Omán 13 – (off)Roadtrip do Mughsaylu s adrenalinovým zpestřením

...aneb jak jsme objevovali Dhofar, našli kadidlovníky, léčivé prameny i neskutečné vyhlídky, a pokusili se sjet horu bez silnice
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Langkawi

ÚTERÝ 6.1. – den stý třináctý – AUTEM DO HOR, OFFROAD, NOC NA ÚTESU

Z města jsme se vymotali úspěšně, najeli na dálnici č. 31 a uháněli do hor. Já jako navigátor jsem nebyla zrovna dobrá volba, ale jinak to holt nešlo, a tak jsme minuli jedno nebo dvě místa, jeskyně, které jsme plánovali navštívit. K mé cti budiž zmíněno, že správnou odbočku se nám oběma nepodařilo najít ani cestou nazpátek… Byli jsme tedy rádi, když jsme zvládli najít aspoň hlavní atrakci, za kterou jsme se sem hnali, kadidlovníkovou plantáž. Bohužel ta nás zase trochu zklamala, jelikož jde o velký kus wádí Dawkah obehnaný plotem, s téměř pravidelně vysázenými stromky. Asi jsme si to představovali nějak víc „na divoko“, ale neva. Ke stromkům se dalo volně sejít po schodech z okraje údolí a courat se mezi nimi, a tak jsme si je aspoň pořádně prohlídli, abychom je už poznali, když je uvidíme někde růst divoce. Jo a taky je tu moc pěkné nocovací zázemí – parkoviště, piknikové altány, chodníčky, nové záchody. Kdybychom nemuseli uhánět dál, klidně bychom tu přespali. Paradoxní bylo, že auto, které nám mělo dát svobodu pohybu, nám ji díky zpoždění s jeho vypůjčením zcela vzalo a my museli frčet rychle dál, pokud jsme chtěli stihnout vidět aspoň zlomek zdejších krás. Jinak by byl Salalah a celý tenhle region sám o sobě minimálně na jednu dovolenou, je tu strašně moc různých jeskyní, propastí, kaňonů, v létě vodopádů, wádí, moře, neskutečné vyhlídky, oázy, nomádské vesničky a v horách zastrčené hrobky.

24-hodinový (off)roadtrip ze Salalahu do Mughsaylu a zpět

My jsme se po stejné silnici s parádními vyhlídkami vrátili na dohled Salalahu, ale zůstali na jeho vnějším obchvatu a zajeli se podívat k prameni Ayn Garziz. Ani nevím, co přesně jsme od toho čekali, každopádně je to především perfektní piknikovací místo s altánky, lavičkami, obtéká ho potok a obklopují skály a hájky pichlavých stromů. Letály tu ale nádherné vážky a barevní ptáčci, takže minimálně fotograficky jsme se vyřádili. Hájem a do prudkého kopce jsme se hnali za keškou, abychom zjistili, že máme staré souřadnice a krabička je schovaná pár metrů od auta:-) I tu jsme ale po chvíli pátrání objevili a mohlo se pokračovat dál, k navigátorovu trvalému zděšení.

Vyjeli jsme zase vysoko do hor a minuli další jeskyni, na kterou se nepodařilo objevit odbočku, pokochali se nádhernými výhledy do hlubokých údolí, která se kolem nás táhla z obou stran, abychom dorazili po dalších 15 km k Jobově hrobce. Vstup do areálu, jakožto na náboženské místo, byl samozřejmě zdarma, a jak jsme se tam v podvečer tak potloukali, ujal se nás zdejší průvodce, nebo spíš správce. Nechal nás si v klidu prohlédnout místnost s hrobkou – zas dlouhá krabice potažená barevným suknem, v tom muslimové nejsou příliš nápadití, mnohem víc mě zaujal na zdi pověšený rodokmen s významnými náboženskými osobnostmi od Adama po Joba a Ježíše, který je v islámu vnímán jako jeden z božích proroků.

