Omán 15 – Stopem přes Hajar a jedno ze zásadních setkání

...aneb o přejezdu nejvyšších ománských hor, o tom, jak jsme se stali hosty v Al Abyadu a proč mi několik dní smrděl batoh mrtvou kozou
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ubud

SOBOTA 10.1. – den stý sedmnáctý – VAŘIČI KOZY, EXKURZE AL HAMRA, PŘES HORY V DŽÍPECH

Ráno jsme nespěchali, poseděli ve stínu stromu, posnídali, napsala jsem pohledy a až před polednem jsme zabalili a vyrazili. Ne však daleko. U kanálu, kde včera piknikovala rodinka, bylo opět živo – sešla se tu skupina asi 10 chlapů plus mladší kluci a chystali velkou víkendovou hostinu – někteří sháněli dříví, další se starali o oheň, na kterém ještě další vařili v obrovském kotli rýži. Nejvíc se jich věnovalo porcování kozy (naštěstí už jsme přišli, když bylo zvíře rozsekané na velké kusy masa, ale podle krvavé země se tu buď přímo odehrál masakr, anebo dovezenou mrtvou kozu začali porcovat celou, což zanechalo stopy), mytí masa v kanále s čisťoučkou vodou a přípravě kusů do dalšího velikánského kotle. Když nás uviděli, bylo jasné, že bez posezení neodejdem – a proč ne? Došli jsme se nejdřív projít mezi ruiny ještě za plného denního světla, a pak s chlápky usedli na rohožích nad kafem, do ruky jsme dostali ještě banány, džusíky a láhve vody. Většina z nich byla z Barky a jejich nepsaný šéfík pracoval jako novinář. Uměl dobře anglicky, a tak se i nejvíc bavil s námi, i když ostatní to taky bez problémů zvládali. Jeden z vysmátých chlapíků měl potřebu si vyzkoušet, jestli unese můj batoh, jenže to neskončilo dobře. Nadšeně ho popadl a zvedl, akorát že chudák batoh po skoro půlroční zátěži rozhodně nebyl už stavěný na prudké pohyby, takže to odnesl popruh, který drží ramenní popruh přidělaný k batohu. Celkem nepříjemné, batoh je od té doby na zádech nevyvážený, spravit to nejde, jenomže copak se můžete na ty kluky ušatý, vytlemený zlobit?:-) Jo a to pomíjím fakt, že mi ještě několik dní potom smrděl batoh mrtvou kozou:-)

Pozvání na kozu s rýží, která ale bude uvařená tak možná večer, jsme s díky odmítli a vydali se zpátky k silnici, že zkusíme stopa. Ještě jsme k ní ani nedošli a už u nás brzdilo auto, v něm další vysmátý týpek (na čem tady asi všichni jedou?:-)) jménem Seyf, který na všechno prohlásil jednoduché „No problem.“, a tak jsme jeli. Měli jsme v plánu mrknout na jednu ze zdejších významných přírodních památek, do jeskyně Al Hutah, jenomže byla zavřená – přesně, jak nám říkal novinář. Prý se občas musí zavřít, aby se vyčistily nánosy, které sem přinesla podzemní řeka. Ach jo, škoda. No ale….. Seyf nám zřejmě chtěl zkažený zážitek vynahradit, a tak nás vzal na okružní jízdu po městě Al Hamra, kouzelně zasazeného mezi horami. Každý výhled byl naprosto fantastický, stejně jako i samotné ježdění po okolí mezi horami a údolími, skalnatými vrcholy i ostrými terénními zlomy. Udělali jsme si zastávku u supermarketu, kde jsme pokoupili zásoby, a pak se rozloučili na odbočce k městu Hat kdesi za horami, silnice se klikatila brutálním svahem. Usadili jsme se ve stínu jediného stromu široko daleko, dali si oběd, a pak objevili opodál obrovskou trhlinu v zemi, takový kaňon, jehož stěny v kamenných sloupcích mizely kdesi v hloubce. Neuvěřitelné, jak ománská krajina dokáže doslova na každém kroku překvapit…

