon a jeden z pokojů/bytů, kde oni žili, a potom dva další pokoje a velikánská koupelna, které zrovna procházely rekonstrukcí, ale už byly použitelné. Dostali jsme přidělen jeden pokoj, ukázali nám koupelnu a až do příjezdu naší večeře jsme si povídali. Fascinovaly je naše samonafukovačky, zkoušeli si i posezení na nich:-) Pak nám dali jídlo, čaj, popřáli dobrou noc a nechali nás o samotě. My si moc pochutnali, pak ještě chvíli pracovali, když jsme měli přístup k zásuvce, a kolem 2. ráno to konečně zabalili. Dnešek byl opravdu dlouhý den…

PÁTEK 9.1. – den stý šestnáctý – PÁTEČNÍ NIZWA, VEČERNÍ TANUF

Díky pozdějšímu budíku a čekání na našeho Inda, až se vrátí z Lulu, abychom se s ním pořádně rozloučili (a taky ho donuhtili nám otevřít auto, kde Petík večer odložil a zapomněl šátek), jsme vyrazili na prohlídku Nizwy docela pozdě, kolem půl 10, a to jsme zdaleka nebyli v centru. Šli jsme kus po hlavní silnici a za rozestavěnou uvítací bránou do města zkoušeli stopovat. Nebylo to nic moc, auta jezdila ve vlnách a převážně taxíci, ale nakonec se zadařilo a vzal nás mladý učitel angličtiny, kterého neskutečně zaujalo naše cestování. Během družného rozhovoru jsme si vystáli kolonu do centra, protože tu byla rozkopaná silnice a provoz sveden do jednoho pruhu – no však to znáte…:-) Rozloučili jsme se před branami mohutné pevnosti, která byla naší dnešní prioritou, jelikož v 11 zavírala.

Rychle jsme si koupili vstupenky za směšných 500 baiza/os., domluvili si odložení batohů a následující hodinu prolézali útroby, stejně jako pobíhali po členitých střechách hradu. Z mohutné obranné věže,  30 m vysoké, jež sloužila výhradně k vojenskému účelu, byl parádní výhled na město doslova utopené v zelených oázách, zasazené v údolí mezi vysokými vrcholy pohoří Hajar. Přilehlý hrad pak sloužil jako sídlo panovníků a správců města. 1. patro bylo vybavené jako výstavní hala, kde jsou do podrobna představeny hlavní aspekty ománské kultury – získávání vody, pěstování datlí, zpracovávání stříbra a indiga, obchodování na soucích (trzích), pití čaje a kávy, atd. Ve vyšších patrech byly potom k nahlédnutí dobově vybavené pokoje, většinou jsme v nich našli rohože, polštáře po obvodu zdí, knihovny nebo police s vystaveným nádobím, někdy postele, truhly na oblečení nebo dětské hračky či pomůcky k přípravě a podávání kávy. Samozřejmě nesměly chybět prostorné sklady datlí. Super bylo, že nás nikdo odnikud nevyhazoval, v klidu jsme si prošli celou pevnost a až lehce po 12. ji opustili.

U stánkaře před pevností jsme nakoupili pohledy, i když on už celý nešťastný koukal, aby mohl zavřít a rychle se odebrat k páteční modlitbě. Pro muslimy je totiž páteční polední modlitba tou nejdůležitější, a o to víc zde v Nizwě, která byla vždy tradičním centrem obchodu, vzdělanosti, ale také islámské kultury. Ve městě stojí mnoho mešit, nicméně nyní snad všichni muži z Nizwy a širokého okolí směřovali do obrovské Jameh, čili Páteční mešity. Ta i přes své ohromné rozměry nezvládala všechny věřící pobrat do útrob, a tak se mnoho mužů rozesadilo a modlilo v okolí mešity. Během pár chvil se ztichlým a úplně zastaveným městem neslo jen kázání muezzina/imáma, v pohybu bylo vidět sem tam nějakého turistu nebo indickou rodinku. Fascinující a uhrančivé.

Popošli jsme o kus dál, na konec přeplněného parkoviště za mešitou, a dali si skromný oběd. Jakmile modlitba asi za 15 minut skončila, město zase jako mávnutím kouzelného proutku ožilo, všichni naskákali do aut nebo na motorky a odfrčeli kamsi na oběd.

My se s několika dlouhými zastávkami odebrali za město, většinou po rozkopaných ulicích, v dost nesnesitelném vedru. Na hlavní dálnici skrz hory jsme zkoušeli stopovat asi 15 minut, ale nějak to tu nešlo. 2 auta sice zastavila, ale vždy chtěli peníze. Vydali jsme se tedy pěšky po krajnici, že třeba někdo zastaví, nebo najdeme nějakého lepší místo, přeci jen jsme to zkoušeli hned za městem. Potkali jsme polonahého francouzského cyklistu na cestě z Emirátů, přišel nám trochu divnej, ale chvíli jsme pokecali přes středová svodidla:-) Tvrdil, že nás prý nechtějí brát, protože mám krátké rukávy… no nevim. Šli jsme dál, celkem asi 4 km, až jsme narazili na benzínku, kde jsme si dali zmrzku, čerstvé, studené pití, ale měli tu dráž, než v obchodě. Klíče od dámského WC jsem si musela vyprosit u pumpadláře, nikoli prodavače v obchodě. Tenhle kraj nám zkrátka přišel nějaký zvláštní. Naštěstí si spravil reputaci zanedlouho, když nám sám od sebe zastavil mladý klučina a se západem slunce nás odvezl k ruinám vesnice Tanuf, která byla v 50. letech vybombardovaná britským letectvem, během potlačení protisultánské vzpoury. S hodným mladíkem jsme se rozloučili, načež jsme se šli znova družit. Za vesnicí, pod velkým stromem a u kanálu tekoucím z nedaleké přehrady, piknikovala rodinka – 2 starší chlapíci, usměvavá paní a neposedný, obtloustlý klučina. Poprosili jsme je o pohlídání batohů a spěchali honem fotit ruiny z nádherném světle zapadajícího slunce, a taky si tu odlovit kešku. Ve vesnici stojí stále spousta zdí a stěn, zbytky domů i se stropy, kde se dá prolézat a courat se tu libovolně dlouho, aniž by člověk viděl podobný pohled víckrát. Dokonce na vzdáleném konci vesnice stojí i zbytek kostela, u kanálu naopak funkční a moderní modlitebna.

Když jsme se k rodince vrátili, pozvali nás na kafe, datle a ovoce, řečí jsme si moc nerozuměli, ale byli to srandisti. Trochu se vyptávali na naši cestu, kluk vytrvale mňoukal na kočku, co se plížila okolo. Na rozloučenou jsme dostali zbytek ovoce a datlí, bylo toho půl velké igelitky. Prošli jsme skrz kamenité koryto wádí Tanuf a kus od přehrady, pod dalším košatým stromem, kde se často piknikuje, si postavili stan. Kolem se bohužel válelo spousta odpadků (a ráno, za světla jsme teprve viděli, jak špatné to opravdu je), ale nejvíc nás znervóznil celkem velký štír kus od stanu. Petík samozřejmě běžel nejdřív pro foťák:-) Na druhou stranu jsme byli rádi, že tuhletu havěť konečně potkáváme, když před hady a štíry všude všichni varují, jenom nám se to vyhýbá obloukem:-) Dali jsme si pak vestanu véču, pustili film a brzy vytuhli jak špalky. Ono jakékoli chození s batohy je prostě děs a dneska jsme se v rámci posledních dní našlapali docela dost:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...