Před malým mauzoleem je v betonové ohrádce údajný otisk Jobova chodidla, a vedle stojí pozůstatky staré mešity. Něco se nám tu pořád nezdálo, ale děda to vzápětí osvětlil – mešita pocházela z doby předtím, než Mohamed sjednotil Arabské kmeny a náboženským sídlem se stala Mecca. Do té doby se totiž muslimové modlili obrácení k Jeruzalému. Proto v této staré mešitě byl i mihráb, výklenek ukazující směr modlitby, nasměrovaný na sever, místo na východ. Pak nás děda ještě provedl zahradou, která vyplňuje prostor mezi mauzoleem, starou mešitou, novou mešitou a piknikovacím prostorem, ukazoval nám různé stromy a rostliny a nechával nás hádat, o co jde. Poznali jsme mangovník a mandlovník, pak tu rostl i zvláštní fíkovník, citroník a úplně nejzajímavější pro mě byla rostlinka karí, kterou jsem dosud viděla jen na fotkách, v ČR nevím, že by se někde pěstovala nebo prodávala. Utržený list voní jako čerstvá zelená paprika:-) Nakonec nám děda ještě poradil, ať se zajedeme podívat kousek níž po silnici a ke zdejším posvátným – léčivým pramenům. Nebylo to nijak označené, nebýt místňáka, tak se o tom nedozvíme, ale bylo tam hrozně hezky. Auto jsme nechali na docela velkém parkovišti – mezi místními je to tu asi populární – a po schodech a cestičce sešli k velké nádrži, kterou pramen napájel, schované pod skalním převisem. Cachtala se tu celá rodinka, tak jsme se my této bohulibé činnosti vzdali, akorát Petík si opláchl bolavou ruku, co kdyby na historkách o léčivosti bylo nějaké to zrnko pravdy;-) Pak jsme se vyškrábali po žebříku zkratkou k parkovišti, rozloučili se posledním pohledem do rozlehlého údolí a mezi stádem velbloudů, kteří se na večer stahovali k napajedlům ve vesničce, se propletli zpátky na silnici.

Jízda podvečerními horami, ozářenými zapadajícím sluncem do barvy ohně, po téměř prázdné silnici, byla prostě skvělá! Narazili jsme na velikou vyhlídku do mohutného údolí, to snad ani jako panorama nešlo pořádně vyfotit, nicméně pohled pro bohy. Myslím, že když se zemím rozdávala krása, tak potvora Omán musel vystát frontu nejméně dvakrát:-)

Okruh horami jsme – až na několik minutých jeskyní – celkem zvládli a teď jsme potřebovali zase sjet na pobřeží a podél něj pokračovat do vytouženého Mughsaylu. Obě naše mapy ukazovaly shodně jedinou možnou cestu z hor, pokud bychom se nechtěli zase vracet tak, jak jsme přijeli, a tak bylo jasno a žádná záludnost nás ani nenapadla. Setmělo se, museli jsme dávat pozor na velbloudy kráčející po silnici svou zvláštní chůzí a do toho začal pomalu, ale jistě ubývat asfalt. Povrch silnice se změnil v udusanou hlínu, pak v neudusanou hlínu, prach a písek a přitom nebylo cesty zpět. Několikrát jsme vyšli na průzkum s čelovkou, jestli to zvládneme ještě dál, až jsme skončili nad prudkým štěrkovým svahem, pod nímž rachotily nějaké těžké stroje. No prostě ta silnice se nejspíš komplet celá rekonstruovala, nebo přestavovala, co já vím, každopádně pod námi buldozer boural skálu a ohromné, těžké náklaďáky odvážely suť jinam. Od strojů níž už byl povrch uježděný právě jen náklaďáky a buldozery. Chudinka Hyundai zůstala nejdřív nad svahem a my ho seběhli omrknout a zeptat se stavařů, jak to vypadá dál. Fakt zajímavá situace skončit v noci, uprostřed rozkopané hory, s půjčeným autem, když to nejde ani dál, ani zpátky… Mno, svah sešoupat šel a stavaři tvrdili, že to jde sjet i dál, i když se netvářili extra přesvědčivě, když jsme jim řekli, že jsme tu malým osobákem, žádné 4×4. Jeden z nich, co pocházel z Jemenu, se vydal na sestup s námi. Frajer nejdřív nasedl na zadní sedadlo a pustil si na mobilu facebook, jen občas zvedl hlavu, koukl, kam jedeme a prohlásil „Šuvej.“, tedy „Dál.“ Petíka to spíš znervózňovalo, mě malinko uklidňovalo – snad ví, jak to tu vypadá, a jestli to jde sjet. Jenomže terén byl čím dál tím horší, hluboký prachopísek se střídal s obrovskými šutry, auto na svahu o sklonu černé sjezdovky tancovalo, kam ho to zrovna táhlo, nebo se mu obouchával podvozek o ostré balvany. Jemenec zpozorněl, vypl facebook a šel nejdřív navigovat a odkopávat největší šutry z cesty. Ještě později, když svah vypadal nekonečný, Petík oči vyvalené navrch hlavy a ruce vyklepané, jak kdyby to auto v nich nesl, se Jemenec nabídl, že to odřídí sám. Petík mu to s radostí předal a on nás fakt sešoupal dolů. Pod nejhorším svahem, kde už se dalo jet většinou po tvrdém štěrku, jsme zastavili u další stavařské party, která nasedla do džípu, včetně našeho Jemence, a jela domů, čímž nám pomohla projet zbytek cesty, pardon – budoucí silnice. Uf! Uf!! UFFF!!!