… A to dnes zdaleka představení neskončilo. Když jsme se zase vydali dál se dvěma mladými klučiny, co nás naložili hned pod horami, nestačili jsme se rozhlížet. Ta panorámata! Vyjeli jsme na vyhlídku v 1990 m.n.m., kde oni končili, protože dál horami vede jen prašná cesta, na kterou osobáky nesmějí, jezdí tam jen auta s pohonem 4×4. Fičel tu děsně ledový vítr, všichni letně oblečení výletníci klepali kosu, ovšem za ty výhledy to stálo, i kdyby tam člověk zmrznul. Pod námi obrovské údolí, na jehož dně, kam skoro ani nešlo dohlédnout, ležela vesnička Hat. V dálce na obzoru se rýsovaly vrcholy nejvyšší části pohoří Hajar, Jebel Akhdar.

S kluky jsme se vyfotili a rozloučili a vydali se dál po cestě, do téměř pustých hor. Chvíli jsme zkoumali, jak se dostat po strmém svahu na úplný vrcholek téhle hory, jelikož tu někde odpočívala keška, ale mezitím nastal velmi rychlý sled událostí. Zastavily u nás 3 veliké džípy plné Ománců, někteří měli turbany a dišdáši, většina jich ale byla oblečená jak na safari. S námi mluvil hlavně jeden, evidentně šéfík a organizátor celé společnosti, později se představil jako Ahmed – jak originální, ale aspoň dobře zapamatovatelné:-) Zjišťoval, kam jdeme, pak vysvětloval, že cesta přes hory je dlouhá a náročná, a nakonec přeorganizoval posádky aut, aby nás mohl naložit k sobě. Byli jsme rádi, že se jednak bez námahy dostaneme přes opravdu velké hory a dost náročné cesty, kde by nás asi žádný stop jen tak nevzal, druhak že si užijeme dost dobrý offroad v džípech. A to jsme ještě netušili, že v těchto lidech získáme dobré přátele na dýl, než jen pár společně strávených dní z naší cesty…

Cesta byla fakt perfektní, s jednou zastávkou v malé oáze na dně jednoho údolí, kde prý „kluci“ vždycky staví na kafe a datle. Ty tedy měli opravdu luxusní. Celou dobu jsme kecali s Ahmedem, trochu o naší cestě, ale jinak hlavně o nich, protože Ahmedovi jela pusa dvakrát rychleji, než samotný džíp:-) Celá společnost byla parta příbuzných a přátel z vesnice Al Abyad, která leží v ústí stejnojmenného wádí. Jezdí prý takhle na výlety pravidelně, vezmou džípy a většinou odjedou několik stovek km kamsi do pryč, kde pár dní stanují a drandí auty po písečných dunách. Teď se právě vraceli z výpravy k saudské hranici, do pouště Rub al Chálí. Výlety většinou plánuje a organizuje (a taky fotí) Ahmed. Bylo poznat, že se vyzná a dělá takového jakoby průvodce, když nám cestou přes hory ukazoval různé vrcholy, údolí, wádí, vesničky. Nedlouho po setmění jsme konečně přejeli mohutný hřeben hor a ocitli se v pásmu civilizace na jeho druhé straně. U nejbližší modlitebny jsme udělali zastávku, aby si kluci pro dnešek splnili svou náboženskou povinnost. Myslím, že kromě tradičních povinných částí modlitby museli všichni děkovat za úspěšné zvládnutí cesty, neboť chvílemi jsem měla pocit, že daný úsek nemůžou auta v životě vyjet/sjet:-) Kolem 7. hodiny jsme dorazili do jejich domovského městečka Abyad a byli jsme ubytováni v místní školce:-) Ahmedův bratr Ali, také jeden z „účastníků zájezdu“, tady pracuje (a pak taky ve škole jako učitel tělocviku, a pak taky vede skaut), a tak věděl, že teď budou několik dní prázdniny a školka bude volná. Dostali jsme ji plně k dispozici, ať si vyberem, která místnost se nám líbí:-) Sympatické bylo, že školka měla i vlastní kuchyňku s lednicí a každá ze 4 „tříd“ vlastní koupelnu a WC. Ahmed nás tu nechal asi na 5 minut samotné, načež se vrátil s velikou mísou masovo-zeleninové ostré směsi a chleby, že to je naše večeře od jeho ženy, ať se v klidu najíme, a že v 10 nás s Alim vyzvednou a vezmou ještě na výlet. Nešlo protestovat:-) Neskutečně jsme si pošmákli a jen po zkušenostech s Ománci dumali nad tím, proč nás nikdo z mnoha chlapíků nevzal domů, ale máme místo toho pro sebe celou školku. Nevadilo nám to ani v nejmenším, jenom to pro nás bylo téma k večeři. Odpověď jsme se pak dozvěděli později – zatímco jsme si mysleli, že muži zde budou více konzervativní a nechtějí nás i své rodiny vystavovat trapné situaci s cizí návštěvou v domě, bylo vše trochu jinak. Ahmed i Ali mají oba malé děti (Ahmed 6, Ali 5 dětí), které jsou zvyklé vstávat brzy ráno a dělat rambajs – a právě toho nás chtěli uchránit. No nejsou ti Ománci fakt zlatí?:-)