No mazec…. na to, že už jsme se viděli rozmázlí někde pod horama, to ještě dopadlo dobře, a pro nás rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků nejen cesty, ale v životě!:-)

Před nájezdem na dálnici jsme naposledy trochu zakufrovali a skončili na slepé ulici v malé vesničce, ale rychle jsme se zase našli a uháněli dál po pobřeží na východ, do Mughsaylu zbývalo stále asi 40 km a potřebovali jsme nocovat né úplně daleko od něj. V mapě jsme si vyhlédli jednu odbočku, kde by mohlo jít přespat. Když jsme projeli klidnou, ale stále dost lidnatou a plně osvícenou vesničkou, a pak uježděnou cestou, kam až to šlo, nestačili jsme se divit a místo vysoce předčilo naše očekávání. Stanuli jsme totiž na vysokém skalnatém útesu, bílém na hraně, bílá, nekonečná pláž pod námi, stejně jako temné, hučící moře. Nad hlavou hvězdnaté nebe, později vyšel i obrovský měsíc. Nádhera, neskutečná odměna za to, že jsme se málem zabili na nedostavěné silnici:-) Místo, označené na mapě jako „scenic view“ se stalo naším nocležištěm a vůbec nevadilo, že tu nejsou záchodky a umývárna, jak jsem si to kreslila, když pojedeme autem:-) Udělali jsme si ze skromných zbytků po předešlých tábornících ohýnek, ohřali si fazole a v alobalu zkusili upéct brambory, na které jsme ale trochu zapomněli. Pak jsme si hráli s malováním světlem na fotkách, dost mě překvapilo, jak se to vlastně dělá a co z toho pak leze:-) No a Petíkovi pak krásně nahrál do karet právě vyšlý měsíc, díky kterému nasekal fotky, co vypadají pomalu jak focené za dne. Paráda! Stan si dneska mohl užít jedno z nejhezčích míst, kde jsme v něm nocovali.

STŘEDA 7.1. – den stý čtrnáctý – MUGHSAYL ÚŽASNÝ I BEZ GEJZÍRŮ

Na liduprázdném útesu jsme se vzbudili někdy v půl 7, za východu slunce, které ale rychle stoupalo a vydatně ohřívalo příjemný noční vzduch. Za světla tu bylo ještě nádherněji než v noci, neodolali jsme a kraví stezkou seskákali po útesu dolů na běloučkou pláž a dali si lehkou ranní koupel. Opět to úžasně tmavě modré moře, zpěněné vlnky a hebký písek pod chodidly – nepopsatelný pocit svobody, jaký jsme tady v Ománu zažívali často, ale jinak už málokde v dalších zemích.

Cestou nahoru jsme zahlédli prvního hada na cestě, teda vlastně jenom Petík a jenom krátce, ale stačilo to, abychom konečně uvěřili, že tu žijí, když se s nimi všude v průvodcích vyhrožuje, už jsme trochu ztráceli naději:-) Narychlo jsme složili nocležiště, nacpali do kufru a spěchali za jednou z hlavních atrakcí celého motovýletu, do Mughsaylu. Jde o městečko již nedaleko hranice s Jemenem, které je samo o sobě celkem malé a zanedbatelné, ovšem přírodní krásy v jeho okolí sem lákají davy turistů. „Davy“ na ománská měřítka… Kromě další z úchvatných pláží se sem jezdí hlavně ke skalnatému útesu asi 2 km za městečkem, který neuvěřitelným způsobem vytvarovaly síly moře, když se voda různě prokousávala a narážela na vápencovou skálu. Pobřeží je tu velmi členité – skály, jeskyně, černý kámen, bílý nadrolený vápenec, to vše omývané tyrkysovou, naprosto průzračnou vodou, zejména v malých zátočinkách mimo hlavní procházkovou trasu. Ta se totiž věnuje především proslulým blowholes – v jednom místě, kde je skála asi tak 5 m vysoká, v ní vznikly jakési průduchy, a těmi za správných podmínek tryskají gejzíry mořské vody, jak vlny narážejí na skálu a ženou vodu tlakem pod skálu a průduchy vzhůru. „Správné podmínky“ nicméně znamenají jednak letní období khareefu, kdy je tu asi víc vody, a nejlépe ještě za přílivu (což jsme se ale předem nikde nedozvěděli a netušili žádnou zradu.. až když jsme to (ne)viděli na vlastní oči, přiklonili jsme se k teorii o přílivu a později nám někdo vysvětlil, že je to spíš o období). My tu stanuli uprostřed zimy a za odlivu, ehm…. gejzíry se tedy bohužel nekonaly, nicméně výletu jsme rozhodně nemuseli litovat. Z průduchů vycházel jen proud vzduchu, ovšem s takovým zvukovým doprovodem, jak kdyby pod skálou vydechoval drak Šmak. O kousek dál jsme si potom odlovili v klidu kešku a z útesů pozorovali dvě mořské želvy, jak hledají potravu v průzračné vodě u pobřeží. To byl nakonec asi nejhezčí zážitek odsud, společně s krátkým mihnutím hladkých rybích těl vyskakujích nad hladinu – konečně se nám podařilo zahlédnout delfíny:-) Na skalách posedávalo několik rybářů, co lovili jenom na vlasec s návnadou. Hladově je pozorovali bílí rackové a soustředěná kočka.

Na mughsaylském pobřeží jsme strávili asi hodinu, pak přebalili stan a spacáky, aby se daly jednoduše vyndat z auta, až ho budeme vracet, a vydali se na zpáteční cestu s mnoha zastávkami na focení pobřeží, včetně další rodinky plameňáků u jezírka sladké vody z wádí. Ani na projížďku Salalahem nám bohužel nezbyl čas, do půjčovny jsme dorazili za 5 minut 12, doslova. Vykydali jsme auto, chlapík si ho zkontroloval, převzal bez výhrad a tím skončilo naše bleskové motodobrodružství a rázem z nás byli opět vandráci:-)

Nejdřív jsme zamířili do Lulu marketu, pořídit něco na zub i do zásoby na dlouhou cestu autobusem. Zůstali jsme před krámem asi hodinu vegetit, a pak se přesunuli do klidné zahrady kolem hrobky Al Nabu Umran. Byl tu pěkný trávník a nestřežená zásuvka, kterou jsme s dovolením využili, aspoň dokud se tu nepohybovalo moc lidí. Samozřejmě jsme se zašli podívat i do hrobky, nicméně tady už nás fakt nemělo co překvapit – dlouhatánská rakev pokrytá barevnými látkami, dekorace s náboženskou tématikou na stěnách. Jinak kromě hrobky patří do areálu i přilehlá mešita a zahrada s prastarými posvátnými stromy, kam se ale nevstupuje, jen nahlíží. Zašili jsme se trochu víc dozadu, do zahrady, já dopisovala deník z uplynulých dní plných zážitků, Petík pospával, zase se mu vrátila silná bolest ramene – no, na řízení auta asi jeho kostra nebyla úplně připravená:-( Příjemné bylo, že i když nás návštěvníci hrobky viděli, tak na nás nikdo nekoukal nějak křivě, nikdo nás nevyhazoval ani nijak nekomandoval. Prostě pohoda, klídek, některé rodiny si třeba i samy sedly opodál a chvíli odpočinuly.

Před odjezdem autobusu a celonoční cestou jsme si ještě chtěli dojít na jídlo, což se povedlo díky indickému bistru, kde jsme povečeřeli a s sebou si odnesli půlku grilovaného kuřete, které jsme nakonec zbouchali na lavičce před cestovkou. Asi hodinu jsme tu seděli, krátili si čas pozorováním neuvěřitelných manévrů na parkovišti před námi, kde se motaly džípy, autobusy, i taxíci. Také jsme rozvinuli sáhodlouhou debatu o problémech afrických imigrantů v Evropě, protože dnes skupina extremistů vnikla do redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo a většinu zaměstnanců na místě postřílela…

Já měla malý šok, když mě steward nechtěl pustit do autobusu bez pasu (toho času čekajícího na vyzvednutí na indické ambasádě v Muscatu, 1000 km od Salalahu), přestože jsem mu horem dolem cpala jízdenku a vysvětlovala, proč mu pas prostě ukázat nemůžu. Na pomoc mi naštěstí přišel prodavač jízdenek z cestovky, můj lístek roztrhl na dvě části, jednu pro mě, druhou pro stewarda a byl klid. Dokud nedorazil Petík, co se ještě byl porozhlédnout kolem. To už si ale steward nechal vysvětlit, že patří ke mně:-)

Autobus byl poměrně moderní a hezky čistý, ovšem taky ukrutně nepohodlný. Navíc posádka měla zřejmě pocit, že když většina cesty vede přes poušť, tak se musí pořádně vychladit aspoň vnitřek autobusu, až jsme se podle teploměru doklimatizovali na téměř polárních 16°C a na sobě jsme měli natažené všechno, co nás jen napadlo si vzít do autobusu. Za tmy jsme vyrazili a nad ránem přijížděli do Muscatu, takže z cesty nic moc vidět nebylo, snažili jsme se ji zaspat. Samozřejmě, že vždy, když se nám podařilo najít jakž takž pohodlnou polohu a zabrat, tak se stavělo na pauzu:-) Autobus pro případ nutnosti ok, ale už jsme se zase těšili na stopa a svobodu pohybu:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.