Kolem 10. si nas Ahmed s Alim – na rozdíl od nás vymydlení a převlečení – opravdu vyzvedli a jeli jsme na vyhlídku nad městem. Na kopci tam stojí převaděč a většinu normálních lidí by v životě nenapadlo se tam pokoušet vyjet jakýmkoli dopravním prostředkem, možná tak vytlačit kolo. Ne však Aliho, který jak kdyby se za volantem silných džípů narodil a je schopný v tom sjet a vyjet snad cokoliv:-) Z kopce byl nádherný výhled na celé městečko Abyad, v noci skvěle osvícené, ostatně jako všechna civilizace v Ománu – nejsme tu někde 100 let za opicema, ale v ropné velmoci;-) Pod vyhlídkou jsme se potom zajeli podívat na tisíciletý tamarindovník a zastavili na polévku u dalšího z jejich přátel, neustále mezi námi plynul hovor. Dozvěděli jsme se nejen o jejich zaměstnáních (Ali učitel + skaut, Ahmed pracuje u ománského námořnictva a jezdí do práce do Muscatu, do sídla vedle hotelu Crowne Plaza, kde jsme byli s Jamalem), ale také dost zajímavou a pro nás těžko pochopitelnou věc, když jsme se ptali na jejich věk. Ahmed totiž prohlásil, že je mu něco mezi 35 a 38. Když jsme nechápavě koukali, začal vysvětlovat: V době, kdy se narodil, bylo běžné, že matky rodily jedno dítě za druhým a nesledovaly nějaké datumy. Žádné pořádné porodnice nebyly a narozeniny se běžně neslavily, a tak nikdo úplně přesně nevěděl, kdy se vlastně narodil. Navíc, když jednoho krásného dne potřeboval Ahmedův tatínek přihlásit synka do školy, nahlásil mu rovnou 7 let, i když mu bylo teprve něco mezi 5 a 6, aby ho tam vzali. Z toho důvodu má střední a starší generace Ománců problém určit svůj přesný věk. Dnes, když už je běžné i slavit narozeniny, je Ahmed a spol., většina mužů z Abyadu, slaví 1.1.:-) Na jednu stranu ale – není to krásné se naprosto nestresovat věkem a přibývajícími roky?;-)

Ještě předtím, než jsme si popřáli dobrou noc a byli zanecháni ve školce, nám Ahmed, jako přirozený vůdce (a průvodce) naplánoval zítřejší program: Mohli jsme se těšit na výlet do wádí Abyad i na projížďku džípem v písečných dunách. S takovou představou, a také po dnešních, skvělých zážitcích se nám na podlaze mateřské školy usínalo parádně:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.